OSPH02 47 C 250/2021-26

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: osobní údaje žalované ⟪LB:lb_004⟫ pro zaplacení 1 543 320 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba, aby soud uložil žalované zaplatit žalobkyni 1 543 320 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 30. 7. 2021 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 300 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 1 543 320 Kč s příslušenstvím, a to jako náhrady škody vzniklé z nezákonného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, č. j.: 8 Cmo 130/2009-716 ze dne 10. 8. 2009, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze č. j.: 11 Cm 163/2005-659 ze dne 8. 10. 2008, jimiž byl pravomocně zrušen rozhodčí nález, vydaný Rozhodčím soudem dne 16. 6. 2005 pod č. anonymizováno číslo. Žalobkyně na základě shora označeného rozhodčího nálezu po nařízení exekuce Okresním soudem v Opavě, usnesením č. j.: 35 Nc 790/2005-3, vyplatila dne 25. 1. 2006 společnosti právnická osoba částku 20 647 489 Kč, z níž částka 10 384 9000 Kč představovala jistinu a částka 10 262 589 Kč úroky z prodlení a náklady řízení. Po zrušení rozhodčího nálezu vzniklo žalobkyni právo na vydání bezdůvodného obohacení, které společnost právnická osoba dobrovolně nevydala, proto žalobkyně postupovala s péčí řádného hospodáře a podala ke Krajskému soudu v Ostravě žalobu, kterou se domáhala zaplacení částky 10 262 589 Kč. Žalobě bylo nejprve rozsudkem vydaným Krajským soudem v Ostravě pod č. j. 24 Cm 155/2010-205 vyhověno, následně rozhodl Městský soud v Praze pod č. j.: 11 Cm 163/2005-2145 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze, č. j. 8 Cmo 170/2017-2228, o zamítnutí žaloby na zrušení rozhodčího nálezu v návaznosti na usnesení Nejvyššího soudu č. j.: 31 Cdo 1058/2010-913 z 12. 9. 2012, kterým bylo rozhodnuto, že se rozsudek o zrušení rozhodčího nálezu, nezrušuje. Žalobkyně podala proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze dovolání, které však bylo dne 9. 12. 2020 usnesením pod č. j.: 23 Cdo 4409/2018-2392 odmítnuto. Žalobkyně spatřuje vzniklou škodu v celkové výši 1 543 320 Kč v zaplaceném soudním poplatku za podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení o zaplacení částky 10 262 589 Kč ve výši 410 500 Kč a dále v nákladech řízení uhrazených k rukám advokáta protistrany ve výši 1 142 820 Kč, neboť by k vynaložení těchto nákladů nedošlo, pokud by nebylo vydáno nezákonné rozhodnutí, k jehož zrušení posléze došlo. Vznik žalobkyní tvrzené majetkové újmy má tedy příčinnou souvislost ve vydaném nezákonném rozhodnutí, které vedlo žalobkyni k podání žaloby a k následnému zaplacení nákladů řízení úspěšné protistraně.

