OSPM 16 C 132/2019-522

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Miroslavem Skalou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno zainteresované osoby 0/0, Anonymizováno IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupený advokátem Anonymizováno. Anonymizováno. Anonymizováno Anonymizováno sídlem U Anonymizováno Anonymizováno/Anonymizováno, Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno sídlem Anonymizováno Anonymizováno, Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno zastoupená advokátkou Anonymizováno. Anonymizováno Anonymizováno sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 ⟪LB:lb_004⟫ pro: žaloba na zaplacení 871 200 Kč oproti vydání vozidla

I. Žalovaný je povinen, zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 871 200 Kč s úrokem z prodlení 9,75 % ročně z této částky od 14. 6. 2019 do zaplacení.

II. Žaloba se zamítá ohledně zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 174 240 Kč za dobu od 9. 11. 2018 do 13. 6. 2019 a zákonného úroku z prodlení z částky 696 960 Kč za dobu od 20. 11. 2018 do 13. 6. 2019.

III. Žaloba se zamítá ohledně navázání platební povinnosti žalovaného, uvedené ve výroku (I), na vzájemnou povinnost žalobce, vydat žalovanému vozidlo Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno VIN: VIN kód, reg. zn. SPZ.

IV. Žalovaný je povinen, zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 395 960,40 Kč, k rukám tituly před jménem tituly před jménem jméno FO, advokáta.

V. Žalovaný je povinen, zaplatit českému státu – Okresnímu soudu Plzeň-město do 3 dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení 7 398,08 Kč.

1. Žalobce se domáhal žalobou ze dne 20. 7. 2019 vrácení kupní ceny, kterou vynaložil na zakoupení nákladního automobilu Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno, VIN: VIN kód, reg. zn.: SPZ, když kupní cena činila 871 200 Kč a samotná kupní smlouva byla uzavřena ústní formou dne datum. Uvedl, že vozidlo mělo skrytou vadu – bylo těžší, než jak uváděl údaj v technickém průkazu (TP), tudíž vozidlo mělo nižší užitečnou hmotnost než deklarovanou. Žalobce po zjištění vady bezodkladně odstoupil od kupní smlouvy, šlo o podstatné porušení smlouvy.

2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Namítl zejména, že se nejednalo o vadu, neboť v ústní kupní smlouvě nebylo kategoricky vymíněno, jakou má mít vůz užitečnou hmotnost. Pokud šlo o vadu, tato byla zjevná. Tudíž odstoupení bylo opožděné. Navíc nešlo o podstatné porušení smlouvy, žalovaný by byl schopen vadu odstranit. Během řízení navíc byl vůz poškozen požárem, takže žalobce není schopen jej vrátit ve stavu, v němž jej převzal.

3. Byl zjištěn tento skutkový děj:

4. Žalobce, který živnostensky provozoval nákladní autodopravu, po poškození svého dosavadního vozu Fiat Ducato se prostřednictvím manželky obrátil v měsíci listopad 2018 na jejího známého – jednatele žalovaného - se žádostí o urychlené sehnání (tj. odprodej) odpovídajícího nákladního vozu. Podmínkou byla tzv. užitečná hmotnost 1000 – 1200 kg.

5. Poznamenává se, že užitečná hmotnost je definována jako hmotnost nákladu, přepravovaných osob (vč. řidiče) a případného pomocného nebo pracovního zařízení.

6. Naproti tomu pohotovostní hmotnost je v podstatě hmotnost vozu, který je v pohotovosti a připraven k jízdě. Přesně jde o hmotnost prázdného vozidla s předepsanou výbavou a plnou zásobou provozních hmot. Pro úplnost se uvádí, že se užívá ještě obdobný pojem provozní hmotnost, jenž je prakticky shodný s pohotovostní hmotností (tedy hmotností prázdného vozu připraveného k jízdě). Pokud do vozidla majícího pohotovostní hmotnost přistoupí řidič, má vozidlo provozní hmotnost. Pohotovostní hmotnost a provozní hmotnost se tedy navzájem liší pouze o předpokládanou hmotnost řidiče (uváděno jako 75 kg).

7. Součet pohotovostní hmotnosti, k níž je přidán náklad („užitečná hmotnost“), je celková hmotnost. Touto vahou vůz zatěžuje vozovku.

8. Žalobce měl další podmínku, že s ohledem na své řidičské oprávnění a živnostenské oprávnění potřeboval celkovou hmotnost vozu do 3500 kg.

9. Jestliže tedy při sjednávání smlouvy byly sdělovány požadavky na horní mez celkové hmotnosti a dále na určitou pro žalobce přiměřenou užitečnou hmotnost, pak z tohoto vycházel implicitní následující velmi podstatný požadavek kupujícího, který byl mezi stranami rovněž zřejmý: aby pohotovostní hmotnost vozu byla nanejvýš 2500 kg.

