OSPR 14 C 69/2021-46

Okresní soud v Přerově rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Růžičkou v právní věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ bytem adresa žalovaného ⟪LB:lb_005⟫ o zaplacení částka s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku částka s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části o zaplacení částky částka s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky částka od datum do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši částka k rukám zástupce žalobkyně příjmení jméno příjmení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeného soudu dne datum (ve znění po jeho upřesněních a doplněních provedených podáními žalobkyně ze dnů datum, datum, datum) domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku částka s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky částka od datum do zaplacení, a to jako nároku z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo z datum (uzavřené žalovaným jako úvěrovaným a právním předchůdcem žalobkyně – úvěrující právnická osoba PERSONAL FINANCE, societé anonyme, se sídlem na adrese adresa, Francouzská republika, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Obchodním soudem v Paříži pod registračním číslem: tel. číslo, jednající prostřednictvím odštěpného závodu právnická osoba, se sídlem adresa, PSČ obec a číslo, IČO). Konkrétně pak daný nárok dle žalobkyně vznikl z titulu této smlouvy (a po odstoupení od ní jejím právním předchůdcem), a to dle čl. VII.5. obchodních podmínek vážících se k této smlouvě. Na jeho podkladě se pak dle žalobkyně jednalo v celé jeho výši o jistinu dluhu, a tedy o částku, kterou se se žalovaný právnímu předchůdci žalobkyně zavázal pro případ odstoupení od této smlouvy z jeho strany zaplatit. Výši tohoto nároku pak žalobkyně odůvodnila tak, že šlo v částce částka o žalovaným nesplacenou jistinu tohoto spotřebitelského úvěru (vyplaceného žalovanému v částce částka), v částce částka o žalovaným neuhrazený smluvní úrok 22,68 % ročně z dané smlouvy a kapitalizovaný při sjednané sazbě z nesplacené jistiny úvěru až do dne datum, v částce částka o danou smlouvou sjednané, ale žalovaným již právnímu předchůdci žalobkyně neuhrazené smluvní poplatky (konkrétně poplatek naúčtovaný žalovanému dne datum za náklady právního předchůdce žalobkyně spojené s upomínáním žalovaného-s vymáhacím procesem), v částce částka o danou smlouvou sjednaný poplatek za ve smlouvě rovněž sjednané pojištění, který ale žalovaný neuhradil (složeno z dílčích částí tohoto poplatku: částka naúčtováno datum, 4 x částka naúčtováno ve dnech datum, datum, datum, datum), a v částce částka o v téže smlouvě sjednané smluvní pokuty za prodlení žalovaného se splácením úvěrových splátek (naúčtováno datum v částce částka a datum v částce částka – za prodlení specifikované žalobkyní po skutkové stránce v jejím podání z datum). Dále žalobkyně žalobu odůvodnila tím, že předmětná pohledávka na ni byla postoupena jejím právním předchůdcem a i tvrzeními o tom, že na podkladě tvrzené smlouvy byl žalovanému po prověření jeho úvěruschopnosti ze strany právního předchůdce žalobkyně poskytnut spotřebitelský úvěr částka, který ale žalovaný za sjednaných podmínek řádně nesplácel. Proto došlo ze strany právního předchůdce žalobkyně k odstoupení od dané smlouvy k datum. Když ani pak a na základě upomínání žalovaný na žalobou uplatněný nárok ničeho neuhradil, domáhá se uspokojení tvrzeného práva žalobkyně žalobou.

2. Žalovaný se k žalobou vzneseným nárokům žalobkyně nevyjádřil v celém průběhu řízení, když v tomto byl zcela procesně pasivní.

