OSPV 15 C 195/2020-82

Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudkyní Mgr. Pavlou Doupovcovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně:; právnická osoba, IČO ⟪LB:lb_002⟫ sídlem adresa, PSČ obec a číslo ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátkou anonymizováno jméno příjmení, ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa, ⟪LB:lb_005⟫ proti; ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému:; celé jméno žalovaného, datum narození ⟪LB:lb_007⟫ bytem adresa žalovaného, ⟪LB:lb_008⟫ o zaplacení částky 42.155 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 16.003 Kč,

I. Návrh na vydání rozsudku pro zmeškání se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 24.400 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 24.400 Kč od 27. 12. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Ve zbývající části, tedy ohledně částky 17.755 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 42.155 Kč od 15. 11. 2017 do 26. 12. 2020, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 17.755 Kč od 27. 12. 2020 do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 16.003 Kč a úroku ve výši 67,41 % ročně z částky 34.139,57 Kč od 15. 11. 2017 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 122.112 Kč, se žaloba zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou Okresnímu soudu v Prostějově dne 18. 11. 2020 domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 42.155 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 42.155 Kč od 15. 11. 2017 do zaplacení, úrok ve výši 61,41 % ročně z částky 34.139,57 Kč od 15. 11. 2017 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 122.112 Kč, a smluvní pokutu ve výši 16.003 Kč, a dále aby jí žalovaný nahradil náklady řízení. Žalobkyně tvrdila, že mezi ní jako věřitelem a žalovaným jako úvěrovaným klientem byla uzavřena Smlouva o úvěru číslo (dále jen„ Smlouva“). Žalovaný Smlouvu podepsal dne datum a na jejím základě mu žalobkyně poskytla na účet uvedený ve Smlouvě, tj. úvěr ve výši 35.000 Kč. K vyplacení uvedené částky došlo dne 24. 2. 2017. Žalovaný se ve Smlouvě zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve Smlouvě ve výši 92,68 % ročně splácet ve 48 měsíčních splátkách po 2.120 Kč, splatných vždy k 24. dni každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem březen 2017, to vše dle splátkového kalendáře, který tvoří přílohu oznámení žalobkyně (věřitele) o schválení úvěru, kdy toto oznámení bylo žalovanému následně zasláno na dodejku. Žalobkyně dále tvrdila, že prověřila schopnost žalovaného řádně hradit úvěr, a to na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, z databází umožňující posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů, kdy se zejména jednalo o doklady o příjmech, prohlášení žalovaného, atd.. Podle žalobkyně bylo z uvedených dokladů a zdrojů zjištěno, že žalovaný má dostatečné volné zdroje ke splácení předmětného úvěru. Žalobkyně také ověřila úvěrovou historii žalovaného jako žadatele o úvěr v databázích SOLUS a NRKI, a prověřila, že žalovaný nebyl v době žádosti o úvěr evidován v insolvenčním rejstříku, žalovaný neměl u žalobkyně předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání a doklad totožnosti žalovaného nebyl evidován jako neplatný. Obchodník jednající s žalovaným proto doporučil úvěr ke schválení. Na základě zjištěných informací byl žalobkyní proveden tzv. scoring klienta (žalovaného), tj. interní matematický model založený na bodovém hodnocení žalovaného jako žadatele o úvěr, a bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Žalovaný si však následně své povinnosti vyplývající ze Smlouvy řádně neplnil, dostal se do prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru, přičemž do data zesplatnění celého úvěru, tj. za dobu od 23. 3. 2017 do 18. 9. 2017, žalovaný uhradil žalobkyni 5 splátek po 2.120 Kč, celkem tedy 10.600 Kč. Před zesplatněním celého úvěru v důsledku prodlení žalovaného vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1. Smlouvy v celkové výši 1.497 Kč. K zesplatnění úvěru v důsledku neplnění povinností žalovaným došlo ke dni 13. 11. 2017 a k tomuto datu celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru, se staly součástí nové jistiny úvěru, a tuto novou jistinu ve výši celkem 39.858 Kč (tvořenou zbývající dlužnou původní jistinou úvěru ve výši 34.139,57 Kč a dlužným úrokem za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši 5.718,43 Kč) byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru, tj. dne 13. 11. 2017. Tuto částku však neuhradil. Dle smluvních ujednání pak vznikla žalovanému v případě nezaplacení nové jistiny v den zesplatnění úvěru povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, tj. od 15. 11. 2017 až do jejího úplného zaplacení, přičemž žalobkyně požadovala tuto smluvní pokutu pouze k datu vyhotovení žaloby, tedy ve výši 16.003 Kč. Žalobkyně vedle částky ve výši 42.155 Kč žalobou požadovala po žalovaném i zákonný úrok z prodlení z částky 42.155 Kč ve výši 8,05 % ročně od 15. 11. 2017 až do zaplacení, a dále zaplacení efektivní úrokové sazby ve výši 67,41 % p.a. (ročně) ze zbývající dlužné původní jistiny úvěru ve výši 34.139,57 Kč, a to od 15. 11. 2017 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy tento úrok dosáhne částky 122.112 Kč, když dle bodu 2.2. Smlouvy je výše úroku limitována na 120 % částky, kterou má žalovaný dle Smlouvy zaplatit. Žalobkyně tvrdila, že shora uvedené částky žalovaný žalobkyni nezaplatil ani na základě předžalobní výzvy, kterou mu žalobkyně zaslala.

