OSPH09 27 C 7/2021-37

Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl předsedou senátu Mgr. Jakubem Antošem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ o zaplacení 127 836,50 Kč s přísl.

I. Žaloba, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení částky 127 836,50 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 26 080 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalovaného.

1. Žalobou, podanou dne datum, se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 127 836,50 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Dle žalobních tvrzení byla žalobkyně účastníkem řízení (rovněž v pozici žalobkyně), vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp.zn. 29 C 30/2015, v němž se domáhala po tamější žalované, právnická osoba rok, anonymizováno, IČO, zaplacení částky 495 216 Kč s příslušenstvím; zdejší žalovaný – advokát – byl procesním zástupcem tamější žalované. Žalobkyně byla v tamějším řízení nejprve neúspěšná, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 6. 2017, č.j. 29 C 30/2015-89, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2018, č.j. 70 Co 77/2018-105, jí bylo pravomocně uloženo zaplatit náhradu nákladů řízení v celkové výši 127 866,50 Kč, které dne datum uhradila k rukám zdejšího žalovaného. Oba rozsudky byly nicméně následně zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 4. 2019, č.j. 25 Cdo 3823/2018-134; v další fázi řízení pak již byla žalobkyně úspěšná, když rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. 2. 2020, č.j. 29 C 30/2015-144, jenž nabyl právní moci dne datum, bylo její žalobě vyhověno. Jelikož tedy odpadl právní důvod pro úhradu nákladů řízení v celkové výši 127 836,50 Kč, a tyto byly uhrazeny na účet zdejšího žalovaného č.ú. bankovní účet, žádala žalobkyně po zdejším žalovaném zaplacení (vrácení) této částky jakožto bezdůvodného obohacení. Poté, kdy žádost ze dne datum i předžalobní výzva z datum k úhradě nevedly (zůstaly zcela bez reakce), žalobkyni nezbylo, než se zaplacení domáhat touto žalobou. Ohledně právního posouzení tohoto typu nároku žalobkyně odkázala na (nejmenovaná) rozhodnutí Městského soudu v Praze a zejména na přiložený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 6. 2020, č.j. 12 C 248/2019-44.

2. Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním z datum, jímž navrhl žalobu zamítnout. Žádným způsobem nezpochybňoval skutková tvrzení žalobkyně, s ohledem na ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. však dovozoval nedostatek pasivní legitimace na své straně. Uvedené ustanovení je ustálenou judikaturou (žalovaný výslovně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2007, sp.zn. 20 Cdo 2659/2006) interpretováno jako pouhé stanovení platebního místa, přičemž osobou oprávněnou k náhradě nákladů řízení je však sám účastník; advokát tak nemůže být k vydání bezdůvodného obohacení pasivně legitimován.

3. V podání ze dne datum žalovaný doplnil, že právnická osoba rok, anonymizováno vyfakturoval dne datum - za právní pomoc v původním řízení - částky ve stejné celkové výši, jakou činila celková výše náhrady nákladů řízení (127 836,50 Kč); tím dokládal zejména splnění svých povinností dle zákona o dani z přidané hodnoty.

4. Žalobkyně ve vyjádření ze dne datum dále rozvedla svou právní argumentaci. Uvedla, že žalovaným odkazované usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2007, sp.zn. 20 Cdo 2659/2006 se otázkou pasivní legitimace advokáta nezabývalo (týkalo se otázky aktivní legitimace). Na věc jsou naopak aplikovatelné závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 28 Cdo 1856/2012. Opětovně odkázala na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 6. 2020, č.j. 12 C 248/2019-44, který se v dané věci vypořádal s argumentací stejnou, jakou užívá nyní žalovaný, a to tak, že přisvědčil právnímu názoru žalobkyně o pasivní legitimaci advokáta. Žalobkyně s ohledem na ustanovení § 13 občanského zákoníku předpokládá, že zdejší soud o věci rozhodne obdobně, případně se s dříve vysloveným právním názorem vypořádá a řádně své odlišné rozhodnutí odůvodní.

