OSPH03 11 C 76/2025-62

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Janou Spanilou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o 15 479 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 100 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 2 958 Kč, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 12 058 Kč od 27. 6. 2024 do zaplacení, co do částky 2500 Kč a co do částky 3 421 Kč.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 9. 7. 2025 domáhala na žalovaném zaplacení částky 15 479 Kč s příslušenstvím, částky 2 500 Kč za upomínky s odůvodněním, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 27. 5. 2025 uzavřena smlouva o poskytnutí zápůjčky, jejíž nedílnou součásti jsou i Všeobecné obchodní podmínky, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 9 100 Kč (dále jen „jistina“). Žalovaný se kromě jistiny zavázal žalobkyni uhradit i poplatek ve výši 2 958 (dále jen „poplatek“), přičemž k jejich splatnosti došlo dne 26. 6. 2024. Dne 27. 5. 2024 vyplatila žalobkyně žalovanému finanční prostředky ve výši 9 100 Kč na účet č. č. účtu, avšak žalovaný ze svých závazků vůči žalobkyni neuhradil ničeho. Žalobkyně proto dle článku 2.3 Smlouvy o zápůjčce ze dne 27. 5. 2024 požadovala po žalovaném i zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % z jistiny denně za období od 27. 6. 2024 do 8. 7. 2025 v celkové výši 3 421 Kč, dále uplatňovala zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 12 058 Kč, jež zahrnuje jistinu a poplatek, od 27. 6. 2024 do zaplacení a dále náklady za upomínky ve výši 2 500 Kč. Žalovaný dluh neuhradil ani přes výzvy k plnění uskutečněné dne 3. 7. 2024, 10. 7. 2024, 17. 7. 2024, 26. 7. 2024 a 10. 8. 2024.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Účastníci byli vyzváni, aby sdělili soudu v určené lhůtě, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s poučením, že pokud se nevyjádří, má soud za to, že nemají proti rozhodnutí ve věci bez nařízení jednání námitek (§ 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a § 115a o. s. ř.). Žalobkyně s tímto postupem souhlasila již v žalobě, žalovaná na výzvu soudu nereagovala a soud má tedy za to, že nemá proti postupu podle § 115a o. s. ř. žádné námitky. Soud tak věc rozhodl bez nařízení jednání, jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a rozsudek veřejně vyhlásil.

4. Z listinných důkazů soud zjistil, že dne 27. 5. 2024 žalobkyně poukázala na účet žalovaného částku 9 100 Kč, která dle sdělení právnická osoba na účet žalovaného byla připsána téhož dne (viz vyjádření právnická osoba ze dne 16. 10. 2025 na č. l. 54). Tato částka byla poukázána dle smlouvy o zápůjčce ze dne 27. 5. 2024, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému jistinu ve výši 9 100 Kč, která měla být žalobkyni vrácena nejpozději ke dni 26. 6. 2024, kdy k tomuto dni měl být žalobkyni uhrazen i poplatek ve výši 2 958 Kč. V této smlouvě se zavázal žalovaný uhradit rovněž upomínky za výzvy k úhradě ve výši 500 Kč (viz smlouva o zápůjčce ze dne 27.5.2024). V otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy žalobkyně soudu dne 16. 10. 2025 v reakci na jeho výzvu ze dne 15. 10. 2025 č. j. spisová značka sdělila, že k prověření úvěruschopnosti žalovaného skutková tvrzení nebude nikterak doplňovat, tedy žalovaná ani přes výzvu soudu neprokázala, zda vůbec a jakým způsobem posuzovala úvěruschopnost žalovaného.

5. Po právní stránce soud posoudil daný smluvní vztah jako smlouvu o zápůjčce dle § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kdy na uvedené smlouvu je zapotřebí aplikovat též zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.).

6. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele jsou upraveny v § 87 zákona č. 257//2016 Sb., který v odst. 1 stanoví, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 citovaného ustanovení je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Dle odst. 3 citovaného ustanovení změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

8. Na základě shora citovaných ustanovení dospěl soud k závěru, že předmětná smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným je neplatná, neboť před jejím uzavřením nebyla řádně prověřena úvěruschopnost žalovaného.

9. V souvislosti s ustanovením § 87 zákona č. 257/2016 Sb., soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, z něhož cituje: (16.) Samotný zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440). (17.) Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

10. Aplikováno na nyní souzenou věc, žalovaný je povinen vrátit žalobkyni jistinu, kterou od ní skutečně obdržel, což bylo v řízení prokázáno, ve výši 9 100 Kč, z níž neuhradil jedinou splátku. Žalovaný však v důsledku absolutní neplatnosti smlouvy o zápůjčce není povinen platit žalobkyni poplatek ve výši 2 958 Kč uvedený ve smlouvě o zápůjčce a ani jiné sankce včetně úroku z prodlení, smluvní pokuty ve výši 3 421 Kč a náklady za upomínky ve výši 2 500 Kč vyplývající rovněž z absolutně neplatné smlouvy. Ohledně úroků z prodlení je žaloba předčasná, neboť do prodlení se žalovaný dosud nedostal. Soud tedy žalobě vyhověl co do částky 9 100 Kč (výrok I. rozsudku) a ve zbytku žalobu zamítl (výrok II. rozsudku). Uvedený právní závěr konvenuje i s rozhodovací praxí Městského soudu v Praze (např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2025, č. j. 54 Co 239/2025 88).

11. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) tak, že rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně byla úspěšná co do částky 9 100 Kč, její neúspěch spočíval v částce 8 879 Kč (2 500 Kč, 3 421 Kč a 2 958 Kč). Lze tak uzavřít, že poměr úspěchu a neúspěchu žalobkyně a žalovaného byl zhruba stejný, soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 3.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu nebo exekuce.