3. Soud pak ve věci přijal na základě provedených důkazů (jak budou dále popsány) následující skutková zjištění.

4. Z Žádosti / smlouvy o klasickém úvěru číslo zároveň z Žádosti / smlouvy o revolvingovém úvěru z datum (který žalobkyně vedle dle rovněž k důkazu provedené úvěrové historie pod č. revolvingového úvěru číslo) soud zjistil, že tuto dne datum podepsal žalovaný a osoba jednající za právního předchůdce žalobkyně. Ve smlouvě je ujednán jednak klasický spotřebitelský úvěr (účelově vázaný), ze kteréhožto titulu ale žalobkyně žádné nároky předmětem tohoto řízení neučinila, a dále i sjednáno uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru (část IV. smlouvy). Konkrétně zde pak smluvní strany této smlouvy ujednaly, že pokud žalovaný nezaškrtne v tomto místě situovaný (což nezaškrtl) rámeček, pak že žalovaný žádá právního předchůdce žalobkyně o poskytnutí revolvingového úvěru a dle parametrů uvedených v Přehledu podmínek revolvingového úvěru. Z něho (obsaženého v téže části smlouvy) soud zjistil, že obsahu výši aktuálního úvěrového rámce částka, ujednání o výši min. splátek revolvingového úvěru, ujednání o dni jejich splatnosti a i další parametry revolvingového úvěru. V rámci smlouvy jsou rovněž uvedena data k tehdejším poměrům žalovaného, o kterých prohlásil (čl. II smlouvy), že jsou úplné a pravdivé (adresa bydliště, kde žalovaný žije od roku 2018 v nájmu – obec, Tř. příjmení příjmení číslo, že je svobodný, bez vyživovacích povinností, uvedeno je zde i č. jeho občanského průkazu a datum jeho platnosti, výše nákladů na bydlení částka měsíčně, a výše žalovaným jediného deklarovaného čistého měsíčního příjmu z podnikání částka (pod IČO, a které provozuje od dubna 2018), a dále údaj o absenci jiných výdajů nebo jiných obdobných závazků žalovaného – pole nevyplněna). V témže čl. smlouvy je pak konečně ujednán i závazek žalobkyně poskytnout žalovanému předmětný revolvingový úvěr a závazek žalovaného tento žalobkyni ve sjednaných měsíčních splátkách i se sjednanými poplatky a úrokem splatit. Ze smlouvy samotné a ani z dalších provedených důkazů pak soud dále zjistil, že se z nich nepodává ničeho o tom, že by právní předchůdce žalobkyně z nějakých zdrojů (ať již z podkladů získaných od žalovaného nebo i od jiných subjektů) ověřila při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ve vztahu k závazkům žalovaného plynoucích zejména z čl. IV. předmětné smlouvy jeho schopnost tyto řádně splácet. To pak platí i přes zjištění přijaté z listiny„ předdotazy“ ze které se podává, že právní předchůdce žalobkyně dne datum zjišťoval údaje o jiných úvěrech žalovaného k datum. Další relevantní zjištění proto soud z této smlouvy (a ani z VOP, Sazebníku poplatků, rámcové smlouvy číslo z datum a ani z dalších nečinil). Z interního výpisu úvěrové historie k úvěru číslo výpisu z účtu právního předchůdce žalobkyně číslo u příjmení příjmení, soud zjistil, že žalovaný vyčerpal zjištěnou smlouvou o revolvingovém úvěru sjednaný revolvingový úvěr od právního předchůdce žalobkyně v celé jeho výši částka dne datum, a dále to, že na závazky z této smlouvy žalovaný uhradil celkem částku částka (platbou právnímu předchůdci žalobkyně z datum). Že by to bylo více, to žalovaný netvrdil a z provedených důkazů se to ani nepodávalo. Odstoupením od smlouvy ze dne datum (včetně dokladu – poštovního podacího archu o jeho odeslání a zprávy České pošty, s.p. vyžádané soudem z datum) bylo dále prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně tímto žalovanému sdělil, že od zjištěné smlouvy o revolvingovém úvěru odstupuje a žalovaného vyzval mj. i k zaplacení všech jím evidovaných závazků z dané smlouvy v částce částka (včetně nesplacené jistiny úvěru částka a nesplacených úvěrových splátek ve výši částka), a to do datum. Konečně má soud za zjištěné i to, že žalobou uplatněné pohledávky byly na žalobkyni postoupeny i s jejich příslušenstvím, a to když byly zjištěny jako nepřímý předmět smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené právním předchůdcem žalobkyně jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem dne datum (to soud zjistil z této smlouvy a jejích k důkazu rovněž provedených příloh a potvrzení o zaplacení úplaty za postupované pohledávky z datum).

