OSPH06 8 C 404/2020-31

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Andršovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobců: a) celé jméno žalobce, datum narození ⟪LB:lb_002⟫ bytem adresa žalobce ⟪LB:lb_003⟫ b) celé jméno žalobkyně, datum narození ⟪LB:lb_004⟫ bytem adresa žalobkyně ⟪LB:lb_005⟫ oba zastoupeni advokátem Mgr. jméno příjmení ⟪LB:lb_006⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_007⟫ proti ⟪LB:lb_008⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_009⟫ o zaplacení částky 800 EUR s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobcům částku 800 EUR se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 21. 8. 2019 do zaplacení ve výši 10 % ročně, se zamítá.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení společně a nerozdílně částku 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Žalobci se svým návrhem domáhali zaplacení částky 800 EUR s příslušenstvím s odůvodněním, že se dne datum účastnili letu provozovaného žalovaným, který měl zpoždění delší než tři hodiny. Vznikl jim tak nárok na náhradu škody 400 EUR každému podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004.

Žalovaný navrhnul zamítnutí žaloby, neboť žalobci uplatnili svůj nárok na náhradu škody až po uplynutí šestiměsíční lhůty podle § 2553 o. z.

V řízení byly prokázány následující skutečnosti:

Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobci měli platnou rezervaci na let č. anonymizováno z anonymizováno do obec, který se uskutečnil dne datum. Operujícím leteckým dopravcem byl žalovaný a let byl na příletu zpožděn o více než tři hodiny. Žalobci uplatnili nárok na náhradu škody vyplývající ze zpoždění letu u žalovaného poprvé až předžalobní výzvou ze dne datum.

Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Podle rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 23.10.2019, č. j. 18Co 265/2019 – 62, otázka, zda Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 (dále jen„ Nařízení“) umožňuje aplikaci českého právního řádu v otázce notifikace předpokládané v ustanovení § 2553 odst. 3 o.z., musí být vyřešena tak, že vzhledem k tomu, že Nařízení neupravuje lhůty pro uplatnění nároků, které jsou v něm zakotveny, je třeba aplikovat vnitrostátní právní úpravu, konkrétně pak shora uvedené ustanovení o. z.

Soudu je známa skutečnost, že citované rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo Ústavním soudem dne 10. 3. 2020, pod sp. zn. IV. ÚS 286/20, zrušeno a věc vrácena k novému projednání. Důvodem tohoto postupu Ústavního soudu však bylo to, že Městský soud v Praze stěžovatelku chybně poučil o opravných prostředcích, čímž došlo k porušení ústavního práva na soudní ochranu. Právní závěry odvolacího soudu zůstaly přezkumem Ústavním soudem zcela nedotčeny.

Otázka, zda Nařízení umožňuje aplikaci českého právního řádu v otázce notifikace předpokládané v ustanovení § 2553 odst. 3 o. z., přitom (shodně se stanoviskem vyjádřeným ve shora uvedeném rozhodnutí Městského soudu), byla již před Evropským soudním dvorem vyřešena v rozhodnutí sp. zn. C -139/11, Joan Cuadrench Moré proti Koninklijke Luchtvaart Maatschappij NV, tak, že Nařízení musí být vykládáno v tom smyslu, že lhůtu, ve které musí být podány žaloby, jejichž předmětem je získání náhrady škody podle čl. 5 a 7 tohoto nařízení, stanoví pravidla každého členského státu, která upravují promlčecí lhůty vztahující se k podání žaloby. Shodně stanoví ulice komise, ve výkladových stanoviscích (Sdělení Komise – Pokyny pro výklad nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů, a nařízení Rady (ES) č. 2027/97 o odpovědnosti leteckého dopravce v případě nehod ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 889/2002), kdy v bodě 8.2. konstatuje, že Nařízení nestanoví lhůtu pro podání žaloby u vnitrostátních soudů. Tuto záležitost upravují vnitrostátní právní předpisy jednotlivých členských států týkající se promlčení. Dvouletá promlčecí lhůta podle Montrealské úmluvy není pro žaloby podané podle nařízení relevantní a nedotýká se vnitrostátních právních předpisů členských států, jelikož opatření k náhradě škody stanovená v nařízení nespadají do oblasti působnosti zmíněné úmluvy, poněvadž mají odčinit nepříjemnosti způsobené cestujícím, přičemž představují dodatečná opatření k systému náhrady škody stanovenému v úmluvě. Lhůty mezi jednotlivými členskými státy se proto mohou lišit.

Podle ustanovení § 2553 odst. 1 o. z., jedná-li se o pravidelnou přepravu osob, stanoví přepravní řády, jaká práva má cestující vůči dopravci, nebyla-li přeprava provedena včas. Podle odstavce třetího citovaného ustanovení musí cestující práva podle předchozích odstavců uplatnit u dopravce bez zbytečného odkladu. Nebylo-li takové právo uplatněno nejpozději do šesti měsíců, soud je nepřizná, namítne-li dopravce, že právo nebylo uplatněno včas.

Z výše uvedeného tak vyplývá, že nároky cestujícího z přepravy nikoliv včasné, se promlčují v šestiměsíční lhůta, počítané ode dne, kdy mohl cestující právo uplatnit poprvé (§ 628 o. z.). Vzhledem k tomu, že přeprava byla provedena dne datum, prvním dnem, kdy mohly být nároky z pozdě provedené přepravy uplatněny, byl tento den. Nárok žalobců se tak promlčel dnem datum, když žalobci svá práva u dopravce uplatnili písemnou výzvou až dne datum. Soud proto žalobu zamítnul.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný byl ve věci zcela úspěšný a má nárok na náhradu nákladů v paušální výši podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za dva úkony (vyjádření k žalobě, účast na jednání) x 300 Kč.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím soudu zdejšího. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho výkon.