OSPM 16 C 21/2026-31

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Miroslavem Skalou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ pro 18 977,71 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 7 900 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % p.a. od 29. 11. 2020 do zaplacení.

II. Pokud bylo požadováno zaplacení dalších částek, žaloba se v této části zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Žalobce se domáhal vrácení úvěru.

Žalovaný se nevyjádřil.

Se souhlasem účastníků soud podle § 115a občanského soudního řádu (o.s.ř.) rozhodl bez nařízení jednání, neboť účastníci ve stanovené lhůtě na výzvu soudu nevznesli proti takovému postupu soudu žádné námitky.

Soud zjistil tento skutkový stav: Právní předchůdce žalobce, právnická osoba, uzavřel se žalovaným dne 24. 2. 2018 smlouvu o úvěru číslo hodnota, na jejímž základě žalovanému poskytl částku 20 000 Kč. Žalovaný měl dle smlouvy zaplatit kromě vrácení jistiny dalších 4 000 Kč, jako úrok a dále 4 000 Kč jako odměnu za administrativní činnost a 8 000 Kč za hotovostní inkaso. Konkrétně měl uhradit 60 splátek po 600 Kč týdně, počínaje 3. 3. 2018. Žalovaný uhradil pouze 12 100 Kč. Sazba RPSN byla uvedena jako 206,15 % (č.l. 10). Žalovaný měl tedy celkově zaplatit žalobci 36 000 Kč.

Soud přezkoumal případnou zneužívající povahu smluvních ujednání (rozs. Soudního dvora EU ze dne 17.5.2022 ve věci C-600/19, Ibercaja banco) a shledal, že věřitel neprověřil v rámci smluvního procesu dostatečným způsobem úvěruschopnost (bonitu) spotřebitele (tj. žalovaného) jakožto svého potenciálního dlužníka. Hlediska pro přezkum úvěruschopnosti jsou popsána v § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Následkem porušení § 86 odst. 1 věta 2 pak je, že smlouva je neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je v takovémto případě povinen, vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Důvodem pro výše uvedený závěr soudu je, že věřitel se spokojil s nedoloženým tvrzením žalovaného ohledně výše některých příjmů, a zejména ohledně výdajů. Konkrétně uvedl žalobce (č.l. 21 pv), že jednalo se o tzv. další příjmy (výživné/alimenty, pronájem …) 10 386 Kč měsíčně, které „byly ověřeny na základě sdělení žalovaného“, a to vedle poměrně nízkého hlavního příjmu ze starobního důchodu 8 330 Kč. Výdaje nebyly ověřeny, vyjma tvrzení žalovaného. Soud se sice ztotožňuje s úvahou (namítanou v tomto ohledu některými věřiteli), že úvěrující by měl mít všechny důvody se spoléhat na pravdivost tvrzení spotřebitele. Kdo při sjednávání úvěrové smlouvy úmyslně uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, dopouští se úvěrového podvodu (§ 211 tr.z.). Avšak evropská judikatura, z níž vychází vnitrostátní soudní praxe, je pro české orgány závazná a je třeba z ní vycházet v tom, že na informace podané spotřebitelem se může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady (rozsudek ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, citovaný např. v bodě 20 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.5.2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024).

Věřitel následně postoupil svoji pohledávku smlouvou postupní ze dne 29. 11. 2019. Postupníkem byl žalobce.

Pro úplnost se soud vyjadřuje také ke sjednanému úroku. RPSN byla ve výši 204,15 % ročně (přitom v době podpisu smlouvy bankovní společnosti poskytovaly úvěry na spotřebu za cca 9 % ročně). Posuzováno ve prospěch věřitele, k jistině 20 000 Kč mělo být za dobu něco přes jeden rok vráceno navíc ještě 8000 Kč (neuvažujeme-li poplatek za hotovostní inkaso, který je součástí RPSN, ale dle smlouvy mělo jít o platbu za určitou nepeněžitou službu), což je 40 % z jistiny. Proto považuje soud sjednaný úrok za neplatný (excesivní úroková sazba).

O současných majetkových poměrech žalovaného, resp. majetkových poměrech v době dání výzvy věřitele, nebylo možno zjistit žádné konkrétní okolnosti.

Podle § 2991 odst. 1 OZ platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 se bezdůvodně obohatí (mimo jiné) ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. Splatnost bezdůvodného obohacení se však v daném případě řídí podle speciální úpravy citované výše (§ 87 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb.).

Žalovaný je tedy povinen, vydat žalobci přijatou částku 20 000 Kč, která je snížena o částku12 100 Kč, tedy vydat částku 7 900 Kč.

Výzvu k zaplacení dal žalobce žalovanému dne 27. 11. 2020. Splatnost nastala v daném případě dne 28. 11. 2020. Dalšího dne začal běžet úrok z prodlení podle § 1970 OZ.

Z výše uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba je jen částečně důvodná. V nedůvodné části byla žaloba zamítnuta.

Dle § 142 odst. 2 o.s.ř. soud o nákladech řízení rozhodl s ohledem na částečný úspěch každého z účastníků ve věci. Žalobce byl převážně neúspěšný. Žalovaný by měl právo na částečnou náhradu nákladů řízení. Avšak žalovaný žádné náklady nepožadoval. Proto nemá žádný účastník právo na náhradu nákladů řízení.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání dvojmo ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím soudu zdejšího, do patnácti dnů od jeho doručení.

Nebude-li uložená povinnost dobrovolně splněna, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.