OSPH02 47 C 31/2022-64

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: osobní údaje žalované ⟪LB:lb_004⟫ pro zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím + žádost o osvobození od sop

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 55 250 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně z této částky od 5. 5. 2022 do zaplacení, a to 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby soud uložil žalované zaplatit žalobci 44 750 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně z této částky od 5. 5. 2022 do zaplacení se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 12 742 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupkyně žalobce.

1. Žalobce se žalobou z 10. 2. 2022 domáhal odškodnění nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Prostějově (dále jen„ okresní soud“) pod sp. zn.: 9 C 414/2016 (dále jen„ posuzované řízení“) s tím, že celková doba trvání řízení v délce 5 let a 5 měsíce je nepřiměřená. Uvedl, že nárok uplatnil u žalované dne 4. 11. 2021, avšak žalovaná v příslušné šestiměsíční lhůtě k projednání nároku žalobce nepřistoupila. Předmětem napadeného řízení byl spor o náhradu škody ve výši 113 654 Kč, jenž žalobce vedl proti svému bývalému právnímu zástupci, JUDr. jméno jméno. S ohledem na délku napadeného řízení se za jeden rok namítaného řízení domáhal částky 20 000 Kč modifikované za první dva roky řízení na 10 000 Kč, když z důvodu zvláštního zřetele hodného by měla být celková částka navýšena alespoň na 100 000 Kč. Náhrada škody v napadeném řízení představovala náklady řízení, které byl povinen žalobce zaplatit žalované straně z důvodu vadného právního zastoupení JUDr. jméno. V naříkaném řízení bylo shledáno pochybení advokáta, pokud jde o rozsah nepoučení ohledně promlčeného nároku.

2. Žalovaná ve svém vyjádření z 16. 6. 2022 učinila nesporným, že u ní žalobce dne 4. 11. 2021 uplatnil svůj nárok na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“) ve výši 100 000 Kč, jež mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Prostějově v řízení vedeném pod sp. zn. 9 C 414/2016. Nicméně žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo a požadované zadostiučinění žalobci nebylo poskytnuto. Co se týká přezkoumaného řízení, řízení se vykazovalo určitým stupněm skutkové i právní složitosti, bylo potřeba širšího dokazování včetně výslechu svědků a řady listinných důkazů. Spisovým šetřením bylo zjištěno, že řízení bylo vedeno před třemi stupni soudů a i před Ústavním soudem, soud I. stupně rozhodoval dvakrát, stejně jako odvolací soud a Nejvyšší soud ČR rovněž jako Ústavní ČR jedenkrát. Význam řízení shledala žalovaná jako běžný. V řízení bylo postupováno plynule a koncentrovaně, k prodlevám mezi jednotlivými úkony nedocházelo, pročež dospěla k závěru, že v posuzovaném řízení k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo.

3. Z listinných důkazů a z nesporných skutečností zjistil soud tento skutkový stav:

4. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalobce u žalované uplatnil svůj nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného řízení dne 4. 11. 2021.

