OSPH07 29 C 109/2015-41

Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl soudkyní Mgr. Markétou Vodákovou v právní věci žalobce: Jméno žalobce, nar. Datum narození žalobce, bytem: Adresa žalobce, se sídlem: Adresa advokáta A: Jméno žalované, nar. Datum narození žalované, bytem: Anonymizováno Anonymizováno zast. advokátem Jméno advokáta B, se sídlem: Adresa advokáta B, o zaplacení 120.000,--Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba s tím, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku částka spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od datum do zaplacení, se z a m í t á.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaného na náhradě nákladů řízení částku částka do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

Žalobce se podanou žalobou domáhal zaplacení částky částka s přísl. z následujících důvodů. Žalobce a žalovaná mají ve spoluvlastnictví bytovou jednotku č. Anonymizováno/Anonymizováno v budově č.p. adresa tak, že žalobce je spoluvlastníkem ideálních 2/3 a žalovaná spoluvlastnicí ideální 1/3 zmíněné bytové jednotky. O určení spoluvlastnického práva žalobce k ideálním 2/3 bytové jednotky se vedl dlouholetý soudní spor, který skončil pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne datum č.j. spisová značka, kterýžto žalobci přiznal vlastnické právo k ideální 1/3 bytové jednotky a dále pak pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne datum č.j. spisová značka, který pak žalobci přiznal spoluvlastnické právo k další ideální 1/3 bytové jednotky tedy celkem je žalobce spoluvlastníkem ideálních 2/3 bytové jednotky (dále jen byt). Žalobce v žalobě uváděl, že v bytě bydlel sám až do doby, kdy odcestoval na určitou dobu do zahraničí. V době jeho pobytu v zahraničí v roce 2002 žalovaná (jakožto spoluvlastnice ideální 1/3 bytu) násilně překonala vstupní zámek a dveře do bytu a do bytu vnikla. Z bytu odstranila věci žalobce a jeho zařízení. Do bytu se žalovaná nastěhovala se svou dcerou bez souhlasu a vědomí žalobce a umožnila bydlení v tomto bytě i cizím státním příslušníkům. Žalovaná začala byt užívat s úmyslem jej užívat výlučně pro svou potřebu a později jej začala za úplatu pronajímat. Jelikož byl dán úmysl žalované bytovou jednotku výlučně užívat, je žalobce oprávněn požadovat vydání bezdůvodného obohacení za 10 let zpětně. Ačkoli je žalovaná spoluvlastníkem pouze ideální 1/3 bytu, odmítla žalobcovu žádost byt opětovně užívat a nadále jej užívá výlučně sama a za toto užívání žalobci ničeho neplatí, přestože nájmy bytu v dané lokalitě dosahují průměrně výše částka, jelikož se jedná o byt o velikosti 3+1 s koupelnou, WC, předsíní a komorou. Vzhledem k tomu, že je žalobce vlastníkem ideálních 2/3 bytu, činí poměrná část ceny za užívání bytu pro žalobce výše 2/3 z částky částka, tj.částka měsíčně. Podanou žalobou se tedy žalobce domáhal vydání bezdůvodného obohacení na žalované za období od datum do datum a to za 12 měsíčních plateb po částka tedy celkem částka s příslušenstvím.

