OSPH10 7 C 207/2017-327

Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl samosoudkyní JUDr. Barborou Nezkusilovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_004⟫ pro 40 638 Kč

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 8 867 Kč a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 31 771 Kč zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 20 844,95 Kč a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované.

1. Žalobkyně se po změně žaloby domáhala zaplacení částky 40 638 Kč s příslušenstvím. Toto odůvodnila tím, že žalovaný jakožto vlastník jednotky číslo nacházející se v budově adresa – bytový dům, zapsané na listu vlastnictví číslo vedeném stát. instituce, stát. instituce pro katastrální uzemí (dále jen„ anonymizováno“) neplatil řádně vyúčtování služeb spojených s vlastnictvím a užíváním takových prostor, které žalobkyně jako anonymizováno vyúčtovává jednotlivým vlastníkům. Dlužná částka sestává z vyúčtování za roky 2009 2014 a 2016, za rok 2015 jej žalovaný zaplatil, po vystavení faktury. S námitkou promlčení nesouhlasí, je proti dobrým mravům. Všechna vyúčtování jsou standardní, námitky žalovaného nejsou důvodné, jde jen o snahu oddálit zaplacení vyúčtování, neboť jeho jedinou konkrétní výtkou byla absence faktury, třebaže tato není nutná ani pro jeho účetnictví. Ostatně názorně to ilustruje případ vyúčtování z roku 2015, které zaplatil právě po vystavení faktury, aniž by došlo ke změnám.

2. Žalovaný žalobu považoval za neoprávněnou. Předně uplatnil námitku promlčení, kdy za promlčené považoval nároky za roky rok rok, tedy nároky v celkové výši ve výši 31 771 Kč, kdy žalobkyni nic nebránilo tyto uplatnit dříve. Nároky žalobkyně pokládá též za neoprávněné, neboť žalobkyně nepředložila žádný relevantní doklad k žalovaným nárokům, který by důvodnost žaloby prokazoval. Proto se žalovaný nemohl dostat do prodlení. Žalovaný jednotlivé vyúčtování reklamoval, žalobkyně neposkytla součinnost. Vyúčtování předložené žalobkyní nesplňovala náležitosti dle zákona č. 67/2003 Sb., ale zejména ani základní účetní náležitosti tak, aby odpovídalo zákonu o č. 563/1991 Sb., o účetnictví.

3. Mezi stranami nebylo sporu, že by žalovaný vlastní anonymizováno a že by byl povinen z tohoto důvodu platit určité platby. Sporné však bylo, zda žalobkyní předložená vyúčtování byla dostačujícím podkladem pro učinění takových plateb.

4. Ve sporu probíhalo velmi rozsáhlé dokazování, které však svědčí zejména o skutečnosti, že mezi stranami jsou velmi vyhrocené vztahy, případně že žalovaný namítl neplatnost vyúčtování i stran velmi nízkých částek a měl k nim celou řadu připomínek, avšak žalobkyně na toto přiměřeným způsobem reagovala.