2. Žalovaný se k žalobě, která mu byla doručena spolu s výzvou k vyjádření (viz. č.l. 52) do jeho datové schránky dne 26. 12. 2020, nevyjádřil, v řízení zůstal po celou dobu zcela nečinný. Předvolání k ústnímu jednání nařízenému na den datum, které bylo žalovanému opět doručováno do vlastních rukou do jeho datové schránky, se považuje za doručené dnem 18. 2. 2022. Za těchto okolností lze konstatovat, že žalovaný byl řádně předvolán k ústnímu jednání, avšak bez omluvy se k němu nedostavil. Za žalobkyni se k jednání dostavila právní zástupkyně na základě substituční plné moci. Soud tudíž v souladu s ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. v dané věci jednal a rozhodl bez přítomnosti žalovaného, přičemž provedl dokazování toliko listinami předloženými žalobkyní (když žalovaný žádný důkazní materiál soudu nepředložil), a to konkrétně: Předsmluvním formulářem ze dne datum, Hodnocením klienta ke smlouvě číslo ze dne datum, Návrhem na uzavření Smlouvy o úvěru/ Smlouva o úvěru číslo ze dne datum, Oznámením o schválení úvěru ke Smlouvě o úvěru číslo ze dne datum, Splátkovým kalendářem ke Smlouvě o úvěru číslo vyhotoveným dne datum, Kartou klienta ke smlouvě číslo dokladem o vyplacení úvěru – otiskem dat s elektronického výpisu při pohybu na účtu ze dne datum, pracovní smlouvou uzavřenou dne datum mezi zaměstnavatelem právnická osoba a žalovaným jako zaměstnancem, dodatkem k pracovní smlouvě ze dne datum, mzdovými výměry ze dne datum a ze dne datum, výplatními lístky za prosinec 2016 a za leden 2017, výzvami k zaplacení ze dne datum, ze dne datum a ze dne datum, Oznámením žalobkyně ze dne 13. 11. 2017 o zesplatnění všech závazků vyplývajících ze Smlouvy číslo s výzvou k okamžité úhradě dosud nesplacené části úvěru, běžných úroků přirostlých ke dni zesplatnění a smluvních pokut, předžalobní výzvou ze dne 27. 10. 2020 a podacím archem ze dne 27. 10. 2020, z nichž zjistil následující skutečnosti a skutkový stav projednávané věci.

