OSPH03 12 C 170/2021-53

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Kateřinou Janitorovou Sixtovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: osobní údaje žalované ⟪LB:lb_004⟫ pro 8 830 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částku 8 830 Kč s úrokem z prodlení ročně z částky 8 830 Kč od 2. 7. 2015 do 31. 12. 2017 ve výši 7,05 %, od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018 ve výši 7,5 %, od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2018 ve výši 8 %, od 1. 1. 2019 do 30. 6. 2019 ve výši 8,75 %, od 1. 7. 2019 do 30. 6. 2020 ve výši 9 %, od 1. 7. 2020 do 30. 6. 2021 ve výši 7,25 %, od 1. 7. 2021 do 15. 12. 2021 ve výši 7,5 % a dále do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o sedm procentních bodů platné k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, se zamítá.

II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou došlou soudu dne datum se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení shora uvedené částky jako dluhu ze smlouvy o půjčce, kterou žalovaná uzavřela dne datum s právním předchůdcem žalobkyně – společností právnická osoba IČO. Na základě této smlouvy právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku 30 000 Kč v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala finanční prostředky vrátit do datum a to včetně poplatku ve výši 22 080Kč. Na dlužnou částku dle sdělení žalobkyně uhradila 43 250Kč. Pohledávka za žalovanou přešla na žalobkyni na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo vyplývá, že dne datum byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou uzavřena smlouva, na jejímž základě byla žalované poskytnuta částku 30 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit v pravidelných týdenních splátkách - včetně částky 22 080 Kč představující náklady spotřebitelského úvěru - ve výši á 960 Kč. Žalovaná svým podpisem stvrdila čerpání úvěrované částky. Žalovaná na svůj dluh zaplatila toliko 43 250 Kč.

4. Jakkoli je žaloba projednatelná, vykazuje dílčí nedostatky. Žalobkyně se z nařízeného ústního jednání omluvila, nepožádala o jeho odročení. Soud tak nemohl vyzvat žalobkyni s poučením dle § 118a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) k doplnění tvrzení a důkazů. Tuto poučovací povinnost přitom soud může plnit pouze při jednání. Při jiném úkonu soud poučení o povinnosti tvrzení a o povinnosti důkazní neposkytuje a je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být poskytnuto poučení účastníku, který se k jednání nedostavil a který z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání. Tento postup soudu je v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ČR (viz rozsudky spisová značka 25 Cdo 1704/2006, spisová značka 21 Cdo 4314/2008, usnesení spisová značka 21 Cdo 5232/2007).

5. V obecné rovině soud uvádí, že se v rámci svého právního hodnocení řídil právními předpisy účinnými do 31. 12. 2013 (též„ dosavadními“ právní předpisy), a to s odkazem na ust. § 3028 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb., tzv. (nového) občanského zákoníku, dle něhož platí, že není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy.

6. Dle § 497 zák. č. 513/1991 Sb., tzv. obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 23 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, právní vztahy týkající se spotřebitelského úvěru vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se řídí dosavadními právními předpisy.

8. Podle § 2 zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), pro účely tohoto zákona se rozumí spotřebitelským úvěrem poskytnutí peněžních prostředků nebo odložená platba, například ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci, za které je spotřebitel povinen platit (písm a.)), spotřebitelem fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti a v jejíž prospěch je spotřebitelský úvěr sjednáván (písm. b)), věřitelem fyzická nebo právnická osoba poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo sdružení takovýchto osob, (písm. c)).

9. Podle § 52 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále „obč. zák.“), spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel.

10. Podle § 55 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném do 31. 7. 2010 ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu § 56 se považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§ 40a). Ovlivňuje-li však takové ujednání přímo i další ujednání smlouvy, může se spotřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy.