5. Jelikož žalovaný řádně a včas uplatnil námitku promlčení, nebylo možné nárok žalobkyně spočívající v zaplacení vyúčtování za roku rok rok v úhrnné výši 31 771 Kč rozhodnout jinak než zamítnutím žaloby co do této částky, neboť žalobkyni nic nebránilo v tom, aby tyto vyúčtování uplatnila samostatnou žalobou. Byť žalobkyně namítala, že takové uplatnění námitky promlčení je proti dobrým mravům, nelze této námitce přisvědčit. Ustálená judikatura, viz například rozhodnutí název soudu ve sp. zn. spisová značka, které žalovaný citoval, jednoznačně limituje uplatnění korektivu dobrých mravů ve vztahu k promlčení jen na ty situace, které znamenají zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by tak bylo uplatnění promlčení takového nároku nepřiměřeně tvrdým postihem, tj. jedná se o kumulativní poměr, který vyžaduje naplnění obou kritérií. Žalobkyni nic nebránilo podat včas žalobu za roku rok rok tak, aby tyto nebyly promlčeny. Ostatně žalobu bylo možné podat i tehdy, pakliže by se žalovaným stále řešili reklamaci vyúčtování, případně mohlo být podáno větší množství žalob za jednotlivé roky tak, aby tyto nároky nebyly promlčeny. Žalobkyně ani netvrdila důvody, pro které žalobu nemohla podat. Konstrukce žalobkyně v tom smyslu, že svévolné neplacení plateb žalovaným je dle judikatury nepřiměřenou tvrdostí, pro kterou by námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy, není v souladu s platným právem. Ani změna právní úpravy na tomto nic nemění, délka promlčecí doby se nezměnila. Smyslem námitky promlčení je právě jeho použití k jakémukoliv právu, které se promlčuje, pakliže není uplatněno řádně a včas, přičemž z povahy věci se bude jednat o takové pohledávky, které nebyly uhrazeny z rozličných důvodů, byť z důvodů i značně sobeckých. Zákon však žádné zkoumání takových důvodů neukládá a judikatura omezuje možnost uplatnění korektivu dobrých mravů na ty situace, kdy by žalobce nemohl z důvodů nikoliv na jeho straně nárok včas uplatnit, což není tento případ. Byť judikatura zmiňuje i onu nepřiměřenou tvrdost, nelze opomenout kumulativní poměr právě s nemožností podat včasnou žalobu z důvodů nikoliv na straně žalobkyně, tj. i kdyby byl dopad uplatnění této námitky na žalobkyni hodnocen jako nepřiměřeně tvrdý, stále nebyla splněna předchozí podmínka, aby se vůbec dalo zvažovat rozpor uplatnění této námitky s dobrými mravy. Nároky žalobkyně za rok rok ve výši 6 296 Kč, za rok rok ve výši 7 224 Kč, za rok rok ve výši 6 354 Kč, za rok rok ve výši 6 071 Kč a za rok rok ve výši 5 826 Kč, tedy v celkové výši 31 771 Kč, jsou tak ve smyslu § 609 občanského zákoníku promlčeny, pročež bylo nutné žalobu v tomto rozsahu zamítnout.

6. Nároky žalobkyně za rok rok ve výši 4 489 Kč a za rok rok ve výši 4 378 Kč však promlčeny nejsou, neboť žaloba stran těchto nároků byla podána ve tříleté promlčecí lhůtě.

7. Z výpovědi svědka příjmení plyne, že způsob vyúčtování byl nastaven na shromáždění vlastníků tak, aby byl co nejspravedlivější a to podle spoluvlastnických podílů. Právě pro vlastníky anonymizováno byla zejména ostraha zřízena. Z výpovědi svědkyně příjmení plyne, že jako zaměstnankyně firmy anonymizována dvě slova zajištují účetnictví mimo jiné i pro žalobkyni a potvrdila způsob rozúčtování podle spoluvlastnických podílů, taktéž potvrdila neshody se zástupcem žalované příjmení příjmení ohledně podoby vyúčtování, taktéž potvrdila jednání s anonymizováno příjmení ovšem bez výsledku.

8. Ze zápisu shromáždění vlastníků jednotek konaného dne datum plyne, že dříve stanovený způsob rozúčtování jednotlivých plateb byl opětovně potvrzen shromážděním vlastníků.

9. Z vyúčtování na rok rok i rok soud zjistil, že žalobkyně standardním způsobem vyúčtovala služby poskytnuté žalovanému v souvislosti s jeho anonymizováno.

10. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil ničeho podstatného.

11. Na základě provedeného dokazování tak soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalovanému byly k zaplacení předloženy vyúčtování za rok rok a číslo, přičemž rozúčtování jednotlivých položek proběhlo dle způsobu, který byl odsouhlasen jednotlivými spoluvlastníky.

12. Protože žalovaný nezaplatil vyúčtování předložená žalobkyní, která splňovala všechny zákonné požadavky, ve lhůtě určené jednotlivými vyúčtováními, která byla určena v souladu s § 7 odst. 3 zákona č. 67/2013 Sb., je nárok žalobkyně důvodný.

