OSPH02 45 C 45/2022-62

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Kateřinou Takácsovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: osobní údaje žalované zastupování státu ve věcech majetkových ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ pro zaplacení 100 000 Kč

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá uložení povinnosti žalované jednak zaslat k rukám právního zástupce žalobkyně omluvu v tomto znění:„ Vážená paní doktorko, v důsledku nezákonného ochranného opatření Ministerstva zdravotnictví jste byla po dobu 5 dnů (od 29.8.2021 do 3.9.2021) vystavena nezákonně samoizolaci a byla zejména omezena příjmení svoboda pohybu, jakož i další práva. Za nezákonný zásah do Vašich práv se Vám tímto omlouváme, příjmení zdravotnictví“, jednak zaplatit žalobkyni částku 100.000,00 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 11,75 % ode dne 10.5.2022 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1) nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup,

2) vznik škody,

3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a vznikem škody.

Uvedené předpoklady musí být splněny kumulativně, pouhé nesplnění jednoho z nich vede k zamítnutí nároku na náhradu škody (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.2.2005, sp. zn.: 25 Cdo 773/2004, usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. j. 28 Cdo 4231/2010-113 ze dne 9. 11. 2011).

Zákon tedy rozeznává dva odpovědnostní tituly (nepočítaje rozhodnutí o vazbě, trestu nebo ochranném opatření), a to nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup. Nesprávným úředním postupem se obecně rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, ale neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Za nesprávný úřední postup nutno považovat i "jiné vady ve způsobu vedení řízení" (srov. definiční vymezení nesprávného úředního postupu provedené např. v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 25 Cdo 38/2000). Nesprávnosti či vady úkonů úředního postupu, které se přímo projevily ve vydání rozhodnutí (např. typicky úkony činěné při shromažďování a provádění důkazů) mohou být zvažovány pouze z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou právě nezákonným rozhodnutím, nikoliv již jako nesprávný postup. V návaznosti na to pak judikatura považuje za nesprávné rozhodnutí takové rozhodnutí soudu či jiného orgánu, které bylo pro nezákonnost následně zrušeno nadřízeným orgánem, v případě soudních rozhodnutí tedy odvolacím či dovolacím soudem.

4. Sdělením Ministerstva zdravotnictví ze dne 30.7.2021, č.j. MZDR 20599/2020-104 MIN/KAN byl vydán seznam zemí nebo jejich částí s nízkým, středním a vysokým rizikem nákazy onemocnění COVID-19. V kategorii zemí s vysokým rizikem nákazy dle bodu III.1 ochranného opatření byla zahrnuta i Řecká republika.

5. Ochranným opatřením Ministerstva zdravotnictví ze dne 17.8.2021, č.j. MZDR -20599/2020-109 MIN/KAN jako správního úřadu podle § 80 odst. 1 písm. h) zákona o ochraně veřejného zdraví, bylo postupem podle § 68 odst. 1 uvedeného zákona k ochraně před zavlečením onemocnění COVID-19 způsobeného novým koronavirem SARS-CoV-2, s účinností od 23.8.2021 od 00:00 hod. v čl. I., bodu 4. nařízeno„ všem osobám, které pobývaly déle než 12 hodin v posledních 14 dnech na území států, které jsou na seznamu zemí s vysokým rizikem výskytu onemocnění COVID-19 dle bodu III.1,v bodu d) nejdříve 5. den, nejpozději však 14. den od vstupu na území České republiky se podrobit RT-PCR testu na stanovení přítomnosti viru SARS-CoV-2, a to, pokud orgán ochrany veřejného zdraví zcela výjimečně v individuálních případech osob nerozhodl o jiných karanténních opatřeních v souladu se zákonem č.258/2000 Sb. a o délce těchto opatření, a dále v bodu e) podrobit se do doby výsledku RT-PCR testu na stanovení přítomnosti viru SARS-CoV-2 dle písmene d) a samoizolaci podle bodu III.10.“ (tzn. omezení volného pohybu na nezbytně nutné minimum s výjimkou: a) cest nezbytně nutných k obstarávání základních životních potřeb a k zajištění péče o děti, b) cest nezbytně nutných k obstarávání k zajištění péče o zvířata, využívání nezbytných finančních a poštovních služeb, doplnění pohonných hmot; to neplatí pro osoby podle bodu I.8, c) akutních cest do zdravotnických zařízení, d) cest do zařízení sociálních služeb; to neplatí pro osoby podle bodu I.8, e) cest za účelem vyřízení neodkladných úředních záležitostí; to neplatí pro osoby podle bodu I.8, f) pohřbů; to neplatí pro osoby podle bodu I.8. Dále tato omezení neplatí dle bodu I.5 bod I.4 neplatí pro osoby uvedené v bodě I.10, není-li dále stanoveno jinak, a bod I.4 písm. b), d) a e) dále neplatí pro: a) očkované osoby s národním certifikátem o provedeném očkování podle bodu III.5, b) očkované osoby s národním certifikátem o dokončeném očkování podle bodu III.6 a c) osoby, které prodělaly onemocnění COVID-19 dle bodu III.9.

