OSPH05 5 C 385/2022-63

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Ditou Staňkovou jako samosoudkyní ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: osobní údaje žalobce ⟪LB:lb_002⟫ doručovací adresa adresa ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_004⟫ proti ⟪LB:lb_005⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného zastupování státu ve věcech majetkových, IČO ⟪LB:lb_006⟫ sídlem adresa žalované ⟪LB:lb_007⟫ o určení dědice ze zákona

I. Žaloba, aby soud určil, že prohlášení zůstavitele celé jméno žalobce, rodné číslo, o vydědění pořízené ve formě notářského zápisu sepsaného anonymizováno jméno příjmení, notářkou v obec dne datum pod sp. zn. anonymizováno číslo, je neplatné, se zamítá.

II. Žalobce je dědicem ze zákona po zůstaviteli celé jméno žalobce, rodné číslo, zemř. dne datum, posledně bytem adresa, PSČ obec a číslo.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 14 000 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalobce.

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal určení, že je dědicem ze zákona po svém otci celé jméno žalobce, rodné číslo, posledně bytem adresa, PSČ obec a číslo, zemřelém dne datum. Otec žalobce zanechal prohlášení o vydědění pořízené ve formě notářského zápisu sepsaného anonymizováno jméno příjmení, notářkou v obec dne datum pod sp. zn. anonymizováno číslo, jímž žalobce vydědil podle § 1646 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, neboť o něj neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl. Žalobce platnost vydědění zpochybňuje, neboť nebyly dány žádné zákonné důvody pro vydědění; mezi ním a zůstavitelem nebyly nikdy žádné vztahy, tedy ani dobré, a to z důvodů na straně zůstavitele. Zůstavitel o žalobce nikdy neprojevoval skutečný zájem, nikdy k němu neprojevoval jakékoliv otcovské city, a to již od jeho narození, vždy maximálně upřednostňoval práci a výchově žalobce se nevěnoval; žalobce byl jako dvouletý svěřen do výchovy matky, otci byl stanoven s žalobcem styk, který však prakticky nerealizoval. Od roku rok zůstavitel zcela dobrovolně s žalobcem přerušil veškeré styky, nepřál mu k svátku či narozeninám, netrávil s ním žádnou dovolenou ani svátky, ani jej byť jen náhodně nevyhledal; život žalobce mu byl zcela lhostejný. V roce rok na žádost matky žalobce odmítl poskytnout synovi pomoc při jeho trestním stíhání vojenskou prokuraturou (vzhledem k tomu, že zůstavitel v té době pracoval jako zaměstnanec ministerstva vnitra), a žádal, aby jej žalobce s jeho matkou již nekontaktovali. Žalobce dále rozporoval, že by od zůstavitele žádal zapůjčení částky 300 000 Kč na koupi automobilu; se zůstavitelem se nestýkal, nemohl jej tedy o zapůjčení peněz požádat; navíc vzhledem k tehdejším cenám automobilů (rok rok) je uváděná částka 300 000 Kč nesmyslně vysoká. Stejně tak žalobce rozporoval, že by si od své tety jméno příjmení (sestry své matky) půjčil finanční prostředky; jeho teta byla nemajetná, finančně ji vypomáhala její dcera jméno příjmení, neměla by tedy ani možnost žalobci peníze půjčit.

2. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Zůstavitel zanechal prohlášení o vydědění ve formě notářského zápisu, který je veřejnou listinou. Notářský zápis slouží ke zvýšení právní jistoty zůstavitele, že bude naplněna jeho vůle v tomto zápise uvedená, a zvyšuje důvěryhodnost tohoto úkonu, protože notář fakticky osvědčuje svobodnou vůli a způsobilost zůstavitele. Dle názoru žalovaného tedy byla nesporná vůle zůstavitele vydědit svého jediného syna. Ohledně vydědění nemá žalovaný důvod pochybovat, že zůstavitel byl ze svého pohledu přesvědčen o tom, že důvody k vydědění syna byly v době sepsání prohlášení o vydědění dány, a že se na tom až do úmrtí zůstavitele nic nezměnilo, neboť ke změně či zrušení prohlášení o vydědění nedošlo. Sám žalobce uvádí, že se ani jako dospělý s otcem nestýkal. Pohřeb zůstaviteli vypravila městská část obec a číslo. Žalovaný z povahy svého postavení nemůže být ani není obeznámen s osobními poměry zůstavitele ani žalobce a jejich vzájemným vztahem.

