OSPV 15 C 39/2020-83

Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudkyní Mgr. Pavlou Doupovcovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně:; právnická osoba, IČO ⟪LB:lb_002⟫ sídlem adresa, PSČ obec a číslo ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátkou anonymizováno jméno příjmení, ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa, ⟪LB:lb_005⟫ proti; ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému:; celé jméno žalovaného, datum narození ⟪LB:lb_007⟫ adresa trvalého pobytu: ulice a číslo, PSČ obec, ⟪LB:lb_008⟫ t.č. fakticky bytem ulice a číslo, PSČ obec, ⟪LB:lb_009⟫ o zaplacení částky 56.419 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 9.397,36 Kč,

I. Návrh na vydání rozsudku pro zmeškání se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 40.300 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 40.300 Kč od 19. 11. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Ve zbývající části, tedy ohledně částky 16.119 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 56.419 Kč od 14. 10. 2019 do 18. 11. 2019, zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 16.119 Kč od 19. 11. 2019 do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 9.397,36 Kč a úroku ve výši 95,92 % ročně z částky 43.910,03 Kč od 25. 4. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 207.763 Kč, se žaloba zamítá.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku ve výši 0 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právní zástupkyně žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou Okresnímu soudu v Opavě dne 15. 10. 2019 domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 56.419 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 56.419 Kč od 14. 10. 2019 do zaplacení, úrok ve výši 95,92 % ročně z částky 43.910,03 Kč od 25. 4. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 207.763 Kč, a smluvní pokutu ve výši 9.397,36 Kč, a dále aby jí žalovaný nahradil náklady řízení. Žalobkyně tvrdila, že mezi ní jako věřitelem a žalovaným jako úvěrovaným klientem byla uzavřena Smlouva o úvěru číslo (dále jen„ Smlouva“). Žalovaný Smlouvu podepsal dne datum a na jejím základě mu žalobkyně poskytla na účet uvedený ve Smlouvě úvěr ve výši 44.000 Kč. K vyplacení uvedené částky došlo dne 28. 11. 2018. Žalovaný se ve Smlouvě zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve Smlouvě ve výši 151,63 % ročně splácet ve 48 měsíčních splátkách po 3.607 Kč, splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem leden 2019, to vše dle splátkového kalendáře, který tvoří přílohu oznámení žalobkyně (věřitele) o schválení úvěru, kdy toto oznámení bylo žalovanému následně zasláno na dodejku. Žalobkyně dále tvrdila, že prověřila schopnost žalovaného řádně hradit úvěr, a to na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, z databází umožňující posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů, kdy se zejména jednalo o doklady o příjmech, výpisy z bankovního účtu žalovaného a prohlášení žalovaného. Podle žalobkyně bylo z uvedených dokladů a zdrojů zjištěno, že žalovaný má dostatečné zdroje ke splácení předmětného úvěru. Žalobkyně také ověřila úvěrovou historii žalovaného jako žadatele o úvěr v databázích SOLUS a NRKI, a prověřila, že žalovaný ani jeho zaměstnavatel nebyli v době žádosti o úvěr evidováni v insolvenčním rejstříku, žalovaný neměl u žalobkyně předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání a doklad totožnosti žalovaného nebyl evidován jako neplatný. Zprostředkovatel jednající s žalovaným proto doporučil úvěr ke schválení. Na základě zjištěných informací byl žalobkyní proveden tzv. scoring klienta (žalovaného), tj. interní matematický model založený na bodovém hodnocení žalovaného jako žadatele o úvěr, a bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Žalovaný si však následně své povinnosti vyplývající ze Smlouvy řádně neplnil, dostal se do prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru, přičemž do data zesplatnění celého úvěru žalovaný uhradil žalobkyni postupně jednotlivými splátkami částku 3.700 Kč. Před zesplatněním celého úvěru v důsledku prodlení žalovaného vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1 Smlouvy, v celkové výši 1.497 Kč. K zesplatnění úvěru v důsledku neplnění povinností žalovaným došlo ke dni 23. 4. 2019 a k tomuto datu celá dosud nesplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru, se staly součástí nové jistiny úvěru, a tuto novou jistinu ve výši celkem 54.322,62 Kč (tvořenou zbývající dlužnou původní jistinou úvěru ve výši 43.910,03 Kč a dlužným úrokem za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši 10.412,59 Kč) byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru, tj. dne 23. 4. 2019. Tuto částku však neuhradil. Dle smluvních ujednání pak vznikla žalovanému v případě nezaplacení nové jistiny v den zesplatnění úvěru povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, tj. od 25. 4. 2019 až do jejího úplného zaplacení, přičemž žalobkyně požadovala tuto smluvní pokutu pouze k datu vyhotovení žaloby, tedy ve výši 9.397,36 Kč. Žalobkyně vedle částky ve výši 56.419 Kč žalobou požadovala po žalovaném i zákonný úrok z prodlení z částky 56.419 Kč ve výši 9,75 % ročně od data vyhotovení žaloby, tj. od 14. 10. 2019 až do zaplacení, a dále zaplacení efektivní úrokové sazby ve výši 95,92 % p.a. (ročně) ze zbývající dlužné původní jistiny úvěru ve výši 43.910,03 Kč, a to od 25. 4. 2019 Kč do zaplacení, maximálně však do doby, kdy tento úrok dosáhne částky 207.763,00 Kč, když dle bodu 2.2. Smlouvy je výše úroku limitována na 120 % částky, kterou má žalovaný dle Smlouvy zaplatit. Žalobkyně tvrdila, že shora uvedené částky žalovaný žalobkyni nezaplatil ani na základě předžalobní výzvy, kterou mu žalobkyně zaslala.

