OSPH04 11 C 253/2023-17

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudkyní Mgr. Alenou Pavlíčkovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ zastoupená advokátkou údaje o zástupci ⟪LB:lb_003⟫ proti ⟪LB:lb_004⟫ žalované: osobní údaje žalované ⟪LB:lb_005⟫ o zrušení vyživovací povinnosti,

I. Vyživovací povinnost žalobkyně k žalované, stanovená naposledy rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 2. 2021, č. j. 0 P 26/2020-251, se s účinností od 1. 9. 2023 zrušuje.

II. Žalobkyni se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu domáhala zrušení vyživovací povinnosti vůči žalované. Svůj nárok odůvodnila tím, že její dcera – žalovaná byla rozsudkem Okresního soudu v Blansku č. j. 8 Nc 131/2005-14 ze dne 16. 8. 2005 svěřena do výlučné péče matky a otci bylo stanoveno výživné. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně č. j. 23 P 173/2012-190 ze dne 12. 2. 2018 byla posléze žalovaná svěřena do výlučné péče otce a zároveň byla žalobkyni uložena povinnost přispívat na výživu žalované částkou 1 500 Kč měsíčně, která byla později rozsudkem zdejšího soudu č. j. 0 P 26/2020-251 ze dne 23. 2. 2021 zvýšena na částku 3 000 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že se žalovaná v době rozhodování soudu o výživném připravovala na výkon budoucího povolání na soukromé Střední škole gastronomické a hotelové, s.r.o. a nebyla schopna se sama živit. V roce 2023 se pak vyučila v oboru kuchař-číšník/barman a dne 4. 9. 2023 oznámila žalobkyni, že se v oboru živit nechce, avšak chce nastoupit na dálkové studium na totožné škole s výukou 1x týdně a při tom bude pracovat ve společnosti mezinárodního prodejce oděvů anonymizováno. Žalobkyně je tak názoru, že je žalovaná již schopna se živit sama a vyživovací povinnost k žalované by tak měla být zrušena. Dodala, že se žalovaná k jejímu návrhu na dohodu o skončení vyživovací povinnosti ze dne 27. 9. 2023 nevyjádřila.

2. Žalovaná se k podané žalobě vyjádřila tak, že se zrušením vyživovací povinnosti souhlasí a současně soud žádá o„ prominutí“ povinnosti hradit žalobkyni náklady řízení. Dodala, že se v roce 2023 vyučila v oboru kuchař/číšník v obec a do té doby jí žalobkyně hradila výživné podle soudního rozhodnutí. Poté se rozhodla pokračovat v nástavbovém studiu ukončeném maturitní zkouškou formou kombinovaného studia a od října 2023 školu navštěvuje 1x týdně. S ohledem na výši školného se rozhodla nastoupit do práce na pozici prodavačky ve právnická osoba, avšak doposud nebyla do zaměstnání přijata a v případě neprojití výběrovým řízením bude nucena nastoupit na úřad práce. Jakmile se žalobkyně dozvěděla o tom, že se žalovaná chystá pracovat, dne 27. 9. 2023 jí kontaktovala s žádostí o zrušení výživného.

3. Při jednání konaném dne 5. 1. 2024 žalobkyně uvedla, že na podané žalobě trvá z důvodu právní jistoty v podobě vydaného rozsudku; žalobu vzít zpět nechce. Zároveň žádá, aby byla žalované uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení. Soud by měl při stanovení povinnosti uhradit náhradu nákladů řízení žalované, potažmo při aplikaci § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), zohlednit to, že v září 2023 bylo žalobkyní výživné ještě hrazeno. Žalovaná na to uvedla, že se telefonicky domluvila s žalobkyní, že jí bude hradit výživné do listopadu 2023, neboť žalovaná zatím není zaměstnána. Nevidí však důvod, proč by tato okolnost měla být rozhodná pro stanovení povinnosti hradit náhradu nákladů řízení a nadále trvá na tom, aby jí tato povinnost uložena nebyla, neboť soudní řízení iniciovala žalobkyně, nikoliv ona.

4. Soud provedl v řízení dokazování v následujícím rozsahu a učinil tato jednotlivá skutková zjištění:

5. Soud vzal za své shodné tvrzení účastníků (§ 120 odst. 3 o. s. ř.), že žalovaná v roce 2023 vystudovala obor„ kuchař/číšník“, poté se rozhodla nastoupit na„ dálkové studium“ a zároveň se uchází o zaměstnání ve právnická osoba. Účastníci přitom v průběhu jednání konaném dne 4. 1. 2024 učinili nesporným, že žalovaná byla od 1. 9. 2023 schopna se živit sama.

