OSPH06 11 C 10/2020-90

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudkyní Mgr. Ladou Horákovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: osobní údaje žalobce ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: osobní údaje žalované ⟪LB:lb_004⟫ o zadostiučinění za nemajetkovou újmu

I. Žaloba, že žalovaná je povinna se žalobci za nesprávný úřední postup - anonymizováno 8 slov rok - písemně omluvit tak, že do sedmi dnů od právní moci tohoto rozsudku zašle na adresu žalobce prostřednictvím držitele poštovní licence doporučený dopis, který bude označen aktuálním datem a podepsán osobou oprávněnou zastupovat žalovanou a který bude obsahovat omluvu následujícího znění:

Anonymizovaný odstavec. se zamítá.

II. Žaloba, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 10. 1. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 700 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se podanou žalobou dne 10. 1. 2020, ve znění její změny učiněné podáními ze dne

8. Podle ust. § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

V replice žalobce nesouhlasil s žalovanou vznesenou námitkou promlčení. Vyslovil názor, že počátek běhu promlčecí lhůty je nutno vtáhnout nejdříve k datu 16. 1. 2019, kdy mu bylo doručeno a nabylo právní moci uvedené rozhodnutí ministra obrany ze dne 15. 1. 2019, které označilo proces služebního hodnocení 2017 za rozporný s právními předpisy. Subjektivní šestiměsíční promlčecí lhůta byla zastavena po dobu projednávání nároku žalovanou, tj. v době od 10. 7. 2019 do 10. 1. 2020. Nárok žalobce uplatnil u soudu dne 10. 1. 2020, tedy v zachované šestiměsíční lhůtě. Na podporu výše uvedeného názoru o počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty žalobce rozsáhle argumentoval. Zejména akcentoval, že byť je služební hodnocení ve smyslu ust. ustanovení pr. předpisu o anonymizováno z povolání správním aktem, který nemá povahu rozhodnutí, a představuje tedy úřední postup, neboť hodnotitel vůči hodnocenému vykonává moc svěřenou zákonem, lze v daném případě služební hodnocení označit za kvazirozhodnutí, neboť je výsledkem rozhodovací činnosti. Zamítnutím námitek proti služebnímu hodnocení tento hodnotící proces končí a tímto okamžikem jsou závěry služebního hodnocení závazné pro služební funkcionáře, a to až do doby, dokud nejsou zpochybněny v rámci jiného řízení, k čemuž v daném případě došlo právní mocí rozhodnutí ministra obrany dne 16. 1. 2019 Ani soud v řízení o poskytnutí zadostiučinění za nesprávný úřední postup není oprávněn přezkoumávat výsledek rozhodovací činnosti, u kterého se uplatní presumpce správnosti, aniž by předtím byla přezkoumána nesprávnost postupu příslušnými služebními orgány žalované, případně správními soudy v rámci rozhodování ve věcech služebního poměru. Žalobce samozřejmě pociťoval újmu již od okamžiku, kdy byl služebně hodnocen, nicméně žalobu v této věci mohl podat až po té, co ministr obrany deklaroval nesprávný úřední postup žalované. Do této doby žádný nesprávný úřední postup neexistoval, soud si o jeho existenci nemohl sám udělat závěr, a šestiměsíční promlčecí lhůta tak započala svůj běh dne 16. 1. 2019, kdy bylo nezákonné kvazi rozhodnutí z materiálního hlediska zrušeno, čímž byla teprve otevřena možnost domáhat se poskytnutí zadostiučinění. Dle žalobce je tedy nutno při určení počátku běhu promlčecí lhůty postupovat analogicky s případy nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím, kde lhůta počíná běžet až dnem, kdy bylo nezákonné rozhodnutí pravomocně zrušeno.

