OSPM 34 C 435/2018-241

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Tomášem Kamenickým ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovaným: 1. celé jméno žalované, datum narození ⟪LB:lb_004⟫ bytem adresa žalované a žalovaného ⟪LB:lb_005⟫ 2. celé jméno žalovaného, datum narození ⟪LB:lb_006⟫ bytem adresa žalované a žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ oba zastoupeni advokátem Mgr. jméno příjmení ⟪LB:lb_008⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_009⟫ pro zaplacení částky ve výši 207 104 Kč

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaných společného a nerozdílného zaplacení částky 207 104 Kč, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení ve výši 80 077,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaných.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu Plzeň-město náhradu nákladů řízení ve výši 2 420 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaných solidárního zaplacení částky 207 104 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaní jsou vlastníky jezu obec, vybudovaného před 1. 1. 2002 na 109. říčním kilometru významného vodního toku Berounka, postaveného na pozemku parc. č. stavební 105 v katastrálním území Čivice ve vlastnictví České republiky, s nímž má na základě ohlášení z 7. 2. 2006 v souladu s § 2 a § 16 odst. 2 zákona o státním podniku právo hospodařit žalobkyně. Žalovaná pohledávka se opírá o § 59a vodního zákona, jež bylo do vodního zákona vloženo zákonem č. 303/2013 Sb., a které zakládá právo vlastníka pozemku pod vodním dílem budovaným před 1. 1. 2002 na jednorázovou náhradu za jeho strpění a užívání. Žalobkyně pozemek pod jezem nemůže užívat žádným jiným způsobem. Kdyby jezu nebylo, mohla by si žalobkyně v daném místě sama jez postavit spolu s malou vodní elektrárnou a využít jej k výrobě elektrické energie, jak to žalobkyně činí v jiných místech na vodních tocích, nebo by mohla přistoupit k renaturaci vodního toku v daném místě a tím zajistit ekologicky šetrnější podobu vodního toku. Jez slouží jako vzdouvací objekt k využití energetického potenciálu vod pro malé vodní elektrárny ve vlastnictví žalovaných již od 90. let. Ty se nacházejí u jezu na pravém břehu řeky a každá z nich má oddělený náhon. Ta, která stojí na začátku náhonu je v provozu od roku 1991 a ta, která se nachází na konci náhonu je v provozu od roku 2000. Bez existence jezu by nátok k malým vodním elektrárnám ve vlastnictví žalovaných neměl dostatečný spád a nebylo by možné v nich vyrábět elektrickou energii. Sexistencí elektráren je spojena velmi dlouhá restrikce vlastnického práva žalobkyně, která vzhledem k trvalosti jezu přetrvá i do daleké budoucnosti. Žalobkyně stanovila výši náhrady v souladu s ust. § 16b odst. 3 zákona o oceňování majetku jako pětinásobek obvyklého ročního nájemného ze zastavěného pozemku se zohledněním energetického potenciálu vodního díla ve výši 171 160 Kč (5 x 34 232 Kč) na základě znaleckého posudku anonymizována dvě slova, s.r.o. číslo ze dne 11. 9. 2018, k níž s odkazem na § 14 odst. 2 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty připočetla DPH ve výši 35 944 Kč. Žalobkyně se pokusila se žalovanými na zaplacení náhrady dohodnout, a proto dopisem ze dne 18. 10. 2018 vyzvala žalované k uzavření dohody o finanční náhradě za omezení vlastnického práva k pozemku ve výši žalované sumy. Jelikož k uzavření dohody nedošlo, vyzvala žalobkyně žalované k dobrovolné úhradě žalované sumy předžalobními výzvami ze dne 11. 12. 2018.