5. Ze spisu Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 9 C 414/2016 soud zjistil a vzal za prokázaný následující průběh posuzovaného řízení. Žalobce celé jméno žalobce, který je žalobcem také ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 47 C 31/2022, podal dne 18. 5. 2016 žalobu proti JUDr. jméno jméno na zaplacení částky 113 654 Kč s příslušenstvím, a to z důvodu, že jako jeho právní zástupce v řízení o náhradu škody na zdraví nepostupoval při zastupování kvalifikovaně a v řízení došlo k pochybením, díky nimž vznikla žalobci škoda v žalované výši. Žalobce v žalobě současně zažádal o osvobození od soudních poplatků a dne 5. 9. 2016 byl zástupci doručen k vyplnění formulář týkající se majetkových poměrů žalobce. Dne 21. 9. 2016 žadatel doručil vyplněné prohlášení o majetkových poměrech a dne 29. 9. 2016 soud usnesením rozhodl o přiznání osvobození v plném rozsahu. Dne 24. 10. 2016 soud vydal elektronický platební rozkaz, proti němuž podal žalovaný dne 1. 12. 2016 odpor a dne 5. 1. 2017 se žalovaný vyjádřil ve věci. Následuje úřední záznam, že vyjádření žalovaného k žalobě bylo podáno po uplynutí lhůty 30 dnů. Dne 16. 1. 2017 soud doručil odpor a vyjádření žalobci a nařídil jednání na 30. 1. 2017. Dne 30. 1. 2017 se konalo jednání, při němž soud vydal rozsudek pro uznání č.j. 9 C 414/2016-57. Dne 17. 3. 2017 podal žalovaný proti rozsudku odvolání, dne 4. 4. 2017 byl vyzván k zaplacení soudního poplatku, který byl uhrazen dne 20. 4. 2017, dne 2. 5. 2017 soud vyzval žalobce k vyjádření k odvolání, které bylo doručeno dne 18. 5. 2017. Dne 1. 6. 2017 soud předložil spis Krajskému soudu v Brně, který rozhodl usnesením ze dne 28. 6. 2017, č. j. 44 Co 335/2017-73, tak, že se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje, neboť nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. Dne 18. 7. 2017 byl spis vrácen okresnímu soudu, který dne 25. 7. 2017 rozhodnutí rozeslal a nařídil jednání na 13. 9. 2017. Dne 1. 9. 2017 zástupkyně žalobce zažádala o odročení jednání z důvodu nemoci, dne 6. 9. 2017 vyzval soud ke sdělení, kdy lze očekávat ukončení pracovní neschopnosti, na to sděleno datum 1. 10. 2017 a soud jednání odročil na neurčito. Dne 7. 9. 2017 soud nařídil opětovně jednání na 16. 10. 2017, které bylo závěrem za účelem výslechu svědkyně odročeno na neurčito. Dne 23. 10. 2017 sděleno zástupcem žalovaného, že důkazy předloží po osobním setkání se svědkyní, neboť svědkyně je po vážném úrazu páteře, které se uskuteční dne 12. 12. 2017. V mezidobí soud urgoval předložení důkazů. Dne 15. 12. 2017 soudu sděleno, že svědkyně onemocněla infekční virózou a důkazy budou dodány do 31. 1. 2018. Na výzvu soudu ze dne 21. 12. 2017 podala svědkyně vyjádření o svém zdravotním stavu dne 3. 1. 2018 a vyjádření ve věci, které soud dne 10. 1. 2018 rozeslal účastníkům, žalobce se vyjádřil dne 31. 1. 2018, žalovaný dne 1. 2. 2018. Přípisem ze dne 19. 2. 2018 soud vyzval účastníky ke sdělení, zda trvají na účasti u výslechu svědkyně, či zda má být proveden dožádaným soudem, žalobce dne 28. 2. 2018 sdělil, že navrhuje provést výslech u dožádaného soudu. Následně nařízeno jednání na 9. 4. 2018. Dne 6. 4. 2018 se ve věci vyjádřili žalobce i žalovaný. Dne 9. 4. 2018 se konalo jednání, při němž byl vyslechnut svědek, a závěrem bylo odročeno na neurčito za účelem vyžádání spisu. Dne 18. 4. 2018 byl soudu předložen spis. Usnesením ze dne 9. 4. 2018 přiznal soud svědečné. Dne 26. 6. 2018 zažádal žalobce o ustanovení právního zástupce. Usnesením ze dne 20. 7. 2018 soud žalobci ustanovil právního zástupce. Dne 31. 8. 2018 bylo doručeno vyjádření žalobce. Dne 20. 9. 2018 doručena žádost žalobce o nařízení jednání., na to jednání nařízeno na 17. 10. 2018. Dne 24. 9. 2018 doručena žádost o odročení žalobcem i žalovaným a dne 25. 9. 2018 doručeno vyjádření žalovaného. Jednání referátem ze dne 26. 9. 2018 odročeno na 24. 10. 2018. Dne 24. 10. 2018 se konalo jednání, jehož závěrem byli účastníci vyzváni, aby zaslali závěrečné návrhy ve věci, a poté bude nařízeno jednání k vyhlášení rozhodnutí. Dne 30. 10. 2018 se ve věci vyjádřil žalobce, dne 2. 11. 2018 se vyjádřil žalovaný. Soud dne 4. 11. 2018 nařídil jednání na 14. 11. 2018, při němž vyhlásil rozsudek č. j. 9 C 414/2016-215. Soud požádal dvakrát o prodloužení lhůty k vyhotovení rozsudku ze zdravotních důvodů, předseda soudu lhůtu prodloužil do 15. 1. 2019 a následně do 14. 2. 2019. Dne 14. 2. 2019 soud rozeslal rozsudek účastníkům. Dne 22. 2. 2019 podal žalovaný odvolání, usnesením ze dne 22. 3. 2019 byl vyzván k zaplacení soudního poplatku, který byl uhrazen dne 29. 3. 2019, dne 3. 4. 2019 bylo odvolání zasláno žalobci k vyjádření, který se vyjádřil dne 23. 4. 2019. Dne 29. 4. 2019 zažádal Obvodní soud pro Prahu 10 o vrácení spisu. Dne 14. 8. 2019 byl spis předložen Krajskému soudu v Brně, který nařídil referátem z 22. 11. 2019 jednání na 15. 1. 2020, jehož závěrem bylo jednání odročeno na 22. 1. 2020. Dne 16. 1. 2020 se k věci vyjádřil žalobce. Při jednání konaném dne 22. 1. 2020 odvolací soud vyhlásil rozsudek č. j. 44 Co 291/2019-246, kterým rozsudek soudu prvního stupně částečně potvrdil a částečně změnil. Rozsudek byl doručen okresnímu soudu dne 31. 1. 2020, který rozsudek dne 4. 2. 2020 rozeslal účastníkům. Rozsudek nabyl právní moci dne 5. 2. 2020. Dne 5. 3. 2020 byl žalobkyní doručen návrh na vydání opravného usnesení, dne 10. 3. 2020 spis předložen krajskému soudu k provedení opravy. Usnesením ze dne 12. 3. 2020 byl návrh na vydání opravného usnesení zamítnut a dne 27. 4. 2020 byl spis vrácen okresnímu soudu. Dne 17. 3. 2020 podal žalobce dovolání, usnesením ze dne 5. 5. 2020 soud vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku za dovolání, dne 11. 5. 2020 žalobce zažádal o osvobození od soudních poplatků a přiložil důkazy a vyplněné prohlášení, které doplnil k výzvě soudu podáním ze dne 3. 6. 2020. Usnesením ze dne 15. 6. 2020 soud osvobodil žalobce od soudních poplatků v plném rozsahu a dne 20. 7. 2020 zaslal dovolání žalovanému, který se dne 28. 7. 2020 k dovolání vyjádřil. Dne 26. 8. 2020 byl spis předložen Nejvyššímu soudu, který usnesením ze dne 25. 5. 2021, č. j.: 25 Cdo 2675/2020-348, dovolání odmítl a spis vrátil dne 7. 6. 2021 Okresnímu soudu v Prostějově. Právní moci nabylo usnesení dne 9. 6. 2021 Ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením z 5. 10. 2021, jež bylo žalobci doručeno dne 7. 10. 2021.