10. Bylo dále nesporné, že manželka jednala jako zmocněnec žalobce, proti tomuto nebyly vzneseny ani v tomto řízení žádné námitky.

11. Účastníci se posléze definitivně shodli na konkrétním vozu Anonymizováno a uzavřeli kupní smlouvu v okamžiku, kdy žalobci byl předložen a jím odsouhlasen velký TP (technický průkaz). Za okamžik završení smluvního jednání a vlastního uzavření smlouvy je třeba považovat prostudování a odsouhlasení dokladů k vozidlu, neboť do té doby ještě nebyl předmět kupní smlouvy definitivně sjednán. Německý TP vozidla je založen na č.l. 78 an., vozidlo bylo vyrobeno v Turecku, turecký TP je č.Anonymizováno. Anonymizováno – Anonymizováno, kde v kolonce G je právě údaj o provozní hmotnosti (č.l. 128), označený překladatelem jako tzv. čistá hmotnost 3 140 Kč, což je pravděpodobně zcela správný údaj, který vozidlo opravdu mělo. Naproti tomu v německém TP (č.l. 82) již je nesprávně v kolonce G údaj 2 307 kg. - Přitom bylo ještě prokázáno, že tato „čistá“ či provozní hmotnost je uváděna vždy vč. nástavby, kdy byla vyvrácena argumentace žalovaného, že nástavba je odmontovatelná a údaje v těchto TP jsou v podstatě správné (srov. znalecké zkoumání č.l. 296). Český TP je č.l. 186 – 188 a rovněž obsahuje mylnou hmotnost.

12. Podle TP měl vůz provozní hmotnost 2307 kg (sjednaná vlastnost v kupní smlouvě). Dodává se, že toto by bylo v souladu s původním požadavkem žalobce, vycházela by totiž užitečná hmotnost 1193 kg (3500 kg mínus 2307 kg). Jinak řečeno obsahem kupní smlouvy byla vlastnost vozidla, že užitečná hmotnost bude 1 193 kg.

13. Ve skutečnosti však vůz měl provozní hmotnost nikoliv 2307 kg, nýbrž faktickou provozní hmotnost přes 3080 kg. Číslo 3080 kg je výsledek vážení v posudku tituly před jménem jméno FO ze dne datum, č.l. 18, kde byl vůz vážen s „téměř prázdnou“ nádrží, takže pokud by měl mít nádrž plnou, jak to odpovídá definici provozní hmotnosti, bylo by to ještě o desítky kilogramů více; tento rozdíl nemá pro výsledek sporu význam a soud jej neřešil.

14. Z tohoto plyne důsledek, že faktická užitečná hmotnost činila necelých 420 kg. Při zjištění této hodnoty je nutné vyjít z faktické provozní hmotnosti 3080 kg, k níž žalobce mohl legálně „dorovnat“ pomocí nákladu ještě 420 kg, aby dospěl k celkové hmotnosti, kterou žalobce legálně na silnicích nesměl překročit, tedy 3 500 kg. Tedy žalobce mohl legálně vozit náklad necelých 420 kg, přestože v kupní smlouvě (která odkazovala na předložený TP) bylo sjednáno 1 193 kg.

15. K otázce, zda šlo o vadu zjevnou při převzetí vozu, popř. zjistitelnou brzy po převzetí v rámci řádné prohlídky a vyzkoušení vozidla, nesl žalovaný důkazní břemeno, že tomu tak bylo. Žalobce toto popíral. Podle závěrů znaleckého posudku (viz č.l. 290, 294 – strana 5 posudku z datum právnická osoba univerzity v Anonymizováno) tato vada zjistitelná pouze ze stylu jízdy vozidla nebyla. Neexistoval ani jiný způsob, kterým by žalobce mohl vadu při běžné prohlídce odhalit. Znalci neuvedli a ani soud nemá důvod k závěru, že v rámci obvyklé péče by kupující měl nechat zakoupené vozidlo zvážit, a to i proto, že platí zásada důvěry soukromých subjektů ve veřejné listiny vystavené státním orgánem (což zde byl TP).

16. Nebylo zjištěno, neboť to účastníci netvrdili, že by žalovaný výslovně sdělil žalobci, že údaje v TP jsou v tomto ohledu nesprávné, tj. že by upozornil na existenci určité vady před uzavřením kupní smlouvy (čímž by se již nejednalo vůbec o vadu v právním smyslu, neboť by zde nebyl žádný rozpor s kupní smlouvou).

