OSPM 38 C 269/2020

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní Mgr. Alenou Chaloupkovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno zainteresované společnosti 0/0, IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovaný: Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/1, Anonymizováno Anonymizováno ⟪LB:lb_004⟫ pro zaplacení částky ve výši 187.285,55 EUR s přísl.

I. Námitka žalovaného ze dne 12. 4. 2019, že věc má být dle článku 10. 1. uzavřené smlouvy projednána a rozhodnuta v rozhodčím řízení, ať již rozhodčím soudem právnická osoba či arbitrážním soudem Anonymizováno Anonymizováno se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 187 285,55 EUR a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaný je dále povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 101 398 Kč, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

1. Žalobou doručenou ke Krajskému soudu v Plzni dne 20. 11. 2015 (viz č.l. 2 - 3, 32) se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit mu částku ve výši 187 285,55 EUR a náhradu nákladů řízení. Žalobu odůvodnil tím, že dne datum uzavřel se žalovaným kupní smlouvu, na základě které se žalobce zavázal dodat žalovanému technologické zařízení kompletující linku pro výrobu sloupů a žalovaný se zavázal za dodání předmětu koupě zaplatit kupní cenu ve výši 1 713 500 EUR. Pro účely vývozu do Ruské federace byl vydán žalobci nezbytný certifikát a zařízení bylo žalobcem žalovanému dodáno a uvedeno do zkušebního provozu v době od 12. 4 do 21. 4. 2007, proběhla i výroba zkušebního počtu 8 sloupů. Žalovaný odmítl podepsat Protokol o předání zařízení a zaškolení personálu. Žalovanému vznikla povinnost doplatit 10% kupní ceny ve výši 171 350 EUR. Tento doplatek nebyl dosud zaplacen. Dle č.l. 8.5. kupní smlouvy tak vznikl žalobci nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1% denně z nezaplacené kupní ceny. Předmětem řízení je smluvní pokuta za období od 22. 11. 2012 do 19. 11. 2015 (tj. 1093 dní) ve výši 187 285,55 EUR. Žalobce ohledně pravomoci českých soudů ve věci rozhodovat odkázal na ustanovení čl. 10.1. uzavřené smlouvy s tím, že by mělo být aplikováno ruské hmotné právo a Úmluva OSN o mezinárodní koupi zboží. Uvedl dále, že žalovaný ohledně kvality dodaného zařízení vyvolal soudní spor v Ruské federaci, ve věci rozhodl Nejvyšší arbitrážní soud Ruské federace rozhodnutím ze dne datum, č. j. Anonymizováno-adresa/Anonymizováno, kterým byla žaloba proti žalobci zamítnuta. Současně žalobce odkázal na řízení vedená u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. spisová značka a spisová značka, která se týkají stejného právního základu, nicméně smluvní pokuty za jiná období.

2. Po zaplacení soudního poplatku ve snížené výši 10% (90% osvobození bylo přiznáno pravomocným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze č.j. spisová značka ze dne datum) odpovídající částce 2 530 Kč (viz č.l. 104) byla žaloba žalovanému doručena s překladem do ruského jazyka společně s usnesením o přerušení řízení č.j. spisová značka ze dne datum s ohledem na probíhající dovolací řízení ve věci vedené u Krajského soudu v Plzni sp. zn. spisová značka, dokumenty byly doručeny dne 14. 9. 2017 (viz č.l. 124 až 128). V řízení bylo pokračováno na základě usnesení č.j. spisová značka ze dne datum. Krajský soud v Anonymizováno se následně zabýval svojí věcnou příslušností a dospěl k závěru, že není věcně příslušným ve věci rozhodovat. Usnesení o pokračování v řízení bylo společně s výzvou k vyjádření se k věcné příslušnosti opět přeloženo do ruského jazyka a doručeno žalované dne 8. 4. 2019 (viz č.l. 163 až 167).

3. Žalovaný se vyjádřil podáními doručenými Krajskému soudu v Anonymizováno (viz č.l. 150 – 155). V podáních uvedl, že vznesla námitky proti předání věci zdejšímu soudu. Jeho námitky lze shrnout tak, že není dána pravomoc českých soudů o věci rozhodovat, neboť žalovaná není rezidentem v ČR, věc by měla být řešena v rozhodčím řízení, a to dle Arbitrážního řádu Ruské federace, obdobný rozhodčí soud na území ČR nepůsobí a soudní rozhodnutí by nebylo v Ruské federaci uznáno a rozhodnutí by nebylo tak vykonatelné. Příslušným k rozhodování by měl být dle žalovaného Arbitrážní soud Anonymizováno oblasti. Žalovaný dále namítl s odkazem na čl. 195, 196, 199 Občanského zákoníku Ruské federace promlčení nároku žalobce.

