OSPH02 45 C 200/2022-38

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Kateřinou Takácsovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: osobní údaje žalované zastupování státu ve věcech majetkových ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ pro zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá na žalované zaplacení částky 500 000 korun, se zamítá.

II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1) nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup,

2) vznik škody,

3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a vznikem škody.

Uvedené předpoklady musí být splněny kumulativně, pouhé nesplnění jednoho z nich vede k zamítnutí nároku na náhradu škody (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2.2005, sp. zn.: 25 Cdo 773/2004, usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. j. 28 Cdo 4231/2010-113 ze dne 9. 11. 2011).

4. Usnesením PČR z 25. 7. 2017, č. j. KRPA-175834-210/TČ-2015-001373-THON, byla trestní věc podezření ze spáchání přečinu sexuální nátlak podle § 186 odst. 2 t. z. odložena podle ust. § 160 odst. 1 t.ř., když se nepodařilo prokázat skutečnosti, odůvodňující závěr k zahájení trestního stíhání pro naříkaný či jiný zločin.

5. Podnětem k přezkoumání postupu nižšího SZ ze dne datum, žalobkyně uplatnila u Městského státního zastupitelství žádost na o přezkoumání postupu nižšího SZ ve shora uvedené věci, kdy namítala jednak absenci komplexního kvalifikovaného posouzení, jednak vyhodnocení vyšetřujícího orgánu míry podezření vyžadované pro zahájení trestního stíhání, jednak nesprávné právní hodnocení znaků znásilnění či sexuálního nátlaku, jednak závěry v rozporu s důkazy a poznatky viktimologie, absenci prověření případných dalších obětí a další postup orgánů činných v trestním řízení (viz žaloba).