3. Soud provedl dokazování listinami, které navrhli a předložili účastníci řízení (§ 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, ve spojení s § 129 odst. 1 o. s. ř.), dále výslechem svědků jméno příjmení a jméno příjmení (§ 126 o. s. ř.). Jelikož potřeba provedení dalších důkazů najevo nevyšla (§ 120 odst. 2 věta prvá o. s. ř.), soud při zjišťování skutkového stavu vyšel z důkazů, které před ním byly provedeny (§ 120 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Návrh žalobce na provedení důkazu dědickým spisem vedeným Obvodním soudem pro Prahu 1, sp. zn. spisová značka (jehož předmětem bylo vypořádání dědictví po jméno příjmení, narozené datum), dotazem u České správy sociálního zabezpečení a výslechem žalobce, soud zamítl, neboť skutkový stav pro rozhodnutí věci byl dostatečně zjištěn provedenými důkazy a provedení navrhovaných důkazů tak soud považuje za nadbytečné.

4. Po provedeném dokazování učinil soud následující skutková zjištění:

5. Žalobce je synem zůstavitele pana celé jméno žalobce, rodné číslo, posledně bytem adresa, PSČ obec a číslo (prokázáno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne datum rozhodnutí, č. j. číslo jednací). Zůstavitel zemřel dne datum (prokázáno úmrtním listem).

6. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne datum rozhodnutí, č. j. číslo jednací, bylo žalobci uloženo, aby v propadné lhůtě dvou měsíců podal proti státu – České republice, za níž vystupuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, žalobu na určení, že je dědicem ze zákona (prokázáno usnesením).

7. Zůstavitel zanechal prohlášení o vydědění ve formě notářského zápisu sepsaného anonymizováno jméno příjmení, notářkou v obec, ze dne datum, sp. zn. anonymizováno číslo, jímž vydědil svého syna (žalobce) ve smyslu § 1646 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, neboť o něj neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl. Vydědění odůvodnil tak, že se svým synem měl dobré vztahy do věku jeho dospívání, kdy se vztahy postupně začaly zhoršovat a syn s ním přestal komunikovat jako s otcem a veškerá následná komunikace probíhala pouze za účelem získání prospěchu, jeho přímluvy při řešení synových osobních či pracovních problémů a také získání finančních prostředků, ovšem syn se následně nikdy nezajímal o jeho zdravotní stav či jeho potřeby a nikdy od něj neobdržel pomoc či podporu, i když ji potřeboval. Dále v prohlášení uvedl, že se svým synem není v kontaktu od doby, kdy mu odmítl zapůjčit finanční prostředky ve výši 300 000 Kč na koupi automobilu. V reakci na tuto situaci nastalou cca v roce rok, s ním syn přerušil veškeré kontakty, odmítá s ním jakkoliv komunikovat a stýkat se s ním. Důvodem, proč zmíněnou finanční částku odmítl zůstavitel synovi zapůjčit bylo, že již předtím dlužil jeho syn nemalou částku své tetě paní jméno příjmení, kdy až pod tlakem zůstavitele a s velkým časovým prodlením jí tento svůj dluh uhradil (prokázáno prohlášením o vydědění ve formě notářského zápisu).