2. Žalovaní se žalobou nesouhlasili, namítli promlčení žalované pohledávky a nadto dovozovali, že žalovaná pohledávka neexistuje, protože § 59a vodního zákona se nevztahuje na všechna vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002, konkrétně se nevztahuje na historická vodní díla vybudovaná před staletími. To je i případ jezu obec, který je součástí anonymizováno či anonymizováno mlýna. První zmínka o mlýnu je ze 17. století, v roce 1916 byla v budově mlýna instalována Francoisova turbína o výkonu 78 kW, která nahradila vodní kolo. V roce 1988 byla provedena její oprava, turbína slouží k výrobě elektrické energie od roku 1990. Od roku 1991 je provozovatelem malé vodní elektrárny žalovaný č. 1, od téhož roku byla Francoisova turbína nahrazena dvěma turbínami typu Semi-Kaplan o výkonu 35 kW, které byly pojmenovány MVE Olešná I a MVE Olešná II. V roce 2001 byla uvedena do provozu nová MVE U Černých, která je vybudována níže po proudu, a u níž byly instalovány dvě turbíny Semi-Kaplan o výkonu 2 x 100 kW. V roce 2008 a 2013 byly provedeny generální opravy strojních částí MVE Olešná II, u které byl navýšen výkon na 50 kW a u MVE Olešná I na 55 kW. Výkon MVE U Černých byl navýšen na 2 x 130 kW v roce 2014. V roce 2018 a 2019 byla provedena generální oprava daných turbín. Současná podoba jezu je ovlivněna jeho průběžnými opravami, vždy však docházelo toliko k opravám a údržbě původního jezu, např. v roce 2001 byly opraveny dřevěné trámové konstrukce, vyměněny trámy, vysypána a přehrnutá kamenná rovnanina, horní hrana jezu byla prolita betonem a byl vytvořen rybí přechod. V roce 2013 bylo zahrnuto vymleté podjezí a vyčištěno koryto vodního toku s uložením vytěženého materiálu. Žalovaní užívali jez na základě nájemní smlouvy z 28. 12. 1994, posléze jej nabyli do vlastnictví na základě kupní smlouvy z 8. 12. 1997. Okolité nemovitosti, na nichž jsou umístěny malé vodní elektrárny, nabyli žalovaní na základě kupní smlouvy z 15. 6. 1988. V době nabytí vlastnického práva žalovanými tedy dotčená limitace oprávnění vlastníka již existovala. Limitace a délka trvání omezení vlastnického práva žalobkyně sahá do historie natolik, že úvahy o peněžité kompenzaci zde nemají racionální podklad. Z těchto důvodů navrhovali zamítnutí žaloby.

3. Soud vzal za prokázané, že Česká republika je v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník pozemku parc. č. stavební 105 v katastrálním území Čivice; dle záznamu v katastru nemovitostí právo hospodařit s tímto pozemkem náleží žalobkyni. Žalovaní jsou v katastru nemovitostí zapsáni jako vlastníci vodního díla - jezu obec, postaveném na pozemku parc. č. stavební 105 v katastrálním území Čivice, umístěném v korytě vodního toku na 108. říčním kilometru řeky Berounky, vybudovaném před 1. 1. 2002.

4. Skutečnost, že v katastru nemovitostí je Česká republika zapsána jako vlastník pozemku parc. č. stavební 105 v katastrálním území Čivice a právo hospodaření s tímto pozemkem náleží žalobkyni je prokázáno výtiskem z nahlížení do katastru nemovitostí na č. l. 37, resp. na č. l. 77 a č. l. 78. Právo hospodařit se zmíněným pozemkem je navíc prokázáno též ohlášením o změně příslušnosti hospodařit s majetkem státu ze dne 7. 2. 2006 na č. l. 160 a vyrozuměním Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj o zápisu práv do katastru nemovitostí záznamem na č. l. 161 p. v. Skutečnost, že vlastnické právo k jezu postaveném na pozemku parc. č. stavební 105 v katastrálním území Čivice je zapsáno ve prospěch společného jmění žalovaných, je prokázáno výpisem z KN na č. l. 26, resp. výtisky z nahlížení do KN na č. l. 29 a č. l. 84 a 85. Že se dané vodní dílo nachází v korytu řeky je - vyjma toho, že je to zjevné z povahy věci - patrné též z katastrální mapy na č. l. 38, 38 p. v., 86 a č. l. 118 a taktéž z fotografií na č. l. 40. To, že dílo bylo vybudováno před 1. 1. 2002, vyplývá z nájemní smlouvy ze dne 28. 12. 1994 na č. l. 136, dle níž tehdejší vlastník právnická osoba pronajal jez žalovaným společně se třemi dalšími osobami za roční nájemné ve výši 100 Kč; kupní smlouvou ze dne 8. 12. 1997 na č. l. 137, dle níž právnická osoba prodal daný jez bývalým nájemníkům za cenu ve výši 20 000 Kč; rozhodnutím Okresního úřadu Plzeň-sever ze dne 19. 2. 2001, zn. ŽP číslo, o povolení vodohospodářského díla, nímž tento úřad povolil druhému žalovanému opravit vodohospodářské dílo - jez obec na ř. km 108,8 řeky Berounky.