6. Městské státní zastupitelství se dne datum vyjádřilo k podání ze dne datum označenému jako„ Podnět k přezkoumání postupu nižšího státního zastupitelství.“ Uvedlo, že„ podezřelý se k sexuálním stykům s poškozenou, až na výjimky, doznal, avšak jim přikládal jiný význam. Podezřelý popřel, že by se mělo z jeho strany jednat o vynucené jednání, když k tomuto mělo docházet dobrovolně z obou stran. Svůj vztah s poškozenou popisuje jako milenecký, ale z důvodu jejich církevních závazků, zároveň jako nesprávný. Dále odporuje, že by k jejich sblížení mělo docházet před tím, než poškozená dovršila 18 let. Na podporu svých tvrzení pak podezřelý předložil řadu písemností, kde mu poškozená projevuje svou náklonnost. Poškozená se se závadovým jednáním podezřelého měla svěřit lékařům v roce 2014 v rámci hospitalizace v psychiatrické nemocnici, a posléze také své rodině. …….. příjmení policejního orgánu tak měla spočívat ve vyhodnocení výpovědí poškozené a podezřelého v souladu s dalšími zjištěnými důkazy, kdy stěžejním úkolem bylo posouzení jednání podezřelého stran naplnění znaků trestného činu. Zejména pak vyhodnocení jeho jednání ve světle naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu znásilnění, případně sexuálního nátlaku. obec mezi uvedenými trestnými činy není vždy zcela jasná a správné posouzení obdobných„ vztahů“ je často problematické, neboť tomuto jednání jsou přítomny v podstatě vždy, pouze dvě osoby (poškozená a podezřelý). Natož pak za situace, kdy od ukončení jednání uplynula již značně dlouhá doba. O to více je však nutno jednotlivé důkazy hodnotit v celkovém kontextu, řádně vyjasnit vztah mezi zúčastněnými osobami a vyhodnotit povahu jednotlivých sexuálních ataků, jakož je i časově zařadit. Je nepochybné, že práci policejního orgánu v určitém směru ztěžovala církevní pravidla a zákazy. To však ničeho nemění na tom, že názory policejního orgánu prezentované v usnesení o odložení věci, poukazující na to, že o trestný čin se nejedná, neboť poškozená si fakticky dobrovolně vybrala finanční pomoc, na kterou neměla žádný nárok, i když věděla, že bude muset strpět sexuální ataky ze strany podezřelého, případně že poškozená přeci mohla o pomoc požádat k tomu příslušné úřady a s poškozeným ukončit vazby, nejsou odůvodněné. ……………. Pokud by se policejní orgán zabýval jednáním jako celkem a následně by jej hodnotil ve světle skutkových podstat obsažených ve zvláštní části trestního zákoníku, zcela jistě by v průběhu šetření vyvstala potřeba hlouběji se zabývat významem pojmů násilí, pohrůžka násilí, zneužití bezbrannosti, jako znaků trestného činu znásilnění dle § 185 trestního zákoníku. A také pojmů zneužití závislosti, postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu, jako znaků trestného činu sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 trestního zákoníku Soudní praxe považuje za násilí ve smyslu § 185 odst. 1 alinea 1 trestního zákoníku použití fyzické síly ze strany pachatele, za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby, a dosažení pohlavního styku proti její vůli. V tomto směru nejsou pochybnosti o významu daného pojmu. S ohledem na delší časový odstup a absenci lékařských zpráv ohledně případných zranění poškozené, nelze jednoznačně dospět k závěru, že podezřelý použil fyzickou sílu k překonání odporu poškozené a k jejímu donucení k pohlavnímu styku. Přesto, že poškozená projevovala odpor i nesouhlas, kdy podezřelému opakovaně se slzami v očích říkala, že to nechce, intenzivní fyzický odpor poškozená neuváděla. Nadto postupem času jednání podezřelého strpěla právě vlivem závislosti, kterou lze mít z pohledu důkazní situace za prokázanou.