Žalovaná s žalobou nesouhlasila a uváděla, že je pravdou, že se do bytu nastěhovala k datum, kdy byl z id.2/3 ve spoluvlastnictví žalobce, který jak sám uváděl, jej užíval ještě před nastěhováním žalované a opustil jej odjezdem do ciziny. Byt byl však prakticky neobyvatelný, neboť byl zdevastovaný a žalovaná musela přikročit k rekonstrukci bytu v řádu několika set tisíc korun. Žalovaná zdůrazňovala, že žalobce koupil ideální 2/3 bytu od sestry žalované jméno FO za částku pouze částka, čímž porušil předkupní právo žalované, neboť spoluvlastnický podíl byl žalované její sestrou nabídnut za částku částka a to ještě v době, kdy tato byla spoluvlastnicí pouze ideální 1/3 bytu. Porušení předkupního práva pak vyřešil Obvodní soud pro adresa pravomocným rozsudkem ze dne datum pod č.j. spisová značka, jímž uložil žalobci (tam žalovanému) jako prodávajícímu uzavřít s žalovanou (tam žalobkyní) coby kupující kupní smlouvu, kterou jí prodává ideální 2/3 předmětné bytové jednotky s příslušnými spoluvlastnickými podíly za částku částka. Návrh na vklad zápisu zmíněného rozsudku byl podán ke katastrálnímu úřadu, avšak k realizaci zápisu nedošlo, neboť mu brání množství exekucí, které jsou vedeny proti žalobci, mimo jiné i na základě zástavní smlouvy, kterou uzavřel žalobce jako zástavce a společnost právnická osoba jako zástavní věřitel, který poskytl žalobci půjčku částka. Uvedená půjčka je však dle žalované nepochybně fingovaná a slouží pouze jako základ možnosti podání návrhu na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí co by překážky bránící vkladu vlastnického práva žalované. Ve sbírce listin u Městského soudu v Praze není totiž v rozvaze ani ve výkazu zisku a ztrát společnosti právnická osoba za kterýkoliv kalendářní rok uvedena žádná pohledávka, natož pohledávka v částce částka a v příloze k účetní závěrce této společnosti za rok 2004 je dokonce výslovně uvedeno, že společnost pohledávky po lhůtě splatnosti nemá. Pochybnosti vyvolává i skutečnost, že žalobce, který má být dlužníkem společnosti právnická osoba je současně jejím jednatelem a také jediným společníkem společnosti právnická osoba., jejímž je žalobce statutárním orgánem i členem správní rady a jediným jejím akcionářem je jeho dcera jméno FO. Nelze také pominout skutečnost, že právnická osoba návrh na vklad zástavního práva podaný společnosti právnická osoba zamítl mimo jiné proto, že pravomocným usnesením Obvodního soudu pro adresa ze dne datum, č.j. spisová značka bylo nařízeno předběžné opatření, jímž bylo žalobci uloženo, aby neprodal, nedaroval či jinak nepřevedl a nedal do zástavy předmětný byt se spoluvlastnickým podílem na pozemku a společných částech domu. Žalobce podal proti zamítavému rozhodnutí právnická osoba žalobu k Městskému soudu v Praze, která je vedena pod sp.zn. spisová značka, o níž však nebylo dosud rozhodnuto, neboť se nejdřív ztratil příslušný spis právnická osoba a žalobce pak prostřednictvím svého zástupce obstrukcemi bránil v jeho rekonstrukci. Žalovaná dále vznesla námitku promlčení, když uváděla, že se žalobce domáhá vydání bezdůvodného obohacení za dobu od března 2007 do února 2008, přičemž žaloba byla podána až dne datum. Dle žalované tak žalobci uplynula subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení v trvání dvou roků, která počíná běžet ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Žalobce se stal spoluvlastníkem ideálních 2/3 bytu v roce 2000 a od té doby nebyl nikdy tento zápis v katastru nemovitostí změněn. Žalovaná se do bytu nastěhovala v roce 2002 a následně probíhala celá řada soudních sporů mezi žalobcem a žalovanou vztahujících se k užívání a spoluvlastnictví bytu. Především jde o spor vedený u Obvodního soudu pro adresa pod sp.zn. spisová značka o určení vlastnictví předmětného bytu. Již v roce 2004, kdy žalobce žalobu o určení vlastnického práva k soudu podal, věděl, že se na jeho úkor bydlením v bytě bezdůvodně obohacuje žalovaná, neboť toto opakovaně v řízení tvrdil a uváděl, že v bytě žalovaná bydlí a před soudem osvědčoval svoje spoluvlastnické právo výpisem z katastru nemovitostí. V dalším řízení vedeném u Obvodního soudu pro adresa pod sp.zn. spisová značka se žalovaná žalobou podanou proti žalobci domáhala vyslovení povinnosti žalobce zdržet se zásahu do jejího vlastnického práva k bytu, když k takovému zásahu došlo podle vlastního přiznání žalovaného v roce 2004 a kterýžto byl šetřen policií ČR, kde se žalobce domáhal přešetření neoprávněného užívání předmětného bytu žalovanou, když tvrdil, že on je majoritním spoluvlastníkem. Z uvedeného tedy vyplývá, že žalobce si byl již nejpozději v roce 2004 plně vědom toho, že dochází k bezdůvodnému obohacení na jeho úkor, přičemž žalobu o vydání plnění z bezdůvodného obohacení za březen 2007 až únor 2008 podal až v dubnu 2015, to znamená po uplynutí subjektivní promlčecí doby. Žalovaná navíc zdůrazňovala, že je to právě žalovaný, kdo nectí právo a jedná způsobem, jímž právo obchází ve snaze zachovat si spoluvlastnické právo k věci, kterou je povinen podle pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro adresa zcizit ve prospěch žalované, jedná tedy v rozporu s ust. § 6 obč. zákoníku a těží z protiprávního stavu, který sám vyvolal, zneužívá právo a tudíž takové jeho jednání nemůže požívat právní ochrany.