17. Dále soud má za prokázané, že prodávající, tj. žalovaný o vadě věděl, což vyplývá již ze samotného tvrzení žalovaného, že žalobce měl a mohl vadu sám shledat žalobce brzy po započetí užívání vozu (pozn.: žalobce řídil vůz osobně, neměl žádné zaměstnance). Již z tohoto tvrzení žalovaného plyne, že uvedenou skutečnost podle něj musel rozpoznat jeho vlastní zaměstnanec, který totiž vozidlo dovezl z Německa. Navíc sám žalovaný uvedl, že při předávání vozu sdělil žalobci, že by bylo vhodné vůz odlehčit, což zároveň žalobci nabízel s tím, že žalovaný následně zařídí zaregistrování vozu na žalobce v registru vozidel, avšak žalobce, resp. manželka pověřená jednáním, na vůz spěchala. Takováto nabídka na odlehčení vozu by přitom byla bezpředmětná, pokud by se žalovaný domníval, že deklarovaná pohotovostní hmotnost vozidla podle TP odpovídá skutečnosti.

18. Byla zaplacena kupní cena (důkaz č.l. 465, 467), druhá splátka doplacena žalovanému 20. 11. 2018.

19. Manželka žalobce při sjednávání smlouvy naléhala na rychlost jednání, a tedy žalobce takto zastoupený naléhal jako kupující na rychlost vyřízení požadavku. Tato okolnost byla nesporná a byla dostatečně prokázána předloženou mobilní komunikací (č.l. 320 an.). Je tedy zřejmé, že žalovanému bylo dáváno najevo, že žalobce je kvůli zničení předchozího vozu Anonymizováno ve velkých problémech a na celou kupní smlouvu velmi spěchá, neboť chce pokračovat rychle ve svém podnikání. Žalovaný se snažil vyhovět, o tomto nebylo sporu. V té souvislosti proto soud též dodává, že v daném případě uzavření pouhé ústní kupní smlouvy, navzdory značné výši kupní ceny, nepředstavuje samo o sobě podezřelou okolnost, neboť obě strany podnikaly v podobném oboru (nešlo o vztah podnikatel – spotřebitel) a nebylo zjištěno, že např. žalobce by se domáhal písemné formy a žalovaný by využil tísnivé situace žalobce a trval by na smlouvě ústní. Naopak z předložené mobilní komunikace je zjevné, že žalovaný se snažil žalobci vyjít vstříc.

20. Nicméně soud považuje za potřebné dodat následující. Pokud z argumentace žalovaného nepřímo vyplývá i určitá možnost (kterou však žalovaný netvrdil výslovně a nebylo tudíž nutno ji dokazovat), že obě strany byly srozuměny s existencí vady a s tím, že žalobce úmyslně bude provozovat auto s nadměrnou hmotností a riskovat tedy příslušný postih, v takovém případě nic nebránilo žalovanému uzavřít smlouvu písemně vč. doložky, že neručí za správnost údajů v TP, a tedy za případnou nesprávnost nepřebírá odpovědnost. - Soud však nemá žádné indicie k tomu, že takováto tichá nebo výslovná dohoda mezi účastníky vznikla (tedy že žalobce bude vůz provozovat přetížený, s vědomím, že riskuje správní postih), neboť je věrohodné vysvětlení žalobce, že žalovaný pouze nejasně naznačoval, že vůz může mít problémy s hmotností, nabízel žalobci odlehčení vozu (náhrada těžších prvků za lehčí), a pokud žalobce na převzetí vozu spěchal a tuto nabídku odmítl, žalovaný mu již nic dalšího neřekl.

21. Není správná argumentace žalovaného, že požadovaná užitečná hmotnost nebyla ve skutečnosti přesně sjednána. V té souvislosti žalovaný prokazoval pomocí faktur žalobce tu skutkovou okolnost, s jakými náklady následně žalobce vlastně jezdil. Zde skutečně bylo zjištěno, že šlo i o náklady lehčí než 1 000 kg, stejně jako náklady přesahující 1 000 kg. Tedy pro přehlednost je vhodné uvést, že žalobce, vycházeje ze správnosti TP, subjektivně provozoval vůz v legálních mezích (pravděpodobně s jednou výjimkou). K argumentaci žalovaného pomocí rozsahu nákladů, které žalobce vozil, soud konkrétně uvádí, že z hlediska posuzování podstatného či nepodstatného porušení smlouvy (§ 2002 o.z.) je rozhodující vědomost účastníků v okamžiku uzavření smlouvy. Nelze nijak přihlížet k pozdějším událostem. Následný režim využívání vozu by měl podpůrný význam pouze při dokazování toho, co si vlastně účastníci ve smlouvě sjednali. K obsahu smlouvy však nebylo tvrzeno nic jiného, než že požadavek žalobce zněl při vyjednávání o smlouvě na užitečnou hmotnost 1000 kg - 1200 kg. Dále nutno znovu zdůraznit, že přesný obsah kupní smlouvy byl s ohledem na ústní formu finalizován přesně v okamžiku, kdy žalobce se seznámil s dokumentací vozidla a tuto odsouhlasil. Ve skutečnosti tedy předmětem kupní smlouvy byly všechny údaje obsažené v připojeném TP, tedy užitečná hmotnost (přesně) 1193 kg; ta vyplývá z údaje o provozní hmotnosti 2307 kg. Takto byla smlouva sjednána.