“ MSZ po rozboru pojmosloví, spojeného s trestnými činy znásilnění a sexuálního nátlaku konstatovalo, že„ v daném případě byla jednáním podezřelého naplněna jak alternativa zneužívaje závislosti, tak alternativa zneužívaje svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu ve smyslu § 186 odst. 2 trestního zákoníku. Jednání podezřelého vůči poškozené spočívalo jak v zneužití jeho postavení kněze římskokatolické církve, kterým působil na tuto silně věřící poškozenou, tak v zneužití její závislosti, jelikož byla v určitém, náboženském směru odkázána na podezřelého. Podezřelý byl pro poškozenou autoritou, těšila se jeho přízni, kterou ve své rodině nepociťovala. Podezřelý jí měl říkat, že je její„ duchovní otec“, a že jí má rád. Zároveň si podezřelý poškozenou zavazoval i materiálně, kdy jí kupoval potřebné oblečení či boty. Finančně také podporoval její rodinu, a to až nadstandardním způsobem, čehož si všimli ostatní svědci, jak vyplývá z podaného vysvětlení tehdejšího starosty příjmení jméno příjmení či jáhna z farnosti příjmení jméno příjmení. Materiální a finanční pomoc se neustále stupňovala s tím, jak poškozená dospívala. Nejprve ji zajistil donátory ke studiu na vysoké škole a následně ji koupil byt v Mostě. Za tuto pomoc si však vybíral„ odměny“, ji a její situaci zneužíval ve formě sexuálního uspokojování svých potřeb, kdy na ni navíc vyvíjel nátlak, aby nikomu o jejich„ sexuálních praktikách“ neříkala, neboť by jí stejně nikdo nevěřil, když on je v církevním prostředí známou osobností, avšak ona je teprve chvíli pokřtěna. Shora popsaným jednáním se podezřelý vůči poškozené nacházel v určitém autoritativním postavení, z něhož zásadně ovlivňoval její život, když pro ni dlouhodobě organizoval a zajišťoval finanční a sociální pomoc, což vzhledem k její rodinné situaci nepochybně vytvořilo i faktický vztah závislosti na podezřelém, který těchto skutečností následně zneužil k sexuálnímu nátlaku vůči poškozené (blíže viz. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 6 Tdo 450/2017) ……………. Podezřelý si byl jejího negativního postoje velmi dobře vědom, stejně jako si uvědomoval její závislost na jeho osobě jako„ duchovním otci“, a jeho finanční pomoci. Podezřelý věděl, že mezi ním a poškozenou je popsaný objektivní vztah odkázanosti, byl si vědom i svého zásadního vlivu na poškozenou a její důvěry v něj, a tohoto svého postavení i závislosti zneužil k dosažení vlastního cíle a ve svůj osobní prospěch. Proto šlo u podezřelého o záměrné a chtěné jednání……. Pokud se pak podezřelý měl daného jednání dopouštět po vymezenou dobu, je třeba zdůraznit, že právě délka tohoto jeho trestného počínání svědčí o jeho vysoké závažnosti. Časové vymezení zachycuje dobu, po níž obviněný zneužíval závislosti poškozené a přitom vůči ní jednal tak, aby na ní uspokojoval své sexuální touhy. Není proto rozhodné, že k pohlavním stykům nedocházelo po celou vymezenou dobu, ale jen v její určité části. Rozhodné je, že s ohledem na délku doby, po kterou k těmto útokům docházelo, a k jejich četnosti, nebylo možné konkretizovat, ve kterých dnech se tak stalo, šlo o dlouhou dobu páchané jednání založené na zneužívané závislosti poškozené. Zjištěný vztah závislosti po celou uvedenou dobu trval, a v jejím průběhu se uskutečňované sexuální akty mající povahu pohlavních styků provozovaly v nestejné intenzitě či frekvenci, případně v různých formách těchto aktivit. Dosavadní soudní praxe uvedený trestný čin sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 trestního zákoníku páchaný opakovaných praktikami považuje za pokračující trestný čin (srov. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1415/2013, ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1232/2018 a ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 6 Tdo 450/2017).“ MSZ uzavřelo, že podnět žalobkyně k prošetření věci byl shledán částečně důvodným, ovšem ze shora uvedených důvodů nebude věc Obvodnímu státnímu zastupitelství pro část Prahy k novému projednání a rozhodnutí, protože vzhledem k již uvedené argumentaci mohl být ve věci spáchán trestný čin sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 tr. zákoníku, avšak trestní odpovědnost za tento trestný čin zaniká uplynutím promlčecí doby, která je v daném případě pět let. Ze spisového materiálu je přitom zřejmé, že k ukončení jednání podezřelého nepochybně došlo v roce 2014 a trestní odpovědnost za trestný čin tedy již zanikla.

