OSPH03 11 C 37/2017-444

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Janou Spanilou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ pro 38 803 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba s tím, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 38 803 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 38 803 Kč od 8.8.2013 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 19 922,61 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se žalobou ze dne 27. 9. 2013, původně podanou u Městského soudu v Praze, doplněnou podáním ze dne 28. 2. 2014 (č.l. 25) a ze dne 1. 2. 2019 (č.l. 194) domáhal na žalovaném zaplacení částky 38 803 Kč představující žalovaným nezaplacené úhrady za služby a provozní náklady spojené se správou budovy a pozemků za období roku 2011 a 2012. K odůvodnění uvedl, že žalobce je žalobce anonymizována čtyři slova _, členové SVJ jsou spoluvlastníky budovy postavené na pozemku parc. č. číslo o výměře výměra, dále pozemku parc. č. číslo o výměře výměra a pozemku parc. č. číslo o výměře výměra, zastavěná plocha a nádvoří, vše zapsáno v Katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro hlavní město Praha, na list vlastnictví, k.ú. část obce, obec Praha; žalovaný je vlastníkem bytové jednotky číslo ve 3. nadzemním podlaží budovy. Žalovanému bylo dne 19. 6. 2013 zasláno vyúčtování služeb za roky 2011 a 2012 s pozvánkou na schůzi vlastníků, což bylo žalovanému doručeno dne 28. 6. 2013. Výše nákladů a způsob rozúčtování byl schválen na schůzi vlastníků dne 8. 7. 2013 v poměru 92,103 % hlasů vlastníků. Splatnost vyúčtování je stanovena dle stanov na 30 dnů od doručení vyúčtování. Za rok 2011 zbývá k úhradě částka 26 994 Kč a za rok 2012 částka 11 809 Kč. Za rok 2011 zaplatil žalovaný na zálohách částku 26 901 Kč, ačkoliv měl zaplatit 38 182,18 Kč, za rok 2012 zaplatil na zálohách 29 890 Kč, ačkoliv měl zaplatit 38 182,18 Kč.

2. Žalovaný v podání ze dne 19. 2. 2014 (č.l. 18), podáním ze dne 7. 3. 2014 a 10. 3. 2014 (č.l. 35 a 40), ze dne 30. 4. 2017 (č.l. 101) a ze dne 6. 5. 2019 (č.l. 345) navrhl zamítnutí žaloby. Považuje vyúčtování za vadné, a to z toho důvodu, že rozúčtování nákladů na správu domu a pozemku bylo provedeno v rozporu se zákonem, což potvrdil v průběhu řízení Nejvyšší soud ČR svým rozhodnutím ze dne 15. 11. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1503/2017 vydaným v řízení vedeném u Městského soudu v Praze sp. zn. 76 Cm 54/2010, v němž je na podkladě žaloby přehlasovaných vlastníků přezkoumávána platnost usnesení shromáždění vlastníků jednotek ze dne 7. 8. 2009, kterým byl schválen mechanismus rozúčtování nákladů na správu domu i služeb. Žalovaný dále namítl, že ve vyúčtování absentuje zohlednění jím zaplacených záloh, poukázal na skutečnost, že ne všechny náklady, které společenství vlastníků rozúčtovává na jednotlivé vlastníky, jsou společné náklady (některé, jako např. ostraha, jsou náklady pouze pověřeného vlastníka). Žalovaný uplatnil v řízení kompenzační námitku proti nároku strany žalující, a to své pohledávky ve výši 26 295 Kč představující náhradu škody způsobené žalobcem spočívající v pozdním doručení vyúčtování za roky 2011 a 2012, v důsledku čehož nemohl žalovaný vyúčtovat služby svému nájemci. Podáním ze dne 6. 5. 2019 žalovaný upřesnil, že tuto pohledávku pouze započítává vůči nároku strany žalující.

3. Soud se nejdříve zabýval otázkou pravomoci a rozhodným právem s ohledem na skutečnost, že žalovaný je státním příslušníkem Slovenské republiky. Pravomoc resp. mezinárodní příslušnost českého soudu vyplývá z čl. 22 odst. 1 věty první nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I), jak v tomto řízení již rozhodl i Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 2. 2018, č.j. 39 Co 447/2017-159 (jedná se o spor plynoucí přímo z vlastnického práva k bytové jednotce). Rozhodným právem je právo české dle článku 4 odst. 1 písm. c) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I).

4. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním.

5. Z výpisu z obchodního rejstříku ze dne 27. 9. 2013 a z výpisu z katastru nemovitostí ze dne 4. 7. 2013, list vlastnictví soud zjistil, že žalovaný byl v rozhodném období vlastníkem bytové jednotky číslo v budově adresa, k.ú. část obce, obec Praha, žalobce je společenstvím vlastníků jednotek v této budově, pověřeným vlastníkem je právnická osoba

6. Z pozvánky na schůzi shromáždění vlastníků jednotek ze dne 18. 6. 2013, průvodního dopisu ze dne 28. 3. 2013 a Rozpisu nákladů na jednotku za rok 2011 a 2012 včetně kopie podacího lístku a dodejky soud zjistil, že žalovanému byla dne 28. 6. 2013 doučena pozvánka na schůzi vlastníků jednotek konanou dne 8. 7. 2013, včetně rozpisu nákladů na jednotku za rok 2011 a 2012. Žalovaný byl vyzván k zaplacení nedoplatku za období roku 2011 ve výši 26 953,59 Kč, z průvodního dopisu vyplývá, že celková výše nákladů na jednotku činila 53 894,59 Kč, na zálohách bylo zaplaceno 26 901 Kč; nedoplatek za období roku 2012 činil 13 259 Kč, celkové náklady na jednotku činily 43 149 Kč a zaplaceno bylo 29 890 Kč.

7. Ze zápisu ze shromáždění vlastníků jednotek společenství ze dne 8. 7. 2013 soud zjistil, že na této schůzi došlo mimo jiné ke schválení nákladů za roky 2011 a 2012 a ke schválení účetní závěrky za rok 2011 a 2012. Usnesení o schválení výše nákladů za rok 2011 a 2012 a účetní závěrky bylo u soudu napadeno žalobou ze dne 7. 1. 2014 přehlasovaného vlastníka Mgr. jméno příjmení, žaloba byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2015 č.j. 5 Cm 8/2014-72 zamítnuta, rozhodnutí Městského soudu bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2018, č.j. 7 Cmo 291/2015-110 s odůvodněním, že přijatá usnesení o schválení nákladů za rok 2011 a za rok 2012 jsou dle svého obsahu usnesením o rozúčtování nákladů vzniklých při provozu domu (ceny služeb, správa domu) neboli rozúčtování celkové ceny za služby týkající se jednotek. Předmětem schválených usnesení nebylo stanovení způsobu tohoto rozúčtování, který byl schválen usnesením shromáždění jednotek ze dne 7. 8. 2009, jehož platnost není oprávněn soud v řízení o neplatnost usnesení ze dne 8. 7. 2013 přezkoumávat. Jelikož předmětem usnesení ze dne 8. 7. 2013 bylo schválení rozúčtování cen služeb za rok 2011 a 2012, nikoliv stanovení způsobu (pravidel) tohoto rozúčtování, nejedná se o důležitou záležitost ve smyslu ust. § 11 odst. 3 třetí věta zákona o vlastnictví bytů (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2018, č.j. 7 Cmo 291/2015-110 na č.l. 199).

8. Z předložených vyúčtování za rok 2011 a 2012 nazvaných„ Náklady na jednotku rok 2011 a 2012“ soud zjistil, že toto vyúčtování obsahuje rozdělení na oddíl Provozní náklady, Fond oprav a Odběr médií v jednotce, dále Mimořádné náklady na jednotku. V jednotlivých oddílech je vždy uvedena částka připadající na bytovou jednotku žalovaného. V oddíle Celkem zaplacené zálohy je uvedena v roce 2011 a 2012 částka 0 Kč. Jako částky k úhradě jsou uvedeny v obou letech částky představující součet částek u oddílů provozní náklady, fond oprav a odběr médií v jednotce.

