OSPH09 7 C 62/2020-45

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Richarda Tomana a soudkyň JUDr. Lady Záviškové a JUDr. Renáty Zimové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ sídlem adresa, obec a číslo ⟪LB:lb_003⟫ zastoupeného advokátem titul jméno příjmení ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalované: osobní údaje žalované ⟪LB:lb_007⟫ sídlem adresa, obec a číslo ⟪LB:lb_008⟫ zastoupeného advokátem titul jméno příjmení ⟪LB:lb_009⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_010⟫ o neplatnost výpovědi o podnájmu ⟪LB:lb_011⟫ o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 2. 2021, č. j. 7 C 62/2020-30

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje ve znění:„ Žaloba o určení, že výpověď ze dne 17. 12. 2019 daná žalovanou právnická osoba žalobkyni právnická osoba z podnájemní smlouvy uzavřené dne 25. 7. 2014 je neplatná, se zamítá.“

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 3 388 Kč k rukám titul jméno příjmení, advokáta, do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o určení, že výpověď ze dne 17. 12. 2019 daná žalovanou žalobkyni z podnájemní smlouvy uzavřené dne 25. 7. 2014 je neplatná (výrok I.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 13 552 Kč (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě odůvodněné tím, že podnájemní smlouva uzavřená dne 25. 7. 2014 byla uzavřena podle zrušeného předpisu, a je tedy neplatná. Výpověď z této smlouvy je pak neplatná z důvodu neplatnosti samotné podnájemní smlouvy a pro hrubý rozpor s podnájemní smlouvou, neboť nebyla dodržena výpovědní doba 6 měsíců z ní vyplývající. Žalobkyni svědčí naléhavý právní zájem na této určovací žalobě v souladu s § 80 o. s. ř., jelikož z této výpovědi jsou po žalobci požadovány sankce a zadržovací právo.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby pro absenci naléhavého právního zájmu na podání této určovací žaloby. Namítala rovněž, že žalobkyně neuplatnila včas a řádně námitky proti výpovědi, čímž došlo k prekluzi jejího práva na přezkoumání výpovědi soudem.

4. Soud prvního stupně na podkladě provedených důkazů dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Dne 25. 7. 2014 byla mezi účastníky uzavřena podnájemní smlouva odkazující v té době na již zrušený zákon (§ 643 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník). V oddíle III. smlouvy bylo stanoveno podnájemné ve výši částka měsíčně a DPH. Služby související s užíváním předmětu podnájmu byly vyjmenovány, aniž byla stanovena výše jejich záloh. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou, a to od 1. 9. 2014 s tím, že podle bodu 2. tohoto oddílu lze smlouvu vypovědět, jestliže mj. bude učiněn krok směřující k ukončení nájemní smlouvy (citované v čl. II. odst. 1) uzavřené mezi žalobkyní jako nájemcem a společností právnická osoba jako pronajímatelem, čímž se rozumí dohoda o skončení nájmu, výpověď či odstoupení. Výpovědní lhůta činí 6 měsíců a počne plynout první den kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi podnájemci. Dopisem pronajímatele příjmení jméno žalované ze dne 27. 11. 1990 (správně 27. 11. 2019 pozn. odvolacího soudu) byla vypovězena nájemní smlouva podle čl. 3 odst. 1. Výpovědní doba činila 3 měsíce a počala běžet prvním dnem kalendářního měsíce, který následoval po kalendářním měsíci, ve kterém došlo k doručení této odpovědi. Výpovědí ze dne 17. 12. 2019 poté žalovaná vypověděla žalobkyni smlouvu o podnájmu podle čl. V. odst. 2 písm. c) ke dni 28. 2. 2020. Tato výpověď byla dána k poštovní přepravě dne 18. 12. 2019, přičemž byla uložena do 3. 1. 2020 po neúspěšném pokusu o doručení a poté vrácena zpět odesílateli, tj. žalované. Dopisem žalované ze dne 10. 3. 2020 namítla žalobkyně neplatnost výpovědi a avizovala další úkony v případě nesouhlasu s neplatností výpovědi.

5. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. Nepřisvědčil námitce žalobkyně, že podnájemní smlouva ze dne 25. 7. 2014 není platná, když označuje jako základ její právní úpravy již neexistující předpis. Uzavřel, že smlouva je platná, byť nebyly dodrženy některé její formální náležitosti, jako je její označení podle zrušeného občanského zákoníku, absence přesných částek a výše ceny služeb spojených s podnájmem či špatné označení jednotlivých oddílů smlouvy. Za podstatné a nepochybné však považoval skutečnost, že strany jednoznačně projevily svou vůli sjednat napadenou podnájemní smlouvu, přičemž si ujednaly všechny podstatné náležitosti podle § 2201 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“ nebo„ o. z.“). Přihlédl i k tomu, že účastníci se po celou dobu podnájmu smlouvou řídili, respektovali ji, služby byly hrazeny po pravidelné fakturaci a ani jedna ze smluvních stran po celou dobu podnájmu proti smlouvě či podmínkám ničeho nenamítala. Výpověď daná pronajímatelem příjmení jméno nájemci, tedy žalované, dne 27. 11. 2019, požadovala, aby nájemce vyklidil předmět nájmu ve lhůtě tří měsíců, když tato lhůta podle uzavřené nájemní smlouvy počíná běžet prvním dnem kalendářního měsíce, který následuje po kalendářním měsíci, ve kterém došlo k doručení této výpovědi. Prvostupňový soud tak uzavřel, že tato lhůta skončila nejpozději posledním dnem měsíce února 2020. Na tuto výpověď z nájmu navazovala i výpověď podnájemní smlouvy daná žalovanou žalobkyni dne 17. 12. 2019 s tím, že je dána ke dni 28. 2. 2020, což považoval za souladné s úpravou stanovenou v § 2215 odst. 3 o. z. Prvostupňový soud současně neshledal opodstatněnou námitku žalobkyně, že výpověď z podnájemní smlouvy nebyla řádně doručena. Tato výpověď byla dána k poštovní přepravě dne 18. 12. 2019. Tento jednostranný hmotněprávní úkon nájemce podnájemci byl doručen podle § 570 odst. 1 o. z. při uplatnění právní domněnky dojití podle § 573 o. z., podle níž se má za to, že zásilka odeslaná prostřednictvím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání (nebo patnáctý pracovní den po odeslání, byla-li odeslána na adresu v jiném státu), když poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 5. 2013 sp. zn. 26 Cdo 2734/2012. Soud prvního stupně se vypořádal i s námitkou délky výpovědní doby. I přesto, že ve smlouvě o podnájmu byla sjednána šestiměsíční výpovědní lhůta plynoucí od prvého dne kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi podnájemci, uplatní se § 2215 odst. 3 o. z., který upravuje u podnájmu užívací právo tak, že jej lze zřídit třetí osobě i na dobu nájmu věci. K odchylnému ujednání se však nepřihlíží. Prvostupňový soud proto žalobu zamítl, když neshledal neplatnost podnájemní smlouvy uzavřené mezi účastníky, výpověď z této smlouvy měl za řádně doručenou a shledal správným i konec podnájmu dne 28. 2. 2020 O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

6. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Namítala chybnost závěru o platnosti podnájemní smlouvy, jelikož smlouva nemá obligatorní náležitosti, byla uzavřena za účinnosti nového občanského zákoníku, přičemž odkazuje na neexistující právní předpis. Není zcela jasný ani její obsah, neboť nejsou řádně stanoveny služby s podnájmem související a především její ustanovení nejsou v souladu s právním předpisem. Podstatné náležitosti podle § 2201 a násl. o. z. ujednány nebyly. Považovala za rozporný i závěr prvostupňového soudu, že smlouva má podstatné náležitosti. Podstatnou náležitostí je však především ujednaná 6 měsíční výpovědní lhůta. Nebyla-li tato podstatná náležitost dodržena, nemůže být výpověď platná. Poukazuje-li prvostupňový soud na § 2215 odst. 3 o. z. a na skutečnost, že výpověď z podnájemní smlouvy je navázána na výpověď pronajímatele příjmení jméno, je zcela zřejmé, že nájemní smlouva s vlastníkem příjmení jméno byla sjednána na dobu neurčitou se zákonnou 3 měsíční výpovědní lhůtou. Podnájemní smlouva tak měla mít stejnou výpovědní lhůtu. Žalobkyně však obdržela výpověď ze dne 17. 12. 2019 s 2 měsíční výpovědní lhůtou. Žalobkyně nemůže nést právní důsledky chybného chování žalované, která ihned, když obdržela výpověď od pronajímatele příjmení jméno, měla okamžitě odeslat výpověď všem svým nájemcům s řádnou a zákonnou, tedy minimálně 3 měsíční výpovědní lhůtou. Zejména z důvodu neujednané a nezákonné výpovědní lhůty považuje žalobkyně danou výpověď za neplatnou. Nesprávným shledala žalobkyně i závěr soudu prvního stupně ohledně doručení výpovědi. Žalobkyně uváděla, že danou výpověď doručovanou prostřednictvím pošty nemohla převzít, neboť byla doručována o vánočních svátcích, kdy statutární orgán žalobkyně nebyl na území České republiky. Podle § 570 odst. 1 o. z. se právní jednání vůči nepřítomné osobě stanovuje od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde. Pokud si žalobkyně zásilku do 3. 1. 2020, kdy byla zásilka uložena na poště, nevyzvedla, má za to, že zásilka došla tímto dnem, tedy posledním dnem, kdy si žalobkyně mohla vyzvednout zásilku na poštovním úřadě. V tomto případě nelze aplikovat ustanovení o domněnky doby dojití podle § 573 o. z. Žalobkyně rovněž zdůraznila, že je zcela v rozporu s dobrými mravy, aby jí byla poskytnuta minimální lhůta na vyklizení a předání předmětu nájmu. Žalobkyně se o výpovědi dozvěděla koncem ledna 2020 a předmětné pozemky měla vyklidit do konce února 2020. Žalobkyně se snažila žalované z dobré vůle vyhovět, předmětné pozemky začala vyklízet a skutečně je vyklidila a chtěla řádně předat. Mezi žalobkyní a žalovanou pak došlo k dalším konfliktům. Žalobkyně navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a určil, že výpověď je neplatná a žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení.