7. Dle doručenky bylo„ Vyrozumění podatele“ zaslané MSZ v Praze doručeno právnímu zástupci žalobkyně datum.

8. Ústavní stížností ze dne datum žalobkyně brojila proti rozhodnutí MSZ v Praze ze dne datum, kterým byl vypořádán její podnět o prošetření vyšetřování, resp. prošetření rozhodnutí OSZ.

9. Usnesením Ústavního soudu ve věci IV. ÚS 707/2021 ze dne 12. 10. 2021 byla ústavní stížnost žalobkyně proti vyrozumění MSZ v Praze ze dne 20. 1. 2021, č. j. 3 KZN 1114/2020-13 a usnesení PČR, OŘ policie Praha III, služby kriminální policie a vyšetřování, 3. odd., odboru obecné kriminality ze dne 25. 7. 2017, č. j. KRPA-175834-210/TČ-2015-001373-THON odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. ÚS zjm. v odstavcích 31, 32, 33, 45 a 48 konkrétně uvedl, že stěžovatelka byla povinna vyčerpat zákonné prostředky k ochraně práva, kterými jsou stížnost jako opravný prostředek, a dala také podnět k výkonu dohledu nejblíže vyššího SZ, jehož prostřednictvím lze účinně dosáhnout odstranění příp. zásahu do zák. práv a svobod poškozeného bez nutnosti zásahu ÚS. V posuzované věci ovšem k takovémuto vyčerpání nedošlo v důsledku nepodání stížnosti, a proto je ústavní stížnost proti napadenému usnesení policejního orgánu nepřípustná. Tvrzení, že k nepodání stížnosti došlo v důsledku předem avizovaného postoje okresní SZ, že tato stížnost nebude úspěšná, na závěru o nutnosti jejího vyčerpání nic nemění. I kdyby tomu tak ve výsledku bylo, OSZ by byla povinna své rozhodnutí náležitě odůvodnit, přičemž teprve pak by bylo zřejmé, zda bude, či nebude třeba proti tomuto usnesení uplatňovat další procesní prostředky k ochraně práva. V tomto ohledu stížnost představovala účinný opravný prostředek. Podmínka přípustnosti je přesto splněna u vyrozumění MSZ, kterým byla věc stěžovatelky posouzena k jejímu podnětu k výkonu dohledu s tím, že nebyl shledány důvody pro uložení pokynu OSZ k provedení dalších úkonů v rámci trestního řízení. Povinnost orgánu veřejné moci plynoucí z práva na účinné vyšetřování, jehož obsah bude vymezen níže, totiž dopadá i na výkon dohledu nejblíže vyšším státním zastupitelstvím. Zbývá dodat, že ústavní stížnost proti rozhodnutí MSZ byla podána včas a splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti vč. povinného zastoupení advokátem. ÚS neshledal, že by MSZ při výkonu dohledu porušilo právo stěžovatelky na účinné vyšetřování, pokud na základě shromážděných důkazů, a to i při zohlednění doplňujícího vysvětlení stěžovatelky ze dne datum nepovažovalo za prokázané, že vedlejší účastník použil fyzickou sílu k překonání odporu stěžovatelky a k jejímu donucení k pohlavnímu styku. Současně se nově nedotázalo vedlejšího účastníka na okolnosti stěžovatelkou popsaného konkrétního útoku. Vzhledem k již učiněnému vysvětlení vedlejšího účastníka, který odmítl, že by vůči stěžovatelce použil násilí i tomu, že ostatní získané důkazy v tomto ohledu nevypovídají o jeho násilí, nýbrž o jiné formě nátlaku, nelze MSZ vytýkat závěr, že nové vysvětlení vedlejšího účastníka nemohlo ve věci přinést nové relevantní skutečnosti. Úvahy MSZ nejsou ani v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí obecných soudů, podle níž pro posouzení skutkové podstaty trestného činu znásilnění postačuje, že pachateli musela být nevole oběti s jeho jednáním zjevná, aniž by musel překonávat její fyzický odpor. MSZ ostatně netvrdí, že zřejmý fyzický odpor oběti je nezbytnou podmínkou pro závěr o spáchání trestného činu znásilnění. Pouze konstatoval, že stěžovatelka podle svých tvrzení neprojevila intenzivní fyzický odpor vůči jednání vedlejšího účastníka. Není pravděpodobné, zda by se nyní ještě podařilo získat další důkazy. Jak vyplývá z příslušného policejního spisu, policejní orgán v minulosti kontaktoval různé osoby, u nichž se domníval, že by mohly vypovědět o okolnostech tehdejšího vztahu mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelkou. Jimi podaná vysvětlení však závěr o použití násilí nepodpořila. Přehlédnout nelze ani plynutí času, kdy jednání vedlejšího účastníka, jímž podle stěžovatelky měl být spáchán trestný čin, skončilo asi před 7 lety a jednotlivé útoky, které podle jejího názoru naplňovaly skutkovou podstatu trestného činu znásilnění nastaly ještě o několik let dříve. Pro úplnost je třeba dodat, že získané důkazy nenasvědčovaly tomu, že by vedlejší účastník spáchal jiný trestný čin v letech 2014 -2019, a policejní orgán v posuzované věci neměl důvod prověřovat takovéto domnělé jednání. ÚS dále uvedl, že jeho závěry nelze vykládat tak, že jimi ÚS konstatuje vinu vedlejšího účastníka, příp. že přisvědčil závěrům MSZ o trestnosti jeho jednání. Takovýto závěr mohl učinit jen soud rozhodující v trestní řízení na základě obžaloby při respektování všech procesních práv obžalovaného. ÚS se na tomto místě omezil na zjištění, že MSZ se v rámci výkonu dohledu řádně vypořádalo s námitkami stěžovatelky, která se na základě hájitelného tvrzení o tom, že stala obětí trestného činu domáhá vůči státu, aby jí prostředky trestního práva poskytl ochranu proti zásahům do její svobody a důstojnosti, k nimž mělo dojít jednáním vedlejšího účastníka. V tomto ohledu se MSZ nedopustilo žádného pochybení, s nímž by bylo možné spojovat zásah do zák. práv a svobod stěžovatelky, což platí i pro závěr, že i kdyby se vedlejší účastník skutečně dopustil trestného činu, jeho trestnost již v mezidobí z důvodu uplynutí promlčecí doby zanikla. Právě vyrozuměním MSZ bylo stěžovatelce současně poskytnuto určité zadostiučinění, a to tím, že bylo zjištěno pochybení policejního orgánu, který rozhodl o odložení věci navzdory tomu, že zjištěné skutečnosti nasvědčovaly spáchání trestného činu sexuálního nátlaku, jehož obětí měla být stěžovatelka. Tím bylo nepřímo zjištěno, že policejní orgán nedostál své povinnosti provést účinné vyšetřování, protože napadeným vyrozuměním, kterým MSZ posoudilo podnět k výkonu dohledu, již uvedené pochybení bylo zjištěno, nelze učinit závěr, že tímto vyrozuměním byla porušena uvedená zák. práva stěžovatelky. Z tohoto důvodu tedy byla ústavní stížnost odmítnuta.