9. Účastníci učinili nesporným, že žalovaný na zálohách za rok 2011 zaplatil částku 26 901 Kč a za rok 2012 částku 29 890 Kč, přičemž tyto částky jsou uvedeny rovněž v průvodním dopise ze dne 28. 3. 2013 (viz výše). Částka 26 901 Kč zaplacená na zálohách za rok 2011 vyplývá rovněž z dokumentu Přehled nákladů a plateb, kde jsou uvedeny zálohy pro rok 2011 a přehled nákladů a plateb za roky 2009 a 2010. V samotných vyúčtováních za roky 2011 a 2012 se však zaplacené zálohy nijak nepromítají. Ani v průvodním dopise ze dne 28. 3. 2013 není uvedeno, jakým způsobem bylo naloženo se žalovaným zaplacenými zálohami v roce 2011 a 2012, zda byly započteny proti některým nákladům, popř. proti jakým z jednotlivých oddílů (fond oprav, náklady na služby, náklady na správu).

10. Z dopisu žalovaného ze dne 1. 9. 2013 a ze dne 4. 9. 2013 a ze zápisu ze dne 2. 7. 2013 soud zjistil, že žalovaný s provedenými vyúčtováními za rok 2011 a 2012 nesouhlasil. Předně namítal, že celkové náklady byly přepočítané na jeho bytovou jednotku nezákonně, v rozporu s ust. § 15 zákona o vlastnictví bytů, provedl proto opravné vyúčtování nákladů. Dále opakovaně nabízel žalobci resp. pověřenému vlastníkovi bezplatné zprostředkování smluv na dodávku služeb. Žalovaný požadoval po pověřeném vlastníkovi ofocení smluv uzavřených žalobcem s jednotlivými dodavateli služeb a účetních dokladů, což mu nebylo umožněno, mohl však do uzavřených smluv nahlédnout. Žalovaný rovněž předložil přehled inzerátů s cenami pronájmů kanceláří, kterými chtěl prokázat možnosti výhodnějších cen nájmů kanceláří, než bylo uzavřeno žalobcem (viz inzeráty z webového portálu SReality).

11. Ze zápisů ze schůzí shromáždění vlastníků ze dne 29. 7. 2005 (č.l. 203) a 6. 11. 2009 (č.l. 204) a ze dne 18. 7. 2012 soud zjistil, že na nich byly schváleny výše příspěvku na správu domu a výše záloh na úhradu za služby (schůze ze dne 29. 7. 2005), bylo rozhodnuto o změně vyúčtování záloh na služby (schůze 6. 11. 2009) a byly schváleny náklady za rok 2009 a 2010 (schůze ze dne 18. 7. 2012).

12. Žalobce rozúčtoval náklady spojené se správou domu a pozemku na jednotlivé spoluvlastníky odchylně od pravidla zakotveného v ust. § 15 zákona o vlastnictví bytů (zákona č. 72/1994 Sb.), tedy nikoliv dle velikosti spoluvlastnického podílu, ale dle zařazení jednotky do jednoho z typů: administrativa, obchody, supermarket, garáže, ulice, ulice, přičemž tento způsob rozúčtování nebyl schválen 100 % hlasy vlastníků, ale byl schválen usnesením shromáždění vlastníků na schůzi konané dne 7. 8. 2009, což má soud prokázáno zápisem ze shromáždění vlastníků jednotek ze dne 7. 8. 2009.

13. Skutečnost, že rozúčtování nákladů na správu domu a služby za roky 2011 a 2012 vycházejí z mechanismu schváleného právě na schůzi ze dne 7. 8. 2009, účastníci učinili nespornou.

14. Ze žaloby ze dne 1. 12. 2009 (č.l. 221), rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2012, č.j. 76 Cm 54/2010-269 (č.l. 254) ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2013, č.j. 76 Cm 54/2010-367 (č.l. 286) ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2016, č.j. 14 Cmo 140/2013-414 (č.l. 210) soud zjistil, že platnost usnesení ze dne 7. 8. 2009 o mechanismu rozúčtování nákladů spojených se správou společných částí domu bylo napadeno u Městského soudu v Praze žalobou, v této části byla žaloba zamítnuta.

15. Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 11. 2018, č.j. 26 Cdo 1503/2017-471 (č.l. 305) však vyplývá, že rozsudky Vrchního soudu v Praze i Městského soudu v Praze ve věci 76 Cm 54/2010 byly zrušeny v předmětné části a vráceny k dalšímu řízení se závazným právním názorem Nejvyššího soudu, který zní:„ Shromáždění vlastníků jednotek se při stanovení výše příspěvku na náklady spojené se správou domu a pozemku nesmí odchýlit od pravidla upraveného v ust. § 15 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., aniž by byla nejprve uzavřena dohoda jakožto souhlasný projev vůle všech vlastníků jednotek; nepůjde o rozhodnutí shromáždění vlastníků a pro posuzování její platnosti se proto neuplatní ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. Jestliže shromáždění vlastníků jednotek žalovaného přijalo napadené usnesení, jímž se odchýlilo od pravidla určeného ustanovením 15 odst. 1 věta druhá zákona č. 72/1994 Sb., aniž by zde byla odpovídající dohoda všech vlastníků, odporuje napadené usnesení v rozsahu určujícím podíl vlastníků jednotek na příspěvcích na správu domu a pozemku tomuto ustanovení“.

16. Ve věci sp. zn. 76 Cm 54/2010 dosud nebylo rozhodnuto.

17. Z ústavní stížnosti ze dne 11. 2. 2019 (čl.l 353) a usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. III. ÚS 526/19 soud zjistil, že žalobce podal proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ústavní stížnost, která byla odmítnuta s odůvodněním, že se nejedná o konečné rozhodnutí ve věci samé.

18. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 8 C 385/2016 soud zjistil, že skutkově obdobný spor mezi týmiž účastníky rozhodoval zdejší soud, přičemž předmětem žaloby bylo zaplacení nedoplatku žalovaného z vyúčtování společných nákladů na byt, příspěvku do fondu oprav a úhrad za služby za rok 2009 a 2010. Zdejší soud dosud nepravomocně žalobu zamítl s odůvodněním, že vyúčtování za roky 2009 a 2010 považuje za vadné, neboť nezohledňuje zaplacené zálohy, není z něj zřejmé, jak žalobce při vyúčtování se zaplacenými zálohami nakládal, pro vyúčtování byl použitý mechanismus, který je dle závěru Nejvyššího soudu ČR v rozporu se zákonem. Vyúčtování tak doposud není splatné a požadavek na úhradu nedoplatků je proto předčasný.

19. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu.

20. Žalovaný byl v rozhodném období vlastníkem bytové jednotky číslo v domě adresa v katastrálním území Žižkov na adrese adresa, žalobce je společenstvím vlastníků jednotek tohoto domu. Žalobce schválil na shromáždění vlastníků jednotek vlastníků dne 8. 7. 2013 celkovou výši nákladů na správu domu a služby za rok 2011 a 2012. Žaloba na vyslovení neplatnosti tohoto usnesení byla zamítnuta. Žalobce provedl vyúčtování na jednotlivé vlastníky. Ve vyúčtování, které žalovaný obdržel dne 28. 6. 2013, nebyly nijak zohledněny žalovaným zaplacené zálohy za roky 2011 a 2012. Žalobce za rok 2011 požadoval zaplacení částky 26 993,59 Kč a za rok 2012 částky 13 259 Kč zbývající po odečtení záloh a přeplatku za předchozí období. Pro rozúčtování nákladů na správu domu použil žalobce mechanismus schválený usnesením shromáždění vlastníků jednotek dne 7. 8. 2009, a to odchylně od pravidla zakotveného v ust. § 15 zákona o vlastnictví bytů. Usnesení ze dne 7. 8. 2009 o mechanismu rozúčtování nákladů na správu domu, resp. jeho platnost byla napadena žalobou přehlasovaných spoluvlastníků v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 76 Cm 54/2010, v kterémžto řízení rozhodl Nejvyšší soud ČR svým rozsudkem ze dne 15. 11. 2018, č.j. 26 Cdo 1503/2017-471 tak, že při stanovení výše příspěvku vlastníka na náklady spojené se správou domu se lze odchýlit od pravidla upraveného v ust. § 15 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů pouze na základě dohody všech spoluvlastníků, jinak dané usnesení shromáždění vlastníků odporuje tomuto zákonnému ustanovení.

