OSPH06 20 C 36/2025-44

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudcem Mgr. Nikolou Daňkem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 17 894,88 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částka spolu se smluvním úrokem z prodlení ve výši částka a zákonným úrokem z prodlení z částky částka od datum do zaplacení ve výši 12,75 %, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1) Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nejvyšší soud dále uvedl, že spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z.

Viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, a ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 101/2023 či důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, § 87, která navíc doplňuje, že poskytovatel, pokud se domnívá, že spotřebitel nesplácí podle svých možností, může podat návrh soudu, aby určil, v jakých lhůtách má spotřebitel splácet.

2) Jak vyplývá z důvodové zprávy k § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, je spotřebitel chráněn v situaci, kdy obdržel úvěr, ačkoli mu při řádném dodržení postupů a odborné péče neměl být poskytnut. Proto zákon poskytuje spotřebiteli dobrodiní splatit jistinu úvěru „v době přiměřené jeho možnostem“. A jak upozorňují autoři komentáře k zákonu o spotřebitelském úvěru, často dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec (SLANINA, Jan, JEMELKA, Luboš, VETEŠNÍK, Pavel, WACHTLOVÁ, Lucie, FLÍDR, Jan. § 87 [Důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele]. In: SLANINA, Jan, JEMELKA, Luboš, VETEŠNÍK, Pavel, WACHTLOVÁ, Lucie, FLÍDR, Jan. Zákon o spotřebitelském úvěru. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 438). Pokud poskytovatel úvěru nejedná s odbornou péčí, ať už z nedbalosti či úmyslně, jde tato skutečnost podle aktuální právní úpravy k jeho tíži. Jinými slovy, jestliže úvěrující poruší svou povinnost posoudit řádně úvěruschopnost spotřebitele, v důsledku čehož spotřebiteli poskytne úvěr, ačkoli mu jej poskytovat neměl, musí úvěrující strpět vrácení úvěru v době, která zdaleka nemusí odpovídat jeho původnímu očekávání.

Viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3315/2023.

3) To, že banka využila interní a externí datové zdroje statistického modelu, ale zároveň vzala do úvahy údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr (výše příjmu, nájemní bydlení, počet osob v domácnosti…), výši splátek konsolidovaných úvěrů a počítala i s konkrétními výdaji na domácnost a na živobytí vypočtenými dle ekonomického modelu, není dostatečným ověřením úvěruschopnosti žalovaného.

4) Neobstojí úvaha (…), že předchůdkyně žalobkyně – banka řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, vycházela-li pouze ze souhrnných či dílčích údajů o příjmech, o nákladech a o výdajích osob žijících ve společné domácnosti uvedených žadatelem o úvěr v žádosti, aniž tyto údaje jakkoliv ověřovala. Bez ověřených údajů o příjmech a o skutečných nákladech žadatele a o výdajích (všech) osob žijících s ním ve společné domácnosti (včetně doložení jejich výše) lze těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost splácet. Bez významu je zjištění, že poskytovatel úvěru využil interní a externí datové zdroje a statistický model, že „vzal do úvahy“ (ovšem pouze dílčí a neověřené) údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr, výši splátek konsolidovaných úvěrů a že počítal i s výdaji na domácnost a na živobytí vypočtenými podle ekonomického modelu.

Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024, jehož závěry se uplatní i v případě zákona o spotřebitelském úvěru.

5. Z e-mailu ze dne datum soud zjistil, že k tomuto dni žalobkyně evidovala nejstarší neuhrazenou splátku jako 91 dní po splatnosti.

6. Z identifikovaných příjmů soud zjistil, že výše čistého měsíčního příjmu žalovaného činila částka.

7. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti u společnosti Jméno žalobkyně. soud zjistil, že žalobkyně vypočítala minimální výdaje žalovaného ve výši částka a že evidovala pravidelné měsíční výdaje žalovaného na půjčky ve výši částka, pravidelné měsíční výdaje žalovaného na půjčky ve výši částka a čistý příjem uvedený žalovaným ve výši částka.