4. Usnesením Vrchního soudu v Praze č.j. Ncp 576/2019- 172 ze dne datum bylo rozhodnuto o tom, že ve věci jsou věcně příslušné okresní soudy a věc byla postoupena zdejšímu soudu k vyřízení. Usnesení bylo žalovanému doručeno (viz č.l. 195 až 202). Usnesení nabylo právní moci dne 11. 6. 2020 a věc byla postoupena k vyřízení zdejšímu soudu dne 18. 9. 2020.

5. Usneseními ze dne datum byli žalobce (viz č.l. 216) a žalovaný (č.l. 215) vyzváni k vyjádření. Soud současně nařídil termíny jednání na dny datum, datum a datum. Předvolání i usnesení obsahující výzvu bylo žalovanému doručeno dne 30. 8. 2021 (viz č.l. 333-335, reakce žalovaného č.l. 348 – 356, 375 a dokumenty doručené soudu dne 6. 12. 2021 viz č.l. 387 a násl.)

6. Žalobce se k výzvě soudu vyjádřil podáním ze dne 4. 2. 2021 (viz č.l. 246) a ze dne 2. 11. 2021 (viz č.l. 367). V podání navrhl zopakoval svoji argumentaci uvedenou shora, odkázal na rozhodnutí zdejších soudů, zejména pak na rozhodnutí Nejvyššího arbitrážního soudu Ruské federace sp. zn. 586_432039 ze dne datum, Nejvyššího soudu ČR č.j. spisová značka ze dne datum a Vrchního soudu v Praze č.j. spisová značka ze dne datum, kterými byla řešena pravomoc českých soudů, hmotně právní režim smluvního vztahu a obrana žalovaného týkající se nesplnění povinností žalobce spočívající v uplatněném nároku na vrácení části peněžitého plnění z titulu neoprávněného majetkového prospěchu (rozhodnutí arbitrážních soudů Ruské federace). Žalobce navrhl pro případ potřeby též výslechy jednatele žalobce a původního jednatele žalobce za účelem vyložení ustanovení smlouvy. Dále odkázal na listinu nazvanou znalecký posudek ze dne datum vypracovaný v řízení sp. zn. spisová značka týkající se Občanského zákoníku Ruské federace a doložil příslušná ustanovení tohoto předpisu v ruštině.

7. Žalovaný se k jednání dne datum ani k jednání dne datum nedostavil s omluvou, že s ohledem na situaci týkající se onemocnění COVID - 19 nedostala oprávněná osoba žalovaného vízum ke vstupu do ČR, neobdržela ani odpověď od Krajské hygienické stanice v Anonymizováno a z jednání se proto omlouvá a žádá o jeho odročení, žalovaný vznesl námitku, že bez jeho přítomnosti není možné ve věci jednat. V podání na č.l. 348 dále žalovaný zopakoval námitky nedostatku pravomoci soudu (překlad je obsažen v protokolu z jednání ze dne datum, tlumočnice sdělila podstatný obsah listiny přímo při jednání). Uvedl, že soud není nadán pravomocí o věci rozhodovat, věc by měla být rozhodnuta Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře a Agrární komoře v Praze a namítl, že mu nebyla doručena žaloba a další dokumenty.

8. Jednání dne datum nebylo odročeno, neboť soud postupoval dle Ochranného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 26. 11. 2021, č.j. MZDR 20599/2020-131/MIN/KAN podle něhož je Ruská federace zařazena mezi země s velmi vysokým rizikem výskytu onemocnění COVID – 19, neboť není v opatření výslovně zmíněna. Pro příjezd osob z takových zemí do ČR jsou stanovena pravidla Ochranným opatřením Ministerstva zdravotnictví ze dne 26. 10. 2021, č.j. MZDR 20599/2020-126/MIN/KAN tak, že v čl. I. bodu B) 3) a pokud je jejich vstup odůvodněn předvoláním soudu, neplatí pro ně dle čl. II bodu 1 h) zákaz vstupu na území ČR. Příjezd zástupce žalovaného či jeho právního zástupce tak nebyl zakázán, jen musela konkrétní osoba splnit opatřením stanovené podmínky a včas podmínky řešit. S ohledem na tyto skutečnosti soud proto nemůže při zohlednění data doručení předvolání žalovanému dne 30. 8. 2021 omluvu žalovaného považovat za důležitý důvod, pro který by mělo být jednání ve smyslu § 119 o.s.ř. odročeno.