Žalobce dále uvedl, že nemajetková újma v příčinné souvislosti s pochybením při zpracování jeho služebního hodnocení za rok 2017 měla trvající charakter, resp. žalobci vzniká až dodnes, neboť se doposud nedočkal omluvy ani jiné kompenzace a musí přihlížet tomu, jak se žalovaná snaží své odpovědnosti vyhnout např. právě vznesením námitky promlčení. Žalobce označil vznesení námitky promlčení za rozporné s dobrými mravy, neboť žalovaná po celou dobu, kdy se žalobce domáhal nápravy, setrvávala na svém stanovisku, že hodnocení proběhlo v souladu s právními předpisy. V podání ze dne 27. 3. 2021 dále namítal, že žalovaná v rámci předběžného projednání vznesený nárok s odkazem na promlčení neodmítla a pokusila se za nesprávný úřední postup omluvit (byť omluva nevyčerpala předmět žádosti). Dle žalobce tímto jednáním fakticky existenci nároku na poskytnutí zadostiučinění za nesprávný úřední postup uznala, což znamená, že promlčecí lhůta s odkazem na občanský zákoník skončí uplynutím 10 let od tohoto uznání. Závěrem žalobce navrhl, aby soud při rozhodování o nákladech tohoto řízení zohlednil, že žalovaná jeho žádost o poskytnutí zadostiučinění nevyřídila v zákonem stanovené šestiměsíční lhůtě.

2. Žalovaná nesouhlasila s podanou žalobou a navrhla její zamítnutí. Potvrdila faktický průběh služebního hodnocení 2017, zamítnutí námitek žalobce proti němu, jakož i řízení o personálním rozkazu ke stanovení výše platu žalobce, jehož podkladem bylo služební hodnocení 2017. Zdůraznila, že v uvedeném rozhodnutí ministra obrany ze dne 15. 1. 2019, kterým byl ve věci o stanovení služebního platu žalobce zrušen personální rozkaz NGŠ AČR ze dne 5. 11. 2018 pro jeho nepřezkoumatelnost tkvící v jeho nedostatečném odůvodnění, ministr obrany vytkl zejména dvě skutečnosti. První z nich je, že měly být zajištěny také podklady ke služebnímu hodnocení žalobce za období leden až červenec 2017, kdy vykonával službu na zahraničním pracovišti. Druhá potom je, že absentují podklady pro hodnocení žalobce, konkrétní popisy plnění úkolů apod. Vysokou míru obecnosti závěrů hodnotitele včetně slovních částí služebního hodnocení označil ministr obrany za významně poškozující žalobce v budoucím procesu stanovení pořadí, protože komise nebude mít na základě čeho jej hodnotit. Tento závěr ministra obrany nelze, dle žalované, vykládat tak, jak uvádí žalobce, tj. že cílem služebního hodnocení bylo jeho kariérní poškození. Dle žalované z žádné části textu rozhodnutí ministra nevyplývá identifikace snahy hodnotitele či jeho nadřízeného účelově žalobce poškodit. Pokud došlo ke konstatovanému pochybení při zpracování služebního hodnocení, jde o právní stav, který je prostřednictvím řízení ve věci služebního poměru objektivně řešitelný. K procesu zamítnutí námitek žalobce proti služebnímu hodnocení za rok 2017 ze strany nadřízeného hodnotitele žalovaná uvedla, že hodnocení i vypořádání námitek neobsahuje zásah do osobnosti žalobce takové intenzity, že by mu byl schopen způsobit nemajetkovou újmu. Co se týká jeho objektivnosti či pravdivosti, žalobce má možnost se proti němu bránit zákonem vymezeným způsobem v rámci správního řízení, což také činí. Skutečnost, že s uvedeným textem měly možnost seznámit se v rámci různých úrovní (vedení správního řízení) další oprávněné úřední osoby, nemůže zakládat právo na náhradu nemajetkové újmy z nesprávného úředního postupu, neboť předmětný text nebyl uveřejněn plošně ani zpřístupněn osobám, které bezprostředně řízení nevedou, resp. s ním nemají žádnou (např. administrativní) spojitost. K jednotlivým aspektům nemajetkové újmy žalovaná doplnila, že přeložení žalobce na nově vzniklé místo na anonymizována dvě slova sil stát. instituce k 1. 4. 2018 nelze považovat za jakékoli kariérní upozaďování, neboť uvedený postup je v rámci anonymizováno i anonymizována dvě slova anonymizováno zcela běžný. Jedná se o služební zařazení s významnou odpovědností, protože uvedená sekce je rozhodujícím útvarem pro řízení a rozvoj anonymizováno. Možnost anonymizováno bez jeho souhlasu přeložit dle potřeb ozbrojených sil je jednou z odlišností služebního poměru anonymizováno z povolání oproti pracovněprávnímu vztahu klasických zaměstnanců, a to právě nižší mírou jistoty např. i v otázkách místa výkonu služby.

