OSPH06 27 C 155/2020-42

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudcem JUDr. Lubomírem Janouškem, Ph.D., ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: osobní údaje žalované ⟪LB:lb_004⟫ pro zaplacení částky 400 euro s příslušenstvím

I. Žaloba, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 400 EUR spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,75% ročně z této částky za dobu od 4. 5. 2019 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku

1. Žalobce se domáhal zaplacení částky 400 EUR s příslušenstvím po žalovaném s odůvodněním, že se dne datum účastnil letu provozovaného společností žalovaného, pod č. anonymizováno číslo z anonymizována dvě slova do obec, s plánovaným časem příletu v údaj o čase hod., avšak let byl na příletu zpožděn o více než 3 hodiny a do cílové destinace žalobce dorazil v anonymizováno hod následujícího dne. Dle Nařízení Rady (ES) č. 261/2004, jímž se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě při odepření nástupu do letadla, zrušení nebo významného zpoždění letů a v souladu s judikaturou Evropského soudního dvora (rozhodnutí STURGEON C – 402/07; NELSON, TUI C -581/10) se na cestující zpožděných letů aplikují práva, která přísluší cestujícím zrušených letů a žalobci tak vznikl nárok dle čl. 7 Nařízení, na zaplacení shora uvedené částky.

2. Žalovaný navrhnul zamítnutí žaloby s odůvodněním, že nárok je promlčen, neboť žalobce svůj nárok uplatnil až dne datum a dle ustanovení § 2553 o. z., tak měl učinit do 6 měsíců od uskutečnění cesty a jeho nárok tak zaniknul. Žalovaný poukázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019, č. j. 18Co 265/2019 – 62, v němž Městský soud v Praze dovodil, že„ pojem přepravní řád uvedený v ustanovení § 2553 odst. 3 o. z., zásadně nevylučuje, aby jím byl ve smyslu § 2578 o. z. chápán i přímo aplikovatelný předpis Evropské unie, který v rámci letecké přepravy zavádí, mj. i nárok na paušalizovanou náhradu škody dle čl. 7 Nařízení.

3. Na základě provedené dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav:

4. Mezi žalobcem a žalovaným bylo nesporné, že se žalobce dne datum účastnil letu provozovaného společností žalovaného č. anonymizováno číslo z anonymizována dvě slova do obec, s plánovaným časem příletu v údaj o čase hod., a že tento let byl na příletu zpožděn o více než 3 hodiny a do cílové destinace žalobce dorazil v anonymizováno hod následujícího dne. Uvedené skutečnosti též vyplývají i z údajů na elektronické letence s číslem rezervace anonymizováno a z fotografie informačního panelu na letišti jméno jméno v obec.

5. Z výzvy ze dne 11. 4. 2019 a potvrzení o podání zásilky má soud za prokázané, že nárok žalobce vůči žalovanému uplatnil dne datum.

6. Soud po té posoudil každý důkaz zvlášť, všechny v souvislostech a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

7. Podle rozhodnutí Městského soudu v Praze, vydaného pod č. j. 18Co 265/2019 – 62, vydaného dne 23. 10. 2019, otázka, zda Nařízení Rad (ES) č. 261/2004 (dále jen„ Nařízení“) umožňuje aplikaci českého právního řádu v otázce notifikace předpokládané v ustanovení § 2553 odst. 3 o. z., musí být vyřešena tak, že vzhledem k tomu, že Nařízení neupravuje lhůty pro uplatnění nároků, které jsou v něm zakotveny, je třeba aplikovat vnitrostátní právní úpravu, konkrétně pak shora uvedené ustanovení o. z.

8. Argumentace žalobce spočívající v tom, že uvedené rozhodnutí bylo Ústavním soudem dne 10. 3. 2020, pod sp. zn. IV. ÚS 286/20 zrušeno a věc vrácena k novému rozhodnutí a projednání, je lichá a zavádějící, neboť uvedené rozhodnutí nebylo Ústavním soudem zrušeno z důvodu, že v rozhodnutí vyjádřený názor Městského soudu byl nesprávný, ale ke zrušení rozhodnutí došlo z důvodu chybného poučení o opravných prostředcích, čímž došlo dle názoru Ústavního soudu, k porušení ústavního práva na soudní ochranu, pokud jí stěžovatelce bylo (nesprávně) v poučení o dovolání sděleno, že dovolání proti napadanému rozhodnutí není přípustné.

9. Otázka, zda Nařízení umožňuje aplikaci českého právního řádu v otázce notifikace předpokládané v ustanovení § 2553 odst. 3 o. z., je přitom (shodně se stanoviskem vyjádřeným ve shora uvedeném rozhodnutí Městského soudu), byla již před Evropským soudním dvorem vyřešena v rozhodnutí sp. zn. C -139/11, Joan Cuadrench Moré proti Koninklijke Luchtvaart Maatschappij NV, tak, že Nařízení musí být vykládáno v tom smyslu, že lhůtu, ve které musí být podány žaloby, jejichž předmětem je získání náhrady škody podle čl. 5 a 7 tohoto nařízení, stanoví pravidla každého členského státu, která upravují promlčecí lhůty vztahující se k podání žaloby.

10. Shodně stanoví Evropská komise, ve výkladových stanoviscích (Sdělení Komise – Pokyny pro výklad nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů, a nařízení Rady (ES) č. 2027 o odpovědnosti leteckého dopravce v případě nehod ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 889/2002), kdy v bodě 8.2. konstatuje, že Nařízení nestanoví lhůtu pro podání žaloby u vnitrostátních soudů. Tuto záležitost upravují vnitrostátní právní předpisy jednotlivých členských států týkající se promlčení. Dvouletá promlčecí lhůta podle Montrealské úmluvy není pro žaloby podané podle nařízení relevantní a nedotýká se vnitrostátních právních předpisů členských států, jelikož opatření k náhradě škody stanovená v nařízení nespadají do oblasti působnosti zmíněné úmluvy, poněvadž mají odčinit nepříjemnosti způsobené cestujícím, přičemž představují dodatečná opatření k systému náhrady škody stanovenému v úmluvě. Lhůty mezi jednotlivými členskými státy se proto mohou lišit.

11. Podle ustanovení § 2553 odst. 1 o. z., jedná-li se o pravidelnou přepravu osob, stanoví přepravní řády, jaká práva má cestující vůči dopravy, nebyla-li přeprava provedena včas. Podle odstavce třetího práva podle odstavců 1 a 2 musí cestující uplatnit u dopravce bez zbytečného odkladu. Nebylo-li takové právo uplatněno nejpozději do šesti měsíců, soud je nepřizná, namítne-li dopravce, že právo nebylo uplatněno včas.

12. Z výše uvedeného tak vyplývá, že nároky cestujícího z přepravy nikoliv včasné, se promlčují v šestiměsíční lhůta, počítané ode dne, kdy mohl cestující právo uplatnit poprvé (§ 628 o. z.). Vzhledem k tomu, že přeprava byla provedena dne datum, prvním dnem, kdy tak mohly být nároky z pozdě provedené přepravy uplatněny byl den datum a nárok se tak promlčel dnem datum, když žalobce svá práva u dopravce uplatnil až dne datum. Soud proto žalobu zamítnul.

13. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný byl zcela úspěšný. Má nárok na náhradu nákladů nezastoupeného účastníka ve výši 300 Kč za úkon dle vyhl. č. 251/2015 Sb. V řízení žalovaný učinil celkem 3 úkony (příprava, vyjádření k žalobě, účast u jednání). Celkem tak náhrada nákladů činí 900 Kč.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 6. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobce domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.