21. Po právní stránce soud věc hodnotil následovně.

22. Dle ust. § 3028 odst. 1,3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je třeba na daný právní vztah aplikovat úpravu platnou a účinnou do 31. 12. 2013, neboť napadená usnesení i vyúčtování nákladů bylo přijato a provedeno před účinností nového občanského zákoníku.

23. Dle ust. § 15 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů, dále jen„ zákon o vlastnictví bytů“) ve znění do 31. 12. 2013, vlastníci jednotek jsou povinni přispívat na náklady spojené se správou domu a pozemku. Pokud dohoda neurčuje jinak, nesou náklady poměrně dle velikosti spoluvlastnického podílu (ust. § 8 odst. 2 tohoto zákona).

24. Dle ust. § 15 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů k účelu uvedenému v odst. 1 skládají vlastníci jednotek předem určené finanční prostředky jako zálohu. Výši záloh si určí vlastníci jednotek usnesením shromáždění dopředu tak, aby byly kryty předpokládané náklady, které bude nutné vynaložit v následujících měsících i v dalších letech.

25. Žalobce se domáhal na žalovaném zaplacení nedoplatku z vyúčtování za roky 2011 a 2012, konkrétně nákladů na správu domu, příspěvku do fondu oprav a nákladů na služby týkající se bytové jednotky ve vlastnictví žalovaného. Předně je třeba danému vyúčtování vytknout, že neobsahuje uvedení žalovaným zaplacených záloh; tyto se do vyúčtování vůbec nijak nepromítly, z vyúčtování tak logicky není ani zřejmé, jakým způsobem žalobce se zaplacenými zálohami naložil, zda je započetl a jak, na které účtované položky, jak tedy následně dospěl k výši nedoplatku za rok 2011 a 2012. Vyúčtování tak v tomto ohledu nemůže obstát. Tuto vadu žalobce nezhojil ani přiloženými listinami, které současně žalovanému doručil, a to průvodním dopisem ze dne 28. 3. 2013, případně listinou nazvanou„ Přehled nákladů a plateb“, který se navíc netýká roku 2012. Jiné vyúčtování žalovanému doručeno nebylo. Nadto vyúčtování týkající se správy domu vychází z mechanismu, který byl schválen usnesením shromáždění vlastníků ze dne 7. 8. 2009, které bylo napadeno přehlasovaným vlastníkem žalobou a dle Nejvyššího soudu ČR bylo přijato v rozporu se zákonem. Na podkladě výše uvedeného tak zdejší soud dospěl k závěru, že vyúčtování za roky 2011 a 2012 vykazuje vady, pro které nemohla dosud nastat jeho splatnost (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 26 Cdo 913/2019, a z něj zejména závěr …„ lze-li podle citované judikatury (vůbec) uvažovat o vyúčtování úhrad za služby jen tehdy, obsahuje-li předložené vyúčtování všechny předepsané náležitosti a je-li v něm uveden součet zaplacených záloh a cena provedené služby ve správné výši, není pochyb o tom, že není-li vyúčtování věcně správné, nesplnil poskytovatel služeb svoji povinnost vyúčtovat (každé zálohové plnění je třeba vyúčtovat) příjemci služeb skutečnou výši nákladů a záloh na jednotlivé služby, nyní výslovně zakotvenou v ustanovení § 7 zákona č. 67/2013 Sb. Nebylo-li vyúčtování služeb řádné (v souladu s předpisy jej regulujícími), povinnost provést je nadále trvá. Není-li vyúčtování služeb věcně správné, trvá nejen povinnost poskytovatele vyúčtování provést (řádně), nýbrž (a to právě v důsledku nesplnění uvedené povinnosti) nenastala ani splatnost nedoplatku (popřípadě přeplatku) plynoucího z vyúčtování“).

26. Soud tak v souladu s konstantní judikaturou uzavřel, že z důvodu toho, že vyúčtování za roky 2011 a 2012 týkající se bytové jednotky žalovaného dosud nebylo provedeno řádně, nenastala dosud jeho splatnost, žalobu tak posoudil jako předčasnou a jako takovou ji zamítl včetně příslušenství v podobě úroků z prodlení.