Žalovaná dále vznesla námitku promlčení žalobních nároků. S odkazem na konkretizované rozsudky Nejvyššího soudu ČR zdůraznila, že subjektivní promlčecí lhůta na odškodnění nemajetkové újmy počíná běžet ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o nemajetkové újmě (že v jeho poměrech nastaly nepříznivé důsledky), nikoliv o existenci nesprávného úředního postupu. Zda k nesprávnému úřednímu postupu došlo či nikoliv, stanovuje v rámci civilního soudního řízení soud. Určení běhu promlčecí lhůty nemůže být analogické jako u případů nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím, kdy promlčecí lhůta počíná běžet od doby, kdy je nezákonné rozhodnutí pravomocně zrušeno, neboť se jedná o rozdílný nárok, kterým se účastník řízení domáhá satisfakce z jiného důvodu. Dle žalované se ani nejedná o„ novou“ nemajetkovou újmu, neboť vznikla ze stejného (nikoliv nového) skutku (nesprávného úředního postupu). V daném případě se žalobce dozvěděl o své nemajetkové újmě ke dni 30. 1. 2018, kdy se seznámil se služebním hodnocením, které zasáhlo do jeho práv, a tento zásah vnímal žalobce úkorně. Nejpozději ovšem nemajetková újma žalobci vznikla při seznámení se s vypořádáním (zamítnutím) námitek ze dne 14. 2. 2018, které podal ke služebnímu hodnocení 2017, neboť dle žalobce jsou tam uvedené informace nepodložené a nepravdivé a hluboce se ho dotkly. K namítané rozpornosti vznesené námitky promlčení s dobrými mravy žalovaná odkázala na řadu judikátů s právními větami a v této části svou argumentaci uzavřela tím, že žalobci nic nebránilo, aby svůj nárok uplatnil dříve.

3. Při jednání dne datum účastníci učinili nespornými skutková žalobní tvrzení týkající se nesprávného služebního hodnocení žalobce za rok 2017, jakož i způsobu vyřízení námitek proti tomuto služebnímu hodnocení a odvolání žalobce proti personálním rozkazům žalované včetně dalších úkonů a podání žalobce ve věci stanovení jeho služebního platu.

Dále bylo nesporným tvrzení žalobce o jeho převelení ze zahraničního působení v průběhu roku 2017, jakož i to, že při zpracování služebního hodnocení žalobce za rok 2017 došlo ze strany žalované k pochybení, k nesprávnému úřednímu postupu. V tomto směru tedy žalovaná výslovně nesporovala žalobní skutková tvrzení týkající se faktického průběhu řízení o personálním rozkazu ke stanovení výše platu žalobce, jehož podkladem bylo napadené služební hodnocení za rok 2017, ani to, že ve zkráceném přezkumném řízení ministr obrany jako služební orgán zrušil rozhodnutí odvolacího služebního orgánu, tj. personální rozkaz ze dne 5. 11. 2018 pro jeho nepřezkoumatelnost a žalované vytkl nesprávnost služebního hodnocení žalobce za rok 2017.

4. Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že služební hodnocení žalobce za rok 2017 bylo zpracováno dne 29. 1. 2018 vedoucím právního oddělení inspektorátu NGŠ Velení AČR, žalobce byl s jeho celým obsahem seznámen dne 30. 1. 2018 a proti hodnocení podal námitky, které písemně odůvodnil dne 31. 11. 2018 (viz služební hodnocení za rok 2017 a písemné námitky žalobce ze dne datum). Podané námitky žalobce proti služebnímu hodnocení byly zamítnuty zástupcem NGŠ - inspektorem AČR v písemném podání ze dne 14. 2. 2018 (viz Zamítnutí námitek vznesených proti závěrům služebního hodnocení ze dne datum). Toto zamítnutí námitek žalobce obdržel dne 15. 2. 2018, což potvrdil žalobce sám ve svém odvolání ze dne 30. 7. 2018 proti personálnímu rozkazu o stanovení služebního platu (viz cit. odvolání žalobce ze dne datum). Tímto odvoláním bylo dále prokázáno, že žalobce se odvolal proti personálnímu rozkazu ze dne 24. 7. 2018 (viz cit. personální rozkaz ze dne 24. 7. 2018, Čj. anonymizováno číslo, a odvolání žalobce ze dne datum). O tomto odvolání žalobce rozhodoval NGŠ AČR personálním rozkazem ze dne 5. 11. 2018, kterým napadený personální rozkaz v plném rozsahu potvrdil (viz cit. personální rozkaz ze dne datum, Čj. anonymizováno číslo).