7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, podle § 212 a § 212a o. s. ř., přičemž dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Občanský zákoník neobsahuje zvláštní úpravu přezkumu výpovědi z podnájemní smlouvy. Není-li zde specifická žaloba definovaná v hmotněprávním předpise, je nezbytné, aby žalobkyně v řízení o určení neplatnosti takové výpovědi prokazovala naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 o. s. ř.

9. Ačkoli žalobkyně v žalobě tvrdila, že jí svědčí naléhavý právní zájem na určení neplatnosti výpovědi, a žalovaná jeho existenci na straně žalobkyně popírala, soud prvního stupně se touto otázkou vůbec nezabýval. Žalobkyně po poučení poskytnuté jí odvolacím soudem, aby naléhavý právní zájem tvrdila a prokázala, nad rámec skutečností již uvedených v žalobě pouze doplnila, že jí zájem svědčí, neboť na výpověď navazují dva soudní spory. Řízení o žalobě žalované o zaplacení smluvní pokuty vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 a o žalobě žalobkyně o vydání zadržených věcí vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 jsou navíc přerušena do doby, než bude v této věci rozhodnuto.

10. Soudní praxe je přitom dlouhodobě ustálena v názoru, že určovací žaloba (§ 80 o. s. ř.) je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 o. s. ř.; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96 a ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1618/2000).

11. Vzhledem k ustálené judikatuře soudů (srov. např. i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1674/99), má-li právní otázka, o níž má být rozhodnuto žalobou o určení, povahu otázky předběžné ve vztahu k jiné právní otázce, naléhavý právní zájem na určení není dán. Určovací žaloby slouží především potřebám praktického života a nemohou vést ke zbytečnému rozmnožování sporů. Pomocí určovací žaloby tak nelze řešit otázky, které mají význam jen pro jiné (dosud nezahájené nebo již probíhající) řízení, v němž je lze řešit jako otázky předběžné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1734/2013). V projednávané věci se přitom žalobkyně domáhá určení neplatnosti výpovědi s tvrzením, že na tuto výpověď již navazují dvě soudní řízení o žalobách o zaplacení smluvní pokuty a o vydání věcí, přičemž soudy vyčkávají na rozhodnutí v této věci.

12. Odvolací soud na základě právě uvedeného uzavírá, že preventivního účelu určovací žaloby touto žalobou nemůže být zjevně dosaženo, neboť mezi účastníky jsou již vedeny další spory o plnění v souvislosti s ukončením podnájemního vztahu, přičemž v rámci těchto řízení lze nepochybně otázku platnosti výpovědi vyřešit jako otázku předběžnou.

13. Zamítá-li soud žalobu na určení pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je současně vyloučeno, aby žalobu přezkoumával po stránce věcné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu 3 Cdon 1338/96).

14. Za situace, kdy se soud prvního stupně žalobou, i když nesprávně, zabýval i po věcné stránce, odvolací soud pouze ve stručnosti odkazuje na relevantní judikaturu k dané věci. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1524/2019 plyne, že podstatou podnájmu, který bývá vymezován jako„ nájem nájemního práva“, je, že nájemce přenechává za úplatu pronajatou věc k užití třetí osobě a užívací právo jí může zřídit jen na dobu nájmu věci (§ 2215 odst. 3, § 2277 a § 2278 o. z.). Podnájemní vztah se vyznačuje vůči nájemnímu vztahu akcesoritou, je tedy na nájemním (hlavním) vztahu závislý, a to co do svého vzniku, obsahu i trvání. Zanikne-li nájemní vztah, zanikne i vztah podnájemní, a to bez zřetele k tomu, z jakého důvodu k zániku nájemního vztahu došlo, a bez zřetele k tomu, co si ohledně skončení podnájmu sjednali nájemce a podnájemce. Z uvedeného vyplývá, že závěru soudu prvního stupně, že k zániku podnájemního vztahu došlo ke dni 28. 2. 2020, tedy ke stejnému dni, k jakému zanikl nájemní vztah, nelze nic vytknout.

15. Odvolací soud přes odlišné právní posouzení věci napadený rozsudek potvrdil podle § 219 o. s. ř., neboť podané žalobě nebylo možné vyhovět, přičemž pouze formulačně upravil znění výroku I. napadeného rozsudku.

16. O náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná byla v odvolacím řízení zcela úspěšná. Náleží jí proto plná náhrada nákladů, jež účelně vynaložila v tomto stadiu řízení. Náklady řízení představuje v souladu s vyhláškou č. 177/1996 Sb. odměna za zastupování za 1 úkon právní služby (účast u jednání) ve výši 2 500 Kč, náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč a 21% DPH. Celkové náklady odvolacího řízení činí částku 3 388 Kč.

Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení, avšak jen za splnění podmínek a z důvodů stanovených v § 237 o. s. ř. - jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.