8. Z přílohy: předpisu denních splátek soud zjistil, že žalovaný měl platit denní splátky, počínaje od datum.

9. Z dalších provedených důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by měly význam pro posouzení věci. Provedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, přihlédl přitom ke všemu, co uvedla žalobkyně, když žalovaná byl v řízení nečinná. Soud nemá žádné pochybnosti o skutečnostech vyplývajících z výše uvedených listinných důkazů, které považuje za zcela věrohodné. Soud pro nadbytečnost neprovedl jako důkaz dotaz dotaz na banku právnická osoba., zda byla v období od datum do datum převedena nárokovaná částka jistiny na bankovní účet číslo č. účtu pod variabilním symbolem var. symbol a zda je tento bankovní účet žalovaného, respektive zda má žalovaný k účtu dispoziční oprávnění, neboť považoval poskytnutí částka žalovanému za prokázané již z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli.

10. Na základě výše uvedených důkazů a po jejich zhodnocení soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu:

11. Žalobkyně žalovanému poskytla dohromady částka. Žalovaný měl platit denní splátky, počínaje od datum. Žalovaný do datum hradil žalované splátky. Žalobkyně evidovala, že výše čistého měsíčního příjmu žalovaného činí částka, vypočítala minimální výdaje žalovaného ve výši částka a dále evidovala pravidelné měsíční výdaje žalovaného na půjčky ve výši částka, pravidelné měsíční výdaje žalovaného na půjčky ve výši částka a čistý příjem uvedený žalovaným ve výši částka.

12. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odstavec 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odstavec 2).

14. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odstavec 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odstavec 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odstavec 3).

15. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává:

16. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rovněž zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. Ústavní soud uzavřel, že poskytovatel úvěru, v případech, že je dlužník v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.

17. V poměrech projednávané věci soud dospěl k závěru, podle něhož je smlouva absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr, aniž by s odbornou péčí prověřila jeho úvěruschopnost, a to zejména výdaje žalovaného, když vzala do úvahy toliko údaje uvedené žalovaným a dále pouze nahlédla do databází, což podle výše uvedené judikatury není dostatečným ověřením úvěruschopnosti žalovaného. Bylo tudíž na žalobkyni, aby si sama údaje poskytnuté žalovanou prověřila, případně aby si je nechala od žalovaného doložit.

18. Z důkazu označeného jako identifikované příjmy přitom vyplývá, že se žalobkyně vůbec nesnažila ověřit i výdaje žalovaného, ale pouze příjmy. Jelikož se jedná o interní dokument žalobkyně a vypovídající hodnota je tudíž oslabená, když má žalobkyně na výsledku sporu zájem, soud nepovažoval za prokázanou skutečnost, že byl spotřebitelem doložen bankovní výpis, jak je v tomto důkazu uvedeno. Žalobkyně tudíž neprokázala, že údaje poskytnuté žalovaným skutečně ověřila, a to především výpisem z účtu.

19. Jelikož žalobkyně poskytla žalovanému 17 000 Kč na základě neplatné smlouvy, byl žalovaný povinen vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v celé této výši. Jak přitom tvrdila žalobkyně, žalovaný platil některé částky žalobkyni. Tyto částky poté žalobkyně nesprávně započítávala v rámci jednotlivých denních splátek nejprve na úhradu úroku, následně poplatků a poté na úhradu jistiny. Přestože je z důkazů patrné, že žalovaný hradil část splátek, a to až do datum (není ovšem patrné, zda do tohoto data platil celé denní splátky v požadované výši), není zřejmé, kolik celkově žalobkyni zaplatil, a tudíž soudu nebyla zřejmá ani výše bezdůvodného obohacení. Přestože žalobkyně doložila předpis denních splátek, není z tohoto důkazu patrné, které denní splátky v celém rozsahu žalovaný zaplatil a které nikoliv.

20. Jelikož tudíž žalobkyně neprokázala ani netvrdila, v jaké výši vzniklo žalovanému bezdůvodné obohacení, když je naopak prokázáno, že to nemůže být celá poskytnutá jistina spotřebitelského úvěru ve výši částka, neboť na ni žalovaný částečně něco zaplatil, soud žalobu v celém rozsahu zamítnul.

21. Nad rámec řečeného je pak třeba akcentovat, že poučení ve smyslu ustanovení § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), se poskytuje pouze účastníku, respektive jeho zástupci, který je přítomen u jednání. Jestliže soud jedná v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka či jeho zástupce, je to účastník, jenž svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006, ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2693/2017, a ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 891/2020).

22. Soud pro úplnost uvádí, že k podmíněné žádosti žalobkyně o vyrozumění ze dne datum soud nepřihlédl podle § 41a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Navíc byla žalobkyně vyzvána k doplnění žaloby ještě před touto žádostí.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 6.