5. Podle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Podle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

11. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

12. Podle § 1968 věta první o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

13. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

14. Podle § 1958 odst. 2 o.z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

15. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by bylo možno mezí jejím právním předchůdcem a žalovaným (žalobkyní coby podnikatelem a žalovaným coby spotřebitelem; § 1810 o. z. – kdy na tom nemění ničeho ani zjištěná výdělečná činnost žalovaného, když dle obsahu dané smlouvy danou smlouvu uzavíral jednoznačně jako spotřebitel a nikoliv v souvislosti se svým podnikáním) tvrzenou smlouvu o revolvingovém úvěru možno vyhodnotit jako platně uzavřenou spotřebitelskou smlouvu o úvěru podle ust. § 2395 a násl. o.z., a to neboť žalobkyně netvrdila a ani neprokázala takové v dané věci rozhodující skutečnosti, na jejichž podkladě by bylo lze možno přijmout závěr, že právní předchůdce žalobkyně jako poskytovatel předmětného spotřebitelského revolvingového úvěru řádně splnil svoji zákonnou povinnost posoudit schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet sjednaný spotřebitelský revolvingový úvěr s ujednávaným úvěrovým rámcem částka sjednanými úvěrovými splátkami, a i za dalších sjednaných platebních závazků (a i s přihlédnutím k možné trvající existenci dalšího opětujícího se závazku žalovaného z dalšího klasického úvěru zakládaného téže smlouvou).

16. Na žalobkyni jako na poskytovatele spotřebitelského úvěru byla i v době kontraktace zjištěné smlouvy účastníků (podle obsahu smlouvy o revolvingovém úvěru obsažené zejména v čl. IV zjištěné smlouvy z datum - ve smyslu § 2395 a násl. o.z.) uložena povinnost posoudit s odbornou péčí schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě informací, které musely i v tomto konkrétním případě dostát dikci a požadavkům § 86 odst. 1 věta první z.č. 257/2016 Sb., a tedy být takové, aby byly objektivně posuzováno zhodnotitelné jako v daném případě nezbytné, spolehlivé, dostatečné a přiměřené (pro závěr o tom, že z nich nejsou zřejmé důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele daný spotřebitelský úvěr splácet).

17. Zákon pak nestanoví výslovně přesný postup či hierarchii informací nutných k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a tato činnost ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru je tak prakticky vždy individuální a zároveň závislá i na tom kterém úvěrovém případě, resp. podmínkách daného úvěru, a přirozeně i na osobě každého spotřebitele jako takové. V řadě případů pak mohou dle názoru soudu pro závěr o„ úvěruschopnosti“ spotřebitele dostačovat již informace, které má o spotřebiteli poskytovatel úvěru na základě předchozích či současných smluvních vztahů, přičemž obsah těchto informací může být pravidelně dostatečným důvodem pro odmítnutí poskytnout spotřebitelský úvěr (opakované prodlení se splácením předchozích úvěrů apod.), případně mohou také takové informace do značné míry podpořit svojí vypovídací hodnotou naopak i závěr o úvěruschopnosti spotřebitele.