10. Dle doručenky bylo usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti ze dne datum doručen téhož dne právnímu zástupci žalobkyně.

11. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně uplatnila u žalované dne datum žádost o náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím a že žalovaná nárok žalobkyně vypořádala a odškodnění žalobkyni neposkytla.

12. Jako nadbytečné soud nehodnotil v řízení provedené důkazy o skutečnostech mezi účastníky nespornými (doručenka žádosti o náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím ze dne 11. 20. 2022 zaslaná MSp PZ žalobkyně, potvrzení MSp ze dne datum, kterým bylo potvrzeno, že datum bylo doručeno podání týkající se věci projednávané před PČR, OSZ a MSZ, doručenka ze dne datum zaslaná PZ žalobkyně MSZ, stanovisko žalované ze dne datum, kterým byla žádost žalobkyně vypořádána) a rovněž pro posouzení věci nerelevantními (psychiatrické konsiliární vyšetření ze dne datum). Z téhož důvodu jako nerelevantní soud neprováděl důkaz propouštěcí zprávou z anonymizováno datum z nemocnice na obec.

13. Dle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ ODŠZ“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

14. Dle § 2 ODŠZ odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

15. Dle § 3 odst. 1 písm. a), b), c) ODŠZ stát odpovídá za škodu, kterou způsobily: a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen "úřední osoby"), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (dále jen "územní celky v přenesené působnosti").

16. Dle § 5 ODŠZ stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena: a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

17. Dle § 7 odst. 1 a 2 ODŠZ mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

18. Dle § 8 odst. 1, 2 a 3 ODŠZ lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

19. Dle § 13 odst. 1 a 2 ODŠZ stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

20. Dle § 14 odst. 1 a 3 ODŠZ nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v zákoně. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