6. Ochranným opatřením Ministerstva zdravotnictví ze dne 30.8.2021, č.j. MZDR 20599/2020-114 MIN/KAN jako správního úřadu podle § 80 odst. 1 písm. h) zákona o ochraně veřejného zdraví, bylo postupem podle § 68 odst. 1 uvedeného zákona k ochraně před zavlečením onemocnění COVID-19 způsobeného novým koronavirem SARS-CoV-2, s účinností od 1. září 2021 od 00:00 hod. v čl. I., bodu 4. nařízeno„ všem osobám, které pobývaly déle než 12 hodin v posledních 14 dnech na území států, které jsou na seznamu zemí s vysokým rizikem výskytu onemocnění COVID-19 dle bodu III.1,v bodu d) nejdříve 5. den, nejpozději však 14. den od vstupu na území České republiky se podrobit RT-PCR testu na stanovení přítomnosti viru SARS-CoV-2, a to, pokud orgán ochrany veřejného zdraví zcela výjimečně v individuálních případech osob nerozhodl o jiných karanténních opatřeních v souladu se zákonem č.258/2000 Sb. a o délce těchto opatření, a dále v bodu e) podrobit se do doby výsledku RT-PCR testu na stanovení přítomnosti viru SARS-CoV-2 dle písmene d) a samoizolaci podle bodu III.10.“ (tzn. omezení volného pohybu na nezbytně nutné minimum s výjimkou: a) cest nezbytně nutných k obstarávání základních životních potřeb a k zajištění péče o děti, b) cest nezbytně nutných k obstarávání k zajištění péče o zvířata, využívání nezbytných finančních a poštovních služeb, doplnění pohonných hmot; to neplatí pro osoby podle bodu I.8, c) akutních cest do zdravotnických zařízení, d) cest do zařízení sociálních služeb; to neplatí pro osoby podle bodu I.8, e) cest za účelem vyřízení neodkladných úředních záležitostí; to neplatí pro osoby podle bodu I.8, f) pohřbů; to neplatí pro osoby podle bodu I.8. Dále tato omezení neplatí dle bodu I.5 bod I.4 neplatí pro osoby uvedené v bodě I.10, není-li dále stanoveno jinak, a bod I.4 písm. b), d) a e) dále neplatí pro: a) očkované osoby s národním certifikátem o provedeném očkování podle bodu III.5, b) očkované osoby s národním certifikátem o dokončeném očkování podle bodu III.6 a c) osoby, které prodělaly onemocnění COVID-19 dle bodu III.9.

7. Ochranným opatřením Ministerstva zdravotnictví ze dne 10.9.2021, č.j. MZDR 20599/2020-116 MINI/KAN jako správního úřadu podle § 80 odst. 1 písm. h) zákona o ochraně veřejného zdraví, bylo postupem podle § 68 odst. 1 uvedeného zákona k ochraně před zavlečením onemocnění COVID-19 způsobeného novým koronavirem SARS-CoV-2, s účinností od 11. září 2021 od 00:00 hod. v čl. I., bodu 4. nařízeno„ všem osobám, které pobývaly déle než 12 hodin v posledních 14 dnech na území států, které jsou na seznamu zemí s vysokým rizikem výskytu onemocnění COVID-19 dle bodu III.1,v bodu d) nejdříve 5. den, nejpozději však 14. den od vstupu na území České republiky se podrobit RT-PCR testu na stanovení přítomnosti viru SARS-CoV-2, a to, pokud orgán ochrany veřejného zdraví zcela výjimečně v individuálních případech osob nerozhodl o jiných karanténních opatřeních v souladu se zákonem č.258/2000 Sb. a o délce těchto opatření, a dále v bodu e) podrobit se do doby výsledku RT-PCR testu na stanovení přítomnosti viru SARS-CoV-2 dle písmene d) a samoizolaci podle bodu III.10.“ (tzn. omezení volného pohybu na nezbytně nutné minimum s výjimkou: a) cest nezbytně nutných k obstarávání základních životních potřeb a k zajištění péče o děti, b) cest nezbytně nutných k obstarávání k zajištění péče o zvířata, využívání nezbytných finančních a poštovních služeb, doplnění pohonných hmot; to neplatí pro osoby podle bodu I.8, c) akutních cest do zdravotnických zařízení, d) cest do zařízení sociálních služeb; to neplatí pro osoby podle bodu I.8, e) cest za účelem vyřízení neodkladných úředních záležitostí; to neplatí pro osoby podle bodu I.8, f) pohřbů; to neplatí pro osoby podle bodu I.8. Dále tato omezení neplatí dle bodu I.5 bod I.4 neplatí pro osoby uvedené v bodě I.10, není-li dále stanoveno jinak, a bod I.4 písm. b), d) a e) dále neplatí pro: a) očkované osoby s národním certifikátem o provedeném očkování podle bodu III.5, b) očkované osoby s národním certifikátem o dokončeném očkování podle bodu III.6 a c) osoby, které prodělaly onemocnění COVID-19 dle bodu III.9.