6. Hlavním důkazem byl spis napadeného řízení, z kterého soud čerpal svá jednotlivá skutková zjištění, která vzal za prokázané. Soud vyčerpal předmět dokazování s tím, že výše uvedené je naprosto dostatečné pro rozhodnutí ve věci a ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými skutkovými zjištěními.

7. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

8. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

9. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

10. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

11. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

12. Podle ust. § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem ("o.z.").

13. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 ustanovení platí, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 ustanovení platí, že v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

14. Žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku předvídanou ust. § 14 OdpŠk, neboť u žalované předběžně nárok uplatnil dne 4. 11. 2021, což bylo mezi účastníky nesporným.

15. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR, judikaturu ESLP a stanovisko Nejvyššího soudu ČR z 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 (dále jen„ Stanovisko“) soud posoudil věc následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz Stanovisko). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení z 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení, nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 OdpŠk, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 8. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 508/2008).

16. V každé jednotlivé věci je třeba hodnotit právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníků. Nelze přitom vycházet z předem dané a paušálně stanovené doby řízení, která by z pohledu § 31a OdpŠk, popřípadě čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, mohla být pokládána za přiměřenou.

17. Předmětné řízení trvalo ve vztahu k žalobci od 18. 5. 2016, kdy žalobce podal k okresnímu soudu žalobu. Řízení ve vztahu k žalobci trvalo do 7. 10. 2021, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí Ústavního soudu, tj. 5 let a 4 měsíce. Lze shrnout, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, čímž žalobci vznikla nemajetková újma v podobě nejistoty ohledně výsledku posuzovaného řízení. Naříkané řízení bylo složitější, žalobce se na délce řízení nepodílel, v postupu orgánů moci byly shledány průtahy a do určité míry nekoncentrovaný postup a jednalo se o řízení s běžným významem pro žalobce. Soud shledal v řízení průtah v období od 18. 5. 2016 do 5. 9. 2016, v období od 20. 7. 2018 do 24. 10. 2018 a v období od 14. 8. 2019 do 22. 1. 2020 a konečně v období od 26. 8. 2020 do 25. 5. 2021. S ohledem na zmiňovaná období nečinnost a s ohledem na celkovou dobu řízení, není možné posuzované řízení ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk považovat za přiměřeně dlouhé, přestože se jednalo o řízení složitější. Pokud jde o formu zadostiučinění, soud dospěl k závěru, že se nejedná o řízení s nepatrným významem pro žalobce a celkovou délku řízení nelze klást k tíži žalobci, proto se uplatní silná domněnka o adekvátnosti peněžitého zadostiučinění, když k případnému zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva u nepřiměřené délky soudních řízení lze přistupovat pouze ve výjimečných případech, což v daném případě není splněno, tuto formu zadostiučinění soud neshledal dostačující a dospěl k závěru, že je na místě odškodnit újmu v penězích. Ostatně k totožnému závěru dospěla i sama žalovaná.