6. Žalovaná byla rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 12. 2. 2018 č. j. 23 P 173/2012-190 svěřena do výlučné péče otce a žalobkyni jako matce žalované byla stanovena vyživovací povinnost částkou 1 500 Kč, přičemž rozsudkem zdejšího soudu ze dne 23. 2. 2021 č. j. 0 P 26/2020-251, bylo výživné žalobkyně pro žalovanou zvýšeno na částku 3 000 Kč, počínaje dnem 1. 9. 2020 (prokázáno Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 2. 2021 č. j. 0 P 26/2020-251).

7. Skutková zjištění soud opřel o shora uvedené důkazy, o jejichž pravosti a pravdivosti neměl pochybností. Soud neprovedl důkaz výslechem žalované, elektronickou komunikací žalobkyně a žalované ze dne 4. 9. 2023 a ze dne 27. 9. 2023, Vysvědčením o závěrečné zkoušce, Výučním listem a Potvrzením o studiu, neboť je považoval za nadbytečné, když všechny rozhodné skutečnosti pro posouzení věci byly zjištěny již provedeným dokazováním a účastníci na provedení těchto důkazů netrvali. Provedené důkazy soud zhodnotil z hlediska jejich pravosti a vypovídací hodnoty a posoudil je jednotlivě i ve vzájemné souvislosti dle § 132 o.s.ř. tak, aby mohl zjistit skutečný skutkový stav.

8. Na základě zjištěných skutečností dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:

9. Žalovaná byla rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 12. 2. 2018, č. j. 23 P 173/2012-190, svěřena do výlučné péče svého otce a žalobkyni jako matce žalované bylo stanoveno výživné naposledy rozsudkem zdejšího soudu ze dne 23. 2. 2021, č. j. 0 P 26/2020-251. Žalovaná ukončila denní studium na střední škole a je od 1. 9. 2023 schopna se sama živit.

10. Soud po důkladném prostudování provedených důkazů posoudil věc po právní stránce následovně.

11. Podle § 910 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, mají předci a potomci vzájemnou vyživovací povinnost, která dle § 911 totožného zákona trvá do doby, dokud oprávněný není schopen sám se živit. Vyživovací povinnost byla v době rozhodování soudem naposledy stanovena rozsudkem zdejšího soudu ze dne 23. 2. 2021 č. j. 0 P 26/2020-251, a to v částce 3 000 Kč měsíčně, počínaje od 1. 9. 2020.

12. V daném případě se v průběhu soudního řízení stalo nesporné a soud tedy vzal za prokázané, že žalovaná je schopna se od 1. 9. 2023 živit sama. Z daného lze dovodit, že již nabyla schopnosti sama se živit a v souladu se shora citovaným ust. § 910 odst. 1 a § 911 občanského zákoníku tak již netrvá vyživovací povinnost žalobkyně k žalované. Z daného důvodu soud vyživovací povinnost žalobkyně k žalované s účinností od 1. 9. 2023 zrušil.

13. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 150 o. s. ř., neboť soud shledal mimořádné okolnosti pro to, aby náhradu nákladů řízení žalobkyni nepřiznal. Zejména přihlédl k tomu, že se jedná o řízení, kde účastníci již z povahy věci jsou příbuzensky spojeny, a to dokonce v linii přímé. Soud dále zdůrazňuje, že rozsudek o zrušení vyživovací povinnosti má deklaratorní charakter (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2010 sp. zn. 21 Cdo 459/2010), tedy soud toliko osvědčuje nastání určité skutečnosti k určitému okamžiku a rozsudkem nevzniká žádná povinnost, která by se dala vymoci. V daném případě přitom žalovaná souhlasila se zrušením vyživovací povinnosti, nezavinila tak nijak, že řízení bylo dále vedeno, a důvodem, proč bylo později pokračováno v řízení a žalobkyně nevzala žalobu zpět, byl požadavek žalobkyně na písemný rozsudek z důvodu právní jistoty. Není přitom ani rozhodné, zda žalobkyně žalované od září 2023 včetně nějaké další finanční prostředky hradila i přesto, že žalovaná byla schopna se od 1. 9. 2023 živit sama. Pokud tak učinila, bylo to z její dobrovolné vůle a s ohledem na předestřené okolnosti to nemá na aplikaci § 150 o. s. ř. vliv. S ohledem na tyto skutečnosti tak nelze po žalované spravedlivě požadovat, aby žalobkyni reparovala náklady řízení, které žalobkyně v souvislosti s tímto řízením a pouze ze své vůle vynaložila.

Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení. Odvolání se podává k Městskému soudu v Praze prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 4.