Mezi účastníky je nesporné, že žalobce je spoluvlastníkem ideálních 2/3 bytové jednotky č. adresa a žalovaná je spoluvlastnicí ideální 1/3 zmíněné bytové jednotky. Dále je nesporné, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne datum, č.j. spisová značka bylo žalobci potvrzeno spoluvlastnické právo k ideální 1/3 bytové jednotky a následně rozsudkem Městského soudu v Praze z datum č.j. spisová značka pak bylo žalobci přiznáno spoluvlastnické právo k další ideální 1/3 bytové jednotky. Mezi stranami je tedy nesporná skutečnost, že žalobce je spoluvlastníkem ideálních 2/3 bytové jednotky, přičemž je spoluvlastnické právo žalobce zapsáno v katastru nemovitostí v tomto rozsahu již od roku 2000. Nesporné je i tvrzení žalobce, že žalovaná užívá předmětnou bytovou jednotku výlučně pro svoje potřeby od datum.

Podle ust. § 451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odst. 2 téhož ustanovení je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plnění z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

Podle ust. § 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se nejpozději právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení za 10 let ode dne, kdy k němu došlo.

V daném případě se žalobce domáhá vydání plnění z bezdůvodného obohacení za výlučné užívání bytu žalovanou za období od datum do datum. Žaloba v této věci byla podána dne datum. Jak bylo uvedeno shora, je mezi účastníky nesporné, že žalobce je spoluvlastníkem ideálních 2/3 předmětného bytu a žalovaná ideální 1/3 bytu (a byli těmito spoluvlastníky i v žalovaném období od datum do datum) a zároveň je nesporné, že žalovaná od roku 2002 předmětný byt výlučně užívá pro svoje potřeby a že žalobci za toto užívání nic neplatí.