18. Soud se při stanovení přiměřeného zadostiučinění zabýval kritérii vymezenými v ust. § 31a odst. 3 OdpŠk. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, jsou ale zpravidla těmi základními (viz bod IV. Stanoviska).

19. Z konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu ČR (viz např. rozsudek z 12. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009 nebo Stanovisko) plyne, že za soudní řízení lze přiznat účastníku řízení základní částku v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení. Za posuzované soudní řízení v délce trvání 10 let a 6 měsíců, soud přiznal žalobci základní částku ve výši 65 000 Kč, když vycházel z částky 15 000 Kč za první dva roky (každé soudní řízení musí trvat určitou dobu, přičemž nemajetková újma v prvních letech trvání řízení není příliš závažná) a z částky 15 000 Kč za každý další rok řízení a částky 1 250 Kč za jeden měsíc řízení. Částku ve výši 15 000 Kč ročně pak stanovil s ohledem na celkovou délku namítaného řízení, která překračuje jako celek dobu, ve které bylo možné uzavření rozumně očekávat, avšak není extrémně dlouhá. Pro srovnání soud uvádí, že horní rozmezí částky ve výši 20 000 Kč za jeden rok řízení zvolil Nejvyšší soud v případě délky řízení 21 let, se zohledněním toho, že v době rozhodování v kompenzačním řízení nebylo řízení, ve kterém docházelo k průtahům stále skončeno (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1320/2011). Základní částku ve výši 18 000 Kč považovaly soudy za přiměřenou v řízení trvajícím 14 let a 11 měsíců (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3320/2014) nebo v řízení trvajícím déle než 15 let (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3379/2018). Při porovnáními s uvedenými rozhodnutími považoval proto soud za přiměřené vycházet ze základní částky 15 000 Kč.

20. Posuzované řízení je nutno s ohledem na jeho předmět považovat za řízení skutkově i hmotněprávně složité (– 15 %). Předmětem řízení byla žaloba o náhradu škody ve výši 113 654 Kč, jenž žalobce vedl proti svému bývalému právnímu zástupci, JUDr. jméno jméno, když náhrada škody v napadeném řízení představovala náklady řízení, které byl povinen žalobce zaplatit žalované straně z důvodu vadného právního zastoupení JUDr. jméno v řízení vedeném u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 11 C 314/2009. V naříkaném řízení bylo shledáno pochybení advokáta, pokud jde o rozsah nepoučení ohledně promlčeného nároku, avšak soud se musel zabývat dalšími námitkami žalobce stran postupu svého bývalého právního zástupce, jako absence poučení ohledně extrémní přemrštěnosti částek jednotlivých nároků, povaha nároku na náhradu psychické újmy, neexistenci nároku z titulu ochrany osobnosti, resp. nemožnosti duplicity nároků z titulu újmy na zdraví a škody z titulu ochrany osobnosti. V řízení vyvstala potřeba svědeckých výslechů a byla provedena řada listinných důkazů. Procesní složitost soud hodnotí jako standardní. S ohledem na výše uvedené soud přistoupil k snížení základní částky zadostiučinění o 15 %.

21. Řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy a před Ústavním soudem ČR. Zohlednění počtu instancí vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná (srovnej bod IV. Písm. a) Stanoviska). Soud prvního stupně rozhodoval dvakrát, stejně jako odvolací soud, Nejvyšší a ústavní soud jedenkrát. Avšak soud dospěl k závěru, že tato procesní aktivita účastníků v podobě podávání řádných a mimořádných opravných prostředků sice vedla do určité míry k prodloužení řízení, ale nikoliv v takové míře, aby se tento markant promítl v podobě snížení základní částky zadostiučinění.

22. Jde-li o kritérium jednání poškozeného, v tomto směru lze uzavřít, že se žalobce na délce řízení ve smyslu obstrukčním nepodílel, pročež se toto hledisko v celkovém hodnocení soudu nepromítlo.