3. Z Návrhu na uzavření Smlouvy o úvěru/ Smlouva o úvěru číslo soud zjistil, že tento byl podepsán žalovaným dne datum a žalobkyně tento návrh akceptovala dne datum. Žalobkyně se předmětnou Smlouvou zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 35.000 Kč na účet uvedený žalovaným, tj. na účet č. bankovní účet, a žalovaný se za to zavázal zaplatit žalobkyni částku v celkové výši 101.760 Kč, a to ve 48 měsíčních splátkách po 2.120 Kč, splatných vždy nejpozději do 24. dne každého kalendářního měsíce. Výpůjční úroková sazba byla dohodnuta jako pevná na celou dobu splácení úvěru ve výši 92,68 % p.a. (ročně). Žalovaný jako úvěrovaný podpisem Smlouvy potvrdil, že poskytovatel (žalobkyně) před uzavřením Smlouvy provedl posouzení úvěruschopnosti Klienta (žalovaného), který mu v této souvislosti předložil originály platných osobních dokladů, dokladů o příjmu a další doklady a informace požadované Poskytovatelem pro posouzení úvěruschopnosti, a prohlásil, že všechny takto poskytnuté doklady a informace, jakož i údaje uvedené ve Smlouvě, jsou pravdivé a úplné. Z obsahu Předsmluvního formuláře vztahujícího se ke Smlouvě o úvěru číslo podepsaného žalovaným dne datum, soud zjistil, že žalovaný se seznámil s celkovou výší úvěru, podmínkami čerpání úvěru, dobou jeho trvání, splátkovým kalendářem a náklady spotřebitelského úvěru, včetně nákladů spojených s opožděnými platbami. Z listiny – Oznámení o schválení úvěru ke Smlouvě o úvěru číslo – datované dnem datum, soud zjistil, že žalobkyně oznámila žalovanému, že akceptovala návrh žalovaného na uzavření Smlouvy o úvěru ze dne datum a že doručením tohoto Oznámení o schválení došlo k uzavření Smlouvy o úvěru číslo že celková výše úvěru činí 35.000 Kč a celková částka, kterou má Klient (žalovaný) zaplatit činí 101.760 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit v 48 měsíčních splátkách po 2.120 Kč, splatných vždy nejpozději do 24. dne každého kalendářního měsíce. Přílohou tohoto Oznámení je splátkový kalendáře vztahující se ke Smlouvě, který odpovídal dohodnutým parametrům Smlouvy a způsobu splácení poskytnutého úvěru. Vyplacení úvěru žalovanému bylo prokázáno listinou„ doklad o vyplacení úvěru – otisk dat z elektronického výpisu při pohybu účtu“, vystaveným právnická osoba, ze které soud zjistil, že dne 24. 2. 2017 byla z bankovního účtu č. bankovní účet odeslána částka 35.000 Kč na účet číslo bankovní účet, který odpovídá číslu účtu uvedenému žalovaným ve Smlouvě. K tvrzením o zkoumání schopnosti žalovaného poskytnutý úvěr splácet žalobkyně předložila formulář„ Hodnocení klienta ke smlouvě číslo“ ze kterého soud zjistil, že žalovaný v něm dne datum uvedl pravidelný měsíční příjem ve výši 18.500 Kč ze zaměstnání, ostatní příjmy 0 Kč, přičemž mezi výdaji bylo uvedeno: Klient – životní minimum: 3.410 Kč, splátky právnická osoba: 3.454 Kč, bydlení (nájemné, inkaso): 1.400 Kč, ostatní (doprava, kurzy, záliby, apod.): 250 Kč, tedy výdaje v celkové výši 8.514 Kč, kdy na základě toho byly s přihlédnutím k rezervě ve výši 1.000 Kč deklarovány volné zdroje (příjmy – výdaje) žalovaného ve výši 8.986 Kč. V rámci výdajů nejsou uvedeny žádné výdaje na děti v domácnosti ani na výživné. Dále je v listině uveden zaměstnavatel úvěrovaného (žalovaného) od datum: právnická osoba, adresa, s tím, že se nejedná o pracovní poměr na dobu určitou a žalovanému neběží výpovědní doba. příjmení bydlení je zatržena„ družstevní“. Tento formulář žalovaný osobně podepsal, a vedle něj i osoba jednající jako zprostředkovatel úvěru (podpis nečitelný), která doporučila poskytnutí úvěru. Z pracovní smlouvy uzavřené dne datum mezi zaměstnavatelem právnická osoba, IČO, sídlem adresa, a žalovaným jako zaměstnancem soud zjistil, že žalovaný nastoupil do práce dne datum jako skladový pracovník, přičemž pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou do datum. Podle dodatku k pracovní smlouvě ze dne datum byl s účinností od datum pracovní poměr sjednán na dobu neurčitou. Podle mzdových výměrů činila mzda žalovaného od datum 15.000 Kč měsíčně a s účinností od datum pak 16.000 Kč měsíčně. Dle výplatních lístků činila čistá mzda žalovaného za měsíc prosinec 2016 20.697 Kč a za měsíc leden 2017 pak 18.267 Kč. Z Karty klienta ke Smlouvě číslo soud zjistil, že žalovaný z titulu Smlouvy uhradil žalobkyni za období od datum do datum ve formě pěti splátek po 2.120 Kč celkem částku 10.600 Kč. Žalovaný netvrdil ani neprokázal, že by žalobkyni na úhradu předmětného dluhu uhradil více než těchto žalobkyní tvrzených a v Kartě klienta uvedených 10.600 Kč. Dále bylo prokázáno, že žalovaný se se splněním povinností ze Smlouvy dostal do prodlení, když dle Karty klienta od srpna 2017 přestal úvěr splácet a žalobkyně proto přistoupila k výzvám k zaplacení s upozorněním o možnosti zesplatnění celého úvěru, jak soud zjistil z výzev k zaplacení ze dne datum, ze dne datum a ze dne datum. Z Oznámení žalobkyně ze dne datum pak soud zjistil, že žalobkyně zesplatnila všechny závazky vyplývajících ze Smlouvy číslo vyzvala žalovaného k okamžité úhradě dosud nesplacené části úvěru, běžných úroků přirostlých ke dni zesplatnění a smluvních pokut, tedy částky v celkové výši 42.155 Kč (tuto částku ke dni zesplatnění úvěru tvoří: zbývající dlužná původní jistina úvěru ve výši 34.139,57 Kč, úrok za poskytnutí úvěru přirostlý ke dni zesplatnění úvěru ve výši 5.718,43 Kč, neuhrazené smluvní pokuty ve výši 1.497 Kč a náhrada nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 800 Kč. Předžalobní výzvou ze dne datum pak žalobkyně vyzvala žalovaného k uhrazení žalovaného dluhu, tedy částky 42.155 Kč s příslušenstvím, jakož i„ běžící smluvní pokuty“ ve výši 16.003 Kč.