8. Žalobce byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne datum rozhodnutí, sp. zn. spisová značka, svěřen do výchovy matky, a to k jejímu návrhu, vzhledem k tomu, že rodiče žijí ve společném bytě odděleně. Zůstaviteli bylo stanoveno výživné ve výši 330 Kčs měsíčně. Dále byl soudem stanoven styk zůstavitele s žalobcem každou první a třetí neděli v měsíci v době od 14 do 18 hodin. Z odůvodnění se podává, že soudem bylo po provedeném dokazování zjištěno, že o nezletilého se stará matka za pomoci babičky, otec s návrhem na svěření dítěte do výchovy matky souhlasí, navrhl však úpravu styku s nezletilým (prokázáno rozsudkem). Matka žalobce se domáhala rozvodu manželství se zůstavitelem s odůvodněním, že od narození syna přestal zůstavitel jevit zájem o domácnost, zdržoval se déle po službě mimo domov, o dítě se nestaral, přestože jej o to žádala (prokázáno návrhem na rozvod manželství ze dne datum). Manželství zůstavitele a matky žalobce bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne datum rozhodnutí, sp. zn. spisová značka, žalobce byl přitom svěřen do výchovy jeho matky s tím, že zůstaviteli byla uložena povinnost přispívat na jeho výživu měsíčně částkou 330 Kčs. Z odůvodnění se podává, že příčinu rozvratu manželství shledal soud v tom, že se zůstavitel nevěnoval rodině ani manželce, ačkoliv té muselo být známo jeho značné služební vytížení. Z výpovědi účastníků soud zjistil, že manželství bylo spořádané až do narození dítěte, pak začala v domácnosti a s dítětem vypomáhat matce žalobce její matka, s čímž byl zůstavitel nespokojen. Sám se dítěti nevěnoval z důvodu pracovního vytížení, nemohl pro něj chodit do jeslí (prokázáno rozsudkem). Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne datum rozhodnutí, sp. zn. spisová značka, bylo zjištěno, že vyživovací povinnost zůstavitele k jeho synovi byla zvýšena od datum na částku 800 Kčs měsíčně (prokázáno rozsudkem). Proti tomuto rozsudku brojil zůstavitel odvoláním, když požadoval výživné ve výši 500 Kč. V odvolání uvedl, že dárky přestal synovi poskytovat a zároveň jej navštěvovat poté, co mu to matka žalobce zakázala asi před jeden a půl rokem, zřejmě v souvislosti s uzavřením dalšího manželství; dále uvedl, že synovi například o Vánocích rok zakoupil sportovní vybavení (prokázáno odvoláním ze dne datum).

9. Svědkyně jméno příjmení, matka žalobce, k jeho vztahu se zůstavitelem uvedla, že v jeho čtyřech letech došlo k rozvodu manželství, od té doby o něj přestal zůstavitel jevit jakýkoliv zájem, pouze přispíval na jeho výživu na základě rozhodnutí soudu, bylo to cca 300 až 330 Kčs měsíčně. O syna projevoval absolutní nezájem. V roce rok nebo rok chtěla se synem vycestovat do Německa, žádala proto zůstavitele o souhlas s tím, aby byl žalobci vydán pas. U této příležitosti ho zůstavitel jedenkrát viděl, přitom sám ani nevěděl, jak jeho syn vypadá, musel se svědkyně zeptat, který z přítomných chlapců je jeho syn. Poté zhruba v roce rok, když byl syn na vojně, žádala zůstavitele o jeho pomoc v souvislosti s nějakým protiprávním jednáním žalobce; zůstavitel však vůbec nechtěl synovi pomoci a řekl mu, že z titulu své funkce mu prostě pomoci nemůže. Vše řešili prostřednictvím soudu, v podstatě se vůbec nestýkali. Svědkyně zcela vyloučila, že by si žalobce od zůstavitele půjčil peníze, nemá vůbec žádnou informaci o tom, že by po něm chtěl někdy půjčit nějaké finanční prostředky. Využívala pomoc své matky, neboť pracovala do večera v obchodě, ta jí pomáhala s výchovou syna; její matka také dala žalobci nějaké peníze; od zůstavitele však o žádné půjčce pro žalobce neví. Stejně tak vyloučila, že by si žalobce půjčoval nějaké finanční prostředky od její sestry paní jméno příjmení. Ta na tom byla zdravotně velice špatně a žádné finanční prostředky ani neměla na to, aby je mohla půjčit (prokázáno výslechem svědkyně jméno příjmení).

10. Svědkyně jméno příjmení, sestřenice žalobce a dcera jméno příjmení (zemřelé v roce rok), ve své výpovědi potvrdila, že její matka byla od roku rok v plném invalidním důchodu, byla velice vážně nemocná a s ohledem na to neměla téměř žádné finanční prostředky. Je tedy zcela vyloučeno, aby půjčovala nějaké finanční prostředky žalobci, toto tvrzení považuje zcela určitě za lež. Ví o tom, že tento důvod byl uveden ze strany zůstavitele v jeho prohlášení, nicméně tato informace je lživá, velmi ji rozčílilo, že takovouto lež použil zůstavitel v souvislosti s její matkou. Ke vztahu žalobce s jeho otcem uvedla, že podle jejího názoru mezi nimi nebyl vůbec žádný vztah, tyto vztahy prostě nefungovaly. Ze strany zůstavitele nebyl k jeho synovi od narození projevován vůbec žádný zájem (prokázáno výslechem svědkyně jméno příjmení).