Rozhodnutím ministra obrany ze dne 15. 1. 2019, Čj. anonymizováno číslo, sp. zn. číslo, byl k podnětu žalobce ze dne 7. 11. 2018 pro nepřezkoumatelnost zrušen ve zkráceném přezkumném řízení personální rozkaz ze dne 5. 11. 2018 a věc vrácena odvolacímu orgánu k novému projednání a rozhodnutí v odvolacím řízení s tím, že lze důvodně pochybovat o tom, že napadený personální rozkaz je v souladu s právními předpisy, neboť hodnotitel ani jeho nadřízený si neopatřili podklady o výkonu služby žalobce za konkretizované období a řádně se nevypořádali s námitkami žalobce proti služebnímu hodnocení 2017 (viz cit. rozhodnutí ministra obrany ze dne datum, čj. MO číslo, sp. zn. číslo).

5. Žádostí ze dne 26. 6. 2019 bylo prokázáno, že žalobce uplatnil u žalované nárok na poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu byla způsobena v souvislosti s nesprávným úředním postupem žalované při jeho služebním hodnocení za rok 2017, s tím, že případné pouhé konstatování porušení práva, popř. omluva, se nejeví jako dostačující (tedy tuto formu satisfakce nepožadoval). Na tuto žádost, podanou u žalované dne 10. 7. 2019, reagovala žalovaná sdělením ze dne 9. 1. 2020, doručeným dne 13. 1. 2020, v němž nárok žalobce odmítla s tím, že teoretická nemajetková újma žalobce byla zhojena novým služebním hodnocením, přičemž žádná jiná nemajetková újma žalobce nebyla zjištěna; v tomto sdělení žalovaná žádnou omluvu žalobci neposkytla (viz cit. sdělení žalované ze dne 9. 1. 2020, čj. MO číslo).

6. Z ostatních provedených důkazů již nezjistil žádné podstatné skutečnosti pro rozhodující skutková zjištění a právní závěry v projednávané věci.

7. O skutkovém stavu věci lze učinit závěr, podle kterého byl žalobce seznámen s obsahem služebního hodnocení 2017 dne 30. 1. 2018, námitky proti tomuto hodnocení sepsal dne 31. 1. 2018 a vyrozuměn o jejich písemném zamítnutí byl dne 15. 2. 2018. Proti personálnímu rozkazu ze dne 24. 7. 2018 o stanovení výše služebního platu, jehož podkladem bylo služební hodnocení 2017, podal žalobce odvolání ze dne 30. 7. 2018, o němž odvolací služební orgán rozhodl personálním rozkazem ze dne 5. 11. 2018 tak, že napadený personální rozkaz ze dne 24. 7. 2018 potvrdil. K podnětu žalobce o zahájení přezkumného řízení ve věci stanovení služebního platu žalobce ze dne 7. 11. 2018 vydal ministr obrany dne 15. 1. 2019 rozhodnutí, doručené žalobci dne 16. 1. 2019, kterým zrušil personální rozkaz ze dne 5. 11. 2018 pro jeho nepřezkoumatelnost a žalované vytkl nesprávnost služebního hodnocení 2017. Dopisem ze dne 26. 6. 2019, doručeným žalované dne 10. 7. 2019, žalobce uplatnil u žalované nárok na náhradu nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup žalované při jeho služebním hodnocení 2017 ve výši 500 000 Kč, který žalovaná odmítla sdělením ze dne 9. 1. 2020, doručeným dne 13. 1. 2020.

9. Podle ust. § 13 odst. 1 věta první a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

10. Podle ust. § 14 odst. 1 a 3 zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

11. Podle ust. § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

12. Podle ust. § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

13. Podle ust. § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ní odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí. Podle odst. 3 se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za šest měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen.