11. Podle § 56 odst. 1 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

12. Se zřetelem ke shora citovaným ustanovením lze uzavřít, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně dne 8. 3. 2009 smlouvu o spotřebitelském úvěru (dle § 497 och. Zák. a zák. 210/2001Sb.) Smlouva byla současně uzavřena jako tzv. spotřebitelská, neboť na jedné straně figuruje žalobkyně v pozici podnikatele – profesionála a na straně druhé žalovaný v pozici spotřebitele – fyzické osoby, tedy laika. Spotřebiteli je právním řádem tradičně poskytována zvýšená ochrana, a to kvůli vyvážení jeho přirozeně slabšího právního postavení v soukromoprávních vztazích vůči podnikatelům (profesionálům), je tedy třeba vycházet i ze Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS.

13. Smlouva o úvěru je zachycena na předtištěném formuláři, v němž jsou pouze ručně dopsána generália žalované. Podle uvedených znaků je smlouva o úvěru smlouvou adhezní, pro niž je charakteristické, že její obsah byl předem určen stranou poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své obchodní činnosti, aniž jej spotřebitel měl možnost ovlivnit. Tímto způsobem sjednaná smlouva o úvěru včetně jejího zajištění vykazuje znaky obchodního jednání charakterizovaného pojmem„ přijmi nebo nech být“ (take it or leave it); spotřebitel nemá jinou možnost, než smlouvu přijmout nebo odmítnout jako celek.

14. Jak opakovaně zdůraznil Nejvyšší soud, např. v rozhodnutí ze dne 20.6. 33 Cdo 1201/2012„ Skutečnost, že úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 51a obč. zák.), ovlivňuje postavení smluvních stran mimo jiné v tom směru, že národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici (nepřímý účinek) (ESD, C -106/89, ve věci Marleasing SA proti La Comercial Internationale de Alimentacion SA, ESD, C -240–244/98, ve věci Océano Grupo proti Rocio Murciano Quintero, ESD, C -212/04, ve věci Konstantinos Adeneler a ostatní, Sbírka rozhodnutí I -06057/2006). Autonomní charakter práva Evropské unie (tedy i směrnice Rady 93/13 EHS z 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách) znamená, že výklad směrnic i provádějící národní úpravy musí být vždy prováděn v kontextu práva Evropské unie, a nikoliv národního práva a jeho pojmosloví (ESD, C -29/76, ve věci LTU Lufttransportunternehmen GmbH & Co. KG proti Eurocontrol); tento princip akcentoval Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 27. září 2012, sp. zn. 33 Cdo 3793/2011, publikovaném pod č. 12/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.