18. Ustanovení § 86 odst. 1 zák.č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru pak výslovně předpokládá, že zdrojem relevantních informací o spotřebiteli může být i samotný spotřebitel. Toto ustanovení však nepřesouvá důkazní břemeno za správnost případně i jím poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat při obstarávání informací o spotřebiteli rozhodných pro posouzení jeho úvěruschopnosti s odbornou péčí. Ta by se v každém daném jednotlivém případě posouzení úvěruschopnosti měla zaměřit na specifika každé jednotlivé žádosti o úvěr každého jednotlivého spotřebitele a naplnit vždy i požadavek na získání informací o spotřebiteli, které bude možno objektivně vzato posoudit jako v daném případě nezbytné, spolehlivé, dostatečné a přiměřené pro závěr o schopnosti spotřebitele podmínky daného úvěru plnit, resp. pro závěr o schopnosti splácet úvěr tak, jak je uvažovanou smlouvou o úvěru sjednáváno. Z žalobkyní v žalobě (i jejích doplnění) se pak podávalo, že žalobkyně tak měla učinit jde-li o posouzení příjmové a výdajové stránky rozpočtu žalovaného především z údajů sděleným žalobkyni přímo žalovaným na ústním pohovoru, kdy výstup z něj měl být zachycen v čl. II smlouvy o úvěru. Údaje tam zachycené pak soud výše uvedl, přičemž z těchto se skutečně mohlo podávat„ zdání“, že žalovaný s čistým měsíčním příjmem částka (a při deklarovaných pravidelných výdajích částka měsíčně za bydlení) může být osobou, u níž nejsou reálné pochyby o tom, že by svým platebním závazkům z dané smlouvy o revolvingovém úvěru nedostála. Bylo ale na žalobkyni, aby rovněž prokázala z jakých informačních zdrojů dané informace o žalovaném právní předchůdce žalobkyně hodnověrně ověřil, přičemž takové důkazy již žalobkyně soudu nepředložila, a svá tvrzení o tom tedy neprokázala. Neprokázala jimi ani to, že by tak její právní předchůdce učinil na základě mu dalších známých dostatečných informací o žalovaném z jejich dosavadních vztahů, popř. na základě znalosti jeho účetní historie. To pak bylo v dané situaci nutné již s ohledem na znatelně nevěrohodný údaj sdělený žalovaným o zcela nestandardně nízké výši nákladů na nájemní bydlení v obec ve výši částka měsíčně...Proto soud uzavírá, že pokud nebylo lze možno přijmout závěr o tom, že právní předchůdce žalobkyně řádně splnil povinnosti kladené na něj § 86 odst. 1 z.č. 257/2016 Sb., nejednal tak, aby bylo možné přijmout závěr, že právní předchůdce žalobkyně nemohl (posuzováno z objektivního hlediska) mít při posuzování úvěruschopnosti žalovaného pochyby o úplnosti a pravdivosti zjištění o poměrech žalovaného rozhodujících pro splácení předmětného a žalovaným žádaného revolvingového úvěru. Jde-li snad ještě o žalobkyní tvrzené prověření žalovaného v „ databázích dlužníků“, pak soud připomíná, že Nejvyšší soud ČR opakovaně judikoval, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (zde je sice míněn zákon č. 145/2010 Sb., tyto závěry však jsou aplikovatelné i na zákon č. 257/2016 Sb.), nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, a nic na tom nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný z webová adresa). Ke stejným závěrům pak dospěl i soudní dvůr Evropské Unie ze dne datum ve věci C číslo (rozhodnutí dostupné z webová adresa), který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky.

19. Úprava § 86 odst.1 zák. č. 257/2016 Sb. ukládá věřiteli povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit s tím, že věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V případě, že je úvěr poskytnut v rozporu s touto zásadou, je smlouva neplatná. Ustanovení § 87 odst. 1 zák. č. 307/2018 Sb. dále hovoří o možnosti spotřebitele vznášet námitku neplatnosti ve lhůtě tří let od uzavření smlouvy. Je tedy otázkou, zda neplatnost smlouvy je neplatností absolutní nebo relativní. K tomu třeba dodat, že předchozí právní úprava, platná do datum ukládala v § 9 odst. 1 zákona č. 43/2013 Sb. (ve znění platném od datum) věřiteli povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit s tím, že věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Jednalo se o neplatnost absolutní (srovnej zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 z 20. 3. 2019, nebo Ústavního soudu ČR ze dne datum sp. zn. III. ÚS 4129/2018).

