OSPH07 16 C 32/2022-33

Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl samosoudkyní JUDr. Jitkou Poláchovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o náhradu škody

I. Žaloba o zaplacení částky 279 280 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 3. 2. 2021 do zaplacení ve výši 8,25 % ročně, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Žalobkyně, která se zabývá prodejem potravin (olivy, sýry, vína a další) zejména z Francie, se domáhala náhrady škody ve výši 279 280 Kč s příslušenstvím za omezení podnikání v souvislosti s krizovými opatřeními vydanými kvůli koronavirové pandemii. V období od 14. 3. 2020 do 17. 5. 2020 bylo podnikání žalobkyně omezeno na základě Usnesení Vlády České republiky přijatých podle ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, ve znění zákona č. 300/2000 Sb., a zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů. Usnesení vlády České republiky nejprve zakázala maloobchodní prodej na tržnicích, poté bylo konání farmářských a ostatních venkovních trhů a tržišť výslovně umožněno, nadále na nich ale byl vydán příkaz např.„ neprodávat potraviny výlučně určené k bezprostřední konzumaci“ a„ prodávat zboží bez možnosti ochutnávky nebo konzumace potravin“, čímž byla žalobkyně ve svém podnikání omezena. Někde v důsledku přijatých proti epidemiologických opatření nemohla prodávat vůbec. Svůj nárok žalobkyně opírá o § 36 odst. 1 krizového zákona, eventuálně o čl. 11 odst. 4 Listiny, čl. 26 odst. 1, 2 Listiny ve spojení s čl. 36 odst. 3 Listiny. Žalobkyně měla v březnu 2020 dodávat zboží např. na trhy v Brně či v Praze, dále pak např. na tyto akce: 11. 3. 2020 Zažij Balkán, 12. 3. 2020 Vítání jara na Brumlovce, 14. 3. 2020 Street food, 17. 3. 2020 Trhy na Brumlovce, Farmářské trhy v Moravanech dne 25. 4. a 23. 5. 2020. Podle názoru žalobkyně jsou dány všechny předpoklady pro vznik škody i pro její náhradu. Mezi státem vydanými krizovými opatřeními a vzniklou škodou spočívající v ušlém zisku žalobkyně je příčinná souvislost. Škodu žalobkyně vyčíslila jako rozdíl v tržbách za období od března do května 2019 (298 690 Kč), kdy žalobkyně mohla bez omezení prodávat, a období od března do května 2020 (19 410 Kč), kdy z důvodu krizových opatření prodávat na tržnicích nemohla. Žalobkyně navrhla zpracování znaleckého posudku znalcem z oboru ekonomika, který by se na základě účetní dokumentace vyjádřil k výši škody, která byla žalobkyni v důsledku krizových opatření způsobena.

Žalovaná nároky uplatněné žalobkyní neuznala co do základu i výše. Z § 36 krizového zákona vyplývají předpoklady odpovědnosti státu za škodu, tyto však v projednávané věci nejsou naplněny, neboť § 36 nedopadá na krizová opatření vlády, která jsou právním předpisem. V režimu krizového zákona je nahraditelná pouze věcná škoda, nikoli ušlý zisk. Žalobkyně odvozuje výši nárokované škody od výše tržeb, kterých měla podle své úvahy hypoteticky dosáhnout v měsících březnu až květnu 2020, nikoli od očekávaného zisku, přičemž nijak nereflektuje náklady spojené se získáním produktu a jeho propagaci. Žalobkyně obchoduje mj. s trvanlivými potravinami, tudíž jí nic nebrání v tom, tyto potraviny prodat dodatečně. Srovnání tržeb navíc žalobkyně provádí z prodejů na trzích v centru Brna a v malé obci Moravany. Žalobkyně navíc nezohlednila, do jaké míry by byla její podnikatelská činnost postižena pandemií koronaviru i bez přijetí krizových opatření vlády České republiky.

Mezi tvrzenou škodou a krizovými opatřeními není dána příčinná souvislost. Krizová opatření, která měla zapříčinit ušlý zisk žalobkyně, jsou adresována obecnému okruhu adresátů s celostátní působností a mají charakter právního předpisu. Ustanovení § 36 krizového zákona však cílí na náhradu škody způsobené osobám v důsledku krizových opatření, která mají individuální povahu a jsou zaměřena vůči konkrétní osobě nebo skupině osob. Pojem„ věcná škoda“ podle krizového zákona je nutno vykládat jako škodu vzniklou výhradně poškozením, zničením, ztrátou nebo odcizením věci. Nejedná se tak o škodu ve smyslu obecného pojmu škody podle občanského zákoníku, která by zahrnovala jakoukoliv ztrátu na jmění, včetně ušlého zisku.

Ve vztahu k části nároku není žalovaná organizační složkou státu příslušnou vystupovat jménem státu, neboť tři z celkem šesti farmářských trhů, na kterých měla žalobkyně nabízet stánkovým prodejem své zboží, byly omezeny mimořádnými opatřeními Ministerstva zdravotnictví, nikoli usneseními vlády České republiky.