15. Nezbytnost ochrany spotřebitele je dána jeho nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – dodavatel (obchodník profesionál), vyplývajícím z nerovnováhy vyjednávací síly (shora zmíněné jednání charakterizované sloganem„ přijmi nebo nech být“), nerovnoměrnosti znalostí (u profesionála větší zkušenost s prodejem nabízeného výrobku, produktu či služeb, doprovázená zpravidla i lepší znalostí práva) a z ekonomické neúměrnosti zdrojů (ve věcech spotřebitelského úvěru je to spotřebitel, jenž pro nedostatek finančních prostředků žádá o úvěr u věřitele, který má úvěrování v předmětu podnikání). Systém ochrany zavedený směrnicí 93/13 vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (ESD, C -240/98 až C -244/98, ve věci Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, Recueil, bod 25, a ESD, C -168/05, Mostaza Claro, bod 25). Vzhledem k takovému nerovnému postavení čl. 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky (zneužívající klauzule)„ nejsou pro spotřebitele závazné“. Jak vyplývá z judikatury, jedná se o kogentní ustanovení, které směřuje k nahrazení formální rovnováhy, kterou smlouva nastoluje mezi právy a povinnostmi smluvních stran, rovnováhou skutečnou, která umožňuje obnovit rovnost mezi těmito smluvními stranami (výše uvedený rozsudek Mostaza Claro, bod 36, a rozsudek ve věci C -243/08, Pannon GSM, bod 25). K tomu, aby mohla být zajištěna směrnicí 93/13 zamýšlená ochrana, může být nerovné postavení existující mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem narovnáno pouze pozitivním zásahem, který je vnějším ve vztahu k samotným smluvním stranám (výše uvedené rozsudky Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, bod 27, a Mostaza Claro, bod 26, jakož i rozsudek ve věci C -40/08, Asturcom Telecomunicaciones, bod 31). Soudní dvůr ve světle těchto zásad rozhodl, že vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule i bez návrhu (výše uvedený rozsudek Asturcom Telecomunicaciones, bod 32). Možnost soudu přezkoumat zneužívající charakter určité klauzule z úřední povinnosti představuje prostředek vhodný zároveň k dosažení výsledku stanoveného v článku 6 směrnice, totiž zabránit tomu, aby byl konkrétní spotřebitel zneužívající klauzulí vázán, a přispět ke splnění cíle stanoveného v článku 7 této směrnice, jelikož takový přezkum může mít odrazující účinek napomáhající zabránění dalšímu používání zneužívajících klauzulí ve smlouvách uzavíraných mezi spotřebiteli a podnikateli (rozsudek ESD ve věci C -473/00, Cofidis, bod 32, a výše uvedený rozsudek Mostaza Claro, bod 27). Tato možnost přiznaná soudu byla posouzena jako nezbytná pro to, aby byla spotřebiteli zajištěna účinná ochrana, zejména s ohledem na nezanedbatelné nebezpečí, že tento spotřebitel o svých právech neví nebo je vykonává s obtížemi (výše uvedené rozsudky ve věcech Cofidis, bod 33, jakož i Mostaza Claro, bod 28). Ochrana, kterou směrnice přiznává spotřebitelům, se tak vztahuje na případy, ve kterých spotřebitel, který s prodávajícím nebo poskytovatelem uzavřel smlouvu obsahující zneužívající klauzuli, neuplatní zneužívající charakter této klauzule buď proto, že o svých právech neví, nebo proto, že je odrazen od jejich uplatnění z důvodu nákladů, které by vyvolalo soudní řízení (výše uvedený rozsudek ve věci Cofidis, bod 34).

16. Ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých (typových) smluvních ujednání, resp. chování dodavatele, která jsou nejčastěji se vyskytujícími nekalými podmínkami (tzv. unfair terms) ve spotřebitelských smlouvách.

17. Se zřetelem k článku 3 odst. 2 směrnice Rady 93/13 EHS je nutno ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák. vykládat tak, že nedovolenými (zneužívajícími) podmínkami (klauzulemi) jsou v prvé řadě taková smluvní ujednání, která byla sepsána předem, a spotřebitel proto nemohl mít žádný vliv na jejich obsah, zejména v souvislosti s předem sepsanou běžnou smlouvou.