2. Žalovaná ve svém vyjádření z 16. 12. 2021 uvedla, že u ní žalobkyně dne 29. 1. 2021 uplatnila svůj nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“) ve výši 1 543 320 Kč spočívající v zaplaceném soudním poplatku a nákladech zaplacených protistraně v řízení o vydání bezdůvodného obohacení u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 Cm 155/2010 (dále jen„ řízení o vydání bezdůvodného obohacení“). K projednání nároku žalovanou došlo dne 13. 12. 2021, přičemž žádost žalobkyně byla zamítnuta. Žalovaná učinila nesporným průběh řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 163/2005 a řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 Cm 155/2010. Ve svém podání namítala, že pravomocným rozhodnutím, které bylo pro nezákonnost zrušeno, je rozhodnutí Městského soudu v Praze učiněné v řízení pod sp. zn. 11 Cm 163/2005 ze dne 8. 10. 2008 o zrušení rozhodčího nálezu a rozhodnutí ze dne 10. 8. 2009, kterým bylo toto rozhodnutí potvrzeno, žalobkyně však byla v řízení neúspěšná a žaloba na zrušení rozhodčího nálezu byla zamítnuta, proto nezákonné rozhodnutí v řízení bylo vydáno toliko ve vztahu k žalované. V řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 Cm 155/2010 žádné rozhodnutí, které by bylo pro nezákonnost zrušeno, vydáno nebylo. Žalobkyně se domáhá úhrady nákladů řízení vzniklých v řízení u Krajského soudu v Ostravě, ve kterém však chybí titul, na jehož základě došlo ke vzniku škody, když v řízení nedošlo ke zrušení rozhodnutí pro nezákonnost a ani žalobkyní uplatněné náklady nelze považovat za náklady, které by byly účelně vynaloženy na zrušení nezákonného rozhodnutí. Žalovaná rovněž poukázala na skutečnost, že kdyby žalobkyně nevzala zpět návrh na odklad vykonatelnosti v řízení vedeném u Městského soudu v Praze, požadovaná škoda ve výši 10 262 589 Kč by jí nevznikla a nemusela by se jí domáhat v řízení o vydání bezdůvodného obohacení. Závěrem žalovaná konstatovala, že spatřuje postup žalobkyně v řízení o vydání bezdůvodného obohacení za neekonomický, když poté, co byl vydán rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, kterým byl zrušen rozsudek o zrušení rozhodčího nálezu, mohla žalobkyně předpokládat, že v řízení o vydání bezdůvodného obohacení nebude úspěšná a mohla tak eliminovat vznik dalších nákladů zpětvzetím žaloby. Vzhledem k výše uvedenému a ke skutečnosti, že nebyly naplněny podmínky pro vznik nároku na náhradu škody, žalovaná navrhla, aby byla žaloba zamítnuta.

3. Žalobkyně reagovala na vyjádření žalované podáním z 20. 12. 2021, v němž uvedla, že v řízení uplatňuje skutečnou škodu, nikoliv náklady vynaložené na zrušení nezákonného rozhodnutí. Dále žalobkyně uvedla, že nebýt nezákonného pravomocného a vykonatelného rozhodnutí (které bylo později zrušeno dovolacím soudem), nepodala by žalobu o vydání bezdůvodného obohacení a nevynaložila by tak marně soudní poplatek a náklady řízení zaplacené protistraně v důsledku neúspěchu ve sporu.

4. Zdejší soud věc rozhodl dle § 115a o. s. ř., aniž by nařizoval jednání, neboť tato je objasněna listinnými důkazy a účastníci s takovým postupem souhlasili

5. Z listinných důkazů a nesporných skutečností zjistil soud tento skutkový stav:

6. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalobce u žalované uplatnil svůj nárok na náhradu škodu dne 29. 1. 2021 (zjištěno z žádosti o náhradu škody z 29. 1. 2021; stanoviska žalované z 13. 12. 2021).