21. Dle § 15 odst. 2 ODŠZ se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

22. Dle § 26 ODŠZ pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

23. Na základě provedeného dokazování má soud za prokázáno, že trestní oznámení ve věci znásilnění poškozené žalobkyně nejprve odloženo usnesením policejního orgánu PČR, obvodního ředitelství obec III SKPV-300K pod č. j. KRPA-175834/TČ-2015-13C73 ze dne 15.12.2015. Uvedené rozhodnutí bylo následně usnesením podle ust. § 174 odst. 2 písm. e) t.ř. zrušeno OSZ pro Prahu 9 dne datum, bylo usnesení policejního orgánu PČR, obvodního ředitelství Praha III SKPV-300K pod č. j. KRPA-175834/TČ-2015-13C73 o odložení věci ze dne datum a současně bylo uloženo policejnímu orgánu, aby znovu jednal a ve věci rozhodl. Dalším usnesením PČR, obvodního ředitelství policie Praha III č. j. KRPA-17550834-174 číslo z 10. 1. 2017, byla trestní věc podezření ze zvlášť závažného zločinu znásilnění § 185 odst. 1 a odst. 2 písm. a) a b) t. z. odložena podle ustanovení 159a odst. 1 t.ř. s tím, že tedy nejde o podezření ze zvlášť závažného zločinu, ani není namístě vyřídit věc jinak. Vyšetřovatel tak učinil s ohledem na své závěry, že mezi oběma účastníky byl (římskokatolickou církví zakázaný) intimní vztah, jakkoliv ze strany kněžího odsouzeníhodný. Tento závěr učinil přesto, že žalobkyně dle znaleckého posudku trpí traumatem v důsledku prodělané zkušenosti a její důvěryhodnost v tomto směru nebyla nijak narušena. Rozhodnutí pak bylo usnesením OSZ ze dne datum bylo podle § 149 odst. 1 písm. b) t.ř. zrušeno a bylo opětovně policejnímu orgánu uloženo, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Policejní orgán poté usnesením z 25. 7. 2017, č. j. KRPA-175834-210/TČ-2015-001373-THON trestní věc podezření ze spáchání přečinu sexuální nátlak podle § 186 odst. 2 t. z. odložil podle ust. § 160 odst. 1 t.ř., když se nepodařilo prokázat skutečnosti, odůvodňující závěr k zahájení trestního stíhání pro naříkaný či jiný zločin. Z vlastních tvrzení žalobkyně vyplývá, že poslední z uvedených rozhodnutí již opravným prostředkem nenapadala a ponechala jej bez reakce. Až dne datum podala žalobkyně podnět k přezkoumání postupu nižšího SZ (ale i PČR). Podnět byl dne shledán částečně důvodným, když Městské státní zastupitelství v obec konstatovalo, že došlo k nesprávnému vyhodnocení zjištěných skutečností, včetně vztahu podřízenosti žalobkyně a škůdce (kněžího), avšak s ohledem na uplynutí promlčecí doby již nebyla věc předána k opětovnému prošetření. K následné ústavní stížnosti Ústavní soud potvrdil správnost shora uvedeného závěru Městského státního zastupitelství v obec ohledně promlčení oznámených skutků, které nijak neporušilo práv žalobkyně na spravedlivý proces a současně konstatoval, že v daném případě mohla být stížnost proti usnesení z 25. 7. 2017, č. j. KRPA-175834-210/TČ-2015-001373-THON účinným opravným prostředkem. Na rozdíl od MSZ se Ústavní soud k otázce viny poškozeného či trestnosti jeho jednání postavil zdrženlivě.

24. Jak vyplývá ze shora citovaných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá škodu způsobenou při výkonu státní moci na principu objektivním, přičemž odpovědnost státu je založena na současném splnění tří podmínek:

25. Zákon tedy rozeznává dva odpovědnostní tituly (nepočítaje rozhodnutí o vazbě, trestu nebo ochranném opatření), a to nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup. Nesprávným úředním postupem se obecně rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, ale neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Za nesprávný úřední postup nutno považovat i "jiné vady ve způsobu vedení řízení" (srov. definiční vymezení nesprávného úředního postupu provedené např. v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 25 Cdo 38/2000). Nesprávnosti či vady úkonů úředního postupu, které se přímo projevily ve vydání rozhodnutí (např. typicky úkony činěné při shromažďování a provádění důkazů) mohou být zvažovány pouze z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou právě nezákonným rozhodnutím, nikoliv již jako nesprávný postup. V návaznosti na to pak judikatura považuje za nesprávné rozhodnutí takové rozhodnutí soudu či jiného orgánu, které bylo pro nezákonnost následně zrušeno nadřízeným orgánem, v případě soudních rozhodnutí tedy odvolacím či dovolacím soudem.

