OSPH08 24 C 34/2023-85

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl soudkyní Mgr. Janou Kesslerovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 65 550,58 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 28 061 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbytku se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu došlým zdejšímu soudu dne datum, doplněným dne datum a datum domáhá po žalovaném zaplacení částky 65 550,58 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne datum uzavřela s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru anonymizováno půjčka číslo na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč se smluvním úrokem ve výši 111,35 % ročně. Žalovaný se zavázal uhradit úvěr se smluvním úrokem a poplatky ve 30 měsíčních splátkách ve výši 4 988 Kč. Splatnost první splátky byla dohodnuta dnem datum. Žalovaný celkově uhradil částku 21 939 Kč ve 4 splátkách. Jelikož žalovaný úvěr řádně nesplácel, přistoupila žalobkyně k zesplatnění úvěru ke dni datum. Žalobkyně se konkrétně domáhá zaplacení dosud neuhrazené jistiny ve výši 48 401,47 Kč, smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 48 401,47 Kč ode dne datum do dne datum, která činí 16 650,11 Kč, smluvní pokuty za prodlení s úhradou měsíční splátky ve výši 499 Kč společně s příslušenstvím sestávajícím se z kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 111,35 % p. a. z neuhrazené jistiny od datum do datum, který činí 26 313,63 Kč, a náhrady nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 900 Kč. Žalovaný byl vyzván k úhradě celého dluhu před podáním žaloby, a to i právním zástupcem žalobkyně, avšak dluh neuhradil. K otázce zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že ji posuzovala po nahlédnutí do veřejně přístupných i placených rejstříků, seznamů a evidencí, přičemž nenalezla negativní záznam, a dále na základě údajů, které žalovaný uvedl v žádosti o úvěr. Před uzavřením smlouvy řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného, kdy žalovaný doložil měsíční příjem ve výši 60 000 Kč a výdaje žalovaného dle zprávy NRKI-BRKI činily 5 924 Kč. Nadto uvedla, že vycházela nejen z veřejně dostupných údajů, ale i formuláře vyplněného žalovaným příjmení k výše uvedenému měla žalobkyně za prokázané, že žalovaný disponuje dostačujícím finančním obnosem pro pokrytí zbývajících nutných a běžných výdajů, výši jeho příjmů si ověřila z faktur a výpisů z účtu žalovaného, na němž byly patrny příchozí platby.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil a k ústnímu jednání konanému dne datum se nedostavil.

3. Soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného dle ust. § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“), přičemž žalobkyně se z jednání omluvila.

4. V řízení zjištěný skutkový stav je ten, že dne datum uzavřeli účastníci smlouvu o spotřebitelském úvěru Pronto půjčka číslo kterou žalovaný vlastnoručně podepsal, na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu spolu se smluvním úrokem ve výši 111,35 % ročně, tedy zaplatit žalobkyni celkovou částku ve výši 149 640 Kč ve 30 měsíčních splátkách po 4 988 Kč (zjištěno ze smlouvy, smluvních podmínek, splátkového kalendáře, formuláře pro standardní informace o spotřebitelském účtu). Na účet žalovaného č. bankovní účet byla dne datum poukázaná platba ve výši 50 000 Kč (zjištěno z potvrzení o provedení tuzemské platby). Žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil 3 splátky po 5 487 Kč a jednu splátku po 5 478 Kč, tedy ve výši 21 939 Kč. Žalobkyně opakovaně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky, ale bezúspěšně, načež byl úvěr dne datum zesplatněn. (zjištěno z výzev k úhradě dlužných splátek a informace o zesplatnění ze dne datum, datum a datum, oznámení o zesplatnění úvěru ze dne datum a předžalobní upomínky ze dne datum vč. poštovního podacího archu).

5. Soud má tedy za prokázané, že žalovaný projevil vůli uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo kdy tato je vlastnoručně podepsána. Stejně tak bylo prokázáno, že účet č. bankovní účet je účtem žalovaného, kdy tento bankovní účet sám žalovaný uvedl ve smlouvě o spotřebitelském úvěru číslo.