22. Pro ilustraci lze předestřít hypotetický příklad, kdy při ústním sjednávání je vznášen ze strany kupujícího požadavek na přípustnou rychlost vozidla nejméně 130 km/hod., následně je odsouhlaseno a zakoupeno vozidlo, které podle TP dosahuje až 190 km/hod., následně je zjištěno, že vozidlo je schopno dosáhnout nanejvýš 140 km/hod.; pak zcela nepochybně má takové vozidlo vadu).

23. Soud shrnuje po skutkové stránce, že vozidlo mělo vadu, neboť fakticky mělo dosti vyšší hmotnost než sjednanou.

24. Na tomto místě se pro přehlednost uvádí právní závěr, že šlo o podstatné porušení smlouvy, jelikož z hlediska uživatele vozu je podstatné, jaký náklad lze přepravovat. Namísto hodnoty 1193 kg, která byla sjednána, žalobce legálně mohl přepravovat nanejvýš 420 kg. Z markantního rozdílu obou hodnot a dále například z kupní ceny (řádově přesahující cenu vozidla osobního) je jasné, že žalobce by za uvedenou částku vědomě nikdy nekoupil vůz, který má v podstatě nosnost osobního vozidla. - K užitečné hmotnosti osobních aut např. z veřejně přístupných zdrojů vyplývá, že osobní vůz Anonymizováno Anonymizováno 1Anonymizováno4 Anonymizováno/Anonymizováno kW má užitečnou hmotnost 660 kg.

25. Ohledně okamžiku zjištění vady kupujícím nebylo prokázáno, že by k tomuto zjištění došlo dříve, než uvedl žalobce, podle něhož byl na území SRN převažován s vozidlem dne datum a byl kvůli tomu pokutován. Nebylo tvrzeno ze strany žalovaného, ani prokazováním zjištěno, že vůz byl převažován dříve.

26. Žalobce následně odstoupil přípisem z 12. 6. 2019 od smlouvy, zároveň vyzval prodávajícího k převzetí vozu (v sídle žalobce) a k vrácení kupní ceny.

27. Dle názoru soudu šlo o úkon provedený bez zbytečného odkladu, neboť doba cca 3 týdnů se pro písemné úkony orientačně uvádí jako přiměřená, zvláště pokud šlo o věc tak značné hodnoty, šlo o hlavní zdroj obživy žalobce a odstoupení musí obsahovat přesné náležitosti, tj. kupujícím je třeba spravedlivě přiznávat nějakou dobu na vyhledání právní porady.

28. Žalovaný nejprve zcela odmítal vůz převzít (stav trvající zde ještě přinejmenším v době podání žaloby), což ostatně bylo v souladu jeho právním názorem na celou věc, kdy kupní smlouvu nepovažuje za zaniklou. Později žalovaný žádal žalobce o případné přistavení vozu do sídla žalovaného.

29. Z hlediska odstranitelnosti vady soud nemá důvod nedůvěřovat tvrzení žalovaného, že by pomocí určitých opatření (výměna některých ocelových částí za hliníkové apod., v krajním případě výměnou vozu za jiný srovnatelné kvality a správné hmotnosti) byl schopen vadu odstranit, neboť v tomto oboru podniká. Avšak právní hodnocení je zde takové, že otázka odstranitelnosti vady nebyla relevantní, neboť v případě podstatného porušení smlouvy zákon umožňuje kupujícímu smlouvu rovnou zrušit (§ 2002 odst. 1 věta I o.z.).

30. Soud zjišťoval, zda odstoupení žalobcem nebylo snad provedeno v rozporu se zásadou poctivosti (§ 6 odst. 1 o.z.), kdy žalovaný uváděl, že žalobce s tímto novým vozem neměl dostatek zakázek oproti předchozímu vozu Fiat, proto (podle žalovaného) nejenomže o vadě věděl, ale možnost odstoupit přišla žalobci vhod, aby se ze smlouvy vyvázal účelově.