5. Žalobkyně se dále vyjádřením ze dne datum vyjádřila k podání žalovaného ze dne datum. Uvedla, že vystavení faktur žalovaným vůči právnická osoba rok, anonymizováno je pro posouzení věci irelevantní. S ohledem na v podání odkazovanou judikaturu (zejm. 33 Odo 1261/2005) je totiž otázka dalšího nakládání žalovaného s přijatými prostředky irelevantní (nedošlo-li samozřejmě k jejich vrácení). Pasivně legitimovaným subjektem je ten, který na úkor jiného získal bezdůvodné obohacení (zde žalovaný, neboť on plnění přijal a po odpadnutí právního důvodu nevrátil).

6. Žalobce se pro změnu vyjádřením ze dne datum vyjádřil k podání žalobkyně ze dne datum, v němž setrval na svém dosavadním právním názoru. Není možné, aby advokát na jednu stranu nebyl oprávněn nárok na přiznanou náhradu nákladů řízení vymáhat, a zároveň byl pasivně legitimován k jejímu případnému vrácení. Oprávnění a povinnost musejí náležet jedinému subjektu, kterým je, dle odkazované judikatury k otázce aktivní legitimace, účastník řízení, a nikoli advokát jako jeho procesní zástupce. Žalovaný doplnil, že se vůbec bezdůvodně neobohatil. Poskytl svému tehdejšímu klientovi právní pomoc, cenu za ni řádně vyfakturoval a odvedl DPH i daň z příjmu. Tím, na jehož straně případně bezdůvodné obohacení vzniklo, a je tedy pasivně legitimovaný, by i dle argumentace samotné žalobkyně měl být účastník původního řízení, nikoli jeho advokát.

7. Jelikož mezi účastníky v zásadě nebylo sporu o skutkovém stavu (jenž byl navíc dostatečně objasněn založenými listinami), a rozhodnutí spočívalo toliko na právním posouzení věci, soud s výslovným souhlasem obou stran věc rozhodl bez nařízení jednání dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.).

8. Z tvrzení účastníků a ze založených listin soud zjistil následující skutečnosti, významné pro rozhodnutí ve věci. Mezi zdejší žalobkyní (na straně žalující) a právnická osoba rok, anonymizováno, IČO (na straně žalované) probíhalo u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp.zn. 29 C 30/2015 řízení o zaplacení částky 495 216 Kč s příslušenstvím; právním zástupcem tamější žalované byl zdejší žalovaný, jakožto advokát na základě procesní plné moci. Výrokem II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 6. 2017, č.j. 29 C 30/2015-89, bylo zdejší žalobkyni na základě § 142 odst. 1 o.s.ř. uloženo„ (…) nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 115 010,50 Kč k rukám právního zástupce žalovaného (…)“. Výrokem II. rozsudku odvolacího Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2018, č.j. 70 Co 77/2018-105 bylo zdejší žalobkyni na základě § 142 odst. 1 o.s.ř. uloženo„ (…) zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 12 826 Kč (…) k rukám advokáta celé jméno žalovaného“ Žalobkyně provedla dne datum dvě platby (po 115 010,50 Kč a 12 826 Kč) na účet zdejšího žalovaného č.ú. bankovní účet. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 4. 2019, č.j. 25 Cdo 3823/2018-134, byly oba výše uvedené pravomocné rozsudky v plném rozsahu zrušeny a věc vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. 2. 2020, č.j. 29 C 30/2015-144, jenž nabyl právní moci dne datum, bylo tamější žalobě žalobkyně definitivně vyhověno. Dopisem ze dne datum byl (zdejší) žalovaný žalobkyní vyzván k vrácení souhrnné částky 127 836,50 Kč jakožto bezdůvodného obohacení, výzva byla žalovanému doručena téhož dne. Opětovně byl žalovaný vyzván k témuž předžalobní výzvou žalobkyně ze dne datum, doručenou téhož dne. Požadovaná částka nebyla žalovaným žalobkyni zaplacena. Žalobkyně uvedla, že žalovaný na uvedené výzvy nijak nereagoval, žalovaný se k tomuto tvrzení nevyjádřil. Faktury, avizované v podání žalovaného ze dne datum, jimiž měl žalovaný vyúčtovat svou odměnu právnická osoba rok, anonymizováno, nebyly žalovaným do spisu založeny – soud však tento navržený důkaz považuje pro rozhodnutí ve věci za irelevantní a k doplnění listin proto žalovaného nevyzýval. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 6. 2020, č.j. 12 C 248/2019-44 soud hodnotil jakožto“ judikaturu“ a nikoli“ důkaz“, neboť se nijak nedotýkal konkrétního sporného hmotněprávního nároku mezi zdejšími účastníky.

