OSPH04 28 C 333/2024-109

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Bártou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně A., IČO IČO žalobkyně A sídlem Adresa žalobkyně A zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného A, narozený Datum narození žalovaného A bytem Adresa žalovaného A ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 13 972 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 612 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši 14,75 % ročně z částky 5 612 Kč za období od 19. 6. 2024 do zaplacení, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do nároku na zaplacení částky 8 360 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši kapitalizovaným částkou 5 767,44 Kč, s úrokem kapitalizovaným částkou 17 037,57 Kč, s úrokem z prodlení z částky 7 610,02 Kč za období od 28. 9. 2023 do zaplacení ve výši 7,05 % ročně a s úrokem 21 % ročně z částky 7 610,02 Kč za období od 28. 9. 2023 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalovaném zaplacení částky v celkové výši 13 972 Kč s příslušenstvím. Dle žaloby uzavřel žalovaný dne Anonymizováno s právní předchůdkyní žalobkyně, společností Jméno žalobkyně B., IČ: IČO žalobkyně B, smlouvu o půjčce č. Anonymizováno. V souvislosti s poskytnutým úvěrem se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se pak zavázal právní předchůdkyni žalobkyně úvěr ve splátkách splatit i s poplatkem za jeho poskytnutí ve výši 8 360 Kč, který je tvořen součtem kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky ve výši 1 277 Kč, částkou za zpracování zápůjčky ve výši 1 900 Kč a nákladů za hotovostní inkaso ve výši 5 183 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté zápůjčky a poplatku (tj. částku ve výši 18 360 Kč) se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 306 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na Anonymizováno.

2. Žalovaný sjednané splátky nehradil řádně a včas, čímž porušil své povinnosti ze smlouvy o úvěru. Poslední příslušná splátka byla ze strany žalovaného uhrazena dne 27. 10. 2012. Od tohoto data do data podpisu smlouvy o postoupení pohledávek nebylo ze strany žalovaného uhrazeno ničeho. Marným uplynutím měsíční lhůty pro úhradu poslední splátky byl žalovaný v prodlení se všemi neuhrazenými splátkami a právní předchůdkyně žalobkyně měla tohoto dne možnost požadovat uhrazení celé dlužné částky.

3. Ke dni 14. 2. 2013 provedla právní předchůdkyně žalobkyně vyčíslení dluhu žalovaného, kdy dlužná jistina činila 7 610,02 Kč a dlužný poplatek částku 6 361,98 Kč. Po tomto datu již žalovaný na dluhu ničeho neuhradil. Dlužná jistina se tak dle textace žaloby nadále úročila sjednaným úrokem ve výši 21 % ročně, a to v období od 26. 3. 2013, tj. ode dne následujícího po uplynutí lhůty pro úhradu zbývající dlužné částky, až do okamžiku zaplacení dluhu.

4. Pohledávka za žalovaným byla na žalobkyni její právní předchůdkyní postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023, s účinností k 27. 9. 2023. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno písemně doporučeným dopisem.

5. Žalobkyně na výzvu soudu ze dne 23. 10. 2024, č. j. Anonymizováno, aby doplnila tvrzení a označila důkazy ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného, v podání ze dne 31. 10. 2024 uvedla, že její právní předchůdkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného především na základě informací poskytnutých žalovaným. Tyto informace se týkaly rodinných, majetkových, pracovních a jiných poměrů žalovaného, které byly právní předchůdkyní žalobkyně ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalovaného. Žalovaným poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného ze dne 22. 12. 2011 a ověřeny z dokumentů poskytnutých žalovaným, zaznamenaných v části jeho zákaznické karty s názvem „Ověřené dokumenty“.