4. Zástupkyně žalobkyně u ústního jednání dne datum navrhla, aby soud ve věci rozhodl rozsudkem pro zmeškání ve smyslu ust. § 153b odst. 1 o.s.ř. Soud však návrh žalobkyně na vydání rozsudku pro zmeškání zamítl, i když formálně pro tento postup byly splněny všechny předpoklady. Soud odkazuje v podrobnostech na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 377/10, dle kterého rozsudek pro zmeškání soud vydat může, ale nemusí. Na úvaze soudu je ponecháno, zda i tam, kde jsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady, je vhodné o věci rozhodnout tímto rozsudkem. Soud s ohledem na předmět tohoto řízení, když se jedná o spor ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, považuje v zájmu ochrany práv spotřebitele za nevhodné vydat rozsudek pro zmeškání. Povinností soudu plynoucí ze zákona je totiž zkoumat, zda žalobkyně, jako podnikající úvěrující právnická osoba, učinila vše potřebné, co po ní zákon požaduje za účelem řádného ověření schopnosti žalovaného poskytnutý úvěr uhradit (viz. výrok I. tohoto rozsudku).

5. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle ustanovení § 2397 o.z. úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě, není-li lhůta ujednána, může uplatnit právo, dokud závazek ze smlouvy trvá.

7. Podle ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěr, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru, nebo změnou závazku z takové smlouvy, spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

10. Podle ustanovení § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012, občanský zákoník (dále jen o. z.) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Podle ustanovení § 580 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o.z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty, nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

13. Podle ust. § 1968 věta první o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle ust. § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný; výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle ust. § 2 nař. vl. č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Repo sazba stanovená Českou národní bankou, platná ke dni 1. 7. 2019 (prodlení od 19. 11. 2019), činila 2 % (čerpáno z dat dostupných na www.cnb.cz).

14. Soud na základě zjištěného skutkového stavu věc posoudil podle citované právní úpravy a učinil následující právní závěr.