9. Dle § 142 odst. 1 o.s.ř., účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

Dle § 149 odst. 1 o.s.ř., zastupoval-li advokát účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení, je ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, povinen zaplatit ji advokátu.

Dle § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.), každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.

Dle § 2991 odst. 1, 2 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

10. Po právním zhodnocení skutkových zjištění dospěl soud k závěru o nedůvodnosti žaloby, přičemž se v souladu s § 13 o.z. vědomě odchýlil od právního názoru, vysloveného v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 6. 2020, č.j. 12 C 248/2019-44, neboť jej nepovažuje za správný. Obvodní soud pro Prahu 4 vyšel z izolovaného hmotněprávního posouzení věci, bez zohlednění specifik procesní úpravy, z níž vychází nárok na náhradu nákladů řízení.

11. V prvé řadě je na místě v obecné rovině připomenout, že zrušením pravomocného rozsudku, na základě jehož nákladového výroku byla plněna náhrada nákladů řízení, zásadně dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení. Předmětný nárok vzniká bez dalšího právní mocí zrušovacího rozhodnutí, konečný výsledek původního řízení nemá na toto vliv. Je tomu tak proto, že nárok na náhradu nákladů řízení má ryze procesní původ, založený až samotným rozhodnutím o nákladech řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 238/2007) a jeho zrušením (bylo-li samozřejmě na něj plněno) tedy automaticky vzniká bezdůvodné obohacení ve formě plnění, jehož právní důvod odpadl. V tom se mimochodem odlišuje režim zrušeného nákladového výroku od režimu zrušeného výroku ve věci samé (resp. zrušeného vyhovujícího výroku v řízení o plnění), kdy je zpravidla nutno vyčkat nového pravomocného rozhodnutí ve věci, neboť původní sporný nárok může být i tak důvodný, jelikož vychází z hmotného práva a tedy je nutno o něm nejprve pravomocně rozhodnout (viz nález Ústavního soudu Pl. ÚS 40/18).

12. Výše popsaný nárok na“ vrácení“ uhrazených nákladů řízení, jakožto bezdůvodného obohacení, samozřejmě svědčí tomu, kdo plnil (ochuzenému), vůči tomu, kdo se obohatil (obohacený). Jaké konkrétní subjekty jsou v pozicích ochuzeného a obohaceného je přitom u bezdůvodného obohacení vždy třeba posoudit se zřetelem k povaze závazku. Ta je v daném případě osvětlována § 142 odst. 1 o.s.ř. – ochuzeným je účastník, který v původním řízení ve věci úspěch neměl (a proto plnil), obohaceným je účastník, který v původním řízení ve věci úspěch měl (a proto mu bylo plněno). Na tom ničeho nemění ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř., neboť to - dle zcela ustálené judikatury, jakož i právní nauky, viz dále - představuje pouze určení platebního místa závazku, jenž však vzniká, trvá (a případně odpadá) pouze mezi účastníky řízení jako takovými. Předmětné ustanovení nezakládá žádný nový právní vztah - procesněprávní ani hmotněprávní - mezi (původně) neúspěšným účastníkem a advokátem účastníka (původně) úspěšného. Určuje pouze platební místo, tedy kam konkrétně (k čím rukám) má neúspěšný účastník úspěšnému účastníku svůj procesní závazek z titulu náhrady nákladů řízení splnit. Smyslem § 149 odst. 1 o.s.ř. je totiž pouze a jedině posílit pozici advokáta vůči jeho klientovi (úspěšnému účastníku) při vypořádávání odměny za právní služby (palmáre). Plnění, které advokát v takovém případě přijímá (lhostejno, zda v hotovosti či na účet v bance), nerozšiřuje v danou chvíli nijak majetek advokáta, neboť je s ním imanentně spojena povinnost toto plnění vydat klientovi jakožto subjektu oprávněnému k plnění z nákladového výroku (viz např. rozhodnutí kárného senátu kárné komise ČAK ze dne 2. 11. 2007, sp. zn. K 71/07). Řečená povinnost může být modifikována – avšak s účinky toliko mezi advokátem a úspěšným účastníkem – započtením na základě smlouvy o advokátní odměně; taková okolnost je nicméně zcela bez významu ve vztahu k účastníku neúspěšnému. Ke zvětšení majetku advokáta totiž v takovém případě dochází až zánikem pohledávky jeho klienta na vrácení finančních prostředků přijatých advokátem od neúspěšného účastníka započtením oproti odměně advokáta, nikoli (již) přijetím těchto prostředků advokátem.