13. Procesní obrana žalovaného, že mu nebyl předložen daňově uznatelný doklad, je v tomto případě nedůvodná. Nejedná se o obchodněprávní vztah, povinnost platit platby související s provozem anonymizováno je dána vztahem žalovaného k žalobkyni jakožto osobě spravující nemovitost, v níž se anonymizováno nachází. Rovněž argumentace žalovaného v tom smyslu, že pro účinnost zákona č. 67/2013 Sb., zejména jeho § 5, je nezákonný způsob rozúčtování nákladů, zejména těch na ostrahu, je opět nedůvodný, neboť se jedná toliko o dispozitivní normu, která je účinná jen tehdy, pakliže si vlastníci neodhlasují požadovanou většinou jinak, což se v projednávaném případě stalo. Rovněž argumentace žalovaného zákonem o účetnictví, zejména jeho § 11 odst. 1, je nedůvodná, neboť z vyúčtování bylo jednoznačně patrné, kdo jej činí, třebaže nebyla jasně uvedena osoba, která toto vyúčtování zpracovala. Žalovaný však nijak nesporoval, že toto bylo vyhotoveno žalobkyní, tudíž se jedná toliko o formální vadu, která nemá vliv na platnost právního jednání. Ze zákona č. 67/2013 Sb., zejména z jeho § 7 odst. 1, 3 tak jednoznačně plynula povinnost žalovaného takové vyúčtování uhradit, což však neučinil. Proto se dostal se svou povinností jej zaplatit do prodlení, neboť formální vada účetní povahy nemůže znamenat, že vyúčtování neproběhlo řádně. Proto soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl.

14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o.s.ř.”) tak, že přiznal žalovanému, jenž byl v řízení částečně úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 10 479,22 Kč (za fázi řízení do částečného zpětvzetí žaloby), přičemž tato částka představuje 37,72 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 68,86 % a úspěchu žalobkyně v rozsahu 31,14 %). Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a.t.”) z tarifní hodnoty ve výši 46 139 Kč sestávající z částky 2 980 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a.t., z částky 2 980 Kč za sepsání právního rozboru věci (vyjádření k žalobě) dle § 11 odst. 1 písm. h) a.t., z částky 2 980 Kč za sepsání právního rozboru věci (vyjádření ze dne datum) dle § 11 odst. 1 písm. h) a.t., z částky 2 980 Kč za sepsání právního rozboru věci (sepis doplnění tvrzení a důkazů ze dne datum) dle § 11 odst. 1 písm. h) a.t., z částky 2 980 Kč za účast na jednání soudu (datum) dle § 11 odst. 1 písm. g) a.t., z částky 2 980 Kč za účast na jednání soudu (datum) dle § 11 odst. 1 písm. g) a.t. a z částky 2 980 Kč za sepsání právního rozboru věci (vyjádření ze dne datum) dle § 11 odst. 1 písm. h) a.t. včetně sedmi paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a.t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 22 960 Kč ve výši 4 821,60 Kč.

15. Stran fáze řízení po učinění částečného zpětvzetí o náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že přiznal žalovanému, jenž byl v řízení úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 10 365,73 Kč, přičemž tato částka představuje 56,36 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 78,18 % a úspěchu žalobkyně v rozsahu 21,82 %). Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 a. t.z tarifní hodnoty ve výši 40 638 Kč sestávající z částky 2 740 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé (závěrečný návrh na výzvu soudu) dle § 11 odst. 1 písm. d) a.t., z částky 2 740 Kč za účast na jednání soudu (datum (trvalo více než 2 hodiny)) dle § 11 odst. 1 písm. g) a.t., z částky 2 740 Kč za účast na jednání soudu (datum (trvalo více než 2 hodiny)) dle § 11 odst. 1 písm. g) a.t., z částky 2 740 Kč za účast na jednání soudu (datum) dle § 11 odst. 1 písm. g) a.t. a z částky 2 740 Kč za účast na jednání soudu (datum) dle § 11 odst. 1 písm. g) a.t. včetně pěti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a.t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 15 200 Kč ve výši 3 192 Kč.

16. Žalovaným požadovanou náhradu nákladů řízení za vyjádření ze dne datum a datum soud nepřiznal, neboť se sice jednalo o vyjádření na výzvu soudu, avšak soud se dotázal na toliko stručné stanovisko stran vhodnosti dalšího procesního postupu z hlediska časových možností účastníků, přičemž takový úkon nelze podřadit pod žádný obsažený v § 11 a.t. a nevyžadoval zpracování žádného právního stanoviska. Skutečnost, že žalovaný dobrovolně sdělil něco dalšího nad rámec soudem požadovaných informací, na tomto nic nemění. Ze stejného důvodu soud nepřiznal žalovanému náhradu za repliku učiněnou dne datum, neboť tato nebyla na výzvu soudu. Soud rovněž nepřiznal náhradu za jednání před mediátorem, neboť toho se ze zákona má účastnit toliko účastník, nikoliv jeho právní zástupce, přičemž jednání mediátora s právním zástupcem opět není úkonem uvedeným v § 11 a.t.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 10. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Proti výroku I. není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř.)

Nesplní-li povinný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se oprávněný domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.