8. Rozsudkem Městského soudu v Praze ve věci č.j. 3A 91/2021 – 149 ze dne 20.10.2021 byla nejprve připuštěna změna návrhu změnu návrhu ze dne 20. 9. 2021, která spočívá v návrhu, aby soud zrušil opatření obecné povahy Ministerstva zdravotnictví ze dne 17. 9. 2021, č. j. MZDR 20599/2020-118 MIN/KAN, změnu návrhu ze dne 27. 9. 2021, která spočívá v návrhu, aby soud zrušil opatření obecné povahy Ministerstva zdravotnictví ze dne 24. 9. 2021, č. j. MZDR 20599/2020-119 MIN/KAN, změnu návrhu ze dne 5. 10. 2021, která spočívá v návrhu, aby soud zrušil opatření obecné povahy Ministerstva zdravotnictví ze dne 1. 10. 2021, č. j. MZDR 20599/2020-122 MIN/KAN, změnu návrhu ze dne 11. 10. 2021, která spočívá v návrhu, aby soud zrušil opatření obecné povahy Ministerstva zdravotnictví ze dne 8. 10. 2021, č. j. MZDR 20599/2020-123 MIN/KAN, změnu návrhu ze dne 17. 10. 2021, která spočívá v návrhu, aby soud zrušil opatření obecné povahy Ministerstva zdravotnictví ze dne 15. 10. 2021, č. j. MZDR 20599/2020-124 MIN/KAN (výrok ad.I.). Ve výroku II. soud zrušil ochranné opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 10. 9. 2021, č. j. MZDR 20599/2020-116 MIN/KAN, se v části I. 4, písm. d) ve slovech„ nejdříve 5. den“ a v části I. 4, písm. e), a to s účinností od 1. 11. 2021, 00:00 hodin. V bodu III. soud návrh na zrušení ochranného opatření odpůrce ze dne 15.10.2021, č.j. MZDR 20599/2020-124 MIN/KAN, v rozsahu slov„ Řecká republika“, odmítl. V bodu IV. a v bodu V. dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. V bodu 7 a 8 odůvodnění rozsudku soud konstatoval, že„ původně napadený seznam zemí byl odpůrcem pravidelně nahrazován, a to seznamem zemí ze dne 27. 8. 2021, č. j. MZDR 20599/2020-112 MIN/KAN; ze dne 3. 9. 2021, č. j. MZDR 20599/2020-115 MIN/KAN; ze dne 10. 9. 2021, č. j. MZDR 20599/2020-117 MIN/KAN; ze dne 17. 9. 2021, č. j. MZDR 20599/2020-118 MIN/KAN; ze dne 24. 9. 2021, č. j. MZDR 20599/2020-119 MIN/KAN. Následně odpůrce dne 1. 10. 2021 sdělení, kterým se stanoví seznam zemí, nahradil formou ochranného opatření pod č. j. MZDR 20599/2020-122 MIN/KAN, které následně bylo zrušeno a nahrazeno ochranným opatřením ze dne 8. 10.2021, č. j. MZDR 20599/2020-123 MIN/KAN, jenž bylo naposledy nahrazeno ochranným opatřením ze dne 15. 10. 2021, č. j. MZDR 20599/2020-124 MIN/KAN (nyní napadený seznam zemí) ………….. Na vydání nových ochranných opatření a seznamů zemí navrhovatelka opakovaně reagovala úpravami svého původního návrhu tak, že naposledy napadla obsahově odpovídající nově platná a účinná ustanovení ochranného opatření ze dne 10. 9. 2021 a seznamu zemí ze dne 15. 10. 2021“ V bodu 21 odůvodnění soud uvedl, že„ V posuzovaném případě Městský soud v Praze shledal, že jednotlivá ochranná opatření upravují totožný okruh problematiky – stanovují výčet zemí s nízkým, středním, vysokým či velmi vysokým rizikem nákazy onemocnění COVID-19. Všechna tato opatření byla vydána a rušena v krátkém časovém sledu (jednou týdně) od doby podání návrhu dne 3.8.2021, kdy návrh byl doručen městskému soudu.“ Městský soud v Praze v této mimo jiné citoval rozsudek sp. zn. 18 A 16/2021 k ustanovení § 68 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví, ve kterém uvedl, že„ Přesto je dle přesvědčení soudu předmětné ustanovení třeba považovat za ústavně konformní zákonné zmocnění odpůrce nařídit ochranné opatření, jímž mohou být v nezbytném rozsahu omezena též základní práva a svobody, včetně navrhovatelem akcentované svobody pohybu a pobytu. ……………… Podle soudu přitom není rozumného důvodu, aby ve vztahu k obraně před rozšířením onemocnění ze zdrojů mimo území ČR nemohl odpůrce přijmout opatření přinejmenším srovnatelná s těmi, která je oprávněn přijmout ve vztahu k vnitrostátním zdrojům nákazy podle § 69 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví.“ Následně pak uzavřel, že ačkoliv ochranné opatření omezuje základní lidská práva a svobody, především svobodu pohybu a pobytu, nelze bez dalšího dojít k závěru, že odpůrce v původní věci vybočil z mezí pravomoci a působnosti daných mu ustanoveními § 80 odst. 1 písm. h) a § 68 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví. Městský soud konstatoval, že ačkoliv nevylučuje možnost omezení základních práv a svobod opatřeními obecné povahy, avšak primární povinnost, která je adresátům těchto opatření ukládána, musí mít nezbytně zákonný základ (musí být upravena v zákoně, na jehož základě je poté správní orgán oprávněn vydat opatření obecné povahy a primární povinnost, v zákoně přepokládanou, adresátům opatření uložit), přičemž tyto povinnosti nemusí být nezbytně v daném zákoně upraveny výslovně. Jako příklad lze uvést vztah mezi ust. § 68 odst. 1 a § 69 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví, kdy lze způsobem dle § 68 odst. 1 (který neobsahuje konkrétní výčet opatření) vydat opatření obecné povahy, které je srovnatelné s opatřením dle § 69 odst. 1. Na základě těchto ustanovení by bylo možné v odůvodněných případech omezit i svobodu pohybu. V současné situaci však byl formou opatření obecné povahy zaváděn a definován nový institut omezující ústavně garantovaná základní práva a svobody osob, která mohou být ukotvena a definována jen v zákoně. V něm však tyto instituty absentují. Proto soud žalobě vyhověl, co do napadané minimální doby samoizolace a samoizolace samotné. Pokud jde o navrhované zrušení ochranných opatření ve vztahu k výčtu zemí s vysokým výskytem předmětného onemocnění, soud konstatoval, že se nejedná o úkon správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, nepodléhá tak přezkumu v rámci soudního řízení správního a žalobu v tomto směru jako nepřípustnou odmítl.