13. Výklad ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř., jakožto“ pouhého“ určení platebního místa, je v českém právním prostředí pevně zakotven. Svědčí o tom především judikatura ve věci aktivní legitimace k vymáhání plnění přiznaného jako náhrada nákladů řízení, jež vždy svědčí úspěšnému účastníku a nikoli jeho advokátovi (viz zejm. NS Cpjn 19/98 a dále např. NS 20 Cdo 2659/2006). Potvrzuje to též právní nauka, jež zároveň dovozuje příslušné důsledky též pro otázku pasivní legitimace ve sporu o“ vrácení“ náhrady po zrušení původního rozhodnutí:„ Právní teorie i soudní praxe jednoznačně zaujaly stanovisko, že nárok na náhradu nákladů řízení má účastník řízení (viz zejména § 142) a určení, že náklady se platí advokátu, představuje pouze určení platebního místa (viz Drápal, Bureš a kol. 2009 s. 1002 nebo NS Cpjn 19/98). Vymáhat tyto náklady či naopak podávat proti nim opravný prostředek může tedy pouze účastník, nikoliv zástupce svým jménem. Jestliže dojde ke zrušení rozhodnutí na základě mimořádného opravného prostředku, lze již zaplacené náklady žádat zpět; povinnost je vydat má však účastník, nikoliv advokát.” (viz Svoboda K., Smolík P., Levý J., Šínová R. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, § 149 o.s.ř.).

14. Právní názor zastávaný žalobkyní a vyslovený též v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 6. 2020, č.j. 12 C 248/2019-44 vychází zřejmě z přesvědčení, že po zrušení původního rozhodnutí již není rozhodující, z jakého právního důvodu k původní úhradě (částky náhrady nákladů řízení) došlo, a je třeba vycházet z faktického stavu, kdy neúspěšný účastník (ochuzený) uhradil částku, odpovídající náhradě nákladů řízení, advokátovi (obohacenému). Měla by tedy nastat situace obdobná tomu, kdy např. jeden subjekt bez právního důvodu (např. omylem) pošle peníze na účet druhého subjektu, který je tak povinen tyto peníze vrátit. Zdejší soud se s tímto právním názorem neztotožňuje. Byť ustanovení § 2991 odst. 1, 2 o.z. výslovně nerozlišuje právní režim jednotlivých“ skutkových podstat“ bezdůvodného obohacení, není možné odhlédnout od toho, že plnění bez právního důvodu a plnění z právního důvodu, který odpadl, představují zásadně odlišné právní instituty a je třeba je posuzovat optikou smyslu zákona rozdílně. V samotné definici„ plnění z právního důvodu, který odpadl“, je již implicitně obsaženo sdělení, že zde pro původní plnění existoval platný právní důvod, který (pouze) dodatečně odpadl; nelze tak na původní právní důvod hledět jako na právní skutečnost nicotnou či nikdy neexistující. Pro vypořádání bezdůvodného obohacení je v důsledku toho – oproti právnímu názoru žalobkyně – klíčové nejprve posoudit, kdo byl osobou plnění poskytující a kdo osobou plnění přijímající k datu realizace plnění, nikoli až k datu odpadnutí právního důvodu plnění. Jak jednoznačně vyplývá z úvah uvedených výše ve vztahu k §142 odst. 1 a § 149 odst. 1 o.s.ř., osobou plnění přijímající k okamžiku plnění je původní úspěšný účastník, nikoli jeho advokát.