9. Soud zjistil z provedených listinných důkazů následující skutkový stav. Účastníci řízení uzavřeli dne datum smlouvu č. hodnota, jejímž předmětem byla povinnost žalobce dodat žalovanému zařízení na výrobu 12 m sloupů osvětlení a žalovaný se zavázal zaplatit kupní cenu ve výši 1 713 500 EUR, splatnou tak, že 50% bude zaplaceno do 10ti dní od podpisu smlouvy, 40% bude zaplaceno 10 dní před expedicí a 10% po podpisu Protokolu o uvedení zařízení do provozu u žalovaného. Dohodnutá cena zahrnovala i obaly, montáž a zaškolení obsluhy. V článku 8.5. smlouvy účastníci sjednali pro případ prodlení s doplatkem kupní ceny ve výši 10% ( tedy 171 350 EUR) smluvní pokutu ve výši 0,1% z neuhrazené částky za každý den prodlení. V článku 10.1. účastníci ujednali, že spory týkající se tohoto smluvního vztahu budou rozhodovány arbitrážním soudem v sídle žalobce a při projednávání sporů bude použito ruské právo. (viz. č.l. 5 - 14).

10. Základem sporu se zabývaly již vyšší soudy v níže popsaných rozhodnutí, jejichž odůvodnění vzal soud při své úvaze za základ a postupoval ve shodě s jejich závěry, na které pak navázal.

11. Soud se předně zabýval otázkou, zda je pravomocný o věci rozhodovat. Tuto otázkou se zabýval již Nejvyšší soud České republiky v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 5383/2016 - 165 ze dne 26. 9. 2018 (rozhodnutí bylo vydáno s ohledem na řízení vedené u Krajského soudu v Anonymizováno sp. zn. spisová značka), který řešil otázku pravomoci českých soudů rozhodovat spory mezi účastníky plynoucí z předmětného smluvního vztahu s ohledem na ustanovení čl. 10.1. uzavřené smlouvy a učinil následující úvahu. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v projednávané věci je jednoznačně dán mezinárodní prvek, jelikož se jedná o žalobu české právnické osoby proti právnické osob, která má sídlo na území Ruská federace. Smlouva mezi ČSSR a SSSR o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních, uveřejněná vyhláškou MZV č. 95/1983 Sb., jejímiž nástupnickými státy ČR a Ruská federace jsou, otázku pravomoci soudů pro projednávanou věc neupravuje. Řízení bylo zahájeno po datum, a je tedy nutné aplikovat nařízení Brusel I. Podle bodu 14 recitálu Brusel I. je třeba respektovat smluvní volnost stran s výjimkami výslovně stanovenými na pojištění, spotřebitelské a pracovní smlouvy. Podle čl. 23 odstavec 1 nařízení Brusel I. je možné dohodou upravit pravomoc soudu ve sporu z určitého právního vztahu, pokud má alespoň jedna strana na území členského státu bydliště (tedy i sídlo). Soud vyložil ustanovení čl. 10.1. shora popsané smlouvy ve sporu mezi účastníky týkajícím se zaplacení smluvní pokuty tak, že při výkladu pojmu „arbitrážní soud“ v sídle žalobce použil úvahu aplikovanou v rozhodnutích Soudního dvora EU (citován je např. rozsudek SDEU z 9.11.2000 ve věci SDEU Corck Maritime GmbH proti Nandelsveem BV) tak, že je třeba vycházet nejen z jazykového znění prorogační doložky, ale též z úmyslu stran a je třeba přihlédnout též k tomu, že původní smlouva byla sepsána v ruském jazyce a v Ruské federaci se pod pojmem „arbitrážní soud“ považují soudy, které jsou povolány rozhodovat spory v obchodních věcech. Nejvyšší soud ČR tak zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, který se prorogační doložkou dle jeho názoru nezabýval správně, neboť ustanovení vyložil tak, že se nejedná o české soudy. S tímto závěrem Nejvyšší soud ČR nesouhlasil, naopak jeho výklad i následný postup Vrchního soudu v Praze ve věci 8 Cmo 71/2015 jednoznačně vykládá citovanou prorogační doložku tak, že jako pravomocný je povolán soud příslušný k rozhodování ve věcech obchodních. V rozhodnutí pak též Nejvyšší soud ČR vyložil, že při projednávání je potřeba použít ruské hmotné právo (viz č.l. 256 až 259, 260 - 278).