27. Pro úplnost soud uvádí, že hodnocením případně dalších provedených důkazů se již nezabýval, neboť na jeho rozhodnutí neměly vliv. Soud zamítl návrh na doplnění dokazování obou stran, ze strany žalující mj. o výslech auditora jméno příjmení, o audity účetnictví, výslech znalce právnická osoba, výslech svědka jméno příjmení a další, ze strany žalované o kompletní účetnictví za roky 2011 a 2012, originál smlouvy o účetnictví uzavřené dne 7. 7. 2005, výslech dalších svědků, neboť takto široce pojaté dokazování by nadále převýšilo potřeby řízení vzhledem k závěru soudu o vadnosti vyúčtování a nebylo by již proto hospodárné.

28. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř, když zcela úspěšný žalovaný má právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšnému žalobci. Náhrada nákladů řízení je tvořena paušální náhradou nákladů dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. po 300 Kč za každý ze 12 účelně provedených úkonů (vyjádření k žalobě ze dne 20. 2. 2014, ze dne 7. 3. 2014 a ze dne 11. 3. 2014, účast u jednání dne 23. 2. 2015 a příprava na něj – 2 úkony, účast u jednání dne 15. 9. 2016 a příprava na něj – 2 úkony, vyjádření k žalobě ze dne 1. 5. 2017, replika k vyjádření žalobce ze dne 29. 4. 2019, doplnění vyjádření ze dne 6. 5. 2019, účast u jednání dne 15. 12. 2020 a příprava na něj – 2 úkony). Soud nepřiznal paušální náhradu nákladů za tyto úkony – žádost žalovaného o ustanovení zástupce, odvolání proti usnesení o zamítnutí námitky místní nepříslušnosti, návrh na vydání předběžného opatření/zajištění důkazu, návrh na zajištění důkazu, odvolání proti těmto usnesením ze dne 28. 10. 2018, ze dne 31. 1. 2019 a 13. 3. 2019, neboť tyto návrhy byly shledány jako neúčelné a byly rovněž zamítnuty. Soud dále nepřiznal paušální odměnu za návrh na přerušení řízení ze dne 21. 7. 2020 a vyjádření žalovaného na výzvu soudu ze dne 22. 5. 2019; v prvém případě žalovaný na svém návrhu následně netrval a soud tak tento úkon vyhodnotil jako neúčelný a v druhém žalovaný na výzvu soudu neposlal své vyjádření, nýbrž zažádal o zaslání ústavní stížnosti. Tento úkon tak soud považoval za neúčelně vynaložený náklad. Celkem činí paušální náhrada částku 3 600 Kč.

29. Soud přiznal žalovanému dále cestovné za jízdu automobilem – třikrát cesta z Želiezovce- Praha k jednání a zpět, celkem jedna zpáteční cesta 968 km, při průměrné spotřebě 5,3 l /100 km, s cenou nafty dne 23. 2. 2015 36,10 Kč, sazbou základní náhrady 3,70 Kč/km, celkem cestovné 5 433,67 Kč, dne 15. 9. 2016 cena nafty 29,50 Kč, sazbou základní náhrady 3,80 Kč/km, celkem cestovné 5 191,87 Kč, a 15. 12. 2020 cena nafty 31,80 Kč, sazbou základní náhrady 4,20 Kč/km, celkem cestovné 5 697,07 Kč. Celková částka cestovného činí 16 322,61 Kč, s paušální náhradou činí celková výše nákladů řízení 19 922,61 Kč.

30. Výrok o vrácení soudního poplatku ve výši 1 315 Kč zaplaceného žalovaným se opírá o ust. § 10 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, když žalovaný zaplatil soudní poplatek za vzájemný návrh, přičemž následně svůj návrh upřesnil tak, že se jedná pouze o obranu proti nároku strany žalující (kompenzační námitka). Soud mu tak vyměřený soudní poplatek na základě citovaného ustanovení vrátil v celé výši.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 3. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalobce povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobce domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.