Zástupce žalobkyně v průběhu jednání upřesnil, že náhradu škody požaduje za období od 14. 3. 2020, tedy za období, kdy bylo podnikání žalobkyně omezeno na základě krizových opatření vlády (nikoli za období, kdy bylo podnikání žalobkyně omezeno na základě Mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví).

Mezi stranami není sporu o tom, že Žalobkyně je právnickou osobou, předmětem jejíž činnosti je mimo jiné prodej potravin, zejména z Francie, které dodává na trhy. Podnikání žalobkyně bylo omezeno na základě usnesení vlády ze dne 13. 3. 2020 číslo 208, ze dne 30. 4. 2020 číslo 493 a ze dne 23. 4. 2020 číslo 453. Dne 14. 9. 2020 vyzvala žalobkyně žalovanou k náhradě škody. Žalovaná se vyjádřila podáním ze dne 2. 2. 2021 a požadovanou náhradu škody nezaplatila.

Soud dospěl k závěru, že nepřistoupí k zadání znaleckého posudku znalcem z oboru ekonomika, který by se měl zabývat výší způsobené škody, neboť je přesvědčen o tom, že žaloba není důvodná.

Při svém rozhodnutí soud vycházel z následujícího závěru o skutkovém stavu. Žalobkyně jako právnická osoba podniká v oblasti prodeje potravin na tržnicích. V roce 2020 bylo její podnikání omezeno, neboť v důsledku koronavirové pandemie stát vydával krizová opatření, která mj. zakazovala maloobchodní prodej na tržnicích.

Na základě výše uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

Podle § 36 odst. 1 krizového zákona platí, že stát je povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními (§ 39 odst. 5) prováděnými podle tohoto zákona. Této odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám. Podle § 36 odst. 4 pak náhradu poskytne ten orgán krizového řízení, který nařídil krizové opatření nebo cvičení, při němž anebo v jehož důsledku vznikla škoda či újma.

Podle názoru žalobkyně jí byla krizovými opatřeními vydanými státem způsobena škoda v souvislosti s omezením možnosti prodávat zboží na trzích v období od 14. 3. 2020 do 17. 5. 2020. Usnesením vlády České republiky ze dne 13. 3. 2020 č. 208 byl zakázán mj. maloobchodní prodej na tržnicích. Usnesením vlády České republiky ze dne 27. 4. 2020 č. 453 a usnesením vlády České republiky ze dne 30. 4. 2020 č. 493 byl provoz farmářských a ostatních venkovních tržišť povolen s omezeními. Stát by tak měl v souladu s § 36 krizového zákona nést odpovědnost za žalobkyni způsobenou škodu a tuto jí nahradit.

S názorem žalobkyně se však soud neztotožnil, neboť stát neodpovídá za žalobkyní uplatněnou škodu.

Ústavní soud v usnesení ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. ústavní nález, uvedl, že krizová opatření přijatá podle krizového zákona mohou mít v závislosti na svém obsahu různou právní povahu, ať už se jedná o právní předpis, individuální rozhodnutí, či jiný typ zásahu. Ústavní soud v tomto rozhodnutí mimo jiné uzavřel, že v případech krizových opatření, v nichž jde o„ obecnou regulaci, která upravuje svůj předmět a subjekty definičními znaky, a vztahuje se na celé území České republiky a na neomezený počet subjektů“, mají tato krizová opatření materiálně charakter právního předpisu. Ústavní soud dále (ústavní nález) dospěl k závěru, že usnesení vlády ze dne 23. 3. 2020, č. 274 (které se týkalo omezení konání zasedání zastupitelstev územních samosprávních celků), není opatřením obecné povahy. Obecně totiž platí, že podle § 8 krizového zákona se rozhodnutí o krizových opatřeních uvedených v § 6 odst. 1 téhož zákona zveřejňují v hromadných informačních prostředcích a vyhlašují se stejně jako zákon. Ústavní soud navíc uvádí, že:„ akty orgánů veřejné správy, které jsou prima facie právními předpisy, neboť jsou tak označeny v příslušném zákoně, jenž zmocňuje k jejich vydání, budou vždy primárně přezkoumávány v rámci řízení o kontrole norem, ledaže by v některém z takových řízení Ústavní soud dospěl k závěru, že uvedený akt má být napříště posuzován podle svého materiálního pojetí, tedy kupříkladu jako opatření obecné povahy“. Krizový zákon výslovně nestanoví, že opatření vlády vydané podle § 6 odst. 1 písm. b) krizového zákona je svojí formou opatřením obecné povahy a z tohoto důvodu je zapotřebí, aby Ústavní soud přistoupil k materiálnímu hodnocení tohoto opatření vlády. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené krizové opatření se vztahuje na celé území České republiky, tudíž neobsahuje konkrétnost předmětu regulace. Věcný rozsah regulace se vztahuje na blíže neurčený počet osob, avšak věcný rozsah zůstává vymezen prostřednictvím tříd definičních znaků a nikoli výčtem jejich prvků. Navíc je úprava omezena na určitý časový úsek. Podle Ústavního soudu„ je nutné přihlédnout (právě) především k obecnosti stanoveného předmětu regulace z hlediska prostorového a věcného. Za abstraktní lze považovat i vymezení okruhu adresátů, dopadá-li na blíže neurčený počet (resp. druhové určených a všech) členů zastupitelstev územních samosprávných celků.“ Z výše uvedených důvodů tak krizová opatření nemohou být považována za opatření obecné povahy ani z formálního, ani z materiálního hlediska. Na základě uvedeného závěru o obecnosti předmětu i adresátů dospěl Ústavní soud k závěru, že„ napadené krizové opatření vlády má materiálně povahu jiného právního předpisu ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy nebo ustanovení § 64 odst. 2 zákona o Ústavním soudu“.