12. Dále pak soud vycházel též z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. spisová značka ze dne datum (bylo vydáno s ohledem na řízení vedené u Krajského soudu v Anonymizováno ve věci spisová značka), ve kterém byl řešen spor plynoucí ze stejného smluvního vztahu. Předmětem daného řízení byl jednak nárok žalobce na doplacení ceny (jistiny) ve výši 10% nezaplaceného doplatku ceny ze smlouvy odpovídající 171 350 EUR a dále pak žalobcem uplatněný nárok na zaplacení smluvní pokuty vzniklé v důsledku prodlení se zaplacením doplatku za dobu od 5. 5. 2007 do 18. 12. 2009. Soud vyložil, že na smluvní vztah mezi účastníky je třeba aplikovat Úmluvu OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (dále též jen Úmluva), která je závazná pro ČŘ jako nástupnický stát ČSFR a Ruskou federaci jako nástupnický stát SSSR, když Úmluva musí být aplikována v situacích, kdy si účastníci smluvního vztahu zvolí právní řád jednoho z členských států Úmluvy (v daném případě byla dána volba ruského práva v čl. 10.1. smlouvy). Soud došel ke stejnému skutkovému závěru ohledně vzniklého smluvního vztahu, práv a povinností z něj plynoucích pro účastníky jako je uvedeno shora pod bodem 9. Z důkazů provedených v řízení před Krajským soudem v Plzni Vrchní soud v Praze dále dovodil skutkový závěr spočívající v tom, že den 18. 4. 2007 je třeba považovat za den, kdy měl žalovaný povinnost podepsat Protokol o uvedení zařízení do provozu a od tohoto data se odvíjí lhůta k zaplacení doplatku sjednané ceny ve výši 10% odpovídající částce částka. Po uplynutí lhůty 10ti bankovních dnů se tedy dne 3. 5. 2007 dostal žalovaný do prodlení se zaplacením doplatku kupní ceny (viz str. 7 bod 17 citovaného rozhodnutí). Tímto rozhodnutím byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Anonymizováno ze dne datum č.j. spisová značka ve výroku I., který se týkal jistiny nedoplatku na ceně dle smlouvy. V ostatních výrocích včetně výroku týkajícího se smluvní pokuty byl rozsudek zrušen s odůvodněním, že Úmluva neobsahuje žádná ustanovení týkající se zajištění závazků, pod které lze zahrnout i smluvní pokuty. Současně soud vyložil, že na tento nárok je potřeba aplikovat ruské právo (viz č. 224 rubová strana, str. 8 rozhodnutí). Z tohoto rozhodnutí proto soud převzal skutkový závěr týkající se počátku prodlení (dne 3. 5.2017) a trvání prodlení se zaplacením jistiny, které je základem skutkového závěru i v tomto řízení. Soud nezjistil v tomto řízení žádné důvody, proč by se měl od tohoto skutkového závěru odchýlit. Předmětem řízení vedeného u zdejšího soudu je smluvní pokuta zajišťující zaplacení jistiny ve výši 171 350 EUR vyčíslená za období od 22. 11. 2012 do 19. 11. 2015. Z tvrzení žalobce soud dovodil, že jistina ve výši 171 350 EUR nebyla v předmětném období zaplacena, žalovaný k této skutečnosti ničeho netvrdil. Skutečnost, že nebyla v předmětném období jistina zaplacena, lze dovodit i ze samotného rozsudku Vrchního soudu v Praze, který byl vyhlášen dne datum, kterým byl potvrzen výrok týkající se tohoto nedoplatku. Soud tedy dovodil skutkový závěr, že ke dni vydání rozhodnutí jistina zaplacena nebyla a prodlení s jejím zaplacením tedy k tomuto dni trvalo.