6. Z této části zákaznické karty se podává, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřila majetkovou situaci žalovaného z jeho pracovní smlouvy, výplatních pásek, nájemní smlouvy a dokladů o SIPO platzbách. Současně si právní předchůdkyně žalobkyně ověřila v insolvenčním rejstříku, že žalovaný nebyl v tehdejší době v insolvenci. Žalovaný v zákaznické kartě uvedl, že je zaměstnaný jako pracovník na stavbě, jeho měsíční příjem činí 25 000 Kč a další příjmy domácnosti jsou 5 000 Kč. Žalovaný dále uvedl, že žije v nájmu, že jeho měsíční náklady činí 22 500 Kč, že nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě a že nemá úvěr z kreditní karty ani půjčku u jiné společnosti. S ohledem na výši příjmu žalovaného a výši požadované zápůjčky dospěla právní předchůdkyně žalobkyně k tomu, že schopnost žalovaného splácet úvěr je dostatečná. Žalobkyně má v tomto ohledu za to, že její právní předchůdkyně neměla důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení, které žalovaný před podpisem úvěrové smlouvy uvedl. Žalobkyně dále konstatovala, že u zápůjček nižších částek s kratší dobou splácení a nižším rizikem porušení platební kázně dle jejího názoru nelze po věřiteli oprávněně požadovat detailní prověřování pravosti a pravdivosti spotřebitelem sdělených informací a dokladů. Žalobkyně v tomto kontextu odkázala na ustanovení občanského zákoníku týkající se poctivosti právního jednání. Žalovaný stvrdil úplnost, pravdivost a přesnost údajů uvedených na své zákaznické kartě svým podpisem. Žalobkyně již nedisponuje kopií dokladů, které byly žalovaným před uzavřením smlouvy k posouzení jeho úvěruschopnosti předloženy. Žalobkyně uzavřela, že takovéto ověření informací poskytnutých žalovaným před uzavřením smlouvy považuje z hlediska prověřování úvěruschopnosti žalovaného za dostačující a v tomto směru odkázala na závěry rozsudku Krajského soudu v Jméno žalovaného B ze dne 31. 7. 2020, č. j. Anonymizováno. Dále žalobkyně podotkla, že neprokázání splnění této povinnosti nezpůsobuje neplatnost předmětné Smlouvy, a to s ohledem na to, že daná Smlouva byla totiž uzavřena ještě před 24. 2. 2013. Teprve až dnem následujícím po tomto dni nabyl na účinnosti zákon č. 43/2013 Sb., kterým byl mj. novelizován i § 9 zákona č. 145/2010 Sb. tak, že teprve zde byla nově stanovena sankce absolutní neplatnosti smlouvy pro případ, kdy věřitel poskytne spotřebitelský úvěr, aniž by bylo po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet.

7. Žalovaný se k žalobě a jejímu doplnění nevyjádřil a zůstal nečinný. Soud ve věci rozhodoval v souladu s § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, neboť ve věci bylo lze rozhodnout pouze na základě předložených listinných důkazů a účastníci s tímto postupem souhlasili: žalobkyně výslovně již v podané žalobě a žalovaný konkludentně, když nesdělil svůj nesouhlas s tímto postupem k výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř.

8. Soud ve věci zjistil následující skutkový stav:

9. Právní předchůdkyně žalobkyně je nebankovním poskytovatelem spotřebitelských úvěrů (prokázáno výpisem z registru nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru).

10. Žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně spolu dne 22. 12. 2011 uzavřeli smlouvu o půjčce č. Anonymizováno. Výše úvěru činila 10 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně na základě smlouvy poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč v hotovosti. Smluvní strany dle textu smlouvy sjednaly úrokovou sazbu ve výši 21 % ročně. Celkové náklady úvěru vyjádřené roční procentní sazbou nákladů (RPSN) byly dle textu smlouvy sjednány na 63,91 %. Žalovaný se ve smlouvě zavázal uhradit právní předchůdkyni žalobkyně celkem 18 360 Kč – tato částka sestávala z jistiny úvěru ve výši 10 000 Kč, úroku ve výši 1 277 Kč, částky za administrativní činnost ve výši 1 900 Kč, a částky za službu hotovostního inkasa splátek ve výši 5 183 Kč. Žalovaný se předmětnou částku zavázal splatit v celkem 60 týdenních splátkách ve výši 306 Kč. Splatnost splátek byla stanovena vždy nejpozději do konce dalšího následujícího týdenního období (prokázáno smlouvou o půjčce ze dne 22. 12. 2011 vč. smluvních podmínek smlouvy o půjčce).