Z hlediska posouzení počátku běhu subjektivní dvouleté promlčecí doby podle § 101 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo jej získal. Vyžaduje se tedy skutečná prokázaná a nikoliv jen předpokládaná vědomost oprávněného. K tomu dochází tehdy, když oprávněný zjistí takové skutkové okolnosti, které mu umožní uplatnit jeho právo žalobou u soudu. Pro posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby v daném případě bylo třeba zjistit, kdy se žalobce dozvěděl o tom, že žalovaná užívá byt, jehož je žalobce spoluvlastníkem. Soud v tomto případě vycházel jednak z podání samotného žalobce v této věci ze dne datum, ve kterém se žalobce vyjadřoval k odporu žalované, když na straně 4 tohoto vyjádření sám žalobce jednoznačně píše, že od roku 2001 do roku 2004 pobýval mimo území ČR a že o dění v bytě a chování žalované neměl přehled a vše zjistil až v roce 2004 a že žalovaná od roku 2004 odmítá uznat jeho spoluvlastnictví k i.d. 2/3 bytu a vpustit žalobce do bytu a vydat mu klíče. Z uvedeného plyne, že žalobce, jak sám uvádí, již v roce 2004 zjistil, že žalovaná byt užívá, o čemž dále svědčí i žaloba, kterou proti žalované podal rovněž v roce 2004 a to u zdejšího soudu pod sp.zn. spisová značka, kterou se domáhal určení spoluvlastnického práva k ideálním 2/3 bytu. Skutečnost, že žalobce o užívání bytu žalovanou věděl již v roce 2004, svědčí mimo jiné i samotný žalobcem předložený úřední záznam o podaném vysvětlení na Policii ČR, Obvodním ředitelství adresa – místní oddělení adresa ze dne datum, ve kterém sám žalobce uvádí, že před 3 týdny tj. někdy počátkem prosince 2004 zjistil, že byt užívá žalovaná, kterážto vyměnila nejen klíče od bytu, ale i celé vstupní dveře, provedla rekonstrukci bytu bez souhlasu žalobce a taktéž odstranila z bytu věci žalobce. Nejpozději tedy v prosinci 2004 již žalobce věděl, že byt užívá žalovaná, neboť z úředního záznamu o podaném vysvětlení je zřejmé, že žalobce s žalovanou mluvil a tato mu skutečnost, že byt užívá, potvrdila. Pokud se tedy žalobce touto žalobou domáhá vydání bezdůvodného obohacení za užívání bytu žalovanou za dobu od března 2007 do února 2008, pak již v této době žalobce věděl, kdo byt, jehož je ideálním spoluvlastníkem v rozsahu 2/3, užívá, neboť o této skutečnosti věděl nejpozději od prosince roku 2004. Subjektivní promlčecí doba běžela za každý den užívání bytu žalovanou samostatně, to znamená, že skončila nejpozději 2 roky od posledního dne, za nějž se žalobce domáhá vydání plnění bezdůvodného obohacení tj. 2 roky ode dne datum, to znamená skončila dne datum. Žaloba v této věci byla však podána až dne datum. Soud se proto žalobou věcně nezabýval a k námitce promlčení vznesené žalovanou žalobu zamítl, neboť žalobce podal žalobu po uplynutí subjektivní promlčecí lhůty dvou let stanovené v ust. § 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb..

K námitce promlčení vznesené žalovanou žalobce namítal, že se ze strany žalované jedná o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, neboť se ze strany žalované jedná o zlý úmysl poškodit žalobce, jelikož žalovaná nejprve násilně vnikla do bytu, poté podala předběžné opatření, aby žalobce nemohl byt užívat, byt skrytě pronajímala za úplatu cizím osobám a úplatu si ponechávala pro sebe. Zlý úmysl žalované vůči osobě žalobce byl dle názoru žalobce naplněn v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práv uplatnit námitku promlčení subjektivní lhůty. Žalobce dále namítal i skutečnost, že teprve rozhodnutím příslušných soudů ve věci určení vlastnictví k ideálním 2/3 bytu bylo postaveno najisto, že žalobce je spoluvlastníkem ideálních 2/3 bytu, k čemuž došlo až dne datum s právní mocí rozhodnutí Městského soudu v Praze sp.zn. spisová značka a tudíž subjektivní promlčecí lhůta počala běžet právě až od tohoto rozhodnutí.

Shora uvedené námitky žalobce jsou dle názoru soudu nedůvodné. Předně je třeba zdůraznit, že pokud o počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty dle § 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. pak z textu samotného zákona jednoznačně vyplývá, že subjektivní promlčecí doba počíná běžet ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Počátek subjektivní promlčecí doby je tak vázán na vědomost oprávněného o tom, že došlo na jeho úkor k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor bezdůvodně obohacuje. Zákon žádným způsobem neváže počátek běhu subjektivní promlčecí doby na jakékoli rozhodnutím soudu v otázce vlastnického práva, tj. subjektivní promlčecí doba rozhodně nepočíná běžet vydáním rozhodnutí soudu v řízení o určení vlastnického práva, jak tvrdí žalobce, ale s počátkem vědomosti oprávněného o tom, kdo se na jeho úkor bezdůvodně obohatil. Zda-li a jak dlouho probíhalo řízení o určení žalobcova vlastnického práva tedy není pro běh subjektivní promlčecí doby v žádném případě podstatné.