9. Dle výpisu z vyhledávání advokátů a koncipientů na serveru vyhledavac.cak.cz ze dne 8.11.2021 byla žalobkyně zapsána jako advokátka pod evidenčním číslem 04086.

10. Dle elektronické letenky ze dne 29.7.2021 žalobkyně využila letu společnosti A Air k cestě z Prahy do Heraklionu v Řecku, přičemž cestu rezervovala 24.7.2021.

11. Podle potvrzení elektronické letenky ze dne 29.8.2021 žalobkyně cestovala z letiště IRAKLEION NIKOS KAZANTZAKIS (Řecko) do Prahy Ruzyně letem právnická osoba.

12. Dle certifikovaného protokolu o negativním RT-PCR výsledku testu Covid-19 ze dne 3.9.2021 z odběrového místa Vyšetři.mě včetně lékařského potvrzení o výsledku daného testu byla žalobkyně negativně testována na předmětné onemocnění.

13. Uplatněním nároku na náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., ze dne 8.11.2021 žalobkyně uplatnila svůj nárok u žalované, přičemž požadovala jednak omluvu, jednak zadostiučinění ve výši 50 000 Kč.

14. Dle dodejky datové zprávy, zaslané právním zástupcem žalobkyně Ministerstvu zdravotnictví, byla zpráva ze dne 8.11.2021 doručena adresátovi.

15. Doplněním a rozšířením uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy ze dne 9.11.2021, zaslaným Ministerstvu zdravotnictví žalobkyně rozšířila nárokovanou částku na náhradu nemajetkové újmy na částku 100 000 Kč.

16. Dle dodejky datové zprávy ze dne 9.11.2021, zaslané právním zástupcem žalobkyně Ministerstvu spravedlnosti, byla zpráva uvedeného dne doručena adresátovi.

17. Podle výsledku laboratorního vyšetření ze dne 30.8.2021 se žalobkyně podrobila testu na stanovení přítomnosti viru SARS-CoV-2 dne 29.8.2021, přičemž výsledek testu byl negativní.

18. Rozsudkem č.j. 30Cdo 1339/2022-133 ze dne 10.8.2022 ve věci žalobců příjmení jméno příjmení a Bc. jméno příjmení proti České republice – Ministerstvu zdravotnictví, o zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené původně u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 45 C 90/2019 Nejvyšší soud ČR bylo rozhodl o zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19.11.2021 č.j. 13 Co 230/2021 – 105, a to v části I. výroku, kterou byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, o zamítnutí žaloby ohledně požadavku žalobce a) a na něj navazující rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ve vztahu k tomuto žalobci. Ve vztahu k žalobkyni b) bylo dovolání odmítnuto. Nejvyšší soud uvedl, že„ žalobce a), přestože podle § 94 odst. 2 věty první zákona č. 258/2000 Sb. nemohl být účastníkem správního řízení, jež vyústilo ve vydání nezákonného rozhodnutí vydaného podle § 31 odst. 1 téhož zákona, podmínku upravenou v § 7 odst. 1 písm. a) OdpŠk splňuje, byl-li na základě vlastní žaloby podané proti předmětnému rozhodnutí podle § 65 odst. 1 s. ř. s. účastníkem řízení vedeného před správním soudem, v němž bylo toto rozhodnutí pro svou nezákonnost následně zrušeno.“

19. Soud nehodnotil text - sdělení právnická osoba o aktuálních informacích cestujícím, protože tato listina je prostý text, z něhož není zřejmé, jakou formou a kdy jej žalobkyně obdržela. Byť by se mohlo zdát, že se jedná o e-mail, postrádá tato listina standartní záhlaví e-mailu a tedy i důkazní hodnotu.

20. Dle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ ODŠZ“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

21. Dle § 2 ODŠZ odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

22. Dle § 3 odst. 1 písm. a), b), c) ODŠZ stát odpovídá za škodu, kterou způsobily: a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen "úřední osoby"), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (dále jen "územní celky v přenesené působnosti").

23. Dle § 5 ODŠZ stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena: a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

24. Dle § 7 odst. 1 a 2 ODŠZ mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

25. Dle § 8 odst. 1, 2 a 3 ODŠZ lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

26. Dle § 13 odst. 1 a 2 ODŠZ stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

27. Dle § 14 odst. 1 a 3 ODŠZ nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v zákoně. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

28. Dle § 15 odst. 2 ODŠZ se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

29. Dle § 26 ODŠZ pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

30. Na základě provedeného dokazování má soud za prokázáno, že žalobkyně odcestovala 29.7.2021 do Řecka, poté začalo platit ochranné opatření z 30.7.2021 č.j. MZDR -20599/2020-104 MIN/KAN, které mimo jiné nařizovalo povinnost samoizolace osobám, které se vrací ze zemí s vysokým výskytem rizika onemocnění COVID-19. Mezi těmito zeměmi bylo dle seznamu č.j. MZDR 20599/2020-104 MIN/KAN i Řecko. Žalobkyně napadla obě opatření u správního soudu svým návrhem již 3.8.2021 (následně vedeným u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 3A 91/2021). Poté bylo ochranné opatření z 30.7.2021 nahrazeno s účinností od 23.8.2021 ochranným opatřením Ministerstva zdravotnictví ze dne 17.8.2021, č.j. MZDR -20599/2020-109 MIN/KAN, které nařizovalo totožné povinnosti osobám, vracejícím se ze zemí s vysokým výskytem rizika onemocnění COVID-19. Žalobkyně se vrátila do České republiky 29.8.2021, kde téhož dne podstoupila test na stanovení přítomnosti viru SARS-CoV-2, který vyšel negativní. Výsledky tohoto testu žalobkyně obdržela 30.8.2021. Rovněž test RT-PCR, který žalobkyně absolvovala dne 3.9.2021, byl negativní. Správní soud následně rozsudkem Městského soudu v Praze ve věci č.j. 3A 91/2021 – 149 ze dne 20.10.2021 zrušil ochranné opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 10. 9. 2021, č. j. MZDR 20599/2020-116 MIN/KAN, se v části I. 4, písm. d) ve slovech„ nejdříve 5. den“ a v části I. 4, písm. e), a to s účinností od 1. 11. 2021, 00:00 hodin.