11. Z ostatních provedených důkazů nezjistil soud skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci.

12. Po provedeném dokazování dospěl soud k tomuto závěru o skutkovém stavu.

13. Žalobce je synem zůstavitele, který zemřel dne datum. Zůstavitel zanechal prohlášení o vydědění ve formě notářského zápisu ze dne datum, kterým svého jediného syna (žalobce) vydědil, neboť o něj neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl (tím, že s ním přestal komunikovat jako s otcem a pouze od něj žádal přímluvy při řešení problémů či peněžní prostředky, které mu však zůstavitel odmítl poskytnout). Sám zůstavitel však o žalobce již od jeho dětství nejevil zájem, nestaral se o domácnost, s odůvodněním, že je pracovně vytížen. Žalobce byl svěřen do výchovy matky, zůstaviteli byl stanoven styk s nezletilým, který však ze své vůle nerealizoval. V průběhu života zůstavitel o žalobce nejevil žádný zájem, prakticky se s ním nestýkal, nebyly mezi nimi žádné osobní vztahy. Zůstavitel na žádost matky žalobce odmítl poskytnout podporu při jeho trestním stíháním a požádal, aby jej se synem nadále nekontaktovali.

14. Podle § 170 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“) v případě, že pro vyřešení sporu o dědické právo je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné, soud usnesením odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou.

15. Aktivní a pasivní věcná legitimace účastníků vyplývá z usnesení dědického soudu vydaného podle § 170 odst. 1 z. ř. s.

16. Jak se podává z odborné literatury, žaloba podaná účastníkem řízení o dědictví na základě odkazu učiněného soudem v řízení o dědictví podle § 175k odst. 2 o. s. ř. (nyní § 170 z. ř. s.) není žalobou o určení, zda tu právní vztah nebo právo je, či není, ve smyslu § 80 o. s. ř.; naléhavý právní zájem na určení právního vztahu z dědického práva, z něhož vyplývá, s kým bude nadále jednáno jako s účastníkem řízení o dědictví, proto není třeba tvrdit ani prokazovat. Uvedené ovšem platí jen tehdy, odpovídá-li žaloba požadavkům § 175k odst. 2 o. s. ř. (nyní § 170 z. ř. s.) na to, jakého práva se odkázaný účastník dědického řízení má žalobou domáhat. Požaduje-li žalobce něco jiného, může být žalobě o určení, zda tu právní vztah nebo právo je, či není, vyhověno, jen jestliže bude prokázán naléhavý právní zájem na požadovaném určení (§ 80 o. s. ř.), k tomu srov. TLÁŠKOVÁ, Šárka. § 170 (Postup v případě sporných skutečností). In: SVOBODA, Karel, TLÁŠKOVÁ, Šárka, VLÁČIL, David, LEVÝ, Jiří, HROMADA, Miroslav a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, str. 374.

17. Po stránce právní soud posoudil poměr mezi účastníky podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“), když prohlášení o vydědění žalobce sepsal zůstavitel dne datum, zůstavitel zemřel dne datum.

18. Podle § 1643 o. z. jsou nepominutelnými dědici děti zůstavitele a nedědí-li, pak jsou jimi jejich potomci. (odst. 1). Je-li nepominutelný dědic nezletilý, musí se mu dostat alespoň tolik, kolik činí tři čtvrtiny jeho zákonného dědického podílu. Je-li nepominutelný dědic zletilý, musí se mu dostat alespoň tolik, kolik činí čtvrtina jeho zákonného dědického podílu. (odst. 2).

19. Podle § 1646 odst. 1 ze zákonných důvodů lze nepominutelného dědice vyděděním z jeho práva na povinný díl vyloučit, anebo jej v jeho právu zkrátit. Zůstavitel může vydědit nepominutelného dědice, který a) mu neposkytl potřebnou pomoc v nouzi, b) o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl, c) byl odsouzen pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze nebo d) vede trvale nezřízený život.

20. Podle § 1635 o. z. v první třídě dědiců dědí zůstavitelovy děti a jeho manžel, každý z nich stejným dílem.

21. Vzhledem k tomu, že v řízení nebyla mezi účastníky sporována pravost listiny o vydědění (která byla pořízena ve formě notářského zápisu), ale žalobce zpochybnil důvody svého vydědění, zabýval se tak soud pouze otázkou, zda byly k vydědění žalobce dány důvody.

