OSPH04 12 C 3/2021-21

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Procházkovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: osobní údaje žalované ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 1 524 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 524 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 524 Kč od 20. 8. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalobkyni se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Žalobkyně se domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s tím, že žalovaná neuhradila jízdné a přirážku za jízdu bez platné jízdenky v dopravním prostředku MHD žalobkyně, k níž došlo dne datum v údaj o čase hod. na lince anonymizována dvě slova.

Žalovaná se ve věci nevyjádřila a zůstala nečinná.

Účastnice řízení souhlasily s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. V souladu s § 157 odst. 4 o. s. ř. se soud v tomto odůvodnění omezuje pouze na závěr o skutkovém stavu a právní posouzení věci.

Na základě zjištění učiněných z listin předložených žalobkyní má soud za prokázané, že se žalovaná přepravovala dne datum v údaj o čase hod. na lince anonymizována dvě slova, jež je součástí sítě MHD provozované žalobkyní. Při přepravní kontrole, která v ten okamžik se žalovanou byla provedena, se žalovaná neprokázala platným jízdním dokladem. Dle přepravního řádu v době provádění přepravní kontroly činilo jízdné částku 24 Kč a přirážka k jízdnému částku 1 500 Kč.

Po právní stránce posoudil soud věc následovně. Žalovaná s žalobkyní uzavřela nástupem do tramvaje, jež je součástí sítě MHD provozované žalobkyní, konkludentně přepravní smlouvu ve smyslu § 2550 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), čímž jí vznikla povinnost zaplatit jízdné, a byla tedy coby cestující v souladu s přepravním řádem přijatým žalobkyní v souladu s § 37 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, povinna se na výzvu pověřené osoby prokázat platným jízdním dokladem, příp. zaplatit vedle jízdného přirážku za cestování bez platného jízdního dokladu. Žalované vznikla povinnost zaplatit jízdné i přirážku k jízdnému. Žalovaná své smluvní povinnosti nesplnila, když dluh včas neuhradila, pročež se ocitla v prodlení ve smyslu § 1968 o. z. Opak žalovaná netvrdila ani jinak se nebránila. Žalobkyně má proto, vedle práva na úhradu částky 1 524 Kč, dle § 1970 o. z. právo požadovat zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky v zákonné výši, jež je stanovena § 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb. (8,25 % ročně ke dni počátku prodlení).

Žalobkyně svůj nárok prokázala, žaloba je důvodná a soud jí proto vyhověl.

Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. má právo na náhradu nákladů řízení žalobkyně, jež byla v řízení zcela úspěšná. Soud nicméně dospěl k závěru, že úkony právní služby učiněné v projednávané věci, jakož i zaplacený soudní poplatek, tedy veškeré náklady řízení zaplacené žalobkyní, nebyly vynaloženy účelně. Soudu je z úřední činnosti známo, že žalobkyně vedle projednávané žaloby podané dne 16. 11. 2020, podala dne 8. 12. 2020 samostatnou žalobu, jíž se domáhala uložení povinnosti žalované z titulu dluhu na jízdném a přirážce k jízdnému vzniklého dne 23. 9. 2020 (věc vedená pod sp. zn. 21 C 50/2021). Kdyby žalobkyně bývala všechny výše popsané nároky neuplatnila bezdůvodně samostatnými žalobami, vedena zřejmě snahou o navýšení nákladů řízení ve vztahu k osobě, vůči níž opětovně uplatňuje zcela bagatelní pohledávky formulářovými žalobami, přičemž toto jednání dle zdejšího soudu naplňuje znaky zneužití práva ve smyslu § 8 o. z., které podle § 6 věty poslední o. s. ř. nemůže ve zdejším řízení požívat právní ochrany, nýbrž jedinou žalobou, čemuž objektivně nic nebránilo, vznikl by jí pravomocným rozhodnutím jediný nárok na náhradu nákladů řízení. Je na věřiteli (žalobkyni), aby zorganizoval účelné a hospodárné vymáhání svých pohledávek, které dlužníky bezdůvodně nadměrně nezatěžuje. Ve zcela nedůvodném, pro vedení soudních řízení neúčelném, nehospodárném a právo zneužívajícím uplatnění výše uvedených pohledávek samostatnými žalobami, kteréhožto jednání se žalobkyně dopouští vůči řadě různých dlužníků opakovaně, soud spatřuje důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř. a proto žalobkyni ve zdejším řízení náhradu nákladů řízení zcela nepřiznal.

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř.).

Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím plněna včas a řádně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na výkon rozhodnutí.