23. Pokud jde o postup orgánů veřejné moci, zdejší soud seznal v řízení v období od 18. 5. 2016, kdy byla podána žaloba, do 5. 9. 2016, kdy byl žalobce vyzván k prokázání majetkových poměrů, v období od 20. 7. 2018, kdy byl žalobci ustanoven právní zástupce, do 24. 10. 2018, kdy se konalo jednání, v období od 14. 8. 2019, kdy byla věc předložena Krajskému soudu v Brně, do 22. 1. 2020, kdy proběhlo jednání u odvolacího soudu, a konečně v období od 26. 8. 2020, kdy byla věc předložena Nejvyššímu soudu ČR, do 25. 5. 2021, kdy bylo ve věci vydáno rozhodnutí. S ohledem na zmiňovaná již delší období nečinnosti a se zřetelem na celkovou délku řízení, soud hodnotil v poměrech projednávané věci řízení již jako nepřiměřené dlouhé. Soud konstatuje, že uvedené nedostatky v postupu soudu jsou již dostatečně zohledněny jednak v závěru o nesprávném úředním postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, jednak ve stanovení formy zadostiučinění, jakož i její základní částky, proto není třeba základní částku jakkoliv navyšovat.

24. Jako poslední z hledisek soud zohlednil význam řízení pro žalobce, tento soud vidí jako standardní. Soud uvážil, že ani obecně podle judikatury ESPL se neposkytuje poškozenému zvýšený význam řízení, oproti řízením typu: opatrovnických sporů (srovnej rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice z 9. 1. 2007, číslo, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci příjmení proti České republice z 26. 10. 2004, číslo, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku z 26. 7. 2005, číslo, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, číslo, § 38), trestní věci (srovnej např. nález Ústavního soudu z 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslo) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci jméno příjmení proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, číslo číslo § 39). Tyto druhy řízení více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4761/2010). Jedná se o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení (shodně Stanovisko). Vzhledem k předmětu řízení a výši žalované částky lze mít sice za to, že řízení mělo pro žalobce nezanedbatelný, avšak nikoli zvýšený význam - neboť se stále jednalo o spor k peněžitému plnění, pročež soud nepřistoupil k snížení ani k zvýšení základní částky zadostiučinění.

25. Na základě výše uvedeného soud vyčíslil přiměřené zadostiučinění tak, že základ vypočtený ze základní částky 15 000 Kč/rok, se zohledněním poloviční částky za první dva roky snížil o 15 %. Celková částka, která náleží žalobci jako přiměřené zadostiučinění proto činí 55 250 Kč. Žalobu na zaplacení nemajetkové újmy ve zbývajícím rozsahu (44 750 Kč) neshledal důvodnou a žalobu zamítl (výrok II.) Soud neshledal žádné další relevantní okolnosti pro zvýšení či snížení základní částky.

26. Žalobce předběžně uplatnil nárok dne 4. 11. 2021. Soud přiznal žalobci úrok z prodlení od 5. 5. 2022 do zaplacení. Úrok byl přiznán v zákonné výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od data prodlení žalované. Žalovaná se dostala do prodlení uplynutím šesti měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované, když platí, že nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká podle ust. § 1970 o. z. tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení, a zároveň dle ust. § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. K prodlení žalované s náhradou nemajetkové újmy proto došlo až marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, která začala běžet ode dne uplatnění nároku, tj. dne 4. 11. 2021, a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty žalovanou stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení, když lhůta šesti měsíců skončila dnem 4. 5. 2022, žalovaná se tak dostala do prodlení dne 5. 5. 2022 (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001).

27. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1, 3 o. s. ř., když žalobce byl úspěšný pouze částečně, avšak rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu, proto je na něj třeba hledět, jakoby byl plně úspěšný. Náklady žalobce jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve snížené výši 400 Kč a náklady za právní zastoupení ve výši 12 342 Kč (výrok III.) Odměna advokáta byla určena dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), když advokát dle ust. § 9 odst. 4 písm. a), § 7 bod 5 (tarifní hodnota sporu byla v době zahájení řízení 50 000 Kč -usnesení Nejvyššího soudu ČR z 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013) a § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu vykonal 3 úkony právní služby á 3 100 Kč, spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, sepisu žaloby a účasti při soudním jednání dne 22. 9. 2022. K odměně advokáta dále náleží paušální náhrada hotových výdajů advokáta za každý ze tří vykonaných právních úkonů 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Soud dále advokátu přiznal dle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z její odměny, neboť soudu doložil, že je jejím plátcem. Závěrem soud uvádí, že ve smyslu ust. § 31 odst 4 OdpŠk nemá poškozený právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu.

28. Lhůtu k plnění náhrady nákladů řízení i nároku samotného stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší. O povinnosti žalované zaplatit náklady řízení k rukám zástupce žalobce bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobce domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.