2. Okresní soud v Opavě usnesením ze dne 2. 1. 2020, č.j. 116 C 43/2019-20, které nabylo právní moci dne 19. 2. 2020, vyslovil svou místní nepříslušnost s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Okresnímu soudu v Prostějově jako soudu místně příslušnému. Bylo totiž zjištěno, že žalovaný má sice podle centrální evidence obyvatel hlášen trvalý pobyt na adrese adresa, tedy v obvodu Okresního soudu v Opavě, kdy se však jedná pouze o adresu úřední – sídlo stát. instituce, přičemž fakticky se zdržuje na adrese ulice a číslo, PSČ obec, tedy v obvodu Okresního soudu v Prostějově.

3. Žalovaný se k žalobě, která mu byla doručena Okresním soudem v Opavě na adresu jeho faktického pobytu, tj. na adresu ulice a číslo, PSČ obec, dne datum, a následně pak znovu Okresním soudem v Prostějově spolu s výzvou k vyjádření (viz. č.l. 49 a č.l. 51) dne 15. 5. 2020 postupem dle ust. § 49 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a to jak na adresu jeho trvalého pobytu evidovanou v CEO (adresa), tak i na adresu jeho faktického pobytu (ulice a číslo, PSČ obec), nevyjádřil, v řízení zůstal po celou dobu zcela nečinný. Předvolání k ústnímu jednání nařízenému na den datum, které bylo žalovanému opět doručováno do vlastních rukou na obě zmíněné adresy, si žalovaný nepřevzal a soud je v souladu s ust. § 49 odst. 4 o. s. ř. ve spojení s ust. § 57 odst. 2 o.s.ř. považuje za doručené dnem 21. 2. 2022 (pondělí). Za těchto okolností lze konstatovat, že žalovaný byl řádně předvolán k ústnímu jednání, avšak bez omluvy se k němu nedostavil. Za žalobkyni se k jednání dostavila právní zástupkyně na základě substituční plné moci. Soud tudíž v souladu s ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. v dané věci jednal a rozhodl bez přítomnosti žalovaného, přičemž provedl dokazování toliko listinami předloženými žalobkyní (když žalovaný žádný důkazní materiál soudu nepředložil), a to konkrétně: Předsmluvním formulářem ze dne datum, Hodnocením klienta ke smlouvě číslo Prohlášením klienta o splnění informační povinnosti úvěrujícího ze dne datum, Návrhem na uzavření Smlouvy o úvěru/ Smlouva o úvěru číslo ze dne datum, Oznámením o schválení úvěru ke Smlouvě o úvěru číslo ze dne datum, Splátkovým kalendářem ke Smlouvě o úvěru číslo vyhotoveným dne datum, Kartou klienta ke smlouvě číslo dokladem o vyplacení úvěru – otiskem dat s elektronického výpisu při pohybu na účtu ze dne datum, potvrzením zaměstnavatele žalovaného, tj. společnosti právnická osoba, sídlem obec, ulice a číslo, o průměrném čistém měsíčním příjmu žalovaného za období srpen 2018 až říjen 2018, záznamem o hodnocení klienta (žalovaného) v registru NRKI/BRKI – CBS SKÓRE ze dne datum, výzvami k zaplacení ze dne 18. 2. 2019, ze dne 20.3.2019 a ze dne 17. 4. 2019, Oznámením žalobkyně ze dne 23. 4. 2019 o zesplatnění všech závazků vyplývajících ze Smlouvy číslo s výzvou k okamžité úhradě dosud nesplacené části úvěru, běžných úroků přirostlých ke dni zesplatnění a smluvních pokut, předžalobní výzvou ze dne 25. 9. 2019 a podacím archem ze dne 26. 9. 2019, z nichž zjistil následující skutečnosti a skutkový stav projednávané věci.