Náhrada poskytovaná státem podle § 36 krizového zákona se týká škody způsobené jeho činností při prováděním konkrétních krizových opatření, která mají individuální povahu a jsou zaměřena vůči konkrétním právnickým a fyzickým osobám. Smyslem zákona je odškodňovat pouze výjimečné případy škod vzniklých přímo při činnosti (provádění) složek státu provádějících krizová opatření, při uloženém poskytnutí věcných prostředků nebo při cvičeních realizovaných podle krizového zákona. Tento závěr podporuje i důvodová zpráva k zákonu, z níž plyne, že § 36 odst. 1 krizového zákona„ vychází ze skutečnosti, že nositelem odpovědnosti za škodu je stát, jehož orgány převážně realizují krizové řízení a krizová opatření. V tomto ustanovení je upraveno řešení náhrady škody, která může vzniknout při výkonu uvedených činností, přičemž nemusí jít vždy o souvislost s řešením některé konkrétní krizové situace, protože ke škodě může dojít např. i při cvičeních složek integrovaného záchranného systému prováděných podle zákona.“ Jde tedy o odpovědnost státu za konkrétní činnost vůči konkrétní osobě. Je třeba rozlišovat mezi individuálním opatřením coby zásahem do individuálních práv a majetkové sféry jednotlivce ve prospěch celku při řešení krizové situace, jež zasluhuje odškodnění, a plošným omezením určitých práv a svobod neurčitému okruhu osob přijatým obecně závazným právním předpisem při řešení krizového stavu. Proto soud ve shodě s argumentací žalované dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na náhradu škody podle § 36 odst. 1 krizového zákona není důvodný.

Soud neshledal v tomto případě ani žádný jiný právní důvod odpovědnosti státu k náhradě uplatněné škody spojené s výkonem veřejné moci státu. Tento právní důvod nemůže být spatřován ani v obecných právních normách (ve vztahu ke krizovému zákonu) představovaných zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, nebo zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Tyto zákony na daný vztah nedopadají a jejich použití je vyloučeno právě ustanoveními krizového zákona jakožto speciálního právního předpisu k zákonu č. 82/1998 Sb. i k občanskému zákoníku. Soud neshledal ani důvod k přímé aplikaci norem práva ústavního - zejména příslušných ustanovení Listiny základních práv a svobod upravujících právo na ochranu majetku či právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací, neboť soud tuto věc nepovažuje za případ, kdy by nedokonalá zákonná úprava znemožňovala žalobkyni přístup k soudu, vyprázdnila jeho právo na soudní ochranu a představovala odepření spravedlnosti.

Žalobkyně požadovala náhradu škody podle § 36 krizového zákona, podle kterého je stát povinen nahradit škodu způsobenou fyzickým a právnickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními. Krizová opatření ve smyslu tohoto ustanovení však na rozdíl od usnesení vlády, kterými bylo podnikání žalobkyně omezeno, směřují vůči konkrétním subjektům, kterým byla způsobena věcná škoda při realizaci krizových opatření. V projednávaném případě nepochybně došlo k výraznému omezení možnosti podnikání žalobkyně, avšak stalo se tak na základě usnesení vlády, která mají povahu obecně závazného právního předpisu, který směřuje vůči předem neurčitému okruhu osob, kterému stanoví právní povinnosti, přičemž každá osoba, která se ocitne v určitém usnesením vlády předpokládaném postavení, se bude muset nastaveným pravidlům podřídit. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že žalobkyni nelze přiznat náhradu za škodu, která jí vznikla v souvislosti s plněním povinností založených právním předpisem a zároveň nelze uložit státu povinnost takovou škodu nahradit. Proto soud žalobu zamítl.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, která byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 900 Kč Tyto náklady tvoří ve smyslu § 151 odst. 3 o.s.ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb. tři paušální náhrady (písemné vyjádření k podané žalobě, příprava a účast u ústního jednání).

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 7. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, lze se jeho splnění domáhat výkonem rozhodnutí podle části šesté o. s. ř., či exekucí podle příslušných ustanovení zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu.