OSPS 7 C 209/2023-19

Okresní soud Plzeň- sever rozhodl soudkyní JUDr. Martinou Palkovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o 28 600 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 100 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 100 Kč od datum do zaplacení, a to ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 16 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 28 600 Kč od datum do datum a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 16 500 Kč od datum do zaplacení zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu dne datum domáhala po žalovaném zaplacení částky 28 600 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že účastníci dne datum uzavřeli smlouvu o podnikatelském úvěru, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč, který měl být v celé výši splacen dne datum. Žalobkyně v žalobě dále uvedla, že žalovaný se pro případ prodlení s úhradou jakékoliv splátky zavázal uhradit žalobkyni jednorázovou sankci ve výši 500 Kč, přičemž se ocitl v prodlení s úhradou pěti splátek a celková výše jednorázové sankce tak činí 2 500 Kč Smlouvou byl ujednán poplatek za poskytnutí úvěru za každý den čerpání, tj. od dne poskytnutí úvěru do jeho úplného splacení, přičemž žalobkyně tento požaduje jen za dobu od poskytnutí úvěru do splatnosti poslední splátky úvěru v celkové výši 14 000 Kč. Žalobkyně předmět žalobního návrhu specifikovala jako pohledávku skládající se z poplatku za poskytnutí úvěru za každý den čerpání úvěru ve výši 14 000 Kč, ze smluvní pokuty ve výši 2 500 Kč a z dosud nesplacené jistiny úvěru ve výši 20 000 Kč. Dále žalobkyně popsala způsob uzavření smlouvy, který proběhl prostřednictvím webové stránky, kde se žalovaný nejprve zaregistroval, posléze poslal žalobkyni žádost o poskytnutí konkrétního úvěru, následovalo zaslání návrhu konkrétní úvěrové smlouvy v rámci webového rozhraní a tento žalovaný akceptoval po zadání uživatelského jména a kódu poslaného SMS zprávou na jeho telefonní číslo. Žalobkyně vyplatila žalovanému úvěr dne datum převodem na jeho bankovní účet č. bankovní účet. Žalovaný však nevrátil úvěr v datech splatnosti. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku dne datum. Protože žalovaný na svůj dluh zaplatil pouze 7 900 Kč, činí celková výše nároků žalobkyně 28 600 Kč nejpozději splatných dne datum.

2. Protože ve věci bylo možné rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o.s.ř.“) vyzval žalovaného, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Vzhledem k tomu, že žalobkyně vyjádřila souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání již v žalobě a žalovaný na shora uvedenou výzvu nereagoval, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání.

3. Na základě předložených listinných důkazů dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, z nichž dovodil níže uvedené právní závěry:

4. Ze smlouvy o podnikatelském úvěru číslo bylo zjištěno, že mezi účastníky byla dne datum uzavřena smlouva podle ust. § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o.z.“), kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč formou bezhotovostního převodu na účet č. bankovní účet na dobu 70 dní od dne čerpání úvěru s poplatkem za poskytnutí úvěru 1 % za každý den čerpání úvěru a s datem konečné splatnosti úvěru datum (dále jen„ smlouva“). Žalovaný se naproti tomu zavázal vrátit poskytnutý úvěr a zaplatit jeho příslušenství a veškeré poplatky spojené s jeho poskytnutím, jakož i případné další pohledávky žalobkyně plynoucí ze smlouvy. Žalovaný se čl. V. odst. 5.2. smlouvy zavázal vrátit poskytnutý úvěr a zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru v pěti stejných splátkách opakujících se každých 14 dní, vždy ve výši 6 800 Kč (z každé splátky tak na jistinu připadalo 4 000 Kč a na poplatek za poskytnutí úvěru 2 800 Kč) s termínem 1. splátky dne datum a poslední splátky dne datum. Čl. V. odst. 5.3. smlouvy bylo ujednáno, že v případě prodlení klienta se splacením úvěru trvajícího do 90 dnů bude účtován poplatek ve výši 1 % z nesplaceného zůstatku jistiny úvěru denně a v případě více než 90 dnů bude počínaje 91. dnem prodlení účtován poplatek ve výši 0,02 % z nesplaceného zůstatku jistiny úvěru denně. Čl. VIII. odst. 8.1. smlouvy bylo ujednáno, že v případě prodlení klienta s úhradou jakékoli jednotlivé splátky je klient povinen hradit smluvní pokutu ve výši 500 Kč. Dle čl. VIII. odst. 8.2. bylo ujednáno, že v případě prodlení klienta s úhradou úvěru nebo jakékoli jeho dílčí části po dni konečné splatnosti úvěru je klient povinen hradit jednak úroky z prodlení ve výši 0,5 % z nesplaceného zůstatku jistiny úvěru denně, trvá-li prodlení do 90 dní od konečné splatnosti, resp. ve výši 0,02 % z nesplaceného zůstatku jistiny úvěru denně, trvá-li prodlení více než 90 dní od dne konečné splatnosti úvěru, a jednak smluvní pokutu ve výši 0,1 % z nesplaceného zůstatku jistiny úvěru denně.