6. Soud však nemá za prokázané, a to i přes výzvu k doplnění tvrzení, že by žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného a že zde nebyly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti dluh splatit. Žádost žalovaného o poskytnutí úvěru žalobkyně soudu k důkazu nepředložila; co v ní žalovaný uvedl, tedy zjištěno nebylo. Žalobkyně předložila soudu 8 faktur, včetně potvrzení o příchozích platbách v období od srpna 2020 do listopadu 2020, z nichž soud zjistil, že žalovanému byly na účet připsány v měsíci srpnu 2020 peněžní prostředky ve výši 50 999 Kč, v měsíci září 2020 ve výši 83 732 Kč, v měsíci říjnu 2020 ve výši 73 666 Kč a v měsíci listopadu 2020 ve výši 68 866 Kč Celkem 8 faktur vystavených žalovaným odběratelům za výstavbu telekomunikační optické sítě soud nepokládal za dostatečný podklad, když z ničeho nevyplynulo, jaké náklady na dosažení těchto příjmů žalovaný vynaložil. Dále žalobkyně doložila výpisy z centrální evidence exekucí a registru NRKI-BRKI, ze kterých soud zjistil, že bylo žalovanému odmítnuto 14 žádostí o poskytnutí úvěru a žalovaný měsíčně splácel splátku ve výši 5 924 Kč. Žalobkyně nevzala vůbec do úvahy náklady na bydlení, stravu, ošacení, drogerii, jízdné apod., což je při posuzování úvěruschopnosti žalovaného více než zarážející. Při zhodnocení výše uvedených důkazů soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by se reálně zabývala skutečnými příjmy a výdaji žalovaného a jejich posuzováním namísto pouhého formálního postupu; přiměřenou jistotu o jeho schopnosti úvěr splatit z nich nabýt nemohla.

7. Po právní stránce soud věc posoudil následovně. Žalobkyně před poskytnutím úvěru řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného, jak jí ukládal § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, podle něhož poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů; poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Citované ustanovení dále mj. uvádí, že poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Jak plyne ze skutkových zjištění soudu, žalobkyně si obstarala, přestože kusé, informace k ověření příjmů a výdajů žalovaného, avšak na základě shora uvedeného z nich vyvodila zcela mylný závěr, že nejsou dány důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Proto podle citovaného ustanovení neměla žalovanému spotřebitelský úvěr poskytnout.

9. Podle § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

10. K neplatnosti soud přihlédl z úřední povinnosti dle ust. § 588 o.z., neboť uvedená smlouva o spotřebitelském úvěru nejen odporovala zákonu (o spotřebitelském úvěru), ale tento rozpor též narušuje veřejný pořádek (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 31 ICdo 36/2020). K tomu v usnesení z datum, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, Ústavní soud označil„ koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv“ za„ nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, tedy koncepci porušující závazky, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 1, odst. 2 Ústavy a čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny), která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle.“ Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018,„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.“ (k tomu viz též nález Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 4129/18) V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud nezpochybnil, že odvolací soud přihlédl k neplatnosti smlouvy i bez návrhu, podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“).

11. Podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

12. Soud s ohledem na shora uvedené žalobě jako důvodné vyhověl v rozsahu vydání bezdůvodného obohacení v částce 28 061 Kč, když žalovaný na poskytnutý úvěr ve výši 50 000 Kč uhradil pouze 21 939 Kč Lhůta k plnění byla určena dle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř.

13. Vzhledem k neplatnosti předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru žalovanému nevznikla povinnost hradit úroky či jakékoli poplatky nebo smluvní pokuty v souvislosti s poskytnutím úvěru, neboť se k tomu platně nezavázal. Žalovaný se rovněž neocitl v prodlení s povinností splatit poskytnutou jistinu, neboť lhůta k plnění je určena v souladu s citovaným zákonným ustanovením teprve tímto rozsudkem, obecné ustanovení o úroku z prodlení v § 1970 o. z. se tu neuplatní, protože je zde právní úprava speciální zakotvená v ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru (k tomu srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2021, č. j. 35 Co 279/2021-72, či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2022, č. j. 53 Co 87/2022-83).

14. Soud proto žalobu v rozsahu všech těchto nároků (na kapitalizovaný smluvní úrok z prodlení, náhrady nákladů na vymáhání pohledávky, smluvní pokuty) zamítl.

15. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobkyně měla ve věci úspěch jen částečný, stejně tak i žalovaný, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 8. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.