14. Podle ust. § 35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.

15. Po právním zhodnocení dospěl soud k závěru, že žalobě nelze vyhovět. Soud posoudil uplatněné nároky žalobce podle zákona č. 82/1998 Sb. Žalobce splnil primární podmínku pro domáhání se práva na náhradu nemajetkové újmy u soudu způsobenou mu tvrzeným nesprávným úředním postupem žalované při jeho služebním hodnocení 2017, neboť podáním ze dne 26. 6. 2019, doručeným žalované dne 10. 7. 2019, u ní uplatnil nárok na peněžité zadostiučinění ve smyslu ust. § 14 odst. 1 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., přičemž žalovaná jeho nárok v zákonné lhůtě 6 měsíců neuspokojila (§ 15 odst. 2 téhož zákona), resp. jej po uplynutí této lhůty podáním ze dne 9. 1. 2020, doručeným dne 13. 1. 2020, odmítla.

16. V souladu se zásadou procesní ekonomie ve smyslu ust. § 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), soud prioritně posuzoval námitku promlčení uplatněnou žalovanou. Žalobce v tomto sporu, dle skutkového vylíčení, uplatnil nároky na peněžitou satisfakci a písemnou omluvu výlučně za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem žalované spočívajícím v nesprávném hodnotícím postupu při služebním hodnocení 2017, a projevující se ve snížení důstojnosti žalobce (urážlivá tvrzení žalované v rámci vypořádání námitek), v časovém i psychickém vypětí žalobce v souvislosti s jeho obranou proti služebnímu hodnocení 2017, ve zpochybnění jeho odborné kompetence příslušníka anonymizována dvě slova a v negativních dopadech na kariéru žalobce jakožto anonymizováno z anonymizováno. Soud proto při hodnocení vznesené námitky promlčení posuzoval, zda došlo či nikoliv k promlčení těchto potencionálních nároků žalobce. Služební hodnocení i vyřizování námitek proti služebnímu hodnocení nepředstavuje nezákonné rozhodnutí ve smyslu ust § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. a tudíž na něj nelze, ohledně počátku běhu promlčecích lhůt, aplikovat ust. § 32 odst. 1 věta druhá téhož zákona. V tomto směru je proto nepřípadnou argumentace žalobce o tzv. kvazirozhodnutí, neboť posuzuje počátek běhu subjektivní promlčecí doby nároku na náhradu škody vyplývající z vydání nezákonného rozhodnutí, kdy podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody je zrušení rozhodnutí (§ 32 odst. 1 věta druhá zákona č. 82/1998 Sb.), zatímco v této věci jde o počátek běhu promlčecí doby nároků na náhradu nemajetkové újmy vyplývající z nesprávného úředního postupu (§ 32 odst. 3 věta první zákona č. 82/1998 Sb.), tedy o věc skutkově i právně odlišnou. Okamžik započetí běhu subjektivní šestiměsíční promlčecí doby se tak v souladu s ust. § 32 odst. 3 věta první zákona č. 82/1998 Sb. v dané věci odvíjí od okamžiku, kdy se žalobce dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, resp. újmách. Dle ustálené soudní judikatury tento okamžik nastává v době, kdy se žalobce dozvěděl, že v jeho poměrech nastaly nepříznivé důsledky nesprávného úředního postupu. Podmínkou pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby naopak není to, aby se žalobce dozvěděl o tom, že se jednalo o úřední postup nesprávný. Tedy skutečnost, zda a kdy se žalobce dozvěděl o samotné nesprávnosti úředního postupu, nemá na počátek běhu promlčecí doby vliv. V opačném případě by totiž byly nároky žalobce nepromlčitelné, neboť o tom, zda jde o nesprávnost úředního postupu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. může v případě sporu mezi účastníky v rovině svého právního posouzení rozhodnout jedině soud v kompenzačním sporu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2040/2012 ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1249/2014 ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4710/2018 ze dne 30. 1. 2019 nebo sp. zn. 30 Cdo 2357/2020 ze dne 30. 11. 2020). Nesprávnou je tudíž námitka žalobce, že soud by v této věci nebyl oprávněn přezkoumat odpovědnostní titul.