5. Po právní stránce soud vyšel z § 50 písm. c) vodního zákona, dle něhož vlastníci pozemků, na nichž se nacházejí koryta vodních toků, jsou povinni strpět na svém pozemku vodní díla umístěná v korytě vodního toku vybudovaná před účinností vodního zákona. Vodním dílem se podle § 55 odst. 1 písm. a) vodního zákona rozumí též jez. Česká republika je vlastníkem shora uvedeného pozemku v korytě řeky Berounky, s nímž je oprávněná nakládat žalobkyně podle § 2 a § 16 odst. 2 zákona o státním podniku a žalovaní jsou vlastníkem vodního díla vybudovaného před účinností vodního zákona (§ 137 vodního zákona) umístěného na daném pozemku České republiky, neboť jim svědčí domněnka správnosti zápisu v KN dle § 980 odst. 2 věty první o. z. Z toho důvodu je žalobkyně povinna strpět na svém pozemku vodní dílo žalovaných.

6. Otázkou poměru § 50 písm. c) vodního zákona k § 59a vodního zákona se zabýval Nejvyšší soud poprvé v rozsudku ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1499/2020. Obě zmíněná ustanovení vodního zákona zakládají existenci zákonného omezení vlastnického práva a představují řešení situací existujících z dob před účinností nového vodního zákona, tj. před 1. 1. 2002. V obou případech přitom vzniká vlastníkovi vodního díla povinnost nahradit vlastníkovi pozemku omezení jeho vlastnických práv, a to formou jednorázové kompenzace - v případě § 59a vodního zákona tak zákon stanoví výslovně (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3553/2015, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3631/2019), v případě § 50 písm. c) vodního zákona právo na náhradu za omezení vlastnického práva vyplývá z čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016).

7. Zatímco dispozice právních norem obsažených v citovaných ustanoveních vodního zákona je - jak vyplývá z výše uvedeného - shodná, hypotéza daných norem se zásadním způsobem liší. V případě § 50 písm. c) vodního zákona jsou účinky právní normy omezeny na vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002 a nacházející se v korytě vodního toku; naproti tomu norma obsažená v § 59a vodního zákona své účinky vztahuje obecně na všechna vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002, a dopadá proto na širší okruh situací (i na vodní díla, která se v korytě vodního toku přímo nenacházejí). Jinými slovy lze říct, že tytéž účinky, které pro všechna vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002 nastaly na základě § 59a vodního zákona k 1. 1. 2014 (kdy nastala účinnost uvedeného ustanovení), nastaly pro vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002 v korytě vodního toku již účinností § 50 písm. c) vodního zákona (tj. již k 1. 1. 2002). Je proto nutné uzavřít, že mezi těmito právními normami je dán vztah speciality (§ 50 písm. c) vodního zákona) a obecnosti (§ 59a vodního zákona). Jelikož pozdější norma obecná neruší dřívější normu speciální, aplikace § 50 písm. c) vodního zákona proto vylučuje současnou aplikaci § 59a vodního zákona (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2125/2020, a rozsudek téhož soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 22 Cdo 95/2021).

8. Ostatně, správnosti tohoto závěru nasvědčuje i text důvodové zprávy k zákonu č. 303/2013 Sb., dle které bylo úmyslem zákonodárce stanovit, aby se povinnost vlastníků strpět na cizím pozemku vodní dílo rozšířila na všechna vodní díla ve smyslu vodního zákona. Ustanovení § 59a vodního zákona je tak obecným rozšířením do doby jeho vzniku existujících zákonných věcných břemen, tedy i ustanovení § 50 písm. c) vodního zákona.

9. Argumentace žalobkyně o odlišnostech v hypotézách § 50 písm. c) a § 59a vodního zákona (ustanovení veřejnoprávní vs. soukromoprávní povahy, povinnost strpět vodní dílo i tehdy není-li samostatnou věcí vs. právo na náhradu za strpění cizí stavby, odlišný účel spočívající v předcházení požadavků na odstranění vodních děl vs. vypořádání vztahů mezi vlastníky pozemků a vlastníky staveb) odporuje judikatuře Nejvyššího soudu, a proto ji - v poměrech (byť jen neformální) vázanosti zdejšího soudu judikaturou Nejvyššího soudu v důsledku jeho postavení při sjednocování rozhodování soudů - lze označit za nesprávnou.

10. Jelikož ke vzniku práva na náhradu za omezení vlastnického práva, vyplývajícího z § 50 písm. c) vodního zákona ve spojení s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, došlo ke dni účinnosti vodního zákona, tedy k 1. 1. 2002 (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016) - v souzené věci eventuálního práva žalobkyně na zaplacení náhrady za strpění jezu žalovaných umístěného na jejím pozemku v korytě Berounky a vybudovaného před účinností vodního zákona - a současně doba plnění nebyla dohodnuta, stanovena právním předpisem, ani určena v rozhodnutí (§ 563 zákona č. 40/1964 Sb.), počala běžet promlčecí doba dnem následujícím po vzniku dluhu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1981, sp. zn. 3 Cz 99/81, č. 6/1984 Sb. NS, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2874/2007), a proto se eventuální právo žalobkyně dnem 2. 1. 2015 podle § 100 odst. 1 věty první ve spojení s § 101 zákona č. 40/1964 Sb. promlčelo.

11. Vzhledem k námitce promlčení důvodně vznesené na třetím jednání ve věci soud blíže nehodnotí důkazy provedené za účelem zjištění okolností, k nimž by bylo třeba přihlédnout při určení výše náhrady, zejména znaleckého posudku, resp. výslechu zástupců znaleckého ústavu, jakož i písemných důkazů neuvedených shora; též se staly bezvýznamnými důkazy k prokázání tvrzení o předžalobních výzvách, a k (jinak shodnému) tvrzení, že se účastníci na výši náhrady nedohodli ve lhůtě dle čl. LV zák. č. 303/2013 Sb.

12. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalovaní měli ve věci plný procesní úspěch. Náklady žalovaných spočívají v nákladech právního zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 8 odst. 1 advokátního tarifu z tarifní hodnoty ve výši 207 104 Kč, čemuž podle § 7 bod 6 advokátního tarifu odpovídá odměna ve výši 9 140 Kč za jeden úkon právní služby. Advokát žalovaných provedl v řízení tyto úkony: převzetí a příprava zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) AT, písemná podání ve věci samé ze dne 21. 2. 2019 na č. l. 49, 10. 6. 2020 na č. l. 129 a 29. 9. 2021 na č. l. 224, vše podle § 11 odst. 1 písm. d) AT, účast na jednání ve dnech 3. 2. 2020, 17. 7. 2020 a 10. 9. 2021, vše podle § 11 odst. 1, písm. g) AT. Spolu se jedná o 7 úkonů právní služby. Odměna právního zástupce žalované proto činí 63 980 Kč, dále právnímu zástupci žalovaných náleží náhrada hotových výdajů k 7 úkonům právní služby podle § 13 odst. 3 AT v paušální výši 300 Kč, tj. 2 100 Kč (7 x 300 Kč) a náhrada za promeškaný čas při zpoždění jednání dne 10. 9. 2021 podle § 14 odst. 1 písm. b) AT ve výši 100 Kč. Jelikož právní zástupce žalovaných je plátcem DPH, je třeba ve smyslu § 151 odst. 2 o. s. ř. poskytnout též náhradu této daně, a to z odměny ve výši 63 980 Kč, režijního paušálu ve výši 2 100 Kč a náhrady za promeškaný čas ve výši 100 Kč, což při sazbě DPH ve výši 21 % činí 13 897,80 Kč ( (63 980 Kč + 2 100 Kč + 100 Kč) x 0,21). Celková náhrada nákladů řízení proto činí 80 077,80 Kč (63 980 Kč + 2 100 Kč + 100 Kč + 13 897,80 Kč).

13. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud zohlednil, že právo samostatných společníků v rozepři na zaplacení pohledávky z titulu náhrady nákladů řízení není solidární (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2692/2006), a proto soud žalobkyni povinnost k náhradě nákladů řízení neukládal ve prospěch žalovaných společně a nerozdílně.

14. O nákladech státu rozhodl soud v souladu s § 148 odst. 1 o. s. ř. Státu vznikly náklady odpovídající znalečnému znaleckého ústavu qdq services ve výši 2 420 Kč přiznaného usnesením ze dne 23. 9. 2021 na č. l. 221. Žalobkyně neměla ve věci procesní úspěch a nejsou u ní splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, proto je podle výsledku řízení povinna náklady státu nahradit.

15. Pariční lhůta k zaplacení náhrady nákladů řízení odpovídá § 160 odst. 1 o. s. ř.; náhradu nákladů řízení žalovaných je třeba zaplatit k rukám advokáta, který žalované zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu Plzeň-město. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaní povinnosti uložené jim tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.