OSPS 25 C 72/2026-31

Okresní soud Plzeň-sever rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Srpovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 28 178 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 16 940 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 16 940 Kč od 24. 6. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Řízení se do částky 5 060 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % od 20. 6. 2025 do zaplacení zastavuje.

III. Žaloba se zamítá do částky 6 178 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 21 732 Kč od 20. 6. 2025 do 23. 6. 2025 a zákonného úroku z prodlení z částky 4 792 Kč od 24. 6. 2025 do zaplacení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu Plzeň-sever doplatek soudního poplatku ve výši 28 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 601,33 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně.

1. Žalobou podanou dne datum k soudu se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 28 178 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 26 792 Kč od datum do zaplacení a náhrady nákladů řízení. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně nabyla pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne datum mezi společností právnická osoba, IČO IČO, jako původním věřitelem a postupitelem a žalobkyní jako postupníkem a novým věřitelem. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným dne datum smlouvu o úvěru č. hodnota, na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši 3 000 Kč. Žalovaný následně využil svého práva na navýšení úvěru a čerpal úvěr v celkové výši 22 000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne datum. Žalovaný se dle tvrzení žalobkyně dostal do prodlení s úhradou pravidelných měsíčních splátek, a proto byl původním věřitelem opakovaně vyzýván k úhradě dluhu. Žalovaný se tak měl dostat do prodlení s úhradou celého úvěru dne datum. Předmětem žalobního návrhu je pohledávka v celkové výši 28 178 Kč sestávající z celkové nesplacené jistiny úvěru ve výši 22 000 Kč, smluvního úroku ve výši 4 792 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 386 Kč, splatných nejpozději dne datum, spolu s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení od následujícího dne po splatnosti úvěru z částky 26 792 Kč.

2. Původní věřitel poskytoval úvěry prostřednictvím webové stránky Anonymizováno, na které si žalovaný dle vlastní volby vybral dostupné parametry úvěru, zejména výši požadovaného úvěru a termín splatnosti. Následně se měl seznámit s veškerými poplatky za poskytnutí úvěru a úroky spojenými s požadovaným úvěrem, vyplnit registrační formulář se svými osobními údaji, telefonním číslem a e-mailovou adresou a být obeznámen s obsahem, podmínkami, právy, závazky a sankčními ujednáními plynoucími z uzavření smlouvy. Tímto měl žalovaný učinit návrh na uzavření konkrétní smlouvy vůči původnímu věřiteli a shora uvedenými kroky s původním věřitelem smlouvu uzavřít. Dle obchodních podmínek dostupných na internetových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně byl žalovaný informován o tom, že věřitel může jako poskytovatel spotřebitelského úvěru nahlížet do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti žalovaného, pokud je to nezbytné pro posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.

3. Žalovaný měl dále souhlasit s tím, že věřitel může za účelem ochrany svých majetkových práv a v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru před uzavřením smlouvy využívat informace z dlužnických registrů, konkrétně z registrů SOLUS, CNCB a CBCB. Úvěruschopnost žalovaného byla dle tvrzení žalobkyně vyhodnocena na základě tvrzení žalovaného o příjmech a výdajích, lustrací CEE, ISIR, SOLUS, NRKI, BRKI a úvěrové historie, přičemž žalobkyně uvedla, že nedisponuje příslušnou dokumentací ohledně lustrace v uvedených databázích ani ohledně tvrzených příjmů a výdajů. Žalovaný měl podle obchodních podmínek prohlásit, že není v prodlení se splacením jakéhokoli dluhu vůči jakékoli třetí osobě, není si vědom, že by byl evidován v žádné z databází dlužníků nebo databází pro tvorbu úvěrové historie, zejména pak v interní databázi věřitele, insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí či databázi neplatných dokladů právnická osoba, a že mu nejsou známy žádné okolnosti, které by mohly mít podstatný nepříznivý dopad na plnění jeho dluhů a povinností.

4. Původní věřitel měl úvěr žalovanému vyplatit v období od datum do datum převodem z bankovního účtu původního věřitele na bankovní účet žalovaného č. č. účtu, a to s uvedením variabilního symbolu var. symbol. Žalovaný úvěr dle tvrzení žalobkyně do dnešního dne nevrátil, a to ani na základě upomínek původního věřitele a předžalobní upomínky právní zástupkyně žalobkyně odeslané dne datum.

5. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a v řízení zůstal pasivní.

6. Zdejší soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a k projednání věci nenařídil ústní jednání, neboť věc bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů, žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila a žalovaný se k výzvě soudu nevyjádřil, čímž se jeho souhlas předpokládá (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).