31. V dané věci se soud primárně zabýval otázkou, podle jakého právního předpisu by měl danou věc posuzovat. Vzhledem k tomu, že odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem je upravena dvěma speciálními předpisy, nelze uvažovat o odpovědnosti státu za újmu způsobenou žalobkyni při výkonu veřejné moci ochranným opatřením podle obecné úpravy náhrady újmy obsažené v občanském zákoníku. Žalobou uplatněný nárok nelze posuzovat dle zákona č. 240/2000 Sb., krizového zákona. Soud zde odkazuje na závěry přijaté v řízení zdejšího soudu sp. zn. 43 C 92/2021, zejména pak v rozsudku MS obec ze dne 17. 2. 2022, č. j. 70 Co 32/2022-310, ve kterém odvolací soud uvedl:„ Soud prvního stupně postupoval správně, když nárok žalobce posoudil i z hlediska možné odpovědnosti za škodu dle § 36 odst. 1 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení. Skutečnost, že žalobcem uváděná mimořádná opatření byla vydána v režimu zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, Ministerstvem zdravotnictví a nikoli v režimu zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení (krizový zákon), vládou ČR, aplikaci § 36 odst. 1 krizového zákona nevylučuje. Krizový zákon v § 2 písm. c) uvádí, že pro účely tohoto zákona se rozumí krizovým opatřením organizační nebo technické opatření určené k řešení krizové situace a odstranění jejích následků, včetně opatření, jimiž se zasahuje do práv a povinností osob. Mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví přitom byla opatřeními organizační povahy, když obsahovala právně závazná nařízení a zákazy (zákaz pohybu osob, zákaz provozu vnitřních prostor restaurací a další). Současně byla přijata v době vyhlášeného nouzového stavu za účelem ochrany obyvatelstva a prevence nebezpečí vzniku a rozšíření onemocnění COVID-19, tedy zcela jednoznačně k řešení krizové situace. Nelze tak uzavřít jinak než, že šlo o krizová opatření ve smyslu citovaného § 2 písm. c) krizového zákona, tudíž přichází v úvahu i případná odpovědnost státu za škodu dle § 36 odst. 1 krizového zákona Odvolací soud se nicméně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že na nároky na náhradu škody, které žalobce uplatnil, § 36 odst. 1 krizového zákona nedopadá. Krizový zákon byl, jak plyne z jeho důvodové zprávy, přijat především jako legislativní reakce na ničivé povodně, které postihly Českou republiku (zejména příjmení) v roce 1997, během nich se ukázalo, že v právním řádu absentuje adekvátní zakotvení právních a dalších podmínek pro provádění záchranných a likvidačních prací. Do zákona byl vložen i § 36, který upravuje náhradu škody, dle důvodové zprávy toto ustanovení vychází ze skutečnosti, že„ nositelem odpovědnosti za škodu je stát, jehož orgány převážně realizují krizové řízení a krizová opatření; v tomto ustanovení je upraveno řešení náhrady škody, která může vzniknout při výkonu uvedených činností, přičemž nemusí jít vždy o souvislost s řešením některé konkrétní krizové situace, protože ke škodě může dojít např. i při cvičení složek integrovaného záchranného systému prováděných podle zákona“. Výkladem § 36 odst. 1 krizového zákona dle ratia legis tak nelze učinit jiný závěr než ten, že smyslem zákona je odškodňovat pouze výjimečné případy škod vzniklých přímo při činnosti složek státu provádějících krizová opatření, při uložení poskytnutí věcných prostředků nebo při cvičeních dle krizového zákona. Takový výklad plně odpovídá zmíněnému historickému kontextu přijetí krizového zákona, kdy povodně (jakkoli rozsáhlé tak stále lokální) nevyžadovaly plošné utlumení všech aktivit, a nebylo přitom v možnostech zákonodárce předvídat, že krizový zákon bude aplikován i na situace, kdy hlavní (a do doby dostupnosti očkovací látky i jedinou) ochranou proti probíhající pandemii bude radikální plošné omezení sociálních kontaktů. Dle § 36 odst. 1 krizového zákona tedy stát odpovídá pouze za škodu způsobenou jeho činností při provádění konkrétních krizových opatření, které mají individuální povahu a jsou zaměřené vůči konkrétním právnickým a fyzickým osobám. Nelze dovodit odpovědnost státu za škody způsobené plošným omezením práv a svobod neurčitému okruhu osob přijetím plošně a všeobecně závazným krizovým opatřením.“ Na tyto závěry soud v plném rozsahu odkazuje.

32. Podle zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Zákonná úprava přitom stanoví, že stát odpovídá za škodu na principu objektivním, přičemž odpovědnost státu je založena na současném splnění tří podmínek:

33. Dále se soud zabýval tím, který ze dvou shora uvedených odpovědnostních titulů lze v daném případě posuzovat. Jak již bylo shora uvedeno, pokud se v projednávané věci činnost orgánu veřejné moci projevila vydáním mimořádného opatření, tedy správního aktu svého druhu (opatření obecné povahy), nelze odpovědnost za vydání takového mimořádného opatření posuzovat jako odpovědnost za nesprávný úřední postup (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3542/2018, a ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2120/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, 28 Cdo 3013/2011). V daném případě tak nelze na žalobkyní uplatněný nárok pohlížet jinak než na nárok z nezákonného (či nezákonných) rozhodnutí. Současně však nelze než konstatovat, že ze žaloby nebylo zřejmé, zda je uplatňován nárok z rozhodnutí ze dne 30.7.2021 nebo rozhodnutí z 17.8.2021 (tedy rozhodnutí platného v době návratu žalobkyně do ČR) či ze všech na ně navazujících rozhodnutí, která byla následně předmětem přezkumu u správního soudu (tedy ochranného opatření ze dne 17. 9. 2021, ze dne 24. 9. 2021, ze dne 1. 10. 2021, ze dne 8. 10. 2021 a ze dne 15. 10. 2021). Tato nejasnost však nemohla být při ústním jednání odstraněna, když žalobkyně se k prvnímu jednání ve věci nedostavila.