13. Nejvyšší Arbitrážní soud Ruské federace se dále v rozhodnutí sp. zn. Anonymizováno_Anonymizováno ze dne datum zabýval obranou žalovaného spočívající v tom, že smlouva ze dne datum uzavřená mezi účastníky byla rozhodnutím Arbitrážního soudu Anonymizováno oblasti ze dne datum ve věci č. Anonymizováno-Anonymizováno/Anonymizováno-Anonymizováno uznána za neuzavřenou v části poskytnutí služeb týkajících se montáže zařízení a zaškolení personálu, a peněžní prostředky zaplacené žalovaným v rozsahu odměny za takové služby by tedy měly být považovány za neoprávněné obohacení. Nejvyšší Arbitrážní soud Ruské federace se však s tímto posouzením neztotožnil, zaplacenou kupní cenu ve výši 90% z dohodnuté ceny ve výši 1 713 500 EUR tedy ani z části nepovažoval za neoprávněné obohacení a navíc odlišně od nižších instancí vyhodnotil i počátek běhu promlčecí doby ve vztahu k nároku na vrácení neoprávněného obohacení. Z těchto důvodů zrušil rozhodnutí dovolacího soudu a ponechal beze změn rozhodnutí Osmého arbitrážního odvolacího soudu ze dne datum, kterým byla žaloba podaná žalovaným proti žalobci o vrácení neoprávněného majetkového prospěchu souvisejícího se zaplacením části ceny ve výši 23 708 152 rublů a 65 kopjejek s příslušenstvím zamítnuta (viz č.l. 248 až 255).

14. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Otázky procesní (tedy pravomoc a příslušnost soudu) byly již shora řešeny a vyřešeny ve shodě se závěry Nejvyššího soudu ČR. Pokud je ve věci dána pravomoc a místní a věcná příslušnost zdejšího soudu, není k rozhodování ve věci povolán rozhodčí soud. Z tohoto důvodu soud zamítl výrokem I. námitku žalovaného dle § 106 o.s.ř., když dospěl k závěru, že byť v prvním úkonu ve věci samé došlo ze strany žalovaného k řádnému uplatnění námitky, že věc má být projednána před rozhodčím soudem (námitky žalovaného byly dvě, jednak námitka, že věc má být projednána před Rozhodčím sudem při Hospodářské komoře a Agrární komoře a jednak námitka, že věc má být projednána arbitrážním soudem v Ruské federaci), nesprávnost této námitky byla v části týkající se pravomoci českých soudů již shora blíže odůvodněna pod bodem 11 a v části týkající se režimu českého rozhodčího řízení nemá žádnou oporu v uzavřené smlouvě. Proto jí soud zamítl.

15. Dále pak soud dospěl ve shodě s již citovanými závěry vyšších soudů k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena platná smlouva kupní, jejíž právní režim podléhá Úmluvě OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (dále jen Úmluva), bližší argumentace je obsažena pod bodem 12. Předmětem tohoto řízení je však pouze zaplacení smluvní pokuty zajišťující řádné a včasné zaplacení kupní ceny, které režimu této Úmluvy nepodléhá, viz taktéž bod 12. Dle ujednání čl. 10.1. uzavřené smlouvy podléhá vztah mezi účastníky režimu ruského hmotného práva. Proto soud v souladu s uzavřenou smlouvou aplikoval Občanský zákoník Ruské federace (dále též jen OZRF), a to ustanovení vztahující se ke smluvní pokutě jako jedné z forem zajištění závazků (čl. 330 až 333 OZRF) a ustanovení vztahující se k žalovaným vznesené námitce promlčení (čl. 195, 196, 200 OZRF). Soud získal znění OZRF od Ministerstva spravedlnosti v anglické verzi, jejíž podstatná část je připojena ve spisu na č.l. 378-382 a měl k dispozici též ruskou verzi, která byla poskytnuta žalobcem (viz č.l. 372- 374) Při výkladu ustanovení čl. 330 a následující OZRF týkajících se smluvní pokuty soud použil jako pomocnou též listinu založenou žalobcem nazvanou Znalecký posudek č. 01/2019, byť tak učinil zejména v rozsahu překladu příslušných ustanovení. Soud si pro kontrolu zjistil podstatný obsah ustanovení též od přítomné tlumočnice při jednání dne datum (viz protokol č.l. 382 a násl.) Ujednání účastníků o smluvní pokutě jsou obsažena v písemné smlouvě, je tak splněn požadavek čl. 331 OZRF vyžadující písemnou formu ujednání. Z ujednání je jednoznačně patrné, že povinnost zaplatit tzv. „neustójku“ (smluvní pokutu) nastává při nesplnění závazku žalovaného zaplatit včas a řádně doplatek kupní ceny, je tedy možné ujednání podřadit pod čl. 330 OZRF. Možnost snížení „neusójky“ upravená v čl. 333 OZRF je vázáná na návrh dlužníka, který nebyl žalovaným v koncentrační lhůtě v tomto řízení řádně vznesen, soud se tedy výší smluvní pokuty nezabýval, tuto nepřezkoumával a vyšel z ujednání stran, které považuje za platné. Výše smluvní pokuty („neustójky“) je upravena ujednáním stran ve smlouvě na 0,1% denně z dlužné částky. Zajištěno touto smluvní pokutou je tedy v daném konkrétním případě zaplacení částky ve výši 171 350 EUR. Povinnost zaplatit tuto částku byla již pravomocně uložena (viz shora). Za základ procentního výpočtu tedy soud vzal právě tuto pravomocně přiznanou částku, denní výše smluvní pokuty tedy činí 171,35 EUR. Doba prodlení, která je dle žaloby předmětem tohoto řízení byla vymezena od 22. 11. 2012 do 19. 11. 2015, tedy na dobu 1093 dní. Této době odpovídá smluvní pokuta v absolutní výši 187 285,55 EUR. Žalobci tedy vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty v této výši. Smluvní pokuta byla předmětem i dalších řízení vedených u Krajského soudu v Anonymizováno sp. zn. spisová značka (toto řízení se týkalo smluvní pokuty za období od 5. 5. 2007 do 18. 12. 2009) a sp. zn. spisová značka (řízení se týkalo smluvní pokuty za období od 19. 12. 2009 do 21. 11. 2012), nezpůsobují tak překážku litispendence. Soudu je známo, že byla po podání žaloby v této věci zahájena i další řízení týkající se smluvní pokuty,, v nichž dosud nebylo rozhodnuto, ta však žádnou překážku pro toto řízení znamenat nemohou, soud se tedy již jejich předmětem podrobně nezabýval.