7. Ze spisu Městského soudu v Praze č. 11 Cm 163/2005 bylo zjištěno, že dne 31. 8. 2005 podala zdejší žalobkyně proti žalované, právnická osoba, žalobu na zrušení rozhodčího nálezu spolu s návrhem na odložení vykonatelnosti rozhodčího nálezu, vydaného Rozhodčím soudem dne 16. 6. 2005 pod č. anonymizováno číslo. Dne 20. 2. 2006 bylo městským soudem rozhodnuto o odložení vykonatelnosti, načež následovalo usnesení Vrchního soudu v Praze o zrušení usnesení o odkladu vykonatelnosti rozhodčího nálezu a zastavení řízení o odkladu vykonatelnosti z důvodu, že žalobkyně vzala návrh na odklad vykonatelnosti zpět podáním ze 4. 10. 2006. Městský soud rozhodl rozsudkem dne 8. 10. 2008 č. j.: 11 Cm 163/2005-659 o zrušení rozhodčího nálezu, který byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze dne 8. 10. 2008 pod č. j.: 8 Cmo 130/2009-716 potvrzen. Proti rozsudku podala žalovaná dovolání, kdy v dovolacím řízení bylo Nejvyšším soudem ČR rozhodnutím 31 Cdo 1058/2010-913 z 12. 9. 2012 zrušeno rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o zrušení rozhodčího nálezu a věc mu byla vrácena. Následně Vrchní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2008 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dne 11. 12. 2015 rozhodl Městský soud v Praze o zamítnutí žaloby na zrušení rozhodčího nálezu. Žalobkyně podala proti uvedenému rozsudku odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 12. 2015, kterým znovu zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze a vrátil věc k dalšímu řízení. Městský soud rozhodl dne 3. 7. 2017 v pořadí třetím rozsudkem tak, že žaloba na zrušení rozhodčího nálezu se zamítá a toto rozhodnutí bylo odvolacím soudem potvrzeno. Žalobkyně podala dne 4. 9. 2018 dovolání, které bylo dne 9. 12. 2020 Nejvyšším soudem odmítnuto.

8. Ze spisu Krajského soudu v Ostravě, vedeného pod sp. zn. 24 Cm 155/2010, v němž se zdejší žalobkyně domáhala na žalované, právnická osoba, zaplacení částky 10 262 589 Kč s příslušenstvím jakožto bezdůvodného obohacení. Dne 11. 5. 2012 bylo krajským soudem pod č. j. 24 Cm 155/2010-205 rozhodnuto, že žalovaná je povinna uhradit žalobkyni žalovanou částku, proti tomuto rozhodnutí bylo podáno odvolání, když dne 11. 6. 2013 bylo Vrchním soudem v Olomouci rozhodnuto o zrušení tohoto rozsudku. Poté, co bylo řízení přerušeno do pravomocného skončení ve věcí vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 163/2005, dne 4. 3. 2020 rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem o zamítnutí žaloby na vydání bezdůvodného obohacení 10 262 589 Kč s příslušenstvím. Citované rozhodnutí nabylo dne 21. 4. 2020 právní moci.

9. Z provedených důkazů soud žádné další pro věc podstatné skutečnosti nezjistil.

10. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

11. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

12. Podle ust. § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

13. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

14. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo podle zákona zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

15. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

16. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

17. Podle § 31 odst. 1 OdpŠK náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Podle odst. 2 náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána.

18. Žalobkyně splnila podmínku pro soudní uplatnění nároku předvídanou ust. § 14 OdpŠk, neboť u žalované předběžně nárok uplatnila dne 29. 1. 2021, což bylo mezi účastníky nesporným.