5. Z potvrzení o provedené platbě z účtu spol. právnická osoba vedeného u platební brány ThePay vystaveného dne datum bylo zjištěno, že toho dne v čase 8:30 byla na účet č. bankovní účet odeslána platba ve výši 20 000 Kč.

6. Z výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne datum bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzván k úhradě částky ve výši 35 262,40 Kč do tří dnů a dále k úhradě nákladů právního zastoupení. Z podacího lístku bylo zjištěno, že výzva byla žalovanému odeslána dne datum.

7. Soud shora uvedené a předložené důkazy hodnotil podle § 132 o.s.ř., tedy každý důkaz zvlášť a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž rovněž vzal v úvahu vše, co v řízení vyšlo najevo, jakož i vyjádření účastníků. Soud byl v dané věci vázán podanou žalobou a rozhodoval na základě zjištěného skutkového stavu věci v souladu s § 153 o.s.ř.

8. Podle ust. § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle ust. § 580 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

11. Podle ust. § 433 odst. 1 o.z. kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Podle odst. 2 shora citovaného ustanovení se má za to, že slabší stranou je vždy osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním podnikáním.

12. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 16. 3. 2021, sp.zn. 23 ICdo 56/2019, dovodil mimo jiné následující závěry. Jsou-li právním jednáním porušeny principy dobrých mravů, uplatní se tento korektiv i ve vztazích mezi podnikateli. Porušení korektivu dobrých mravů má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Případný závěr soudu o absolutní neplatnosti ujednání stran pro rozpor s korektivem dobrých mravů je však zásahem výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu. Korektiv dobrých mravů přitom nevylučuje posouzení, zdali na právní poměry stran nedopadají jiná ustanovení občanského zákoníku poskytující právní ochranu jedné ze stran před zneužívajícím jednáním druhé strany (například právní úprava ochrany slabší strany).

13. Uzavřel-li podnikatel fyzická osoba smlouvu s jiným podnikatelem v rámci své podnikatelské činnosti, nelze vyloučit, že mu bude přináležet zákonná ochrana jako tzv. slabší straně za podmínek § 433 o. z. Práva dovolávat se ochrany prostřednictvím právní úpravy poskytující ochranu před zneužívajícím jednáním jiného podnikatele podle § 433 o. z. nezbavuje podnikatele, je-li v závazku slabší stranou, ani ustanovení § 1797 o. z.

14. Je-li jeden z podnikatelů slabší stranou, dopadá působnost právní úpravy o adhezní kontraktaci i na vztahy mezi podnikateli (nevyloučí-li si ji strany za splnění zákonných předpokladů podle § 1801 o. z.). Pouhá nepřiměřenost úplaty, tedy i úroku, však předmětem přezkumu právní úpravou adhezních smluv (prostřednictvím § 1800 odst. 2 o. z.) být nemůže.

15. Samotná výše úroků nebude ve vztazích mezi podnikateli zpravidla bez dalších okolností představovat naplnění zákonných předpokladů rozporu s dobrými mravy podle § 588 o. z.

16. Je-li jeden z podnikatelů slabší stranou, nepůjde v otázce samotné výše úroku bez naplnění dalších zákonných předpokladů § 433 o. z. o důvodnou aplikaci tohoto ustanovení.

17. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 19. 10. 2021, sp.zn. 23 Cdo 765/2020, uvedl mimo jiné následující:„ …sama skutečnost, že úrok z prodlení byl mezi podnikateli sjednán ve výši 0,5 % denně z dlužné částky za každý den prodlení (či v jakékoliv jiné výši), nezpůsobuje neplatnost takového ujednání pro rozpor s dobrými mravy. Teprve v případě, kdy smluvená sazba s přihlédnutím k individuálním poměrům dané věci již nesměřuje k plnění (legitimních) funkcí úroku z prodlení, tj. funkce sankčně-motivační a reparační (kompenzační), nýbrž se stává neodůvodněnou sankcí, která má vůči druhému smluvnímu partnerovi již jen šikanózní charakter, je na místě prolomit smluvní svobodu stran, zásadu autonomie vůle a zásadu pacta sunt servanda (tedy jinak velmi silně se prosadivší zásady smluvního závazkového práva) konstatováním neplatnosti takového ujednání pro rozpor s dobrými mravy. Na tomto místě je též vhodné připomenout, že právní úprava neplatnosti právních jednání vychází ze zásady (formulované v ustanovení § 574 o. z.), že je namístě hledat spíše důvody pro platnost právního jednání než pro jeho neplatnost („ potius valeat actus quam pereat“, nebo také„ in favorem negotii“), která – jak se uvádí v důvodové zprávě k § 574 až 579 o. z. – odpovídá povaze soukromého práva a rozumné potřebě běžných soukromých občanských styků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4172/2016, uveřejněný pod číslo Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 29 Cdo 5943/2016, uveřejněný pod číslo Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jinak řečeno jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy lze posoudit ujednání o úroku z prodlení tehdy, pokud jím věřitel nesleduje naplnění svých legitimních zájmů, nýbrž zneužívá smluvní svobody k újmě svého smluvního partnera. Vždy je tak potřeba vážit, zda příslušné smluvní ujednání představuje legitimní (nikoliv zjevně excesivní) nástroj věřitele pro případ prodlení dlužníka, anebo (legitimními zájmy neodůvodněnou) sankci sloužící jen k vykořisťování druhé smluvní strany. Přitom je třeba mít na zřeteli, že obecné vnímání hranice mravnosti je v podnikatelských vztazích (s přihlédnutím ke specifikům těchto vztahů a jejich subjektů) odlišné od vztahů nepodnikatelských.“

18. Dle nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 457/10 výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s ustanovením občanského zákoníku, ale především s článkem 36 Listiny.

19. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Odo 234/2005, dále sp.zn. 21 Cdo 1484/2004 vyplývá, že„ Při sjednání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejbližším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytnutých peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem míry úrokové sazby peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem.“.

20. Dle statistiky obec národní banky, databáze časových řad příjmení představovala úroková sazba korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v červenci 2022 v kategorii podniky výši 7,93 % ročně.

21. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný uzavřel s žalobkyní smlouvu o podnikatelském úvěru na částku 20 000 Kč, která byla žalovanému poskytnuta převodem na bankovní účet. Uzavřenou smlouvu, jakožto hlavní listinný důkaz předložený žalobkyní, považoval soud za absolutně neplatnou pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Smlouva o úvěru se zjevně příčí dobrým mravům jako celek, soud ji tak shledal absolutně neplatnou dle ust. § 588 věta první o.z. K takové neplatnosti soud musí přihlédnout z úřední povinnosti, aplikace dle § 577 o.z. je vyloučena. Sjednanou výši poplatku za poskytnutí úvěru, tedy poplatek v celkové výši 14 000 Kč při poskytnutí jistiny ve výši 20 000 Kč, považuje soud za nemravnou. Dle statistiky obec národní banky činila úroková sazba korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v červenci 2022 ve srovnatelné kategorii úvěrů výši 7,93 % ročně. Dle shora citované judikatury Nejvyššího soudu by bylo možné akceptovat trojnásobek, to je 23,79 % ročně. V daném případě však poplatek za poskytnutí úvěru představuje 70 % jistiny úvěru, a to při délce trvání úvěru 70 dní, z čehož je zřejmé, že procento navýšení úvěrované částky dle posuzované smlouvy ani zdaleka neodpovídá obvyklým poplatkům, které účtují bankovní subjekty. Soud však neposuzoval ujednání o poplatku za poskytnutí úvěru izolovaně, ale vzal v úvahu smlouvu jako celek, tedy zabýval se i ujednáním o poplatcích pro případ prodlení, které představují výši 1 % nesplaceného zůstatku jistiny úvěru denně, trvá-li prodlení do 90 dnů, a výši 0,02 % z nesplaceného zůstatku jistiny úvěru denně od 91. dne prodlení. Dále vzal soud v úvahu ujednání o povinnosti hradit smluvní pokutu ve výši 500 Kč v případě prodlení s úhradou jakékoli jednotlivé splátky. A konečně soud zohlednil ujednání o povinnosti hradit úroky v případě prodlení s úhradou úvěru nebo jakékoli jeho dílčí části po dni konečné splatnosti úvěru ve výši 0,5 % z nesplaceného zůstatku jistiny úvěru denně, trvá-li prodlení do 90 dní od konečné splatnosti, resp. ve výši 0,02 % z nesplaceného zůstatku jistiny úvěru denně, trvá-li prodlení více než 90 dní od dne konečné splatnosti úvěru, a ujednání o povinnosti hradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nesplaceného zůstatku jistiny úvěru. Právě kombinaci takovýchto i překrývajících se sankčních ujednání spolu s výší poplatku za poskytnutí úvěru shledal soud zjevně příčící se dobrým mravům ve smyslu ust. § 588 věta první o.z. Soud respektoval shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp.zn. 23 ICdo 56/2019 a sp.zn. 23 Cdo 765/2020), zohlednil podnikatelské postavení účastníků, když k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy nevedla pouze výše poplatku za poskytnutí úvěru, nýbrž kumulace sankcí zakládající povinnosti žalovaného. Soud vyhodnotil, že individuální poměry dané věci, resp. smluvní ujednání stran, vybočily a nenaplňují již funkci sankčně-motivační a reparační (kompenzační) ve smyslu závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp.zn. 23 Cdo 765/2020, ale jsou právě takovou neodůvodněnou sankcí, která prolamuje smluvní svobodu stran. I méně přísná hranice toho, co lze v daném případě mezi stranami považovat za neakceptovatelné z důvodu rozporu s dobrými mravy, byla překročena. Přesto, že žalobkyně žalobou neuplatnila všechny smluvně ujednané sankční povinnosti vůči žalovanému, když požadovala smluvní pokutu za prodlení s úhradou jednotlivých splátek v celkové výši 2 500 Kč, charakter jednání tím nebyl dotčen. Soud měl důvodné pochybnosti o legitimní funkci poplatků z prodlení, úroků z prodlení a smluvních pokut, které jako by spíše počítaly s tím, že žalovaný se ocitne v prodlení, což bude představovat podstatný zisk pro poskytovatele úvěru, a spolu s extrémní výší poplatku za poskytnutí úvěru shledal taková ujednání absolutně neplatnými pro zjevný rozpor s dobrými mravy.

22. Vzhledem ke skutečnosti, že nárokům vyplývajícím z absolutně neplatné smlouvy nelze přiznat právní ochranu, soud nárok žalobkyně vypořádal v režimu bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 2991 a násl. o.z., kdy žalovaný se na úkor žalobkyně plněním, které mu poskytla na základě neplatného právního jednání, bezdůvodně obohatil, a proto je povinen vydat žalobkyni částku 12 100 Kč coby dlužnou jistinu. Do prodlení se žalovaný dostal až v souvislosti s předžalobní upomínkou k úhradě dluhu ze dne datum, předanou k poštovní přepravě téhož dne, v níž mu byla stanovena lhůta k úhradě dlužné částky nejpozději do tří dnů. V souladu s § 573 o.z. mohla být upomínka žalovanému doručena nejdříve uplynutím tří pracovních dnů od odeslání, tj. dne datum. Třídenní lhůta k plnění tak uplynula dne datum a od dne následujícího se žalovaný ocitl v prodlení. V této souvislosti byl žalobkyni přiznán zákonný úrok z prodlení. Nárok na zákonný úrok z prodlení plyne z ust. § 1970 o.z. ve spojení s § 1 a 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku byla žaloba ze shora uvedených důvodů zamítnuta.

23. Jelikož byla žalobkyně v řízení převážně neúspěšná a žalovanému doposud žádné náklady v tomto řízení nevznikly, rozhodl soud tak, že se náklady řízení nepřiznávají žádnému z účastníků.

24. Podle § 160 odst. 1 o.s.ř. soud uložil žalovanému částku zaplatit žalobkyni ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku a podle § 149 odst. 1 o.s.ř. náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám zástupce žalobkyně.

Proti tomuto rozsudku je přípustné odvolání ve lhůtě 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni prostřednictvím Okresního soudu Plzeň-sever.

Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze podat návrh na výkon tohoto rozhodnutí nebo na nařízení exekuce.