11. Před uzavřením smlouvy žalobkyně prověřovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Vycházela přitom z údajů uvedených žalovaným. Žalovaný uvedl, že je zaměstnán jako pracovník na stavbě s měsíčním příjmem ve výši 25 000 Kč a dalšími příjmy domácnosti ve výši 5 000 Kč. Žalovaný dále uvedl, že žije v nájmu s nájemným ve výši 8 000 Kč a že jeho náklady na telefon a domácnost činí 14 500 Kč. Další příjmy ani výdaje žalovaný neuvedl. K těmto informacím měl žalovaný předložit pracovní smlouvu, výplatní pásky, nájemní smlouvu a doklad o platbě SIPO. Tyto listiny však žalobkyně nemá dle svého vyjádření k dispozici (prokázáno zákaznickou kartou ze dne 22. 12. 2011).

12. Žalovaný dle tvrzení žalobkyně uhradil právní předchůdkyni žalobkyně celkem částku 4 388 Kč, přičemž tuto skutečnost žalovaný nerozporoval, a soud ji proto vzal za prokázanou.

13. Pohledávka ze smlouvy o půjčce č. Anonymizováno byla právní předchůdkyní žalobkyně postoupena na žalobkyni s účinností k 27. 9. 2023. O této skutečnosti byl žalovaný informován písemným oznámením ze dne 29. 9. 2023, v němž byl žalovaný současně vyzván k úhradě dlužné částky ve výši 13 972 Kč bez příslušenství. Ohledně informace o výši příslušenství byl žalovaný odkázán na žalobkyni (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023, seznamem postoupených pohledávek, oznámením o postoupení pohledávky ze dne 29. 9. 2023 a podacím lístkem ze dne 27. 10. 2023).

14. Dne 3. 6. 2024 žalobkyně zaslala žalované dopis označený jako výzva k plnění, v němž žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky ve výši 38 259,39 Kč, a to ve lhůtě do 18. 6. 2024 (prokázáno výzvou k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 3. 6. 2024 a podacím lístkem ze dne 4. 6. 2024).

15. Z právního hlediska soud na věc nahlížel následovně:

16. V tomto případě se jedná o věc s cizím prvkem, neboť žalovaný je občanem Slovenska. Soud proto stanovil svoji příslušnost dle čl. 19 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 (Brusel I bis.), neboť smluvní strany se v čl. 23 Smluvních podmínek smlouvy o půjčce dohodly, že veškeré spory vzniklé mezi stranami při plnění této smlouvy budou rozhodovány příslušným soudem České republiky a v době uzavření smlouvy měl žalovaný bydliště na území ČR (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Nd 25/2014 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.5.2011, sp. zn.: 33 Cdo 2485/2008). Byť má soud za to, že inkriminovaná úvěrová smlouva, ze které vychází žalobní nárok, je absolutně neplatná (jak bude vysvětleno níže), ujednání o příslušnosti českých soudů nepokládá za nepřiměřené či poškozující spotřebitele (žalovaného). Ujednání o příslušnosti českých soudů je navíc dohodou nezávislou na ostatních ustanoveních smlouvy (čl. 25 odst. 5 nařízení Brusel I bis). Soud tedy ve věci dovodil svou příslušnost a rozhodl o podané žalobě tímto rozsudkem.

17. Rozhodným právem je právo české, a to dle čl. 6 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), neboť právní předchůdkyně žalobkyně podniká v ČR a žalovaný měl v době uzavření smlouvy bydliště na území ČR.

18. Žaloba je důvodná pouze z části.

19. Mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně byla uzavřena (dle jejího obsahu) smlouva o úvěru ve smyslu § 657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále „s. o. z.“), a ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru účinného do 24. 2. 2013, na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému finanční prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit v pravidelných měsíčních splátkách až do jeho úplného splacení spolu s příslušenstvím.