26. Žalobkyně namítala, že v případě vydání shora uvedených rozhodnutí policie o odložení věci, jakož i následném rozhodnutí MSZ v obec, došlo k nesprávnému úřednímu postupu, spočívajícímu jednak v nesprávném hodnocení důkazů, nesprávném rozhodování atd. V této souvislosti však nelze než poukázat na stávající judikaturu (konkrétně např. rozhodnutí 25 Cdo 3029/2005 nebo 25 Cd 633/2004, 30 Cdo 370/2013), podle které v nečinnosti OČTŘ, které skončilo pravomocným rozhodnutím o odložení trestního oznámení, nelze spatřovat nesprávný úřední postup ve smyslu zákona o odškodňování. Jestliže došlo, byť na základě možného nesprávného úředního postupu, k rozhodnutí policejního orgánu, kterým byla věc odložena, lze odpovědnost státu dovozovat jen z titulu nezákonného rozhodnutí, neboť za nesprávný úřední postup lze považovat jen taková pochybení a nedostatky, které samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, nebo se v obsahu vydaného rozhodnutí bezprostředně neodrazí. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že zde není dán odpovědnostní titul, neboť nesprávný úřední postup OČTŘ se projevil ve vydání tří rozhodnutí PČR, z nichž dvě byla zrušena v rámci řádného opravného prostředku (tzn. nikoli po právní moci takového rozhodnutí) a nenaplňují tak podmínky nezákonného rozhodnutí ve smyslu ODŠZ. V případě vydání rozhodnutí MSZ v obec pak již vůbec nelze o nezákonném rozhodnutí hovořit, když zákonnost uvedeného rozhodnutí byla podrobena zkoumání Ústavním soudem České republiky. I kdyby se však dalo na uvedená rozhodnutí policie nahlížet jako na nezákonná, nelze pominout žalovanou vznesenou námitku promlčení. Žalobkyně se dozvěděla o tom, že policie v daném případě nepostupovala správně z vyřízení podnětu MSZ v obec dne datum. Počínaje tímto dnem by tak mohla uvažovat o tom, že jí vznikla nemajetková újma a od datum pak běžela šestiměsíční promlčecí doba. Žalobkyně mohla u žalované uplatnit svůj nárok nejpozději dne datum, tak aby nebyl promlčen. Jestliže tedy žalobkyně uplatnila předběžně svůj nárok u žalované dne datum, učinila tak pozdě a nedošlo tak k tzv. stavení promlčecí doby. O stavení promlčení jde tehdy, jestliže promlčecí doba pro určitou zákonem stanovenou překážku neběží, staví se její běh, ačkoli jinak by tu podmínky pro její běh byly dány. Stavení promlčení se může projevit: a) tak, že promlčecí doba nezačne běžet, b) tak, že již započatý průběh promlčecí doby nepokračuje (zastavuje se) pokud překážka trvá, a c) tak, že již započaté a probíhající promlčení neskončí dříve než po uplynutí určité doby poté, co překážka byla odstraněna. V daném případě zákon č. 82/1998 Sb., výslovně jako lex specialis upravuje právě variantu, shora uvedenou pod písmenem b), tzn. časové úseky promlčecí doba uplynulá před vznikem překážky a po jejím odpadnutí sčítají. V daném případě byl návrh na předběžné projednání nároku podán po marném uplynutí šestiměsíční promlčecí doby, aniž by došlo k jejímu stavení. I kdyby tedy bylo možné pohlížet na shora uvedená rozhodnutí policie o odložení věci jako na nezákonná, nárok žalobkyně je promlčen. Žalobkyně dále namítla, že žalovaná vznesla svou námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, přičemž při jednání uvedla, že nebyla schopna ze zdravotních důvodů účinně jednat, navíc se nechtěla dále vystavovat sekundární viktimizaci a negativním vzpomínkám. Soud v této souvislosti konstatuje, že vznést námitku promlčení, která přispívá právní jistotě, je právem každého účastníka smluvního vztahu. Soud odkazuje na závěry Ústavního soudu v usnesení ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 21/02, že„ (ú) čelem promlčení je jednak stimulovat subjekty k včasnému vykonání subjektivních občanských práv (pohledávek), jednak čelit tomu, aby dlužníci nebyli ohledně svých povinností vystaveni po časově neurčitou dobu donucujícímu zákroku (tzv. vynutitelnosti) ze strany soudů. Tím institut promlčení v souladu s požadavkem právní jistoty brání existenci dlouhotrvajících občanských subjektivních práv a jim odpovídajících povinností, které jsou zejména, pokud jde o jejich dokazování po uplynutí delší doby, vždy spjaty s určitou sporností. Lze tedy říci, že povinnému subjektu je poskytnuta námitka promlčení jako účinná možnost ochrany před výše uvedenými negativními dopady dlouhotrvajících občanských subjektivních práv. Je pak na úvaze tohoto povinného subjektu, zda námitku promlčení uplatní či nikoliv. Současně je třeba připomenout, že občanský zákoník zdůrazňuje i vlastní přičinění subjektů pro ochranu svých práv a požaduje, aby především ony samy sledovaly svá subjektivní práva a činily takové kroky, aby nedocházelo k jejich ohrožování a poškozování. Ústavní soud v této současně považuje za nezbytné zdůraznit, že institut promlčení patří k těm zásadním a závažným institutům občanského práva hmotného, ale i právního řádu jako celku, že nelze do jeho výkladu zasahovat ať již extenzivně, či restriktivně aplikací dalších obecných institutů právního řádu, tj. i aplikací obecných zásad.“ V souvislosti s § 3 odst. 1 obč. zák. („ Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy“). Nevyšší soud v rozhodnutí ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, mj. vyslovil, že je možné posoudit uplatnění námitky promlčení jako rozporné s dobrými mravy, ale„ jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo dosud neuplatnil. Tyto okolnosti by pak musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení“. Nejenže žalobkyně neuvedla jediný důvod, proč byl mělo dojít k promlčení jejího nároku vinou žalované, ale navíc nemá soud za to, že by námitka promlčení byla projevem zneužití práva žalované na úkor žalobkyně (natož pak, aby některý z těchto důvodů byl naplněn v tak výjimečné intenzitě, která by odůvodňovala odepření možnosti uplatnit námitku promlčení pro rozpor s dobrými mravy). Korekce promlčení dobrými mravy je přípustná jedině za situace, že by byla výrazem zneužití práva na úkor účastníka, které marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem (k tomu srovnej rozhodnutí NS sp.zn. 30 Cdo 3825/2011). Toto není případ žalobkyně a důvod proč řízení nebylo zahájeno včas, leží výhradně na žalobkyni, když žádost o předběžné projednání nároku na zadostiučinění (a v tomto směru rovněž nutno konstatovat, že na rozdíl od žaloby a tvrzení při jednání, kdy titulem již je nesprávný úřední postup) z titulu nezákonného rozhodnutí podala až po více než roce. Soud proto žalobu jednak z důvodu absence odpovědnostního titulu, jednak z důvodu promlčení případného nároku zamítl, aniž by se dále zabýval otázkou, zda byly splněny další předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu státní moci ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. v daném případě.