Konečně ani obranu žalobce týkající se námitky promlčení vznesené žalovanou představující dle žalobce výkon práva v rozporu s dobrými mravy neshledal soud důvodnou. Porušení dobrých mravů nelze totiž spatřovat ve skutečnosti, že žalovaná podala návrh na nařízení předběžného opatření, které mu bylo soudem plně vyhověno (prokázáno usnesením Obvodního soudu pro adresa ze dne datum č.j. spisová značka). Rozpor s dobrými mravy nelze spatřovat ani ve skutečnosti, že byla přerušována řízení o vydání bezdůvodného obohacení (zahájená žalobcem proti žalované za různá časová období užívání bytu) z důvodu žaloby na určení vlastnického práva (probíhající také mezi žalobcem a žalovanou), neboť k přerušení řízení došlo vždy z rozhodnutí soudu nikoliv žalované. Navíc v řízení žalobce netvrdil natož, aby prokázal, že by mu ve včasném podání žaloby o vydání plnění z bezdůvodného obohacení cokoli bránilo (případně že by mu jakkoli bránila žalovaná) a že tedy nemohl podat žalobu dříve tak, aby si subjektivní promlčecí lhůtu zachoval. Žalobce mohl podat žalobu o vydání plnění z bezdůvodného obohacení již před pravomocným rozhodnutím ve věci určení spoluvlastnického práva k id 2/3 bytu, tj. v zachovalé promlčecí době. Soud by v takovém případě vyčkal rozhodnutí o vlastnickém právu žalobce a následně ve věci rozhodl. Probíhající řízení o určení spoluvlastnického práva k ideálním 2/3 bytu tudíž nebránilo v podání žaloby na vydání plnění z bezdůvodného obohacení. Skutečnost, že žalobce žalobu nepodal včas, tj. před uplynutím subjektivní promlčecí lhůty, nemůže jít k tíži žalované, neboť žalobce takto učinit mohl, ale neučinil. Navíc o tom, kdo z účastníků řízení jedná v rozporu s dobrými mravy, svědčí mimo jiné i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne datum, čj.: spisová značka v části týkající se nákladů řízení, když odvolací soud žalobci právo na náhradu nákladů řízení dle ust. § 150 o.s.ř. nepřiznal, přestože byl žalobce v uvedeném řízení úspěšný a to právě s ohledem na zjištěnou existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, pro něž náhradu nákladů řízení žalobci nepřiznal. V tomto rozhodnutí soud poukazoval na skutečnost, že žalobce svým chováním spočívající v tom, že dlouhodobě záměrně neplní své závazky, čímž brání realizaci vkladu vlastnického práva žalované ve vztahu k ideálním 2/3 bytu v její prospěch do katastru nemovitostí na základě pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro adresa, jelikož jsou proti žalobci nařízeny exekuce a byt je zatížen i zástavním právem pro pohledávku ve výši částka. Bylo to tedy právě chování žalobce odporující dobrým mravům, pro které nebyla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení. Je třeba zdůraznit, že výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku by bylo výkonem práva v rozporu s dobrými mravy pouze tehdy, jestliže by takový výkon práva byl pouze prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by pro něj zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu. Jednalo by se tedy sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, ale šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva na úkor druhého účastníka. O jednání, které by vykazovalo znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka, by bylo možné uvažovat pouze z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení nároku uplatněna a tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Ze strany žalované však okolnosti, za nichž námitku promlčení uplatnila, rozhodně nesvědčí o tom, že by její právo namítat promlčení uplatněného nároku mělo být prostředkem poškodit žalobce. Tvrzené důvody uvedené žalobcem za takové okolnosti rozhodně považovat nelze.

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl ve smyslu § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná měla ve věci plný úspěch a proto má právo na náhradu nákladů řízení představující odměnu zástupce žalované za 4 úkony právní služby po částka dle vyhl.č. 177/1996 Sb. (převzetí zastoupení, sepis odporu, vyjádření ze dne datum a účast na jednání), 4 krát režijní paušál á částka, 21% DPH tj. celkem částka.

P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Městskému soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího.

Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení exekuce dle zákona č. 120/2001 Sb..