31. Nic takového však nebylo zjištěno, a to porovnáním přibližného rozsahu fakturovaných částek žalobcem vůči objednatelům přepravy, ve dvou časových obdobích: [A] V době využívání Anonymizováno na straně jedné (do listopadu 2018) a [B] v období využívání vozu Anonymizováno (od prosince 2018). K tomuto soud předesílá, že po odstoupení žalobce sice ještě fakturoval jako dodavatel určité částky, nikoliv však již za provádění přepravy, tj. přestal vůz fakticky ihned využívat, takže k fakturám datovaným po odstoupení se nepřihlédne. Posléze bylo zjištěno, že uvedené důkazy slouží spíše k prověření možnosti (kterou žalovaný při jednání nabízel), že žalobce využíval Anonymizováno i k vožení lehkých, objemných nákladů, k čemuž by vůz vhodný byl, takže žalobce prý neměl reálně důvod smlouvu rušit. Pokud naproti tomu jde o rozsah podnikání žalobce, soud za směrodatná považuje zejména daňová přiznání (č.l. 493 an.), kdy v roce 2017 měl žalobce dílčí základ daně ze samostatné činnosti záporný 27 790 Kč, r. 2018 měl tento dílčí základ daně kladný 133 168 Kč, a to při příjmech 1 257 000 Kč zaokr., r. 2019 měl dílčí základ ze samostatné činnosti 147 367 Kč, a to při příjmech 492 000 Kč a výdajích 344 000 Kč (jde tedy o období cca 4,5 měsíců roku 2019, do zjištění vady v květnu 2019). Přestože tedy je patrný pokles podnikatelských příjmů žalobce, nebyl žalobce v žádném případě ve ztrátě. Za 4,5 měsíců roku 2019 by rozdíl mezi příjmy a výdaji (147 367 Kč) vedl k čistému výdělku 32 748 Kč měsíčně a nešlo tedy o jakkoliv beznadějnou situaci, z níž by potřeboval žalobce vyváznout. Porovnání peněžních deníků dává ještě menší rozdíl (2018 vs. část roku 2019), neboť za rok 2018 byl příjem z „prodeje zboží a služeb“ zaokrouhleně 523 000 Kč, za uvedenou část roku 2019 byl příjem z „prodeje zboží a služeb“ cca 267 000 Kč (č.l. 392, 394).

32. Ke konkrétním hmotnostem nákladů šlo např. o paletu 1109 kg (č.l. 373), náklad 1261 kg (č.l. 420), zde patrně skutečně žalobce překročil i deklarovanou užitečnou hmotnost, naopak „dolní meze“ nasmlouvaných nákladů nejsou směrodatné, když již nelze zjistit, zda vozidlo bylo naplněno pouze daným nákladem, např. zda skutečně žalobce při jedné jízdě vezl jen 62 kg (č.l. 416).

33. Soud uzavřel, že odstoupení od smlouvy žalobcem ze dne datum tedy bylo platné, neboť předmět koupě měl vadu, tato vada byla podstatná, k odstoupení došlo bez zbytečného odkladu po zjištění vady, odstoupení nebylo výrazem nepoctivosti žalobce.

34. Proto odstoupení vedlo ke zrušení smlouvy, takže podle § 2993 o.z. měli účastníci povinnost vrátit přijatá plnění.

35. Tato povinnost není v obecné rovině, tj. sama o sobě ze zákona a dojde-li toliko k odstoupení, vzájemně vázána na povinnost protistrany, což vyplývá z úpravy § 2993 věta první o.z. Nešlo tedy (z počátku) o synallagma. Žalobce byl tedy přirozeně rovněž povinen vrátit vůz, avšak na toto vrácení vozu nebylo (z počátku) nijak vázáno právo žalobce, žádat vrácení kupní ceny.

36. Uvedená skutečnost se pak změnila a došlo k „námitce vzájemného plnění“ dne 20. 7. 2019 podáním žaloby, event. jejím doručením žalovanému 20. 8. 2019, kde žalobce v petitu vázal požadavek na vrácení kupní ceny na svoji povinnost, vozidlo vydat. Je zřejmě nutné přijmout ten závěr, že uvedený projev žalobce má důsledky, které zákonodárce v § 2993 o.z. označuje jako „právo druhé strany (prodávajícího) namítnout vzájemné plnění“, neboť takovouto změnu skutkového stavu – vznik synallagmatu – může zřejmě vyvolat každá smluvní strana. Z jiného pohledu, nelze žádat, aby ještě prodávající namítal vzájemné plnění dle § 2993 o.z., pokud už předtím sám kupující učinil tentýž projev.