16. K žalovaným vznesené námitce se soud zabýval i tím, zda nedošlo k promlčení nároku žalobce. Soud aplikoval ustanovení čl. 196 OZRF, který stanoví obecnou promlčecí dobu v trvání 3 let, jejíž běh počíná dle čl. 200 OZRF dnem, kdy se osoba oprávněná dozvěděla o porušení svého práva a o tom, kdo se tohoto porušení dopustil. Vzhledem k tomu, že splatnost smluvní pokuty nemohla nastat dříve, než 22. 11. 2012 (ve vztahu k prvnímu dni žalovaného období a následně pak za každý den nastává splatnost samostatně), prvním dnem prodlení, které je předmětem tohoto řízení je tedy den 23. 11. 2012, 3letá promlčecí doba tak nemohla uplynout dříve, než 23. 11. 2015. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána dne 20. 11. 2015, k promlčení nemohlo dojít. Ze všech těchto důvodů soud žalobě ve výroku II. zcela vyhověl. Předmětem řízení nebylo příslušenství, soud se tak nezabýval případnou konkurencí smluvní pokuty a úroku z prodlení.

17. Ohledně nákladů řízení soud postupoval dle § 142 odstavec 2 o.s.ř. a přiznal žalobci, který byl v řízení zcela úspěšný plnou náhradu nákladů řízení. Předchozí právní zástupkyně žalobce zaslala žalobci předžalobní upomínku datovanou dnem 26. 4. 2007 (viz č.l. 30), byla tak splněna podmínka dle § 142a o.s.ř. Náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 530 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 187 285,55 EUR, jejíž přepočet byl stanoven vždy ke dni vyčíslení daného úkonu sazbou ČNB k EUR za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. Převzetí a příprava zastoupení dne 16. 10. 2012, sazba ČNB činila 24,88 Kč za 1 EUR, úkon tedy činil 26 940 Kč. Sepis žaloby dne 20. 11. 2015, sazba ČNB činila 27,03 Kč za 1 EUR, úkon tedy činil 28 580 Kč a účast právního zástupce žalobce u jednání dne datum, sazba ČNB činila 25,46 Kč za 1 EUR, úkon tedy činil 27 380 Kč. Dle pak vznik, nárok na tři paušální ánáhrady výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ze součtu 83 800 Kč ve výši 17 598 Kč, celkem tedy ve výši 101 398Kč.

18. Pariční lhůta jak ve vztahu k náhradě nákladů řízení, tak samotnému přiznanému nároku je stanovena dle § 160 o.s.ř. Platební místo je v případě nákladů řízení stanoveno k rukám právní zástupkyně žalobkyně.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu Plzeň-město. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.