20. V projednávané věci byla smlouva uzavřena za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb. Otázkou je, zda i podle nové právní úpravy bylo možné vyhodnotit smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou bez řádného splnění uvedené povinnosti věřitelem za neplatnou a k takové neplatnosti přihlédnout z úřední povinnosti. Přitom je třeba vyjít z judikatorně ustálené zásady, kterou z pohledu posuzování platnosti spotřebitelských úvěrových smluv formuloval Ústavní soud v nálezu ze dne datum, sp. zn. I. ÚS 199/11, nebo v nálezu ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 4084/12 Ústavní soud uvedl, že,„ nelze považovat za akceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů“. Za situace, kdy poskytovatel úvěru uzavře se spotřebitelem smlouvu o spotřebitelském úvěru a spotřebiteli úvěr poskytne bez toho, že řádně splní svou zákonnou povinnost prověřit s odbornou péčí spotřebitelovu schopnost úvěr splatit, je dle názoru soudu i za úpravy § 87 odst. 1 zák. č. 307/2018 Sb. namístě závěr, že jde o smlouvu, která se zjevně příčí dobrým mravům, odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Smlouva odporuje zákonu a smysl a především účel zákona č. 307/2018 Sb. dle názoru soudu vyžadují, aby na takové právní jednání bylo nahlíženo jako na neplatné. Proto je taková smlouva absolutně neplatná podle § 580 a § 588 o.z.

21. Pokud se týká termínu„ veřejný pořádek“ je pojmem mimořádně širokým a v zásadě odpovídá pojmu veřejného zájmu. Jde o souhrn pravidel nebo zásad chování, souhrn zásad, na kterých celá společnost trvá. Takovými zásadami je mimo jiné zásada ochrany spotřebitele jako slabší strany, která našla svůj výraz ve spotřebitelském právu. K posílení norem podílejících se na ochraně spotřebitele jako slabší strany došlo jak v evropském, tak v českém právu.

22. Rovněž Krajský soud v Ostravě uvedl ve svém rozsudku ze dne 14. 3. 2018 sp.zn. 8 Co 47/2018, že:„ Neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zák. č. 257/2016 Sb., soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží, aniž by se jí spotřebitel dovolal. Jedná se o neplatnost absolutní, protože stanovení relativní neplatnosti právního jednání by bylo v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli z hlediska vyjednávací a ekonomické síly.“

23. Jiný závěr, než že je smlouva absolutně neplatná i za právní úpravy platné od datum, by poskytovatele úvěru ve vztahu k dlužníkům (spotřebitelům) také neopodstatněně zvýhodňoval jen proto, že úvěrovou smlouvu uzavřeli v jiném časovém období. Přitom ochrana spotřebitele je průběžně od roku 2010 (kdy platil původní zákon o spotřebitelském úvěru) do současnosti posilována, a to v souladu s evropským právem.

24. Soud proto dospěl k závěru, že i za existence úpravy § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., který hovoří o možnosti uplatnění námitky neplatnosti spotřebitelem, jde o absolutní neplatnost smlouvy, pokud věřitel nesplnil své povinnosti uvedené v § 86 odst. 1 věta druhá zák. č. 257/2016 Sb. Po přijetí tohoto závěru proto soud žalobu nemohl posoudit jako důvodnou ohledně žádné její části opřené jako o její právní důvod o danou smlouvu o spotřebitelském úvěru.

25. Provedeným dokazováním nicméně bylo prokázáno, že žalobkyně (která danou pohledávku i s příslušenstvím platně nabyla smlouvou o postoupení pohledávek) žalovanému na základě smlouvy, kterou soud posoudil s ohledem na výše uvedené jako absolutně neplatnou, poskytla celkem částku částka, ze které žalovaný žalobkyni (resp. jejímu právními předchůdci) doposud nevrátil částka (částka – zjištěná platba částka). Tato částka tak představuje za tohoto právního stavu bezdůvodné obohacení v majetkové sféře žalovaného. To je pak žalovaný povinen žalobkyni vydat s oporou v §§ 2991 odst. 1 a 2993 o.z., a to na výzvu žalobkyně (§ 1958 odst. 2 o.z.). K té dle přijatých zjištění došlo prokazatelně poprvé již odstoupením od předmětné úvěrové smlouvy, v níž právní předchůdce žalobkyně žalovaného vyzval k zaplacení celého jí tehdy vyčísleného dluhu z ní (včetně částky představující dané bezdůvodné obohacení), a to do datum. Dne datum se tak tento dluh žalovaného k žalobkyni ve výši částka Kč stal splatným, a od datum je proto žalovaný s jeho zaplacením v prodlení (§ 1968 o.z.). Žalobkyni proto přísluší od tohoto dne i nárok na zákonný úrok z prodlení z téže částky, a to až do jejího zaplacení (§ 1970 o.z.).