37. K časovému vymezení vzniku vázanosti obou plnění je zřejmě vhodné uzavřít, že „namítnutí vzájemného plnění“ je úkon hmotně právní povahy. Znamená to, že ke změně hmotně právní situace (ke vzniku synallagmatu) nedošlo podáním, nýbrž doručením žaloby žalovanému dne 20. 8. 2019 (č.l. 27; rozdíl těchto dvou časových údajů nemá vliv na výsledek řízení). Od uvedeného okamžiku tedy pohledávka žalobce nemohla být splatná, dokud by sám žalobce nevrátil vůz žalovanému.

38. Počínaje doručením žaloby tedy ve smyslu § 1911 o.z. měl žalobce sice i nadále právo na vrácení kupní ceny, toto právo však bylo z hlediska své splatnosti vázáno na to, aby žalobce sám svůj dluh jako první splnil, anebo by alespoň byl ochoten a schopen jej splnit současně s protistranou. Dluhem žalobce zde byla povinnost vrátit vůz a převést vlastnictví na žalovaného.

39. Žalobce sám nebyl vlastníkem vozu, neboť jej financoval leasingem a uvedenou okolnost je třeba právně vyhodnotit. Ve smlouvě se společností právnická osoba. (č.l. 35, smlouva o zajištění závazku převodem práva č.l. 37, podmínky č.l. 43) si žalobce sjednal zajišťovací převod práva.

40. Soud uvádí, že pokud by v den vyhlášení rozsudku vůz i nadále existoval, soud by žalobě vyhověl (tj. navzdory zajišťovacímu převodu práva). Výrokem rozsudku, tj. formulací „oproti vrácení vozu“ by soud deklaroval právě to, že jsou zde dvě protisměrné povinnosti a požadovaná povinnost prodávajícího bude splatná až teprve tehdy, když kupující jako první vydá vůz a vlastnictví převede, anebo bude ochoten a schopen vůz vydat a vlastnictví převést. Existence leasingu by tedy nevedla k zamítnutí žaloby, samotný typ rozsudku ve znění „žalovaný ať splní svoji povinnost A, oproti povinnosti žalobce spočívající v B“ je totiž vydáván vždy za situace, kdy povinnost žalobce ještě splněna není. Je následně věcí každého žalobce, zda svoji povinnost splní. Do té doby nemůže úspěšně vést exekuci. Tento následek soudy při vyhlašování rozsudku neřeší (neboť jde o budoucí události). Tedy poměřováno nynější situací, soud by žalobě vyhověl (srov. též § 1760 o.z., tj. možnost platně sjednat kupní smlouvu k věci, která prodávajícímu ještě nepatří). Poté by bylo na žalobci, dohodnout se s leasingovou společností a jakýmkoliv způsobem si opatřit vlastnické právo k předmětnému vozu.

41. Tolik tedy k situaci, která tu byla až do zničení vozu (7. 3. 2020). Žalobě by soud v každém případě vyhověl bez ohledu na to, jak pravděpodobná je vůbec možnost, že žalobci se podaří vůz úspěšně vydat žalovanému a převést zpět vlastnictví.

42. Následně v době po podání žaloby došlo k další události, a to faktickému zániku vozu dne 7. 3. 2020 v důsledku toho, že v době, kdy byl zaparkován na pozemku žalobce, jej neznámá osoba zapálila a podle závěru znalců (čl. 294) došlo k tzv. totální škodě. Z tohoto důvodu soud nemohl zvolit navázání platební povinnosti žalovaného na povinnost žalobce „vydat vůz“, resp. do výroku uvést „zbytky vozu“, protože tyto mají nulovou ekonomickou hodnotu.

43. V uvedené době žalobce již vůz neměl pojištěn, neboť reg. zn. uložil do depozita a vůz neprovozoval. Leasingová společnost uvedla (č.l. 342), že pojištění zaniklo 7. 6. 2019 na žádost žalobce, přičemž dle názoru soudu žalobce sice skutečně pochybil, leasing totiž trval a měl udržovat věc pojištěnou, k tomu viz bod 7.1 všeobecných leasingových podmínek. Avšak podstatné je, že žalobce se jako kupující k tomuto nijak nezavázal vůči prodávajícímu, takže pro vzájemný vztah účastníků je tato okolnost nerozhodná.

44. Následně nastalo prodlení žalovaného s převzetím vozu. Pod vrácením je nutno rozumět převod vlastnictví a fyzické vydání vozu. Soud zde má za to, že pokud z určitého právního důvodu vzniknou mezi dvěma subjekty závazky zahrnující více povinností (zde tedy ze strany žalobce je to závazek předat vůz a převést vlastnictví), potom otázku případného splnění, případného zesplatnění, nebo právě prodlení věřitele atd. je třeba řešit pro jednotlivé dílčí povinnosti samostatně. Pokud tedy jde o fyzické předání vozu, pak žalobce neúspěšně vyzýval žalovaného k převzetí vozidla, což žalovaný ve vzájemné korespondenci výslovně odmítal. Žalovaný tak činil s poukazem na neplatnost odstoupení a na svůj právní názor, že smlouva zrušena platně nebyla a vůz tedy i nadále patří kupujícímu (resp. leasingové společnosti). Tedy že vůz má v držení kupujícího také zůstat. Jelikož uvedený názor žalovaného byl mylný, pak podle názoru soudu tímto došlo k prodlení žalovaného jakožto věřitele, ohledně jeho pohledávky na vrácení vozu, tedy žalovaný si měl vůz vyzvednout.

45. Důsledkem pak je, že dlužník (žalobce) nebyl za své prodlení odpovědný (§ 1975 o. z.) a mimoto také nebezpečí škody na věci přešlo na prodávajícího (§ 1976 o.z.). Přesný okamžik tohoto přechodu byl tehdy, kdy žalovaný dal poprvé najevo, že neuznává odstoupení a nechce vůz převzít, což bylo nejpozději dne 20. 6. 2019 (číslo listu 9), tím se žalovaný dostal do prodlení s převzetím vozu.

46. Ohledně místa plnění, v němž se mělo uskutečnit předání a převzetí vozu, došlo k další polemice mezi účastníky nejenom ohledně oprávněnosti odstoupení, nýbrž ohledně toho, zda kupující má vozidlo přistavit zpět do sídla prodávajícího (jak se domnívá žalovaný), anebo (jak se domníval správně kupující) by si měl prodávající po vzájemné dohodě vůz vyzvednout u kupujícího. právnická osoba podmínky žalovaného, na které se žalovaný odvolává, důkazně zjištěné např. na č.l. 474 pv, č.l. 480, jakož i reklamační řád žalovaného č.l. 211-212, nebyly učiněny součástí kupní smlouvy (nebyl ve smlouvě učiněn odkaz na tyto podmínky, § 1751 odst. 1 o.z.). Nic takového nebylo ani tvrzeno. Bylo proto na účastnících, aby si plnění vrátili již podle obecných zákonných ustanovení o.z. o místu plnění (§ 1955 o.z. – sídlo osoby, která má věc vydat). I z tohoto dalšího důvodu se žalovaný jako věřitel ocitl v prodlení, neboť nejenom že vůz nechtěl převzít, ale kromě toho vyjadřoval názor, že pokud už by k převzetí byl ochoten, tak jen ve svém sídle. O vydání vozu přistavením do sídla žalovaného pak žádal až např. 16.2.2021 (č.l. 229).

47. Soud uzavřel tak, že pokud tedy samostatně posuzujeme otázku fyzického předání vozu, ocitl se žalovaný skutečně v prodlení tím, že by vůz byl ochoten převzít případně jen ve svém sídle a navíc dal najevo, že vůz převzít ani nechce.

48. Z hlediska rizika na věci bylo dále nutné zabývat se důsledky toho, že žalobce v době po odstoupení nebyl schopen převést zpět vlastnictví. Nebyl totiž vlastníkem věci, která ihned uzavřením kupní smlouvy přešla z prodávajícího na leasingovou společnost (zajišťovací převod práva), jednalo se o ujednání obsažené ve smluvních podmínkách leasingové společnosti. Poté, co žalobce odstoupil od smlouvy, tedy nemohlo vlastnictví přejít na prodávajícího. Této skutečnosti si žalovaný správně povšiml a jeho naposledy uvedený závěr, že odstoupením od smlouvy se nemohl ještě stát vlastníkem, je dle názoru soudu správný. Soud má však za to, že pokud zde má být řešena otázka nebezpečí škody na věci, potom obě povinnosti kupujícího (1. vydat vůz, 2. převést vlastnictví) je nutné posoudit samostatně a z hlediska škody na věci je podstatná právě povinnost fyzického předání vozu, kde se žalovaný skutečně v prodlení ocitl. Platí totiž pravidla o povinnosti věřitele přijmout částečné plnění, zde tedy pouze fyzicky převzít vůz a vyčkat dalšího. Opačná argumentace by totiž vedla k tomu absurdnímu závěru, že pokud žalobce by se rozhodl splnit obě své povinnosti v opačném pořadí, tj. nejprve by nabídl žalovanému převod vlastnictví, mohl by žalovaný jakoukoliv součinnost (dostavení se na registr vozidel, event. uzavření nějaké dohody s leasingovou společností) odmítat s tím, že dosud nebyla splněna povinnost vydat vůz. Takže de facto by nutil žalobce, aby obě povinnosti splnil přesně v jednom okamžiku, což učinit prakticky nijak nelze.