7. Na základě předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za prokázané následující skutečnosti. Žalovaný uzavřel dne 1. 12. 2024 s právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba, IČO IČO, listinu označenou jako smlouva o úvěru č. hodnota, na jejímž základě mu měl být poskytnut úvěr v částce 3 000 Kč. Následně mělo dojít k navýšení úvěru, přičemž žalovaný podle tvrzení žalobkyně čerpal úvěr v celkové výši 22 000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne datum. Úvěr měl být žalovanému vyplacen v období od datum do datum bezhotovostně převodem z bankovního účtu právní předchůdkyně žalobkyně na bankovní účet žalovaného č. č. účtu, a to s uvedením variabilního symbolu var. symbol. Z obsahu žalobního návrhu a připojených listin bylo dále zjištěno, že žalobkyně požaduje po žalovaném částku 28 178 Kč, která sestává z nesplacené jistiny úvěru ve výši 22 000 Kč, smluvního úroku ve výši 4 792 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 386 Kč. Žalobkyně současně požaduje zákonný úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 26 792 Kč od datum do zaplacení. Pohledávka za žalovaným byla původním věřitelem postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne datum mezi společností právnická osoba, IČO IČO, jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Z tvrzení žalobkyně vyplynulo, že žalovaný úvěr do dnešního dne neuhradil, a to ani přes opakované upomínky původního věřitele a předžalobní upomínku právní zástupkyně žalobkyně odeslanou dne datum.

8. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného byla vyhodnocena na základě tvrzení žalovaného o jeho příjmech a výdajích, lustrací CEE, ISIR, SOLUS, NRKI, BRKI a úvěrové historie. Současně však žalobkyně výslovně sdělila, že nedisponuje příslušnou dokumentací ohledně lustrací v uvedených databázích ani dokumentací k tvrzeným příjmům a výdajům žalovaného. Z obchodních podmínek dále vyplývá, že žalovaný měl prohlásit, že není v prodlení se splacením jakéhokoli dluhu vůči jakékoli třetí osobě, není si vědom, že by byl evidován v některé z databází dlužníků nebo databází pro tvorbu úvěrové historie, zejména v interní databázi věřitele, insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí či databázi neplatných dokladů právnická osoba, a že mu nejsou známy žádné okolnosti, které by mohly mít podstatný nepříznivý dopad na plnění jeho dluhů a povinností.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Předně soud na základě částečného zpětvzetí žalobního návrhu žalobkyní řízení ve smyslu § 96 odst. 1, 2 o. s. ř. zastavil co do částky 5 060 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 20. 6. 2025 do zaplacení, neboť žalobkyně podáním ze dne datum vzala žalobu v tomto rozsahu zpět s odůvodněním, že žalovaný před podáním žaloby dne datum uhradil částku 5 060 Kč, která nebyla z důvodu administrativního pochybení započtena. Po tomto částečném zpětvzetí zůstala předmětem řízení částka 23 118 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 21 732 Kč od 20. 6. 2025 do zaplacení.

13. Ze zákonných ustanovení a ustálené judikatury plyne, že povinnost posoudit úvěruschopnost nelze splnit pouhým převzetím tvrzení žadatele o úvěr nebo toliko obecným nahlédnutím do registrů dlužníků, ale je zapotřebí, aby poskytovatel vycházel z objektivně doložených a ověřených údajů a aby byl schopen přesvědčivě doložit, na základě jakých konkrétních zjištění dospěl k závěru, že spotřebitel bude schopen úvěr řádně splácet. Nejvyšší správní soud vyložil, že součástí odborné péče je i obezřetnost vedoucí k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem a k požadavku na jejich doložení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č.j. 1 As 30/2015-39), zatímco Nejvyšší soud zdůraznil, že věřitel musí být při posouzení úvěruschopnosti schopen vycházet z dostatečných informací, nikoli jen z neověřeného osobního prohlášení spotřebitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Stejně tak Ústavní soud akcentoval povinnost obecných soudů zkoumat, zda poskytovatel před poskytnutím spotřebitelského úvěru skutečně prověřil schopnost spotřebitele úvěr splatit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

14. Mělo by tedy dojít k porovnání příjmů a výdajů spotřebitele poskytovatelem úvěru a ke zjištění způsobu plnění dosavadních dluhů na základě konkrétních a určitých skutečností plynoucích z údajů uvedených žadatelem a z předložených listin či jiných důkazů. V prvé řadě by pozornost věřitele měla směřovat ke zjištění reálných příjmů spotřebitele na jedné straně a současně jeho výdajů na straně druhé. S výdaji pak souvisí i druhá návazná oblast, a to zkoumání způsobu plnění dosavadních dluhů zahrnující jak zjištění dosavadního zatížení spotřebitele dalšími závazky, jejich rozsahem, výší a délkou dalšího předpokládaného splácení, tak dosavadní historií jejich plnění, zejména pokud se jedná o závazky již ve fázi vymáhání či exekuce. Z předložených dokumentů však nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného posoudila způsobem odpovídajícím požadavkům zákona. Žalobkyně sice uvedla, že úvěruschopnost žalovaného měla být vyhodnocena na základě tvrzení žalovaného o příjmech a výdajích, lustrací CEE, ISIR, SOLUS, NRKI, BRKI a úvěrové historie, současně však výslovně sdělila, že nedisponuje příslušnou dokumentací ohledně lustrací v uvedených databázích ani dokumentací k tvrzeným příjmům a výdajům žalovaného. Takové tvrzení neumožňuje soudu přezkoumat, jaké konkrétní informace měla právní předchůdkyně žalobkyně v době uzavření smlouvy k dispozici, jaký byl skutečný příjem žalovaného, jaké byly jeho pravidelné výdaje, jaké měl další závazky, zda je řádně plnil a z jakých konkrétních podkladů byl učiněn závěr, že žalovaný bude schopen úvěr splácet. Pouhý odkaz na obchodní podmínky, obecný souhlas žalovaného s nahlížením do registrů a obecné tvrzení o provedení lustrací nemůže nahradit prokázání skutečného a řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

15. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou zákona o spotřebitelském úvěru, neboť z výsledků jí tvrzeného posouzení nemohlo bez důvodných pochybností vyplývat, že žalovaný bude schopen úvěr řádně splácet. Tím byly splněny podmínky § 87 odst. 1 citovaného zákona a smlouva o úvěru ze dne datum je neplatná. Důsledkem této neplatnosti není povinnost žalovaného plnit podle neplatné smlouvy, ale pouze povinnost vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu úvěru, přičemž žalobkyni nevzniklo právo na sjednané úroky, smluvní pokuty, náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ani na plnění odvozené od smluvního zesplatnění úvěru. Tento závěr odpovídá i konstantní judikatuře Nejvyššího soudu, kdy § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je zvláštní soukromoprávní sankcí vůči poskytovateli, který porušil povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a poskytovateli tak náleží toliko vrácení nesplacené jistiny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Žalobkyni proto z neplatné smlouvy nemohl vzniknout nárok na zaplacení smluvního úroku ve výši 4 792 Kč ani smluvní pokuty ve výši 1 386 Kč. V tomto rozsahu, tedy co do částky 6 178 Kč, je žaloba nedůvodná.

16. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovanému byla poskytnuta jistina úvěru v celkové výši 22 000 Kč. Žalobkyně vzala žalobu zpět co do částky 5 060 Kč, neboť tato částka byla žalovaným uhrazena před podáním žaloby a nebyla původně započtena z důvodu administrativního pochybení. Po zohlednění této částky tak zbývá žalovanému povinnost vrátit žalobkyni na poskytnuté jistině částku 16 940 Kč. V tomto rozsahu soud žalobě vyhověl. Ve zbývající části soud žalobu zamítl, neboť částka 6 178 Kč představuje smluvní úrok a smluvní pokutu, na které žalobkyně vzhledem k neplatnosti smlouvy podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nemá nárok.

17. Pokud jde o požadované příslušenství, soud se zabýval počátkem prodlení žalovaného s vrácením částky, kterou je povinen žalobkyni uhradit. Žalobkyně tvrdila splatnost pohledávky ke dni datum a požadovala úrok z prodlení od datum. Z předložených listin však vyplynulo, že předžalobní upomínka byla odeslána dne datum. Soud má za to, že dne datum se již tato písemnost mohla dostat do dispoziční sféry žalovaného, a žalovaný se tak dostal do prodlení nejdříve následujícího dne, tedy dne datum. Žalobkyni proto náleží zákonný úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 16 940 Kč od datum do zaplacení. Naopak za období od datum do datum nebyl žalovaný s plněním v prodlení, a proto soud žalobu v části požadovaného zákonného úroku z prodlení z částky 21 732 Kč za toto období zamítl. Stejně tak soud zamítl žalobu v části požadovaného zákonného úroku z prodlení z částky 4 792 Kč od datum do zaplacení, neboť tato částka představuje smluvní úrok, na jehož zaplacení žalobkyni vzhledem k neplatnosti smlouvy podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nárok nevznikl.

18. V dané věci nebyl vydán platební rozkaz, soud pokračoval v řízení, a proto podle Položky 2, bodu 2. Sazebníku poplatků k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, doměřil soud soudní poplatek částkou 28 Kč do celkové částky 1 156 Kč podle Položky 1 bodu 1. písm. b) Sazebníku, a uložil jej žalobkyni doplatit na účet Okresního soudu Plzeň-sever do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Soud při vyměřování soudního poplatku rovněž zohlednil, že řízení bylo částečně zastaveno.

19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 601,33 Kč, přičemž tato částka představuje 20,24 % z jejich celkové výše 2 971 Kč (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 60,12 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 39,88 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 156 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 28 178 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč.

20. O lhůtách k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu Plzeň-sever. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.

Nebude-li částka uvedená ve výroku IV. tohoto rozsudku zaplacena ve stanovené lhůtě, bude po marném uplynutí lhůty 30 dní od splatnosti vymáhána celním úřadem.