20. Dle § 657 s. o. z. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

21. Dle 658 odst. 1 s. o. z. při půjčce peněžité lze dohodnout úroky.

22. Dle § 3 odst. 1 s. o. z. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

23. Dle § 39 s. o. z. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

24. Dle § 41 s. o. z. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.

25. Soud na základě předložených listinných důkazů dospěl k závěru, že úvěrová smlouva č. Anonymizováno je pro rozpor s dobrými mravy a pro její lichevní charakter absolutně neplatná. V této souvislosti soud dále uvádí, že žalovaný se kromě jistiny ve výši 10 000 Kč zavázal zaplatit úvěrující společnosti také poplatek za půjčku ve výši 8 360 Kč, sestávající z úroku 1 277 Kč, poplatku za administrativní činnost ve výši 1 900 Kč a z poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 183 Kč. Celý Poplatek za půjčku ve výši 8 360 Kč dle názoru soudu v celkovém kontextu předmětné úvěrové smlouvy jednoznačně představuje skrytý úrok (jedná se tedy o poplatek – skrytý úrok ve výši téměř 84 % jistiny, který představuje nominální roční sazbu úroku ve výši cca 117,47 % p.a.). Vzhledem k takto smluvně nastavenému úroku tak soud pokládá předmětnou úvěrovou smlouvu za lichevní, a tedy za absolutně neplatnou (jako celek) i pro výkon práva ve zjevném (očividném) rozporu s dobrými mravy (k tomu viz např. také rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3542/20 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 ICdo 36/2020, sp. zn 21 Cdo 1484/2004 nebo sp. zn. 33 Odo 236/2005). Z této odkazované judikatury týkající se nepodnikatelských úvěrů vyplývá, že úroková sazba je v rozporu s dobrými mravy již v případě, že dosahuje téměř čtyřnásobku obvyklé bankovní úrokové sazby (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. prosince 2004). Úroková sazba může být také za určitých podmínek shledána nemravnou i v případě, jestliže je sjednána na úrovni dvou či třínásobku obvyklé bankovní sazby (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci spis. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27. února 2007). Úrok nastavený v tomto případě na nominální roční sazbu cca 117,47 % p.a., tj. téměř na 8,5 násobek standardní a průměrné bankovní úrokové sazby spotřebitelských úvěrů za rok 2011 (úroky z úvěrů dosahovaly v průběhu roku 2011 průměrné sazby 13,94 % p.a.; viz (https://www.kurzy.cz/cnb/ekonomika/SMIRNOOBUVMIRS304CZK011111/) je dle názoru soudu jednoznačně v rozporu s dobrými mravy [viz § 39 s. o. z., kdy k neplatnosti právního úkonu příčícímu se dobrým mravům soud přihlíží i bez návrhu; v takovém případě se tedy jedná o úkon absolutně neplatný, kdy se jeho neplatnosti není nutno dovolat ve smyslu § 40a s.o.z.]. Ve světle citovaných ust. § 3 odst. 1 a ust. § 39 s. o. z. a také s ohledem na způsob podnikání právní předchůdkyně žalobkyně, jež staví své podnikání právě na vysokém úročení spotřebitelských úvěrů, pak dle názoru zdejšího soudu nelze očekávat, že bez ujednání (o vysokém úroku) by byla smlouva o úvěru ze strany právní předchůdkyně žalobkyně vůbec uzavřena. Příslušné ujednání o úroku tedy nelze oddělit od zbytku předmětné úvěrové smlouvy, pročež dospěl soud k závěru, že v tomto případě je ujednání o lichevním a nadmíru vysokém úroku skutečností, jež způsobuje absolutní neplatnost inkriminované úvěrové smlouvy jako celku.