49. Následně tedy v době kolem datum došlo k požáru a totální škodě na vozidle v důsledku trestného činu neznámého pachatele. Z hlediska občanskoprávních vztahů mezi účastníky tedy nastala následná nemožnost plnění vydat vůz. Tato povinnost žalobce tudíž zanikla, stejně jako povinnost převést na prodávajícího vlastnictví (věc neexistuje).

50. Jelikož škodu na věci nesl žalovaný, nemůže na žalobci ani žádat přiměřenou peněžitou náhradu. Následně tedy po požáru vozu zůstala pouze pohledávka žalobce na vrácení kupní ceny. Tato pohledávka již nadále nebyla podmíněna žádnou vzájemnou povinností žalobce.

51. Lze shrnout, že žalobce má po zániku smlouvy právo na vrácení kupní ceny ve výši 871 200 Kč, tato povinnost nyní již není vázána na vzájemnou povinnost vydat zaniklý automobil. Proto soud dle § 2993 o.z. věta první žalobě vyhověl.

52. Pokud jde o splatnost závazku, žalobce zastává právní názor, že 8. 11. 2018 nastala splatnost částky 174 240 Kč a 19. 11. 2018 nastala splatnost částky 696 960 Kč, vycházeje z okamžiku, kdy tyto částky poskytl žalovanému.

53. Podle názoru soudu je přesnější závěr o splatnosti 13. 6. 2019, neboť v té době došlo k zániku smlouvy (odstoupení č.l. 6). Odstoupení je formulováno tak, že žádost o vrácení peněz nebyla vázána „oproti vydání vozu“, proto odstoupení vedlo k zesplatnění pohledávky kupujícího. Tedy doručením 12. 6. 2019 došlo k zesplatnění bezdůvodného obohacení (bez zbytečného odkladu – následujícího dne). Úrok z prodlení z částky 871 200 Kč má tedy žalovaný hradit od 14. 6. 2019, a to v zákonné výši (žalobce v petitu obecně požádal právě o zákonný úrok z prodlení). Následně byla obě vzájemná plnění na sebe dočasně navázána, avšak bylo by formální uzavřít, že v určité době přestal běh úroků z prodlení. V této části tedy soud žalobě vyhověl.

54. Částečné zamítnutí žaloby vychází z toho, že žalobce má právo na částku 174 240 Kč s úrokem z prodlení od 14. 6. 2019 a další částku 696 960 Kč rovněž s úrokem z prodlení od 14. 6. 2019. Pokud tedy z obou těchto částek požadoval úrok z prodlení ode dne dřívějšího, v této části byla vždy žaloby neúspěšná.

55. Z dalších zde neuvedených důkazů soud nic podstatného nezjistil, např. z prohlášení samotného žalovaného o tom, v jakých cenových relacích se obdobné vozy pohybují, dále soud neprovedl ani další navrhované důkazy např. zajištěním fotodokumentace přesně předchozího žalobcova vozu Anonymizováno (rozpoznatelnost vady byla znalecky jednoznačně vyloučena), jiné navrhované věcné důkazy žalobce již nemá (seznam zákazníků, vážní lístky, kniha jízd atd.).

56. Dle § 142 odst. 1 o.s.ř. má žalobce právo na náhradu nákladů řízení. Tyto zahrnují soudní poplatek 43 560 Kč, dále odměnu 27 x 11 820 Kč, kdy částka 11 820 Kč přísluší za 1 úkon, celková odměna pak zahrnuje převzetí věci, žalobu, dalších 6 písemných podání, a dále pak účast na soudních jednáních, přičemž je dále nutno pro úplnost dodat, že soudní jednání z důvodu délky zahrnovalo 2 úkony ve dnech datum, datum, datum, datum, a 3 úkony zahrnovalo pak soudní jednání datum. Další součást odměny jsou režijní paušály po 300 Kč, a to vždy jeden takovýto paušál ke každé částce 11 820 Kč. Dále pak ze základu 370 800 Kč přísluší DPH 21% (68 720,40 Kč).

57. Pokud jde o náklady českého státu, tyto činí 7 398,08 Kč. Stát hradil 3 422,54 Kč dle usnesení č.j. spisová značka (zbytek znalečného byl uhrazen formou zálohy složené žalovaným). Dále stát platil 3 975,54 Kč dle usnesení č.j. spisová značka. Zbylé náklady dokazování, které celkově byly 16 398,08 Kč, jsou kryty zálohou 9 000 Kč od žalovaného. Stát dle § 148 odst. 1 o.s.ř. dle výsledku řízení žádá od žalovaného, který ve sporu neměl úspěch.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu Plzeň-město. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobce domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.