34. Soud se nicméně dále soustředil na zjištění, zda je v dané věci dána existence odpovědnostního titulu (či titulů, jak uváděla žalobkyně). V této souvislosti bylo zapotřebí nejprve posoudit, zda mimořádná opatření přijatá žalovanou mají povahu individuálního rozhodnutí, tj. rozhodnutí, kterým orgán veřejné moci v konkrétním případě autoritativně upravuje právní poměry individuálně určených účastníků řízení, stojících mimo organizační strukturu veřejné správy, přičemž uzavřel, že tomu tak není. Mimořádná opatření byla vydána Ministerstvem zdravotnictví podle § 69 odst. 1 písm. i) a odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů (dále též„ zákon o ochraně veřejného zdraví“), a to z moci úřední v beznávrhovém řízení (viz § 171 s. ř.), které nemá účastníky řízení a ve kterém není rozhodováno o právech a povinnostech konkrétních osob. Nebylo zde tedy osob oprávněných v určité fázi řízení činit návrhy či podávat opravné prostředky ani účastníků řízení a v řízení není (nebylo) rozhodováno o právech a povinnostech konkrétní osoby. Jak shledal i Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 23.4.2020, č.j. 14 A 41/2020 – 111, z právně-teoretického hlediska jsou mimořádná opatření opatřeními obecné povahy, ale z materiálního hlediska na ně lze pohlížet jako na právní předpisy, neboť okruh jejich adresátů není nijak blíže místně ani osobnostně specifikován a i předmět opatření je značně široký, neboť omezuje svobodu pohybu a podnikání. Současně vyzdvihl, že mimořádná opatření nelze považovat za rozhodnutí správních orgánů, jelikož neurčují práva a povinnosti individuálně v určených případech. I dle názoru Ústavního soudu České republiky obsaženého v usnesení sp.zn. Pl. ÚS 8/20 není opatření obecné povahy aktem individuální aplikace práva ve smyslu„ pravomocného rozhodnutí v řízení“. Za situace, kdy měla žalobcům dle shora uvedených závěrů vzniknout škoda z opatření obecné povahy či právního předpisu, nevznikla odpovědnost státu dle ustanovení OdpŠk, a to pro neexistenci individuálního rozhodnutí. Za nezákonné rozhodnutí navíc OdpŠk dle § 5 písm. a) považuje toliko rozhodnutí, která byla vydána v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním O tento případ se u mimořádných opatření zcela zjevně nejedná.

35. V této souvislosti rovněž nutno upozornit, že zatímco v judikatuře panuje shoda na tom, že v případě nároků na náhradu škody způsobené právním předpisem (výsledkem legislativní činnosti), nelze zákon č. 82/1998 Sb. aplikovat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007 sp. zn. 25 Cdo 1124/2005, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. 25 Cdo 1210/2009), u opatření obecné povahy, byť mají s právními předpisy společné to, že okruh jejich adresátů je vymezen obecně, tomu tak není. Komentářová literatura (viz Vojtek, Petr, Bičák, Vít. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. obec: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 94) i judikatura (viz rozsudek Nejvyššího soud ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1642/2018) možnost aplikace zákona č. 82/1998 Sb. připouštějí, hovoří ovšem o odpovědnosti územně správních celků za opatření obecné povahy vydané v oblasti územního plánování. Odborná veřejnost pak právě v souvislosti s mimořádnými opatřeními Ministerstva zdravotnictví není v závěru jednotná, uvažuje o obecné možnosti aplikovat zákon č. 82/1998 Sb. na nároky na náhradu škody způsobené opatřením obecné povahy (viz článek doc. JUDr. Filipa Melzera, Ph.D., LL.M., publikovaný dne 21. 5. 2020 v Advokátním deníku), nebo aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. omezuje právě jen na ty případy, kdy opatření obecné povahy zakládá veřejnoprávní vztah mezi státem a konkrétní osobou (viz článek JUDr. Jana Veselého, Ph.D., publikovaný dne 29. 5. 2020 v advokátním deníku), což jsou právě opatření obecné povahy, kterými územní samosprávné celky vydávají územní plány, jež jsou striktně svázány s určitým pevně ohraničeným územím (místně omezenou konkrétní situací), oproti čemuž se předmětná mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví vyznačují všeobecným a celostátním dopadem.

36. S ohledem na shora uvedené proto soud žalobu zamítl, a to hned z několika důvodů. Jednak soud dospěl k závěru, že nelze mimořádná opatření, přijatá žalovanou, považovat za rozhodnutí individuálního tipu, kterým orgán veřejné moci v konkrétním případě autoritativně upravuje právní poměry individuálně určených účastníků řízení, stojících mimo organizační strukturu veřejné správy. Jednak žaloba vykazuje nedostatky, které však byly odstranitelné přímo při ústním jednání postupem dle ust. § 118a o.s.ř. Ze žaloby nebylo zřejmé, zda se žalobkyně domáhá nároku na nemajetkovou újmu, způsobenou jí z rozhodnutí ze dne 30.7.2021 nebo rozhodnutí z 17.8.2021 (tedy rozhodnutí platného v době návratu žalobkyně do ČR) či ze všech na ně navazujících rozhodnutí, která byla následně předmětem přezkumu u správního soudu (tedy ochranného opatření ze dne 17. 9. 2021, ze dne 24. 9. 2021, ze dne 1. 10. 2021, ze dne 8. 10. 2021 a ze dne 15. 10. 2021). Rovněž nebyla doložena žalobkyní tvrzená nemajetková újma, když tato byla tvrzena spíše obecně. Tyto nejasnosti však nemohly být při ústním jednání odstraněna, když žalobkyně se k prvnímu jednání ve věci nedostavila.