15. Mezi žalobkyní (úvěrující) a žalovaným (spotřebitelem) byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, kterou žalovaný podepsal dne datum a žalobkyně tento návrh akceptovala dne datum, a na základě této smlouvy žalobkyně žalovanému vyplatila na jeho účet uvedený ve smlouvě, tj. na účet číslo bankovní účet, částku ve výši 35.000 Kč. S ohledem na postavení žalovaného, jako slabší smluvní strany, a obsah uzavírané Smlouvy, je pak nutno obsah této smlouvy a chování smluvních stran posoudit kromě o. z., též podle ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření Smlouvy, a zkoumat, zda úvěrující postupoval před a při jejím uzavřením v souladu s touto právní úpravou. Úvěrující věřitel poskytl spotřebiteli finanční službu, jejich vztah naplňoval zákonná kritéria spotřebitelského úvěru, úvěrující tak měl zákonnou povinnost prověřit schopnost žalovaného splatit poskytnutý úvěr. Žalobkyně tvrdila, že schopnost žalovaného řádně hradit úvěr prověřila, a to na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, z databází umožňující posouzení úvěruschopnost, jakož i z jiných zdrojů, kdy se zejména jednalo o doklady o příjmech. Podle žalobkyně bylo z uvedených dokladů a zdrojů zjištěno, že žalovaný má dostatečné zdroje ke splácení předmětného úvěru. Dle názoru soudu však zjištěný skutkový stav neumožňuje, aby soud mohl takový závěr potvrdit. Z provedeného dokazování totiž vyplynulo, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela z informací, které jí poskytl žalovaný, přičemž jako důkazy, že skutečnosti uvedené žalovaným dostatečně ověřila, žalobkyně soudu předložila pracovní smlouvu žalovaného spolu s dodatkem o změně pracovního poměru na dobu neurčitou, mzdové výměry a výplatní lístky za měsíce prosinec 2016 a leden 2017, ze kterých vyplývá čistý měsíční příjem žalovaného kolem 18.000 Kč až 20.000 Kč čistého měsíčně, takže z hlediska zkoumání příjmů žalovaného lze zkoumání úvěruschopnosti žalovaného hodnotit jako dostačující, avšak pokud jde o zkoumání a hodnocení výdajů žalovaného, zde soud dospěl k závěru, že z tohoto hlediska bylo ověřování a hodnocení výdajů žalovaného ze strany žalobkyně zcela nedostačující. Předně žalobkyně soudu nedoložila žádné doklady prokazující výši skutečných výdajů žalovaného za bydlení. Podle vyplněného formuláře„ Hodnocení klienta“ se žalovaných nežije ve společné domácnosti žádné dítě a žalovaný neplatí žádné výživné, avšak dle údajů vyplývajících z centrální evidence obyvatel má žalovaný jedno dítě narozené datum. K této vyživovací povinnosti žalovaného tedy nebylo při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného vůbec přihlédnuto. Navíc dle údajů vyplněných ve formuláři„ Hodnocení klienta“ již měl žalovaný u žalobkyně jiný úvěr (úvěry), které splácel čýstkou 3.454 Kč. S ohledem na to je zřejmé, že i při příjmu žalovaného ve výši kolem 19.000 Kč čistého měsíčně představovaly další splátky ve výši 2.120 Kč měsíčně značný zásah do finanční situace žalovaného (žalovaný byl pak povinen jenom na úvěry u žalobkyně splácet ze svého příjmu přes 5.500 Kč měsíčně). Za daného stavu věci si žalobkyně nemohla být jista, že žalovaný bude schopen takovou finanční zátěž unést a mělo to vzbudit oprávněné pochybnosti o schopnosti žalovaného další úvěr bezproblémově splácet. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného řádně nevyhodnotila, a že z pohledu osoby jednající za žalobkyni (z pohledu zprostředkovatele) šlo zřejmě prioritně pouze o to, uzavřít další smluvní vztah a získat z toho plynoucí odměnu, a žalobkyni o zisk ve formě sofistikovaného systému smluvních pokut a dohodnutého nemravného úroku, který vedl k tomu, že pokud by žalovaný splnil dohodnutý splátkový kalendář, za poskytnutí úvěru ve výši 35.000 Kč by během 48 měsíců (za čtyři roky) žalobkyni zaplatil částku v nemravné výši 101.760 Kč. Žalobkyně tedy poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a navíc pak i v rozporu s ust. § 1 odst. 2 o. z., neboť zákon výslovně zakazuje ujednání porušující dobré mravy, a proto z obou právních důvodů je Smlouva absolutně neplatná. Nezbylo proto než uzavřít, že žalobkyně (úvěrující), coby poskytovatel spotřebitelského úvěru, nedostála svým zákonným povinnostem, řádně neposoudila zákonem předvídaným postupem úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, a že tudíž Smlouva, na jejímž základě žalobkyně dovozuje svůj nárok na zaplacení žalovaných částek, je s ohledem na ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jakož i s ohledem na ust. § 1 odst. 2 o. z. a ust. § 580 o.z. ve smyslu § 588 o. z. neplatná, přičemž k této neplatnosti soud přihlíží i bez návrhu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, popř. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III ÚS 4129/18, apod.).