15. Ve vztahu k projednávané věci pak soud s ohledem na vše výše uvedené dospěl k závěru, že žalobkyně částku 127 836,50 Kč uhradila dne datum právnická osoba rok, anonymizováno jakožto účastníků původního řízení, nikoli žalovanému jakožto jejímu zástupci/advokátovi (byť tak učinila k jeho„ rukám“, resp. na jeho bankovní účet). K obohacení na straně žalovaného, přinejmenším ze strany žalobkyně, tedy vůbec nedošlo. Po odpadnutí právního důvodu úhrady pak sice žalobkyni vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení, nikoli však vůči žalovanému – pokud na jeho straně nedošlo ze strany žalobkyně k obohacení, nemohlo na jeho straně dojít ze strany žalobkyně ani k bezdůvodnému obohacení. Žalovaný proto ve věci žalobou uplatněného nároku žalobkyně není pasivně legitimovaný, jelikož tomuto nároku žalobkyně neodpovídá žádná hmotněprávní povinnost žalovaného. Nelze se tedy ztotožnit ani s právním názorem vysloveným v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 6. 2020, č.j. 12 C 248/2019-44, podle něhož by zde byla„ pluralita možných dlužníků“ a žalobkyně by se mohla domáhat vydání bezdůvodného obohacení jak po původní žalované, tak po zdejším žalovaném. Zdejší žalovaný dluh z bezdůvodného obohacení vůči žalobkyni neměl a nemá. Soud proto žalobu jako zcela nedůvodnou zamítl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku.

16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že procesně neúspěšné žalobkyni uložil nahradit náklady řízení procesně úspěšnému žalovanému; ty jsou představovány náklady na právní zastoupení advokátem (§ 137 odst. 2 o.s.ř.). Soud předesílá, že se zabýval též otázkou účelnosti vynaložených nákladů, zejm. s ohledem na skutečnost, že žalovaný sám je advokátem. To samo o sobě nemá právní význam, jak opakovaně judikoval Ústavní soud, který možnost nepřiznání náhrady nákladů zastoupení advokátu, jenž je zastoupen dalším advokátem, omezuje na případy zjevně účelového či šikanozního výkonu práva, což se navíc zpravidla týká pouze stran žalujících. Nicméně tvrzení žalobkyně (žalovaným nezpochybněné), že podání žaloby předcházely dvě výzvy bez jakékoli reakce, vzbuzovalo náznak podezření, že žalovaný mohl snad i mít zájem na vyvolání soudního řízení s cílem obohatit se o náklady řízení. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně - ani po obeznámení se s právní argumentací žalovaného - nepřistoupila ke zpětvzetí žaloby ani neiniciovala smírná jednání, však tyto úvahy činí irelevantními. Žalovaný navíc v průběhu řízení nárok na náhradu nákladů řízení dokonce ani výslovně neuplatnil, a jeho právní zástupce nečinil žádné účelové úkony, směřující k navyšování nákladů řízení, rovněž souhlasil s rozhodnutím bez nařízení jednání. Původní podezření soudu tím bylo zcela rozptýleno. Samotná náhrada je pak představována odměnou advokáta dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen a.t.), která dle § 7 a.t. činí 6 220 Kč za jeden úkon právní služby (celkem 24 880 Kč - za převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě z datum, vyjádření z datum a vyjádření z datum), a čtyřmi výdajovými paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a.t. (celkem 1 200 Kč), přičemž zástupce žalovaného netvrdil ani neprokazoval, že by byl plátcem DPH. Náhradu nákladů řízení v celkové výši 26 080 Kč uložil soud žalované zaplatit k rukám právního zástupce žalovaného (§ 149 odst. 1 o.s.ř.) v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 o.s.ř.), jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 9.

Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto rozsudkem v uvedené lhůtě, může se žalovaný domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí (nařízení exekuce).