19. V posuzovaném případě se žalobkyně domáhala náhrady škody, která jí měla být způsobena v důsledku nezákonného rozhodnutí. Soud se tak zabýval důvodností uplatněného nároku především s ohledem na to, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu škody, když soud konstatuje, že k tomu, aby byla založena odpovědnost státu za škodu dle OdpŠk, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nezákonného rozhodnutí; vznik škody a příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vzniklou škodou. Podřazením pod shora uvedená zákonná ustanovení a judikaturu soud dospěl k závěru, že ve věci není naplněn již prvý předpoklad pro vznik odpovědnosti žalované za škodu a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok I.). Předně, jak vyplynulo z provedeného dokazování a ostatně mezi účastníky o průběhu řízení o vydání bezdůvodného obohacení nebylo sporu, v předmětném řízení žádné nezákonné rozhodnutí vydáno nebylo, tudíž soud neshledal existenci odpovědnostního titulu nezbytného pro vznik odpovědnosti žalované za škodu. Nadto škoda ve výši 1 543 320 Kč spočívající v zaplaceném soudním poplatku a nákladech zaplacených žalobkyní protistraně v řízení o vydání bezdůvodného obohacení u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 Cm 155/2010, jsou náklady řízení, o nichž již bylo soudem rozhodnuto v konečném rozhodnutí (rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze 4. 3. 2020 č.j.: 24 Cm 155/2010-872), není proto možné, aby soud o téže otázce rozhodoval nyní znovu v jiném řízení, uvedené náklady řízení nejsou škodou ve smyslu ust. § 31 OdpŠk. Konečně namítala-li žalobkyně, že škoda jí byla způsobena v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí, za něž označovala rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 8. 2009, jež bylo později Nejvyšším soudem zrušeno, soud již výše rozebral, z jakých důvodů nelze škodu spočívající ve vynaložených nákladech řízení o vydání bezdůvodného obohacení považovat za náklady, jež by bylo možno odškodnit ve smyslu § 31 OdpŠk a tyto náklady nelze považovat ani za náklady, jejichž vznik by byl v příčinné souvislosti se zrušeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze, č. j.: 8 Cmo 130/2009-716 ze dne 10. 8. 2009, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze č. j.: 11 Cm 163/2005-659 ze dne 8. 10. 2008 O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem tohoto nezákonného rozhodnutí, tedy je-li nezákonné rozhodnutí a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, a je-li doloženo, že nebýt nezákonného rozhodnutí, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost státu za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Příčinná souvislost je jako jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu tedy dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého chodu věcí adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 312/05 nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1222/2012). K přetržení (přerušení) příčinné souvislosti pak dochází tehdy, jestliže okolnost, jež příčinnou souvislost přerušuje, působí jako samostatná příčina vzniku téže újmy a je způsobilá vyvolat stejný následek, jenž nastal působením prvotní příčiny (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1457/2008 nebo sp. zn. 25 Cdo 5819/2017). V poměrech projednávané věci soud sice shledává v rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2008 č. j.: 11 Cm 163/2005-659 o zrušení rozhodčího nálezu, které bylo potvrzeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze dne 8. 10. 2008 pod č. j.: 8 Cmo 130/2009-716 a které bylo později zrušeno, nezákonným, nemá však již za naplněný předpoklad příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou vzniklou škodou. Je to proto, že i kdyby žalobkyni skutečně škoda vznikla, byla způsobena samotným jednáním žalobkyně, jež se o svobodné vůli rozhodla žalobu na vydání bezdůvodného obohacení podat a celé toto řízení vést i dalších 8 let po vydání zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, přičemž nelze odhlédnout, že se proti němu nebránila ani prostým odvoláním. Zde je nutno přisvědčit žalované, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, o tom, že se rozsudek o zrušení rozhodčího nálezu zrušuje, bylo vydáno dne 12. 9. 2012, nicméně je zarážející, že žalobkyně, ačkoliv již bylo lze předpokládat, že nebude v řízení o vydání bezdůvodného obohacení úspěšná, žalobu zpět nevzala a dalších 8 let řízení vedla a zvyšovala náklady řízení. Uvedeným jednáním dle názoru soudu porušila svoji prevenční povinnost a škodu, jež jí tím vznikla nelze klást k tíži žalované. Nadto jak uvedeno shora, žalobkyně v řízení, v němž bylo vydáno zrušující rozhodnutí, podala návrh na odklad vykonatelnosti, jež později vzala ze své vůle zpět. Přičemž opětovně nutno zdůraznit, že škoda spočívající ve vynaložených nákladech řízení není škodou ve smyslu ust. § 31 odškodňovacího zákona a o nákladech řízení již bylo mezi účastníky pravomocně rozhodnuto.

20. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu dle výsledku sporu tak, že povinnost k jejich náhradě byla uložena žalobkyni, když žalovaná byla ve věci plně úspěšná. Náklady řízení žalovanou účelně vynaložené spočívají v paušální náhradě nákladů nezastoupeného účastníka ve výši 300 Kč za úkon dle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, a to za vyjádření k žalobě ze dne 16. 12. 2021. Náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč je žalobkyně povinna zaplatit žalované ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 věta 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalobkyně povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalovaná domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.