22. Úvodem je třeba předeslat, že občanský zákoník je založen na zásadě povinnosti respektovat vůli zůstavitele (vyjádřená zejména v § 1494 odst. 2 o. z.) (k tomu srov. FIALA, Roman. § 1475 (Dědické právo, dědictví a pozůstalost). In: FIALA, Roman, DRÁPAL, Ljubomír a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475–1720). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, str. 3). Podle Ústavního soudu je třeba u jednostranných právních jednání respektovat na prvním místě projev vůle zůstavitele a poskytnout jeho vůli principiální ochranu. Tomuto principu obecné soudy nedostojí tehdy, pokud zůstavitelově vůli vyjádřené v pořízení pro případ smrti neposkytnou ochranu a přikloní se k opačnému závěru, byť provedené důkazy nevedou k jednoznačným závěrům (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 295/10, v němž se Ústavní soud zabýval podmínkami vydědění).

23. Podle ustálené judikatury zájem, který by potomek měl o zůstavitele projevovat, je třeba posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu; je-li skutečnost, že potomek trvale neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, důsledkem toho, že zůstavitel neprojevuje zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 1997 sp. zn. 2 Cdon 86/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998; rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 8. 1996, sp. zn. 6 Co 10/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1912/2008). Otázku, zda potomek o zůstavitele trvale neprojevoval opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, je třeba posuzovat s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a ve spektru dobrých mravů, které se ve společnosti ustálily. Jedním z hledisek, které je třeba u tohoto důvodu vydědění vždy zkoumat, je to, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit, tj. zda zůstavitel měl sám zájem se s potomkem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy; vydědění přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomka osobně citově dotýká, kde mu tento stav vadí, a nikoliv, jde-li o situaci, kdy je mu tento stav lhostejný, případně kdy k němu sám i podstatně přispěl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2568/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1825/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4795/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.10.2007, sp. zn. 21 Cdo 403/2007).

24. V řízení bylo provedenými listinnými důkazy a výslechy svědkyň prokázáno, že mezi zůstavitelem a žalobcem od jeho útlého dětství v podstatě neexistovaly osobní vztahy. Zůstavitel se o žalobce v průběhu života nezajímal, nepodílel se na jeho výchově (s výjimkou placení soudem stanoveného výživného), nenavštěvoval jej, soudem stanovený styk se synem dobrovolně nerealizoval. O syna nikdy neprojevoval zájem, byl mu lhostejný. K neexistenci bližšího vztahu mezi zůstavitelem a žalobcem tak přispěl zásadním způsobem především sám zůstavitel svým chováním ke svému synovi, o kterého neprojevoval jako otec žádný zájem, jeho výchovu ponechával zcela na matce a podílel se pouze hrazením výživného. Se synem sám kontakt téměř nevyhledával, ani příležitostně. Na žádost matky žalobce odmítl poskytnout svému synovi pomoc v tíživé životní situaci, a dokonce je instruoval, aby se o kontakt s ním již nepokoušeli, což žalobce respektoval. Za takto zjištěného skutkového stavu nelze chování žalobce vůči zůstaviteli popsané v prohlášení o vydědění (tj. že o zůstavitele neprojevoval žalobce opravdový zájem, jaký by jako jeho potomek projevovat měl, když s ním přestal komunikovat jako s otcem, nezajímal se o jeho zdravotní stav ani jeho potřeby), posoudit jako důvod vydědění ve smyslu ustanovení § 1646 odst. 1 písm. b) o. z. V řízení bylo prokázáno, že zůstavitel sám nikdy neměl zájem se se svým synem stýkat a udržovat s ním běžné rodinné vztahy, nechoval se k němu jako otec, dokonce jej instruoval, aby se o kontakt s ním nesnažil a nevyhledával ho. Stejně tak byly provedenými důkazy vyvráceny důvody vydědění uvedené zůstavitelem v prohlášení o vydědění spočívající v tom, že žalobce přerušil se zůstavitelem kontakty z důvodu odmítnutí zápůjčky peněžních prostředků ve výši 300 000 Kč na koupi automobilu. Zůstavitel mu měl zápůjčku peněz odmítnout proto, že žalobce byl v prodlení se splácením půjčky své tetě paní jméno příjmení. Jak bylo z výslechu svědkyň zjištěno, žalobce zůstavitele o zapůjčení peněžních prostředků nežádal, taková žádost by ani neměla význam, neboť mezi nimi nebyly žádné vztahy, pro které by vůbec mohl očekávat vyhovění této žádosti o půjčku, nekomunikovali spolu. Svědeckými výpověďmi bylo rovněž vyvráceno, že by žalobci byla poskytnuta půjčka jeho tetou paní příjmení, neboť tato byla vzhledem ke svému špatnému zdravotnímu stavu téměř bez prostředků a závislá na péči své dcery. Za takto zjištěného skutkového stavu, kdy nezájem potomka o svou osobu způsobil zůstavitel výhradně svým chováním vůči němu, nepřichází vydědění podle citovaného ustanovení v úvahu.