17. Soud se neztotožňuje s námitkou žalobce o rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Dobrým mravům (ve smyslu ust. § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „ o. z.“), totiž zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívá k jistotě v právních vztazích. Jedná se o institut zákonný a tedy použitelný ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje Uplatnění námitky promlčení by kolidovalo se zásadou dobrých mravů jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace byl zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty (doby) nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do ústavně chráněného principu právní jistoty, jakými je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Hlavní nebo alespoň převažující motivací je přitom úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu, případně musí být zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3825/2011, nebo ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1776/2020). Vznesená námitka promlčení by mohla být v rozporu s dobrými mravy například za situace, kdy by žalobce uplatnil nároky opožděně nikoliv pro svou liknavost či nedbalost, nýbrž pro zdrženlivost vůči žalované, od níž důvodně očekával smírné řešení a spolehl se na její ujištění, že k uspokojení nároků provede nezbytné právní kroky. V řízení však nevyšlo najevo, že by k marnému uplynutí promlčecí lhůty přispěla svým chováním žalovaná, natož v takové intenzitě, že by šlo z její strany o výrazné zneužití práv (např. tím, že by žalobce udržovala v mylném přesvědčení o oprávněnosti jeho nároku či mu jinak bránila ve včasném podání kompenzační žaloby). Právní úprava promlčení odpovědnostních nároků vůči státu není nejasná a žalobci jakožto anonymizováno měla být zcela nepochybně známa, přičemž rozpor s dobrými mravy nezakládá případně ani skutečnost, že žalovaná nevyřídila žádost žalobce v šestiměsíční lhůtě. Soud proto neshledal námitku promlčení za kolidující s dobrými mravy.

18. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná byla ve věci úspěšnou. Okolnost, že žalovaná sdělením ze dne 9. 1. 2020 vyrozuměla žalobce o odmítnutí jeho nároku na poskytnutí peněžitého zadostiučinění až po uplynutí lhůty 6 měsíců dle ust. § 15 zákona č. 82/1998 Sb., dne 13. 1. 2020, nemá žádný vliv na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, neboť jednak k promlčení došlo ještě před uplatněním tohoto nároku u žalované v rámci předběžného projednání, a jednak žalobce setrval na podané žalobě a projednání promlčených nároků i poté, co již byl 3 dny po podání žaloby vyrozuměn žalovanou o tom, že jeho nárok nehodlá uspokojit. Soud proto přiznal procesně úspěšné žalované paušální náhradu hotových výdajů dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., v platném znění, a to za 9 úkonů á 300 Kč (3x písemné vyjádření ve věci samé ze 19. 5. 2020, 4. 11. 2020 a 22. 2. 2021, 3x příprava účasti na jednání, 3x účast u jednání soudu dne datum, datum a datum), tj. celkem ve výši 2 700 Kč (viz výrok III. rozsudku).

26. Jelikož sdělení žalované v rámci předběžného projednání nároku žalobce na peněžité zadostiučinění, doručené žalobci dne 13. 1. 2020, neobsahuje žádnou omluvu ani pokus o omluvu za nesprávný úřední postup, soud shledal zcela nedůvodnou námitku žalobce o prodloužení promlčecí lhůty na 10 let z důvodu faktického uznání nároku žalovanou. Nad to, dle ustálené soudní judikatury (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1944/2016, ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1944/2016, nebo usnesení ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2248/2018), stanovisko vydané v rámci předběžného projednání nároku podle § 14 zákona č. 82/1998 Sb., ve kterém úřad sdělí žadateli, že shledal oprávněným jeho nárok na náhradu nemajetkové újmy z konkrétního důvodu a v konkrétní výši, zakládá běh nové promlčecí doby ohledně daného nároku, avšak pouze v rozsahu částky v tomto stanovisku uvedené. V daném případě však žalovaná nárok žalobce na jakoukoliv peněžitou satisfakci odmítla, omluvu rovněž neposkytla, a tudíž nelze ani pojmově uvažovat o tom, že by nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy uznala, a že by tak dle ust. § 640 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění, mělo dojít k běhu nové promlčecí lhůty, jak namítal žalobce.

27. Na základě výše uvedeného proto soud rozhodl, jak je uvedeno ve výrocích I. a II. tohoto rozsudku, a žalobu zamítl, neboť pro promlčení žalobních nároků, resp. úspěšné vznesení námitky promlčení, která nekoliduje s dobrými mravy, nelze žalobě vyhovět.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Městskému soudu v Praze prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 6.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon tohoto rozhodnutí, popř. návrh na nařízení exekuce.