18. Tento znak nepochybně naplňuje dohoda o souhrnném poplatku. Pro závěr, že žalované nebylo umožněno o podmínkách vyjednávat, svědčí provázanost textu smlouvy o úvěru a obchodních podmínek. Soud se dále zabýval otázkou dobré víry a nepřiměřeného charakteru smluvních podmínek. Jak je uvedeno v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ČR„ Požadavek„ dobré víry“ (znění § 56 odst. 1 obč. zák. v tomto ohledu nekoresponduje s oficiálním překladem článku 3 odst. 1 směrnice, jenž hovoří o„ požadavku přiměřenosti“), jímž lze rozumět požadavek poctivosti jednání dodavatele (profesionálního obchodníka) vůči spotřebiteli, nutno při posuzování charakteru smluvního ujednání poměřovat se situací, kdy věřitel vyžaduje takový rozsah zajištění návratnosti úvěru, neodpovídající jeho vlastnímu ekonomickému riziku (návratnost úvěru). O poctivosti jednání žalované lze mít důvodné pochybnosti se zřetelem k tomu, že (podle obsahu spisu) před poskytnutím úvěru nezjišťovala majetkové poměry žalobce (žadatele o úvěr), jeho ekonomickou schopnost splácet úvěr v dohodnutých částkách a termínech (proklamace v odstavci druhém Podmínek pro poskytnutí úvěru na tom nic nemůže změnit), přičemž jakékoli porušení smluvních povinností je sankcionováno smluvní pokutou, jejíž výše není fixní, nýbrž se mění v průběhu času podle délky prodlení a podle výše dlužné splátky úvěru (viz odstavec sedmý Podmínek pro poskytnutí úvěru). V rozsudku ze dne 14. března 2013, C –415/11, ve věci Mohamed Aziz proti Caixa d'Estalvis de Catalunya, Tarragona i Manresa (Catalunyacaixa), Soudní dvůr vyložil, že pojem "významná nerovnováha" v neprospěch spotřebitele je třeba posuzovat na základě analýzy vnitrostátních právních předpisů, které by se použily v případě neexistence dohody stran, aby bylo možné posoudit, zda a případně do jaké míry je právní postavení spotřebitele smlouvou zhoršeno ve srovnání s právním postavením, jaké by měl podle platné vnitrostátní právní úpravy. Stejně tak by za tímto účelem mělo být přezkoumáno právní postavení, v jakém se daný spotřebitel nachází s ohledem na prostředky, které má podle vnitrostátních právních předpisů k dispozici pro zabránění dalšímu používání zneužívajících klauzulí; za účelem zodpovězení otázky, zda je způsobena nerovnováha„ v rozporu s požadavkem dobré víry", je třeba ověřit, zda prodávající nebo poskytovatel, který jedná se spotřebitelem poctivě a přiměřeně, mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy.“ (Citace: rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, uveřejněný pod číslem 93/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní)

19. Soud zdůrazňuje, že ze žaloby ani z předložených listin dostatečně nevyplývá specifikace požadovaného plnění, kterou žalobkyně označuje souhrnně jako„ souhrnný poplatek“. Tato skutečnost není objasněna ani v žalobě. V obecné rovině je pod pojmem poplatek v právní rovině vnímáno plnění učiněné v peněžité formě. V žalobě však není specifikováno, co právě ona úplata představuje a proč je tedy nárokována. Soud tak nemohl posoudit oprávněnost jejího požadování. Důvodnost takového zkoumání spatřuje soud již jen v tom, že při poskytnutí částky v úvěrovém rámci 30 000Kč, tvoří náklady spotřebitelského úvěru v nárokované výši 22 080Kč celých 73,6 % z úvěrované částky. Výše RPSN nebyla dokonce ani sdělena. Soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že toto ujednání (poplatek), ve světle citovaných ustanovení, je třeba považovat za neplatné, (dle § 56 o.z.), neboť jak je zřejmé, žalovaní o nich nemohla vyjednávat, a žalobkyně mohla jen velmi obtížně předpokládat, že by žalovaná v rámci individuálních vyjednávání o smlouvě s těmito ujednáními, s ohledem na jejich výši a nejasnost vyčíslení, souhlasila. Tato ujednání ve smlouvě soud považuje za nedovolená smluvní ujednání, příčící se dobrým mravům.

20. Soud však na druhé straně již ze smlouvy vzal za prokázané, že žalovaná skutečně částku 30 000 Kč od žalobkyně čerpala. Je tedy povinna tuto částku žalované vrátit. S ohledem na skutečnost, že soud shledal neplatnými ujednání o poplatcích, je povinna žalovaní vrátit toliko poskytnuté finanční prostředky a úroky stanovené platnými právními předpisy. Od poskytnuté částky 30 000Kč je proto třeba odečíst uhrazené plnění 43 250Kč. Soud tak dospěl k závěru, že žalovaná již poskytnuté plnění žalobkyni splatila, a proto žalobu v plném rozsahu zamítl.

21. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, když úspěšné žalované žádné náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.).

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.