25. V projednávané věci bylo na žalobci, aby prokázal neexistenci důvodů, které zůstavitel v prohlášení o vydědění uvedl (srov. rozsudek ze dne 20. ledna 2004, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002). Žalobce v řízení důkazní břemeno unesl, když na základě provedených listinných důkazů a výslechem svědkyň dospěl soud k závěru, že důvody pro vydědění žalobce nebyly ke dni smrti zůstavitele dány (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1777/2019, podle něhož je k platnému vydědění nutné prokázat existenci zákonného důvodu vydědění až ke dni smrti zůstavitele). Ačkoliv si je tak soud vědom zásady vyjádřené v občanském zákoníku, podle níž je třeba zásadně respektovat projevenou vůli zůstavitele (projev vůle směřující k vydědění jeho syna), dospěl soud po provedeném dokazování k jednoznačnému závěru, že zákonné důvody vydědění žalobce jako nepominutelného dědice (syna) zůstavitele nebyly v tomto případě splněny. Soud proto výrokem II. tohoto rozsudku rozhodl tak, že žalobce je dědicem ze zákona po zůstaviteli celé jméno žalobce, zemřelém dne datum.

26. Naopak v rozsahu žalobního návrhu, jímž se žalobce domáhal určení, že prohlášení zůstavitele o vydědění pořízené ve formě notářského zápisu sepsaného anonymizováno jméno příjmení, notářkou v obec dne datum pod sp. zn. anonymizováno číslo, je neplatné, soud žalobu zamítl (výrok I.), neboť dospěl k závěru, že na určení neplatnosti prohlášení o vydědění není dán naléhavý právní zájem (§ 80 o. s. ř.). Platnost učiněného prohlášení o vydědění žalobce jako nepominutelného dědice zůstavitele je totiž soud povinen zkoumat jako předběžnou otázku ve vztahu určení existence dědického práva žalobce. Za této situace, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu, tak není dán právní zájem na určení, pokud právní otázka, o níž má být rozhodnuto, má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. II Odon 50/96).

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci plnou náhradu nákladů řízení, i když měl v řízení úspěch jen částečný, neboť dospěl k závěru, že sice nebylo rozhodnuto přesně podle žalobního návrhu (srov. výrok I., jímž soud žalobu zamítl), avšak v zásadě byla žaloba podána důvodně a žalobci bylo vyhověno (výrokem II. bylo určeno, že žalobce je dědicem ze zákona, přičemž závěr o neplatnosti prohlášení o vydědění si soud učinil v rámci předběžné otázky). Za této situace dospěl soud k závěru o naplnění předpokladů pro přiznání plné náhrady nákladů řízení žalobci (k tomu srov. (BÍLÝ, Martin. § 142 (Náhrada podle úspěchu). In: SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, DOLEŽÍLEK, Jiří a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 693, marg. č. 9). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 7 a § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen„ AT”) z tarifní hodnoty ve výši 35 000 Kč, sestávající z částky 2 500 Kč za převzetí a přípravu zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) AT, z částky 2 500 Kč za návrh ve věci samé podle § 11 odst. 1 písm. d) AT, z částky 2 500 Kč za písemné podání (doplnění tvrzení a důkazů ze dne datum) podle § 11 odst. 1 písm. d) AT a z částky 2 x 2 500 Kč za účast na jednání soudu ve dnech datum a datum podle § 11 odst. 1 písm. g) AT, včetně 5 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč za každý z vykonaných úkonů právní služby podle § 13 AT Celkem tak soud přiznal žalobci nárok na náhradu nákladů ve výši 14 000 Kč Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. ve lhůtě 15 dnů.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 5.

Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, lze se jeho splnění domáhat výkonem rozhodnutí podle části šesté o. s. ř., či exekucí podle příslušných ustanovení zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu.