OSPM 38 C 106/2020-88

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní titul Alenou Chaloupkovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: osobní údaje žalované ⟪LB:lb_004⟫ zastoupená opatrovníkem zastoupená opatrovníkem údaje o zástupci ⟪LB:lb_005⟫ pro zaplacení 1 524 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 1 524 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 1524 Kč od 4.1.2020 do zaplacení, to vše ve splátkách po 500 Kč měsíčně splatných vždy nejpozději do každého 20.tého dne kalendářního měsíce počínaje měsícem březnem 2021 až do úplného zaplacení, a to pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení některé ze splátek či její části.

II. Žalovaná je dále povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši zaplaceného soudního poplatku, tedy 1000 Kč, a to ve splátkách po 500 Kč měsíčně splatných vždy nejpozději do každého 20.tého dne kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po zaplacení částky uvedené ve výroku I. až do úplného zaplacení pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení některé ze splátek či její části.

1. Žalobkyně se domáhala žalobou podanou dne 07. 04. 2020 po žalované zaplacení částky 1 524 Kč s příslušenstvím s tím, že dne datum při jízdě anonymizováno – linkou anonymizováno veřejné hromadné dopravy provozované žalobkyní se žalovaná nemohla při kontrole v údaj o čase hod prokázat přepravnímu kontrolorovi platným jízdním dokladem. Naplnila tak podmínky pro to, aby po ní žalobkyně požadovala zaplacení jízdného ve výši 24 Kč a přirážky k jízdnému ve výši 1 500 Kč, žalovaná tuto částku dosud žalobkyni nezaplatila.

2. Jelikož byla žalovaná nezletilá, byl jí ustanoven kolizní opatrovník územní celek usnesením ze dne 06. 10. 2020 č.j. 38 C 106/2020-36.

3. Opatrovník žalované zaslal soudu písemné vyjádření (čl. 45 a č.l. 54 spisu), ve kterém uvedl, že nesouhlasí s tím, aby byla žaloba směřována výlučně proti žalované, neboť ta je jako nezletilá odkázána výlučně na péči svých zákonných zástupců, kteří mají rozhodující úlohu v péči o nezletilou a mají nést následky za její závazky. Navrhl tedy, aby byla povinnost přenesena na rodiče nezletilé. Dále pak uvedl, že kontaktoval matku žalované a ta přislíbila dluh v součinnosti s právním zástupce žalobce vyřešit, neboť má zájem dluh zaplatit. V dalším vyjádření pak uvedl, že matka žalované sdělila, že se jí nedaří se spojit s právním zástupcem žalobce.

4. Žalovaná sama se k žalobě písemně nevyjádřila.

5. Soud nařídil jednání na datum, na které předvolal jednak žalovanou, opatrovníka žalované, ale i oba její rodiče. K jednání se dostavila žalovaná společně se svojí matkou, opatrovník se omluvil, právní zástupce žalobce, byť byl řádně předvolán (viz č.l. 68 spisu) se k jednání bez omluvy nedostavil.

6. Z hlášení a záznamu o provedené přepravní kontrole soud zjistil, že žalovaná cestovala v obec dne datum v údaj o čase hodin metrem anonymizováno A, byla kontrolována kontrolním orgánem žalobkyně číslo ve stanici anonymizováno a na jeho výzvu se neprokázala platnou jízdenkou, na místě nezaplatila ani jízdné ve výši 24 Kč ani přirážku k jízdnému ve výši 1 500 Kč.

7. Soud zjistil z úřední činnosti, že u zdejšího soudu není veden žádný opatrovnický spis na žalovanou ani její rodiče.

8. Z výslechu žalované jako účastnice řízení soud zjistil, že skutečně v předmětný den užila anonymizována tři slova, byla kontrolována a neměla zaplacenou jízdenku. Skutkový stav, tak jak je popsán v žalobě nepopřela. Dále uvedla, že si byla vědoma toho, že má zaplatit jízdenku, jela ale s přítelem, pospíchali a nikdo tam nebyl. K dotazu soudu uvedla, že si byla vědoma i toho, že pokud nezaplatí jízdenku, bude muset zaplatit více, tedy i přirážku. Dále uvedla, že proti ní není vedeno žádné jiné řízení. Dále uvedla, že studuje ulice anonymizováno školu v obec, rodiče jí řádně vyživují, dostává od nich i kapesné, nemá žádný problém s rodiči, jen teď je to těžší, protože mamka ztratila práci. Svého dluhu si je vědoma, o žádném jiném dluhu neví.

9. Z výslechu matky žalované jako svědkyně soud zjistil, že žalovaná doma nesdělila, že jela bez zaplacené jízdenky, dozvěděla se to až od opatrovníka, když jí kontaktoval. Jako rodina fungují normálně, mají tři děti, které vyživují a bydlí společně v jednom bytě. Kromě žalované mají ještě další dvě děti, které jsou mladší 15ti let. Otec s nimi bydlí pracuje na brigádách, hospodaří s příjmem asi 30 000 Kč měsíčně, se kterým s ohledem na nižší náklady na bydlení vystačí. Ona ztratila práci kvůli COVIDu, pracovala na brigády v pizzerii v obec. Nyní práci nemá, nemá žádné příjmy, pracuje jen otec žalované a z jím vydělaných peněz žijí. Ona čeká, až se situace zlepší a otevřou se opět provozovny, aby mohla opět nastoupit na brigádu, na Úřadě práce není evidovaná, protože jí řekli, že nemá nárok na podporu a žádnou práci ji nyní ani nemohou nabídnout. Rodina by byla schopna zaplatit dluh žalované ve splátkách po 500 Kč měsíčně.

10. Dle § 2550 občanského zákoníku, v rozhodném znění, smlouvou o přepravě osoby se dopravce zavazuje přepravit cestujícího do místa určení a cestující se zavazuje zaplatit jízdné.

11. Dle § 37 odst. 4 zákona písm. d) č. 266/1994 Sb., v rozhodném znění, průvodčí drážního vozidla, osoba, která řídí drážní vozidlo, nebo jiná osoba ve veřejné drážní osobní dopravě pověřená dopravcem a vybavená kontrolním odznakem nebo průkazem dopravce (dále„ pověřená osoba“) je oprávněna dávat cestujícím pokyny a příkazy k zajištění jejich bezpečnosti, bezpečnosti ostatních cestujících a bezpečnosti a plynulosti dopravy. Pověřená osoba je oprávněna uložit cestujícímu, který se neprokázal platným jízdním dokladem, zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému nebo vyžadovat od cestujícího osobní údaje potřebné k vymáhání jízdného a přirážky k jízdnému, pokud cestující nezaplatí na místě; osobními údaji potřebnými k vymáhání jízdného a přirážky k jízdnému se rozumí jméno, příjmení a datum a místo narození a adresa pro doručování.

12. Podle § 37 odst. 5 písm. b) zák. č. 266/1994 Sb. je cestující povinen při nástupu do drážního vozidla, pobytu v něm a při výstupu z drážního vozidla na výzvu pověřené osoby se prokázat platným jízdním dokladem. Neprokáže-li se platným jízdním dokladem z příčin na své straně, je povinen zaplatit jízdné z nástupní do cílové stanice vlaku nebo, nelze-li bezpečně zjistit stanici, kde cestující nastoupil, z výchozí stanice a přirážku k jízdnému, nebo pokud nezaplatí cestující na místě, prokázat se osobním dokladem a sdělit osobní údaje potřebné k vymáhání jízdného a přirážky k jízdnému.

13. Podle § 37 odst. 6 zák. č. 266/1994 Sb. výši přirážky stanoví dopravce v přepravních podmínkách. Výše přirážky nesmí přesáhnout částku 1 500 Kč.

14. Podle § 30 odstavec 1 Občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. v platném znění plně svéprávným se člověk stává zletilostí. Zletilosti se nabývá dovršením osmnáctého roku věku.

15. Podle § 581 Občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. v platném znění není-li osoba plně svéprávná, je neplatné právní jednání, ke kterému není způsobilá. Neplatné je i právní jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat.

16. Podle § 858 Občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. v platném znění rodičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění; vzniká narozením dítěte a zaniká, jakmile dítě nabude plné svéprávnosti. Trvání a rozsah rodičovské odpovědnosti může změnit jen soud.

17. Podle § 865 Občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. v platném znění rodičovská odpovědnost náleží stejně oběma rodičům. Má ji každý rodič, ledaže jí byl zbaven.

18. Podle § 2910 Občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. v platném znění škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

19. Podle § 2915 odstavec 1) Občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. v platném znění je-li k náhradě zavázáno několik škůdců, nahradí škodu společně a nerozdílně; je-li některý ze škůdců povinen podle jiného zákona k náhradě jen do určité výše, je zavázán s ostatními škůdci společně a nerozdílně v tomto rozsahu. To platí i v případě, že se více osob dopustí samostatných protiprávních činů, z nichž mohl každý způsobit škodlivý následek s pravděpodobností blížící se jistotě, a nelze-li určit, která osoba škodu způsobila.

20. Podle § 2920 odstavec 1) Občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. v platném znění nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, nebo ten, kdo je stižen duševní poruchou, nahradí způsobenou škodu, pokud byl způsobilý ovládnout své jednání a posoudit jeho následky; poškozenému náleží náhrada škody i tehdy, nebránil-li se škůdci ze šetrnosti k němu.

21. Podle § 2920 odstavec 2) Občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. v platném znění nebyl-li nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, nebo ten, kdo je stižen duševní poruchou, způsobilý ovládnout své jednání a posoudit jeho následky, má poškozený právo na náhradu, je-li to spravedlivé se zřetelem k majetkovým poměrům škůdce a poškozeného.

22. Podle článku 3 Úmluvy o právech dítěte platí, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Stát je povinen zajistit dítěti takovou ochranu a péči, jaká je nezbytná pro jeho blaho, přičemž berou ohled na práva a povinnosti jeho rodičů, zákonných zástupců nebo jiných jednotlivců právně za něho odpovědných, a činí pro to všechna potřebná zákonodárná a správní opatření.

23. Výše popsanou zákonnou úpravu ohledně nezletilého černého pasažéra vyložil soud tak, že oba rodiče, nebo toliko ten rodič, jemuž bylo dítě svěřeno do výlučné péče opatrovnickým rozsudkem, jsou povinni vykonávat rodičovskou odpovědnost zahrnující mj. dohled nad dítětem, jeho zastupování a spravování jeho jmění (viz §§ 858, 879 a 881 o. z.). Rodičovskou odpovědnost jsou povinni vykonávat rodiče v souladu se zájmy dítěte a způsobem a v míře odpovídající stupni vývoje dítěte, přičemž rodiče mají být všestranně příkladem svému dítěti (viz §§ 875, 880 a 884 o. z.). Pokud nebyl nezletilý způsobilý ovládnout své jednání a posoudit jeho následky, má poškozený, nejde-li o případy výjimečných majetkových poměrů škůdce a poškozeného, právo na náhradu škody jen proti tomu (zpravidla rodiči), kdo nad nezletilým zanedbal dohled (viz §§ 2920 a 2921 o. z.). Pokud byl nezletilý způsobilý ovládnout své jednání a posoudit jeho následky, má poškozený právo na náhradu škody proti nezletilému společně a nerozdílně s jeho rodičem, který nad ním zanedbal náležitý dohled. Nezanedbal-li rodič náležitý dohled, za škodu odpovídá samotný nezletilý (viz §§ 2920 a 2921 o. z.).

24. Pro posouzení sporu byla s přihlédnutím k čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky a k § 13 o. z. významná i poměrně rozsáhlá judikatura Ústavního soudu k této právní problematice.

25. Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 1864/16 vyplývá, že smlouva o přepravě v městské hromadné dopravě je uzavírána konkludentním jednáním spočívajícím na straně cestujícího v nástupu do příslušného dopravního prostředku. Cestující mlčky přistupuje i na další, obecně známé, vedlejší ujednání smlouvy, totiž mít u sebe platnou jízdenku, předložit jízdenku ke kontrole na vyzvání, zaplatit v případě porušení smluvních povinností smluvní pokutu ve formě přirážky k jízdnému. Přirážka k jízdnému je sankcí upravenou zákonem pro případ, že se cestující neprokáže platnou jízdenkou a je svou povahou sankcí za nesplnění povinností zaplatit jízdné za poskytované služby. Ústavní soud výslovně uvedl, že i když je nezletilý doprovázen svým zákonným zástupce, je to jedině nezletilý, který je smluvní stranou příslušné smlouvy o přepravě. Pokud cestující nezaplatí před zahájením přepravy řádně a včas jízdné, mlčky souhlasí s tím, že bude povinen zaplatit smluvní pokutu.

26. Z nálezu Ústavního soudu sp. zn.. I. ÚS 1775/14 vyplývá, že obecný soud musí v každé konkrétní věci posoudit, zda je u nezletilého dána způsobilost k uzavření smlouvy o přepravě včetně všech jejích ujednání a důsledků, a to i pro případ porušení. Úkolem obecného soudu je zohlednit vázanost dítěte jednotlivými ujednáními smlouvy, míru jeho zavinění při porušení povinností a současně ale chránit zájem dítěte, aby nevstupovalo do dospělosti se závazky, kterým nemůže dostát. Takový zájem dítěte je nejlépe dosažen tehdy, pokud se uplatní spoluodpovědnost zákonného zástupce. V každé konkrétní věci musí soud posoudit, zda je u nezletilého dána způsobilost k uzavření smlouvy o přepravě osob, včetně všech jejích ujednání a důsledků vyplývajících z jejího porušení. Nezletilé dítě ve věku dvanácti let je zpravidla způsobilé k tomu, aby mohlo nástupem do dopravního prostředku uzavřít platnou přepravní smlouvu s vědomím, že mu tím vzniká povinnost zaplatit stanovené jízdné. To, jakým způsobem rodiče o nezletilé dítě pečují a jak plní své rodičovské povinnosti, však může ovlivnit výrok soudu o uplatněném nároku na zaplacení smluvní pokuty. Pokud by totiž soudy zjistily, že k jízdám na černo docházelo v důsledku zanedbávání vyživovací povinnosti ze strany rodičů, a nikoliv vinou dítěte, je namístě, aby aplikovaly § 545 odst. 3 dřívějšího občanského zákoníku a žaloby v této části zamítli, protože dlužník porušení povinnosti zajištěné smluvní pokutou nezavinil. Pokud by např. matka, jíž byla žalovaná nezletilá svěřena do péče, jí dlouhodobě nedávala žádné peníze, ani jí jinak neobstarala jízdenku MHD, ačkoliv musela nezletilá dojíždět za školními povinnostmi, šlo by o tento případ, protože by k porušení přepravních povinností docházelo v důsledku zanedbávání rodičovských povinností ze strany matky, a že tedy není povinna přirážku k jízdnému platit, kdy by byly naplněny i podmínky zamítnutí žaloby podle § 3 dřívějšího občanského zákoníku. Nicméně i v případě, že nefunkčnost rodinných vztahů nebyla prokázána, a že by tedy porušení povinnosti uhradit jízdné mohlo být přičitatelné nezletilému dítěti, je třeba si klást otázku, zda si dítě ve věku dvanácti let může být vědomo následku spojeného s nezaplacením jízdného, tedy zda povinnost zaplatit přirážku k jízdnému, či dokonce hradit náklady řízení o zaplacení této částky, je přiměřená jeho rozumové a volní vyspělosti. Předpokladem subjektivní odpovědnosti je totiž schopnost zavinit, neboli schopnost vlastním jednáním založit svou odpovědnost, která se odvíjí od schopnosti člověka posoudit následky svého jednání a toto jednání ovládnout. Kromě toho nezletilé dítě obvykle nemá vlastní majetek, možnost obstarání si příjmu vlastním úsilím je zákonem omezena a rodiče vůči němu mají vyživovací povinnost; je tedy otázkou, zda může dítě samo nést odpovědnost za zaplacení smluvní pokuty a případných nákladů řízení. Soud musí zohlednit vázanost dítěte jednotlivými ujednáními smlouvy o přepravě, míru jeho zavinění při porušení této smlouvy a chránit zájem dítěte, aby do dospělosti nevstupovalo se závazky, jimž nemůže dostát. To může vést i k závěru, že řídící zájem dítěte bude nejlépe ochráněn tak, že se uplatní spoluodpovědnost jeho rodičů za dluhy vzniklé z jízd načerno. Pokud tedy nezletilé dítě není fakticky schopno splnit své povinnosti z přepravní smlouvy a není pro svoji nedostatečnou duševní vyzrálost schopno posoudit následky své jízdy načerno, v soukromoprávní rovině nic nebrání přenosu odpovědnosti za placení na jeho rodiče či jiného zákonného zástupce.

27. Z nálezů Ústavního soudu tedy plyne pro nalézací soudy následující závazný postup:

a) řídící zájem dítěte bude nejlépe ochráněn tak, že se uplatní spoluodpovědnost jeho rodičů za dluhy vzniklé z jízd načerno,

b) soud tedy v každé konkrétní věci musí posoudit, zda je u nezletilého (zejména vzhledem k jeho věku) dána způsobilost k uzavření smlouvy o přepravě osob, včetně všech jejích ujednání a důsledků vyplývajících z jejího porušení, zda si dítě vzhledem ke svému věku mohlo být vědomo následku spojeného s nezaplacením jízdného, tedy zda povinnost zaplatit přirážku k jízdnému, či dokonce hradit náklady řízení o zaplacení této částky, je přiměřená jeho rozumové a volní vyspělosti, to vše s ohledem na rodinné či majetkové zázemí dítěte.

c) pokud zjistí, že k jízdě na černo docházelo v důsledku zanedbávání vyživovací povinnosti ze strany rodičů, a nikoliv vinou dítěte, je namístě aplikovat § 545 odst. 3 dřívějšího občanského zákoníku (za účinnosti občanského zákoníku číslo Sb. § 2048 a násl. o. z.) a žalobu v této části zamítnout, protože dlužník porušení povinnosti zajištěné smluvní pokutou nezavinil, s tím, že důvodem zamítnutí by byl i § 3 dřívějšího občanského zákoníku (za účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. § 2 odst. 3 o. z.).

d) pokud nezletilé dítě není fakticky schopno splnit své povinnosti z přepravní smlouvy a není pro svoji nedostatečnou duševní vyzrálost schopno posoudit následky své jízdy načerno, je třeba přenést v soukromoprávní rovině odpovědnost za placení na jeho zákonného zástupce. K tomuto bodu soud dodává, že Ústavní soud, bohužel, ve svém nálezu neuvedl, jakým konkrétním institutem soukromého práva má být přenos odpovědnosti odůvodněn. Soud, vnímaje úvahy Ústavního soudu rozvedené v jeho nálezech, dospěl k závěru, že Ústavním soudem míněný soukromoprávní přenos odpovědnosti lze dovodit ze zanedbaného dohledu rodičů.

28. Soud se zabýval i judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, jež by mohla být pro rozhodnutí věci využitelná v širších souvislostech. Z nálezu sp. zn. II.ÚS 728/15 vyplývá, že jsou to především zákonní zástupci nezletilého, kteří za něj nesou finanční odpovědnost. Nikoliv dítě, ale zpravidla jeho zákonný zástupce rozhoduje o tom, zda dítě využije služeb podléhajících regulačnímu poplatku, přičemž dítě zásadně nemá ani reálnou možnost ovlivnit, zda regulační poplatek za svoji hospitalizaci bude jeho zákonným zástupcem uhrazen, či nikoliv a bylo by nepřiměřené po dítěti požadovat, aby svého zákonného zástupce k takové úhradě nutil. Navíc dítě si zejména v nižším věku nemusí být ani vědomo povinnosti regulační poplatek platit. Ústavní soud tedy v této věci dospěl k závěru, že není v souladu s obsahem Úmluvy o právech dítěte, aby byla právní úprava vykládána tím způsobem, že by nezaplacení regulačního poplatku bylo přikládáno k tíži nezletilého, resp. že by měla být úhrada tohoto regulačního poplatku vymáhána na osobě, která v době vzniku povinnosti jeho úhrady byla nezletilá.

29. Podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 211/2014 platí, že nelze ukládat nezletilým povinnost tehdy, pokud lze předpokládat, že povinnost nebudou poplatníci vůbec schopni plnit, aniž by to bylo způsobeno subjektivními okolnostmi na jejich straně, tedy bez ohledu na jejich majetkovou situaci. Stát by podle tohoto rozhodnutí neměl daně a poplatky ukládat nezletilým, pokud nepůjde o zdanění jejich majetku či jejich příjmů, protože jejich splnění či nesplnění je závislé pouze na plnění vyživovací povinnosti ze strany povinných subjektů a nikoliv na možnostech nezletilého. Uložení daňové povinnosti nemajetným nezletilým je tak třeba považovat za extrémní disproporcionalitu daňové povinnosti zakázanou čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod s přihlédnutím k čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Zásah do práv dítěte spočívající ve vytvoření závazků, které bude muset uhradit z jakýchkoliv prvních příjmů, které zpravidla svou prací získá, lze jen těžko označit za souladný s těmito závazky. Jistěže i nezletilé osobě může vzniknout povinnost k peněžitému plnění, ale právní stát, který se cítí být vázán Úmluvou o právech dítěte, by měl dbát na hmotněprávní i procesněprávní pojistky zajišťující ochranu práv dítěte v největší možné míře, a to i proti jeho zákonnému zástupci nebo pro případ jeho nedbalosti. Nezletilá osoba zásadně nemá reálnou možnost ovlivnit úhradu svých závazků, ani své rodiče (zákonné zástupce) k zaplacení závazku nutit, aby jí samotné na nezaplaceném poplatku nevznikl dluh, který by pak po ní měl být vymáhán poté, co nabude zletilosti. Nezletilý, v převážné většině případů nemajetné dítě, na jedné straně nemá žádnou možnost splnění své peněžité povinnosti ovlivnit, na straně druhé je to výlučně nezletilé dítě, kdo nese odpovědnost za její splnění a po kom může být vymáhána. Je nepochybné, že plní-li zákonní zástupci řádně povinnosti vyplývající z jejich rodičovské odpovědnosti a dluh vzniklý z jednání nezletilého ze svých příjmů (nikoli z příjmů nezletilého) dobrovolně hradí, považuje věřitel povinnost nezletilého za řádně splněnou. Výklad právní úpravy tak„ v tichosti předpokládá“, že za nezletilé osoby budou poplatek hradit jejich rodiče (zákonní zástupci), není správný. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že postupovat tak, že zatímco u nezletilců vyrůstajících ve zcela funkčních rodinách se považuje dluh za splněný postižením majetkové podstaty jejich zákonných zástupců, přičemž u nezletilců, jejichž zákonní zástupci svoji rodičovskou odpovědnost neplní, se dluh vymáhá na nich, není akceptovatelné. K takovému rozdílnému přístupu a nerovnosti mezi nezletilými dlužníky není žádný ospravedlnitelný důvod. Dále Nejvyšší správní soud odkázal na to, že podle Úmluvy o právech dítěte a čl. 32 odst. 1 Listiny děti a mladiství požívají zvláštní ochrany. Tuto ochranu stát nezajistí, pokud zcela bezdůvodně neumožní přenést alespoň v rovině platební odpovědnost na toho, jež se nesplnění povinnosti dopustil. Za spravedlivý kompenzační mechanismus nelze považovat oprávnění dítěte požadovat finanční náhradu po svých rodičích z titulu zanedbání rodičovské odpovědnosti. Takováto možnost následné kompenzace není dostatečná, protože s sebou nese jednak další zvýšené náklady a zejména se nebude možné jí domoci vždy, a to nejen v případě úmrtí zákonného zástupce, ale i v jiných případech (nemajetnost, neznámý pobyt apod.). Opačný postup by zjevně diskriminoval děti na základě jejich sociálního původu, neboť právě v nemajetných rodinách bude právní úprava vyvolávat naprosto nepřiměřené důsledky.

30. Soud nepominul ani judikaturu vztahující se k §§ 2920 a 2921 o. z., byť se týká poněkud odlišných skutkových dějů, protože i ta mohla přispět k správnému výkladu popsaných ustanovení pro daný případ. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 268/2015 vyplývá, že jen tehdy, pokud patnáctiletý nezletilý jedná impulsivně, bez rozmyslu a zcela proti pokynům dozorující osoby, dozorující osoba za vzniklou škodu neodpovídá. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Cz 170/1966 platí, že dozorující osoba se odpovědnosti nezprostí, pokud dodržování zákazu z její strany není před vznikem škodní události náležitě kontrolováno a jeho dodržování vyžadováno - u dětí školního věku nestačí zákaz jen vydat a jeho dodržování kontrolovat, nýbrž je třeba vždy učinit opatření, které by porušení zákazu účinně zabránilo. U dětí školního věku (v případě projednávaném Nejvyšším soudem šlo o desetileté děvče) je podle Nejvyššího soudu nutno předpokládat, že pouhé poučování např. o dopravních předpisech není dostatečnou zábranou dopravních nehod těchto dětí.

31. Popsané úvahy soudu se opírají i o východisko, že nezletilá a nevýdělečně činná osoba v podstatě nemá jakoukoli reálnou možnost ovlivnit to, zda a kdy budou její závazky uhrazeny. Bylo by od soudu pokrytecké, kdyby ignoroval reálný svět, pro nějž platí, že ve funkčních a finančně normálně hospodařících rodinách je naprosto samozřejmé, že úhradu závazků v nich žijících dětí zajistí jejich rodiče ze svého majetku. Vedle toho existují děti, jejichž závazky z jakéhokoli důvodu jejich rodiči hrazeny nejsou. Regulaci struktury a objemu závazků svých dětí však mohou ovlivnit v rámci výkonu svého rodičovského dohledu jedině jejich rodiče. Pokud jsou to jedině rodiče, kdo vznik a zánik závazku mohou ovlivnit, musí to být i oni, kdo ho mají povinnost plnit. Podle soudu by bylo zcela v rozporu se zájmem každého dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, kdyby soud ukládal dítěti v důsledku jeho černé jízdy sankci v podobě přirážky k jízdnému, aniž má vůbec dítě reálnou možnost tuto přirážku zaplatit a zamezit tak růstu příslušenství s ní spojeným, když si dítě není schopno vydělat prostředky na její úhradu.

32. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná použila veřejný hromadný dopravní prostředek provozovaný žalobkyní, aniž by zaplatila jízdné a v době nástupu do vozidla byla ve věku téměř 16ti let (do dosažení 16ti let zbývalo 15 dní). Byla tedy dle názoru soudu ve věku, kdy byla schopna pochopit, že uzavírá smlouvu o přepravě. V tomto věku lze již připustit, že nezletilé dítě ví, že za přepravu MHD je povinno zaplatit jízdné a tzv. si„ štípnout lístek“. Otázkou je, zda žalovaná mohla pochopit i další následky nezaplacení jízdného, tedy povinnost zaplatit smluvní pokutu (přirážku k jízdnému při nezaplacení jízdného), úroky z prodlení a důsledek případného soudního řízení, tedy zaplacení nákladů řízení. Soud dospěl k závěru, že žalovaná měla s ohledem na svůj věk a dále i s přihlédnutím k jejímu postoji a výpovědi vědět, že za jízdu MHD se platí a mohla dohlédnout i dalších finančních důsledků. Soud současně nezjistil žádné skutečnosti, z nichž by mohl dovodit, že by rodiče žalované zanedbávali svoji vyživovací povinnost a rodičovskou odpovědnost. Snad jen se soud pozastavil nad tím, že se žalovaná v údaj o čase hod dne datum nacházela v obec, nicméně se nejednalo o školní den, byť byl pátek byly stále zimní školní prázdniny. Soud tedy neshledal žádné skutečnosti, z nichž by mohl dovodit neplnění povinnosti rodičů vůči žalované. Žalobě proto vyhověl jak co do výše 24 Kč představujících jízdné, tak i do výše přirážky 1500 Kč, neboť je toho názoru, že ve věku téměř 16ti let, pokud není dán žádný důvod vycházející ze zdravotního stavu či mentálního omezení, je již každá osoba natolik mentálně vyspělá, aby pochopila, že užití vozidla MHD s sebou nese jednak povinnost zaplatit jízdné, ale též finanční následky při nesplnění této povinnosti, neboť obecně v tomto věku je již způsobilá k uzavírání pracovněprávních jednání (pracovní smlouvy apod.), je i trestně odpovědná a měla by tak chápat dopady svého jednání a nést případně důsledky porušení povinností. Pokud se týká příslušenství, tedy úroků z prodlení i do této sféry, se soud domnívá, dosahuje mentální úroveň téměř 16ti leté osoby, a proto i povinnost zaplatit příslušenství byla žalované uložena. Jelikož žalovaná svoji povinnost nesplnila a dostala se do prodlení dle § 1970 občanského zákoníku, přiznal soud též povinnost k zaplacení příslušenství, když úroky z prodlení jsou požadovány žalobkyní ve výši odpovídající § 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb. v rozhodném znění. Soud se současně nezabýval odpovědností rodičů, neboť ty žalobce jako osoby žalované neoznačil a vůči nim se uložení povinnosti nedomáhal.

33. Pokud se týká nákladů řízení, soud se nejdříve zabýval tím, zda je nezbytné, aby žalobce byl zastoupen advokátem. Vyšel z aktuální judikatury zejména Ústavního soudu a dospěl k názoru, že v daném případě nebyly dány výjimky vycházející ze složitosti případu pro to, aby bylo nezbytné řešit daný spor pomocí advokáta. Níže citovaná judikatura vychází z předpokladu, že nebude-li v civilním řízení městem (a žalobce je subjektem zřízeným městem za účelem výkonu konkrétní služby, a to zajištění dopravní obslužnosti na jeho území) prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým a jako takové je nelze proto přiznat, pokud nebude doloženo, že v konkrétním případě se vyskytuje určitá jedinečnost, unikátnost, složitost případu vyžadující právní pomoc advokáta a neumožňující zastoupení řešit interními právníky města. Pravidlem je tedy nepřiznání náhrady nákladů za zastoupení advokátem a jejich přiznání je naopak výjimkou z tohoto pravidla. Soud tedy přiznal žalované nárok na zaplacení pouze soudního poplatku zaplaceného v tomto řízení ve výši 1000 Kč dle zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích a nikoliv odměny a náhrady nákladů za zastupování advokátem (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2513/09 a dále nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 3243/09 nebo nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. III ÚS 1180/10, usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 2428/10, Nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09).

34. Pokud se týká uložené lhůty pro zaplacení, postupoval soud dle § 160 odstavec 1 o.s.ř. a s ohledem na skutečnosti, že žalovaná studuje, rodina hospodaří s napjatým rozpočtem, vyživuje 3 nezletilé děti a matka žalované je momentálně v důsledku krize způsobené nouzovým stavem s ohledem na onemocnění COVID -19 bez práce a bez příjmů, rozložil povinnost k zaplacení dluhu na splátky ve výši 500 Kč měsíčně, což matka žalované považovala za únosnou výši pro rozpočet rodiny, a splatnost stanovil od března 2021 vždy do každého 20tého dne měsíce. Stanovil však sankci ztráty výhody splátek při nedodržení této povinnosti či nezaplacení i části splátky. Takto upravená splatnost se pak vztahuje jak na jistinu dluhu, tak na příslušenství i náklady řízení.

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.).

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.