OSPH02 37 C 166/2021-39

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Petrem Navrátilem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: osobní údaje žalované ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 100 000 Kč od 6. 9. 2021 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 10 228Kč k rukám právního zástupce žalobkyně advokáta Mgr. jméno příjmení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

I.

Základ sporu

1. Žalobkyně se svojí žalobou podanou u zdejšího soudu dne 3. 11. 2021 domáhala zaplacení částky 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 100 000 Kč od 6. 9. 2021 do zaplacení coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též„ OS“) pod sp. zn. 39 C 98/2014 (dále též„ původní řízení“).

2. Podstata sporu v projednávané věci tak spočívá pouze v posouzení důvodnosti nároku žalobkyně, resp. v otázce posouzení výše přiměřeného zadostiučinění, které by žalobkyni mělo náležet, a to podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“).

II.

Obsah žaloby a souvisejících vyjádření a průběh řízení

3. Žalobkyně ve své žalobě uváděla, že původní řízení bylo zahájeno dne 25. 3. 2012, kdy žalobkyně podala 2012 k Okresnímu soudu v Hodoníně návrh na vydání platebního rozkazu o zaplacení částky ve výši 38 790 Kč s příslušenstvím proti žalovanému jméno příjmení. Řízení následně probíhalo u Obvodního soudu pro Prahu 1. V průběhu řízení došlo k zásadním průtahům spočívajícím v nečinnosti všech zúčastněných soudů.

4. Ve své žalobě žalobkyně rovněž tvrdila, že uplatnila svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem u žalované dne 27. 3. 2015, přičemž žalovaná na základě stanoviska ze dne 19. 10. 2020 konstatovala, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona. Dále v tomto stanovisku žalovaná konstatovala, že došlo na straně žalobkyně ke vzniku nemajetkové újmy s tím, že žalobkyně má nárok na celé jí požadované zadostiučinění ve výši 60 000 Kč. Předmětné finanční plnění bylo připsáno na účet žalobkyně dne 26. 10. 2020.

5. Žalobkyně svým podáním ze dne 2. 3. 2021 uplatnila u žalované nárok na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu dle § 31a OdpŠk způsobenou nepřiměřenou délkou původního řízení. K tomu žalobkyně zdůraznila, že nepovažuje za dostačující žalovanou poskytnuté finanční zadostiučinění vztahující se k první žádosti z března 2015. Žalobkyně vyčíslila výši přiměřeného zadostiučinění v souladu s platnou právní normou a s ohledem na stávající judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu ČR s přihlédnutím k celkové délce soudního řízení v částce 100 000 Kč. Žalovaná na druhé předběžné uplatnění nároku nereagovala.

6. Žalobkyně se proto domáhala zaplacení částky zaplacení částky 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 100 000 Kč od 6. 9. 2021 do zaplacení a náhrady nákladů řízení.

7. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 12. 1. 2022 uvedla, že žalobou uplatněný nárok neuznává. Dále uvedla, že při mimosoudním projednání uplatněného nároku dospěla k závěru, že délku původního řízení je třeba hodnotit jako nepřiměřenou a žalobkyni tak vznikla nemajetková újma. Po zhodnocení všech okolností případu, dospěla žalovaná dle § 31a odst. 2 OdpŠk k závěru, že dostatečným zadostiučiněním je částka 60 000 Kč, kterou žalobkyni vyplatila. Vyšší zadostiučinění neshledala důvodným s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 1743/2011.

8. Žalovaná proto navrhovala zamítnutí žaloby v plném rozsahu a rovněž požadovala náhradu nákladů řízení ve formě režijních paušálů za provedené úkony.

9. Podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“) k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. V dané věci soud na základě výsledku přípravy jednání dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů. Účastníci proti rozhodnutí věci bez nařízení jednání neměli námitek. Soud tedy s ohledem na splnění podmínek předvídaných shora uvedeným ustanovením § 115a o. s. ř. věc projednal a rozhodl, aniž by nařídil jednání. Rozsudek byl vyhlášen dne 27. 10. 2022.

III.

Skutková zjištění

10. Z nesporných tvrzení účastníků a ze stanoviska žalované ze dne 19. 10. 2020 vzal soud za prokázané, že žalobkyně uplatila u žalované dne 30. 3. 2015 nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, jakožto náhradu nemateriální újmy a to z titulu nesprávného úředního postupu v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 98/2014. Žalovaná ve svém stanovisku konstatovala, že délka dotčeného řízení byla nepřiměřená, přičemž zároveň jako náhradu nemajetkové újmy žalobkyni přiznala částku 60 000 Kč. Tato částka byla žalobkyni vyplacena žalovanou dne 26. 10. 2020.

11. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobkyně splnila podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

12. Ze spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 98/2014 soud zjistil následující skutečnosti (vypočteny jsou jen nejpodstatnější úkony či rozhodnutí soudu a podání účastníků řízení):

Dne 24. 5. 2012 podala žalobkyně právnická osoba k Okresnímu soudu v Hodoníně žalobu proti žalovanému jméno příjmení o zaplacení částky 38 790 Kč s příslušenstvím. Dne 30. 7. 2012 vydal soud platební rozkaz. Dne 30. 8. 2012 podal žalovaný odpor. Dne 29. 9. 2012 žalovaný podal vyjádření k žalobě. Dne 10. 12. 2012 soud provedl lustraci žalovaného v centrální evidenci vězněných osob. Dne 21. 1. 2013 soud vyzval účastníky, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání. Dne 11. 2. 2013 žalovaný návrh na delegaci vhodnou. Dne 22. 3. 2013 podala žalobkyně vyjádření. Dne 15. 3. 2013 soud vyzval žalovaného k doplnění návrhu na delegaci vhodnou. Dne 3. 6. 2013 podal žalovaný vyjádření a požádal o osvobození od soudních poplatků. Dne 26. 6. 2013 soud vyzval žalovaného k doložení poměrů. Dne 14. 7. 2013 žalovaný doložil své poměry. Dne 16. 7. 2014 soud žalovanému přiznal osvobození od poplatku za návrh na delegaci vhodnou. Dne 6. 8. 2014 podala žalobkyně vyjádření. Dne 29. 8. 2014 byl spis předložen Nejvyššímu soudu. Dne 23. 10. 2014 Nejvyšší soud přikázal věc k projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro prahu 1. Dne 29. 1. 2015 soud nařídil jednání na den 3. 3. 2015. Dne 26. 2. 2015 žalobce požádal o zrušení jednání a o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. Dne 13. 4. 2015 soud rozhodl, že se žalovanému osvobození od soudních poplatků nepřiznává. Dne 20. 4. 2015 žalovaný opět požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. Dne 1. 6. 2015 soud rozhodl, že se žalovanému osvobození od soudních poplatků nepřiznává a zástupce se neustanovuje. Dne 16. 6. 2015 podal žalovaný odvolání. Dne 30. 7. 2015 odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil. Dne 20. 9. 2015 podal žalovaný dovolání a opět požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. dne 12. 10. 2015 žalobce doložil své poměry. Dne 20. 10. 2015 soud rozhodl, že pro dovolací řízení se žalovanému osvobození od soudních poplatků nepřiznává a zástupce se neustanovuje. Dne 2. 11. 2015 podal žalovaný odvolání. Dne 3. 11. 2015 soud vyzval žalovaného k odstranění vad odvolání. Dne 11. 11. 2015 bylo odvolání doplněno. Dne 22. 12. 2015 odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil. Dne 11. 2. 2016 soud vyzval žalovaného, aby si k podání dovolání zvolil zástupcem advokáta. Dne 29. 2. 2016 podal žalovaný vyjádření. Dne 16. 3. 2016 byl spis předložen Nejvyššímu soudu. Dne 21. 9. 2016 Nejvyšší soud ustanovil žalovanému pro dovolací řízení advokáta. Dne 3. 11. 2016 nahlédl ustanovený zástupce do spisu. Dne 5. 12. 2016 bylo dovolání doplněno advokátem. Dne 14. 8. 2017 Nejvyšší soud napadená rozhodnutí změnil tak, že se žalovanému přiznává osvobození od soudních poplatků v rozsahu 20 %, a ustanovil žalovanému pro řízení zástupce. Dne 25. 9. 2017 požádal žalovaný, aby mu bylo osvobození od soudních poplatků přiznáno v plném rozsahu. Dne 27. 9. 2017 soud žalovaného vyzval k upřesnění jeho poměrů. Dne 23. 10. 2017 podal žalovaný vyjádření. Dne 5. 1. 2018 soud rozhodl, že se žádost žalovaného o osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu zamítá. Dne 26. 1. 2018 podal žalovaný odvolání. Dne 1. 2. 2018 soud vyzval žalovaného k doplnění odvolání. Dne 19. 4. 2018 byl spis předložen odvolacímu soudu. Dne 29. 6. 2018 odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil. Následující jednání se mělo konat dne 7. 11. 2018, ale jednání bylo zrušeno, neboť dne 16. 11. 2018 soud zrušil ustanovení zástupce žalovanému. Dne 10. 12. 2018 podal žalovaný odvolání. Dne 14. 1. 2019 soud vyzval žalovaného k odstranění vad odvolání. Dne 24. 4. 2019 odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil. Dne 21. 8. 2019 soud rozhodl o odměně ustanoveného zástupce. Dne 9. 9. 2019 podal žalovaný odvolání. Dne 25. 9. 2019 se konalo jednání. Před jeho začátkem vzala žalobkyně žalobu zpět co do částky 18 790 Kč s příslušenstvím a nadále požadovala, aby řízení pokračovalo co do částky 20 000 Kč s příslušenstvím. Dne 25. 9. 2019 soud řízení částečně zastavil. Dne 1. 11. 2019 podal žalovaný odvolání. Dne 8. 11. 2019 soud vyzval žalovaného k odstranění vad odvolání. Dne 17. 12. 2019 byl spis předložen odvolacímu soudu. Dne19. 12. 2019 byl spis vrácen bez věcného vyřízení, neboť žalovaný odvolání proti rozhodnutí ze dne 21. 8. 2019 a ze dne 25. 9. 2019 podal emailem bez uznávaného elektronického podpisu. Dne 11. 3. 2020 vydal soud rozsudek, kterým žalobě co do částky 8 000 Kč s příslušenstvím vyhověl, co do částky 12 000 Kč s příslušenstvím zamítl. Dne 17. 4. 2020 podal žalovaný odvolání co do výroku o nákladech. Dne 27. 8. 2020 soud vyzval žalovaného k doplnění odvolání. Dne 8. 9. 2020 byl spis předložen odvolacímu soudu. Dne 14. 8. 2020 žalovaný odvolání doplnil. Dne 30. 10. 2020 odvolací soud odmítl odvolání žalovaného proti usnesení ze dne 25. 9. 2019. Dne 15. 12. 2020 soud vyzval žalobkyni, aby se vyjádřila k odvolání žalovaného. Dne 4. 2. 2021 byl spis předložen odvolacímu soudu. Dne 30. 4. 2021 odvolací soud napadený rozsudek ve výroku o nákladech potvrdil. Rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 7. 6. 2021, čímž řízení skončilo.

13. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními.

IV.

Právní úprava na projednávanou věc dopadající

14. Soud posuzoval danou věc ve světle následujících zákonných ustanovení.

15. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 téhož zákona se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.

16. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, kterým je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

17. Podle § 15 OdpŠk přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku, přičemž náhrady škody se poškozený může domáhat u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

18. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, se podle tohoto zákona poskytuje též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí téhož zákona se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédne rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

V.

Právní posouzení projednávané věci soudem

19. Jak je uvedeno shora, žalobkyně se domáhala zadostiučinění ve výši 100 000 Kč s přísl. za nemajetkovou újmu, která jim měla být způsobena v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 98/2014. Soud se tedy zabýval důvodností uplatněného nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu újmy.

20. K tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle zákona, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: (i) existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení představující nesprávný úřední postup; (ii) vznik újmy a (iii) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).

21. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen„ Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naproti tomu i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

22. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne 13. 4. 2011, je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Nelze tedy vycházet z určité abstraktní a předem dané délky řízení, která by mohla být považována za přiměřenou, ale vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

23. S přihlédnutím ke shora uvedenému se soud nejprve zabýval otázkou, zda v průběhu namítaného řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Při posuzování této otázky se tak soud (ve světle judikatury ESLP i Nejvyššího soudu ČR) zabýval jednak celkovou délkou namítaného řízení, resp. rozhodným obdobím, a jednak tím, zda v jeho průběhu došlo k průtahům.

24. Posuzované řízení probíhalo od 24. 5. 2012 do 7. 6. 2021, tedy 9 let. Soud v řízení shledal průtah v období od 14. 7. 2013, kdy žalovaný doložil své poměry, do dne 16. 7. 2014, kdy soud žalovanému přiznal osvobození od poplatku za návrh na delegaci vhodnou. S ohledem na období nečinnosti a celkovou délku řízení soud konstatuje, že délka dotčeného řízení byla nepřiměřená a že bylo porušeno právo žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě.

25. Řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy. Řízení bylo procesně složité, neboť bylo třeba opakovaně rozhodovat o žádostech žalovaného o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce.

26. Žalobkyně se na celkové délce řízení významně nepodílela.

27. Nalézací soud rovněž posuzoval význam věci pro účastníka. ESLP ve svých rozhodnutích poukazuje na to, že některá řízení mají pro jeho účastníky zvýšený význam a vyžadují ze strany vnitrostátních orgánů zvláštní či mimořádnou péči. Srovnáním různých typů řízení je možné vysledovat jistou škálu ohledně nutnosti urychleného projednání věci pro účastníka, jak je podávána i rozhodovací činností ESLP. Čelnou příčku zaujímají řízení, v nichž se jedná o omezení osobní svobody osoby, tedy především vazební věci či řízení detenční. Mimořádný význam mají dále věci opatrovnické, pracovněprávní, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení, týkající se zdraví či života. Významným faktorem je samotná osoba účastníka, např. pokud tento je starý nebo nemocný. Z uvedeného pohledu je pak logicky méně významné řízení ve věcech výše neuvedených.

28. Smyslem poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle § 31a odst. 3 zákona je odškodnění újmy, která vznikla účastníku řízení v důsledku nepřiměřené, dlouhotrvající nejistoty stran jeho právního postavení, nikoli sankcionování státu za to, že k nepřiměřené délce řízení došlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30Cdo 1313/2010). Poskytované odškodnění má kompenzovat stav nejistoty, ve které byl poškozený nepřiměřeně dlouhým řízením udržován, a újmě spojené s touto nejistotou má odpovídat forma a případná výše odškodnění, musí výše zadostiučinění především odpovídat významu předmětu řízení pro poškozeného, v dané věci vyjádřeného výší žalované částky. Částka přiznaná jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu musí být k předmětu odškodňovaného řízení v odpovídajícím poměru, jinak řečeno přiměřená. Je-li předmětem odškodňovaného řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. 30Cdo 3370/2011). V souzeném případě šlo o běžný majetkový spor o zaplacení částky 38 790 Kč s příslušenstvím, přičemž dne 25. 9. 2019 vydal soud usnesení, kterým bylo řízení částečně zastaveno, a předmětem řízení byla nadále částka 20 000 Kč s příslušenstvím. Po vydání rozsudku dne 11. 3. 2020 byl předmětem odvolacího řízení jen výrok o nákladech řízení. S ohledem na uvedené usnesení nejvyššího soudu je zjevné, že částka 60 000 Kč, kterou žalovaná předběžně žalobkyni plnila, je dostatečným zadostiučinění. Soud proto žalobu zamítl.

VI.

K nákladům řízení

29. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 3 o. s. ř., podle něhož, i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. K tomu soud uvádí, že přiznal žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení za situace, kdy byla se svým nárokem, co do základu zcela úspěšná, a nadto žalovaná plnila po lhůtě stanovené v § 15 odst. 1 OdpŠk (žalobkyně uplatnila svůj nárok u žalované dne 27. 3. 205; tato žádost byla vypořádána stanoviskem ze dne 19. 10. 2020 a teprve 26. 10. 2020 byla příslušná částka vyplacena).

30. Náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a z odměny za právní zastoupení dle § 7 bod číslo ve spojení s § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3378/2013), kdy tak za jeden úkon právní služby přísluší částka 3 100 Kč (z tarifní hodnoty 50 000 Kč).

31. V daném případě byly provedeny 2 úkony právní služby, tj. celkem 6200 Kč. Konkrétně se jednalo o následující úkony právní služby dle § 11 advokátního tarifu: (i) převzetí věci a (ii) podání žaloby a dále 2 režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, tj. 600 Kč. Celková částka 6800 Kč pak byla navýšena o 21% DPH, neboť právní zástupce žalobce je plátcem DPH. Celková částka nákladů řízení tak činí 10 228 Kč.

VII.

Ke lhůtě k plnění

32. Lhůta k plnění byla v nákladovém výroku stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty za středníkem o. s. ř., když soudu je z jeho činnosti známo, že uvedená lhůta odpovídá technicko-organizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2.

Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, může být podán návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.