37. Jen pro úplnost ještě soud dodává, že i kdyby byly shledány všechny podmínky pro odpovědnost státu za škodu, resp. nemajetkovou újmu, jejíhož odškodnění se žalobkyně domáhá, nebylo by možné vycházet z porovnání s případy, z nichž vycházela žalobkyně při stanovení výše svého nároku, resp. nebylo by možné přiznat žalobkyní požadovanou částku. V případě, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 sp.zn. 25 C 153/2017 (viz rozsudek č.j. 25 C 153/2017-752 z dne 10.7.2021) čelila poškozená trestnímu stíhání v souvislosti s velmi závažnou trestnou činností, z níž byla podezřelá, neboť mělo jít o 6násobnou vraždu, navíc spáchanou na pacientech ze strany zdravotní sestry. Žalobkyni hrozil výjimečný trest a mimo to také náhrada škody ve značné výši. Poškozená byla držena ve vazbě v období od 20.8.2014 do 29.9.2014 a od 26.11.2014 do 21.12.2015. Vazba poškozené tak trvala 430 dní! Samostatně za vazbu pak byla odškodněna částkou 648.000 Kč (tzn. necelých 1507 Kč za den). Celková doba trvání trestního stíhání 1 rok 11 měsíců a 6 dní a tamní poškozená sice byla za nezákonné trestní stíhání odškodněna částkou 1 000 000 Kč, odvolací soud však odškodnění rozhodnutím sp.zn. 19 Co 390/2021 snížil na 700 000 Kč. Vycházel přitom z odpovídajícího odškodnění za jeden měsíc trvání trestního stíhání ve výši 30 000 Kč. Výkon vazby tamní poškozené se přitom nedá srovnat s žalobkyní realizovanou samoizolací v domácím prostředí. Vedle nepoměrně delší doby, kterou trvala vazba tamní poškozené je nutno poukázat i na shora uvedené výjimky z ochranných opatření, kterých bylo možné samoizolaci porušit, ať již za účelem různých cest k obstarávání základních životních potřeb a k zajištění péče o děti, o zvířata, využívání nezbytných finančních a poštovních služeb, doplnění pohonných hmot, samoizolace se rovněž nevztahovala na osoby očkované proti předmětnému onemocnění apod. Rovněž případ, vedený Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp.zn. 26 C 172/2017 není pro srovnání nejvhodnější, když se jednalo o trestní řízení v délce 5 let a 2 měsíce, bylo zahájeno na základě usnesení policie ze dne 9. 3. 2012 za trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti, v průběhu řízení byla žalobkyně pravomocně odsouzena a na základě jejího dovolání Nejvyšší soud rozsudek zrušil a poté bylo rozhodnuto o zproštění obžaloby, případ žalobkyně byl obsáhle medializován, když se jednalo o porodní asistentku souzenou za smrt novorozeněte). V tomto případě bylo přiznáno odškodnění, rovnající se částce 8065 Kč za měsíc trestního stíhání. V obou případech došlo k zásahům do osobnostní sféry poškozených jen co do délky daného omezení v nepoměrně vyšším rozsahu, než v projednávaném případě, kdy samoizolace trvala pouze 5 dní. V případech nezákonné vazby či výkonu trestu odnětí svobody vychází praxe z částek 500 až 1.500 Kč denně. Soud by i s ohledem na okolnosti případu, kdy vzniklá nemajetková újma byla tvrzena spíše obecně, vycházel z částky, blížící se spodní hranici tohoto rozpětí.

38. Jen na úplný závěr soud ještě dodává, že po vyhlášení tohoto rozsudku vydal Nejvyšší soud České republiky dne 21.4.2023 rozsudek č.j. 30 Cdo 414/2023-228, v němž výslovně uvedl, že„ Vzhledem k tomu, že se posuzovaná mimořádná opatření vydávají bez řízení a nemohou tak existovat účastníci řízení, ve kterých byla později zrušená mimořádná opatření vydána, může mít postavení účastníka řízení ve smyslu § 7 odst. 1 OdpŠk osoba, o jejíchž právech a povinnostech bylo mimořádným opatřením rozhodováno, tedy osoba, jejíž práva byla vydáním nezákonného mimořádného opatření dotčena. Současně se však musí jednat o osobu, která využila v zákonem stanovené lhůtě (tj. do jednoho měsíce ode dne účinnosti mimořádného opatření dle § 13 odst. 2 pandemického zákona) možnost podat proti následně zrušenému mimořádnému opatření žalobu dle § 13 pandemického zákona“ Jakkoli toto rozhodnutí vyvrací úvahu soudu, co do absence odpovědnostního titulu, není tím dotčen druhý z důvodů zamítnutí žaloby a jeho závěry tak nemají na závěr soudu v této věci zásadní vliv.

39. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř.. Podle tohoto ustanovení má žalovaná, která byla ve věci zcela úspěšná, právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšnému žalobci. Žalovaná má podle § 151 odst. 3 o.s.ř. právo na náhradu za jednotlivé úkony, a to v paušalizované výši stanovené vyhláškou č. 254/2015 Sb. částkou 300 Kč za úkon. Vzhledem k tomu, že se žalovaná písemně vyjádřila k žalobě, poté se připravovala na ústní jednání, konané dne 16.3.2023 a tohoto se rovněž zúčastnila, přísluší žalované náhrada nákladů řízení v rozsahu 3 úkonů po 300 Kč.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení k Městskému soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo na nařízení exekuce.