26. Soud se pak s ohledem na ustalující se judikaturu soudů vyšších stupňů dále tímto rozhodnutím (a pro futuro) odchyluje (a bude odchylovat) od jím doposud zastávaného právního názoru (opřeného o dikci § 2993 o.z. a důvodovou zprávu k němu), a podle kterého zásadně nelze bez námitky protiplnění jedné ze stran absolutně neplatné smlouvy se vzájemnými závazky stran téhož druhu (tedy typicky se vzájemnými závazky peněžitého charakteru jedné smluvní strany vůči druhé smluvní straně a naopak) vypořádat mezi těmito (v řízení o žalobě toliko jedné ze stran takové smlouvy o peněžité plnění z ní) si již oběma stranami dané smlouvy navzájem poskytnutá peněžitá plnění (realizovaná plnění téhož druhu). Opačný (a soudem nově zastávaný výklad) dané ustanovení rovněž připouští s tím, že jde o toliko„ kvantifikaci“ bezdůvodného obohacení jedné ze stran (strany žalující) a nikoliv o vypořádání bezdůvodného obohacení v pravém slova smyslu a přicházející do úvahy na podkladě § 2993 o.z. u vzájemných plnění stran smluv s plněními nestejnorodého charakteru.

27. Soud pak po kapitalizaci nárokovaného a žalobkyni přisouzeného plnění k datum (nárokováno částka a přiznáno částka) uzavřel, že žalobkyni svědčí podle § 142 odst. 2 o.s.ř. právo na náhradu 64,5 % jí za řízení účelně vynaložených nákladů řízení. Za ty soud posoudil náklady soudního poplatku ve správné výši částka, náklady na odměnu advokáta dle § 14b vyhl. č. 177/1996 Sb. (spojené s předžalobní výzvou, převzetím a přípravou zastoupení, podáním žaloby včetně jejích doplnění – neb rozhodující skutečnosti byla žalobkyně povinna uvést již v návrhu) a ve výši částka (3 x částka a 3 x částka), a náhradu za 21 % DPH z nákladů spojených se zastoupením advokátem dle § 137 odst. 3 o.s.ř. a tedy částku částka. Celkově tedy účelně vynaložené náklady řízení žalobkyně činí částka a z toho 64,5 % činí částka. Ty také soud uložil žalovanému žalobkyni nahradit. Pokud jde o odměnu a hotové výdaje advokáta žalobkyně, postupoval soud dle ustanovení § 14b advokátního tarifu, neboť žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky nepřevyšující částka a v řízení byla přiznána náhrada nákladů řízení, tedy byly splněny podmínky dané ustanovením § 14b odst. 1 písm. b) a c) advokátního tarifu. Dle závěru soudu pak byly splněny též podmínky dané ustanovením § 14b odst. 1 písm. a) advokátního tarifu. K tomu soud dodává, že za formulářový návrh lze považovat zpravidla takový návrh mající podobu využitého vzoru, jenž se od něj bude odlišovat jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohl být návrh co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizován; základ právní argumentace, včetně její stylizace a formálního vyjádření však bude totožný či jen s drobnými odchylkami. Tak je tomu i v dané věci a svědčí pro to celá řada jiných věcí vedených u tohoto soudu s osobou téže žalobkyně a zastoupené tímtéž advokátem (za všechny třeba sp. zn. 14 C 266/2019). Za takových okolností je nutné uzavřít, že sepsání tzv. formulářové žaloby představuje spíš administrativní úkon, než provedení úkonu právní služby (srov. nález Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. II. ÚS 3011/11, nebo nález Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. I. ÚS 3923/11, oba dostupné z webová adresa).

28. Lhůty ke splnění povinností stanovených tímto rozsudkem stanovil soud do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku podle § 160 odst. 1 o.s.ř.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, prostřednictvím Okresního soudu v Přerově. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se jejich splnění žalobkyně domáhat po právní moci tohoto rozsudku návrhem na výkon rozhodnutí u soudu, nebo exekučním návrhem u soudního exekutora.