26. Dle ust. § 451 odst. 1 s. o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.

27. Dle ust. § 451 odst. 1 s. o. z. se bezdůvodným obohacením rozumí majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

28. Dle ust. § 456 s. o. z se předmět bezdůvodného obohacení musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán.

29. Dle ust. § 457 s. o. z, je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

30. Soud tedy v návaznosti na výše uvedené uzavírá, že má za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně se žalovaným uzavřeli smlouvu o půjčce (svým obsahem smlouvu o spotřebitelském úvěru), na jejímž základě byla žalovanému vyplacena částka ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal k úhradě částky 18 360 Kč, kde se co do částky 10 000 Kč jednalo o jistinu a co do částky 8 360 Kč se jednalo o poplatky za poskytnuté služby (skrytý úrok). Žalovaný z titulu předmětné úvěrové smlouvy uhradil celkem 4 388 Kč. Soud posoudil úvěrovou smlouvu vzhledem k ujednání o lichevní úrokové sazbě ve světle výše odkazované judikatury jako absolutně neplatnou, neboť inkriminované ujednání o výši úrokové sazby je zcela jednoznačně v příkrém rozporu s dobrými mravy.

31. Na vypořádání vztahů účastníků řízení se tedy vzhledem k výše uvedenému aplikují pravidla týkající se bezdůvodného obohacení. Žalovanému byla právní předchůdkyní žalobkyně (na základě absolutně neplatné úvěrové smlouvy č. Anonymizováno) poskytnuta částka výši 10 000 Kč, žalovaný pak (na základě předmětné absolutně neplatné úvěrové smlouvy č. Anonymizováno) uhradil částku ve výši 4 388 Kč. Co do částky 5 612 Kč se tak žalovaný na úkor právní předchůdkyně žalobkyně ve smyslu § 451 a násl s. o. z. bezdůvodně obohatil, přičemž toto obohacení dosud žalobkyni, na kterou pohledávka přešla, nevydal. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku žalovanému uložil, aby tuto dosud nevydanou část jeho bezdůvodného obohacení žalobkyni vydal.

32. Splatnost pohledávky z bezdůvodného obohacení pak není zákonem stanovena a není-li určena ani dohodou účastníků, považuje se za den splatnosti den následující po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005). V dopisu ze dne 3. 6. 2024 žalobkyně žalovaného vyzvala, aby uhradil dluh do 18. 6. 2024; ode dne následujícího je tedy žalovaný s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení. Povinnost zaplatit žalobkyni úroky z prodlení z dosud nevrácené části bezdůvodného obohacení tedy byla žalovanému uložena ode dne následujícího po dni, kdy byla žalovaný vyzván k plnění předžalobní výzvou, a to v souladu s ust. § 1968 a § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. (neboť k prodlení žalovaného s úhradou dosud nevrácené části bezdůvodného obohacení došlo až za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb.), a to ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Co do zbytku žalobního nároku soud z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru č. Anonymizováno výrokem II. tohoto rozsudku ve žalobu zamítl.

33. Lhůtu k plnění soud žalovanému stanovil nikoli ve standardním třídenním trvání, ale v délce jednoho měsíce od právní moci rozsudku, neboť s ohledem na mimořádné okolnosti spojené s nynější ekonomickou situací v České republice (spočívající ve výrazném zdražování, vysoké inflaci a energetické krizi), kdy došlo k neúměrnému navýšení téměř veškerých výdajů jak osob právnických, tak zejména fyzických, což má výrazný ekonomický dopad do majetkové sféry všech subjektů, má soud za to, že standardní třídenní pariční lhůta by byla pro žalovaného velmi krátká. Na druhé straně soud zvažoval i potencionální ekonomický zásah do majetkové sféry žalobkyně, aby stanovená pariční lhůta nebyla pro žalobkyni lhůtou neúměrně dlouhou a tedy nepřiměřenou. Po tomto zhodnocení soud dospěl k závěru, že adekvátním je v této věci stanovení jednoměsíční pariční lhůty ke splnění tímto rozsudkem uložených povinností (§ 160 o.s.ř.).

34. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádné ze stran nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Převážně úspěšný byl v tomto sporu žalovaný (úspěch žalovaného ve výši 60 % vůči úspěchu žalobkyně ve výši 40 %), kterému však náklady tohoto řízení vzhledem k jeho pasivitě nevznikly. Soud tedy rozhodl tak, že nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení ani jedné ze stran sporu.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 4. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti jemu uložené tímto rozsudkem ve stanovených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.