16. Pro úplnost soud dodává, že dle gramatického výkladu ust. § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. se sice jedná o neplatnost relativní, ale takový výklad zákona nemůže v širších souvislostech obstát. Podle názoru soudu se jedná o neplatnost absolutní. Stanovení relativní neplatnosti právního jednání by bylo v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na nerovném postavení spotřebitele vůči poskytovateli z hlediska vyjednávací a ekonomické síly. Právní názor soudu se opírá zejména o rozhodovací praxi soudního dvora Evropské unie, který průřezově pro spotřebitelské právo vymezuje soudu prostor pro postup z úřední činnosti. Kromě možnosti zabývat se platností z úřední činnosti, čemuž nasvědčuje nezbytnost stanovit neplatnost jako absolutní, nelze pominout ani jistou modifikaci zásady, že neznalost práva neomlouvá. V rozsudku ze dne 4. 6. 2015, příjmení C497/13 bod 42, Soudní dvůr Evropské unie dovodil, že zde hrozí nebezpečí, že spotřebitel se nedovolá svého práva, neboť o něm neví. Přitom podstatou právního stanoviska je právě skutečnost, že ekonomicky silnější subjekt prostřednictvím poskytování profesionálních právních služeb má na rozdíl od spotřebitele výhodu znalosti právní úpravy, využívající ve svůj prospěch, pročež je absence informovanosti spotřebitele vyvažována zásahem zvenčí.

17. S ohledem na shora uvedený závěr soudu o absolutní neplatnosti Smlouvy pak bylo možné uplatněný nárok podřadit pod ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Bylo totiž prokázáno, že žalobkyně žalovanému předmět úvěru, tedy částku 35.000 Kč, poukázala na jeho účet, na který byla částka připsána a tudíž se dostala do sféry dispozice žalovaného. Žalovaný tudíž částku vyplacenou na základě neplatné Smlouvy„ převzal“, přičemž v rámci daného soudního řízení„ převzetí“ této částky žádným způsobem nezpochybnil, a je tudíž povinen tuto částku vrátit podle ust. § 2991 odst. 2 o. z., tedy jako bezdůvodné obohacení. Podle žalobních tvrzení, která nebyla žalovaným zpochybněna, z titulu Smlouvy uhradil žalobkyni pouze částku 10.600 Kč. Zbývá mu tudíž uhradit ještě zbytek získaného bezdůvodného obohacení ve výši 24.400 Kč. Žalobní požadavek žalobkyně byl proto soudem vyhodnocen jako částečně důvodný a soud na základě zásad o vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 a násl. o. z.), zavázal žalovaného k zaplacení částky 24.400 Kč (převzatých 35.000 Kč minus již vrácených 10.600 Kč), tedy plnění, které žalovaný od žalobkyně dne 24. 2. 2017 převzal, ale dosud nevrátil zpět. Vzhledem k tomu, že žalovaný tuto povinnost nesplnil ani dodatečně, je ode dne 27. 12. 2020, tedy ode dne následujícího po dni, kdy mu byla doručena žaloba (výzva) s vrácením tohoto bezdůvodného obohacení v prodlení (§ 1968 o.z.), a proto soud zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 24.400 Kč i se zákonným úrokem z prodlení, jehož výše byla stanovena v souladu s ust. § 1970 a nař. vl. č. 351/2013 Sb. (viz. výrok II. tohoto rozsudku).

18. S ohledem na výše uvedené právní hodnocení soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl (viz. výrok III. tohoto rozsudku).

19. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., když přihlédl k tomu, že žalovaný byl v tomto řízení procesně zjevně úspěšnější než žalobkyně (při posouzení poměru celkové žalované částky: 42.155 Kč + smluvní pokuta ve výši 16.003 Kč, včetně požadovaného příslušenství, ve vztahu k částce, kterou soud žalobkyni tímto rozsudkem vůči žalovanému přiznal, tj. částka 24.400 Kč se zákonným úrokem z prodlení) a měl by proto vůči žalobkyni právo na poměrnou část účelně vynaložených nákladů řízení, ale podle obsahu spisu mu žádné náklady tohoto řízení nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení (výrok III. tohoto rozsudku).

20. Soud rozhodl o povinnosti žalovaného plnit žalobci uložené povinnosti ve lhůtě do 3 dnů, když pro stanovení jiné, než zákonné lhůty nebyly shledány podmínky (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Prostějově. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může žalobkyně jako oprávněná podat návrh na soudní výkon tohoto rozhodnutí dle občanského soudního řádu anebo na exekuci dle exekučního řádu.