27. Jen na okraj však soud považuje za nutné ještě doplnit, že ze závěrů Městského státního zastupitelství v Praze lze rovněž vyvodit selhání určitých kontrolních mechanismů v rodině, ale i samotné církvi žalobkyně, když byly dlouhodobě přehlíženy varovné signály v podobě nadstandartní podpory žalobkyně a její rodiny ze strany škůdce či častého kontaktu žalobkyně a škůdce. Rodina žalobkyně tyto signály zřejmě přehlížela účelově, když z podpory škůdce profitovala. Trauma žalobkyně pak nezmírnila ani církevní obec, ačkoliv její podpora by za daných okolností byla očekávatelná. V této souvislosti soud zdůrazňuje, že škůdce se k intimním stykům se žalobkyní před policejními orgány nejen doznal, ale tyto prezentoval jako regulérní a dlouhodobý vztah, čímž mimo jiné přiznal své naprosté selhání v pozici církevního hodnostáře. Ačkoliv je důvod takového přiznání v porovnání s hrozící trestněprávní sazbou zřejmý, nelze se než podivit naprosté absenci soudnosti, morálky a sebeovládání, které by u zralého muže v takové pozici bylo možné očekávat. Současně jeho přiznání rovněž vypovídá i o významu, jaký dotyčný přikládá církevním sankcím, které by mu mohly za přiznaný intimní vztah hrozit. Je však již otřepaným klišé, že v takových případech bývá častěji stigmatizována slabší strana, zatímco„ kajícné“ vysvětlení škůdce je společností shovívavě tolerováno.

28. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto za použití ust. § 150 o.s.ř., když soud dospěl k závěru, že jsou zde důvody zvláštního zřetele hodné, a to vzhledem k celkovému špatnému psychickému stavu žalobkyně, který vyplývá nejen z provedených důkazů, ale i z osobní účasti žalobkyně při ústním jednání.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení k Městskému soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo na nařízení exekuce.