4. Z Návrhu na uzavření Smlouvy o úvěru/ Smlouva o úvěru číslo soud zjistil, že tento byl podepsán žalovaným dne datum a žalobkyně tento návrh akceptovala dne datum. Žalobkyně se předmětnou Smlouvou zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 44.000 Kč na účet uvedený žalovaným, tj. na účet č. bankovní účet, a žalovaný se za to zavázal zaplatit žalobkyni částku v celkové výši 173.136 Kč, a to ve 48 měsíčních splátkách po 3.607 Kč, splatných vždy nejpozději do 17. dne každého kalendářního měsíce. Výpůjční úroková sazba byla dohodnuta jako pevná na celou dobu splácení úvěru ve výši 151,63 % p.a. (ročně). Žalovaný jako úvěrovaný podpisem Smlouvy potvrdil, že poskytovatel (žalobkyně) před uzavřením Smlouvy provedl posouzení úvěruschopnosti Klienta (žalovaného), který mu v této souvislosti předložil originály platných osobních dokladů, dokladů o příjmu a další doklady a informace požadované Poskytovatelem pro posouzení úvěruschopnosti, a prohlásil, že všechny takto poskytnuté doklady a informace, jakož i údaje uvedené ve Smlouvě, jsou pravdivé a úplné. Z obsahu Předsmluvního formuláře vztahujícího se ke Smlouvě o úvěru číslo podepsaného žalovaným dne datum, soud zjistil, že žalovaný se seznámil s celkovou výší úvěru, podmínkami čerpání úvěru, dobou jeho trvání, splátkovým kalendářem a náklady spotřebitelského úvěru, včetně nákladů spojených s opožděnými platbami. Z listiny – Oznámení o schválení úvěru ke Smlouvě o úvěru číslo – datované dnem datum, soud zjistil, že žalobkyně oznámila žalovanému, že akceptovala návrh žalovaného na uzavření Smlouvy o úvěru ze dne datum a že doručením tohoto Oznámení o schválení došlo k uzavření Smlouvy o úvěru číslo že celková výše úvěru činí 44.000 Kč a celková částka, kterou má Klient (žalovaný) zaplatit činí 173.136 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit v 48 měsíčních splátkách po 3.607 Kč, splatných vždy nejpozději do 17. dne každého kalendářního měsíce. Přílohou tohoto Oznámení je splátkový kalendáře vztahující se ke Smlouvě, který odpovídal dohodnutým parametrům Smlouvy a způsobu splácení poskytnutého úvěru. Vyplacení úvěru žalovanému bylo prokázáno listinou„ doklad o vyplacení úvěru – otisk dat z elektronického výpisu při pohybu účtu“, vystaveným právnická osoba, ze které soud zjistil, že dne 28. 11. 2018 byla z bankovního účtu č. bankovní účet odeslána částka 44.000 Kč na účet číslo bankovní účet, který odpovídá číslu účtu uvedenému žalovaným ve Smlouvě. K tvrzením o zkoumání schopnosti žalovaného poskytnutý úvěr splácet žalobkyně předložila formulář„ Hodnocení klienta ke smlouvě číslo“ ze které soud zjistil, že žalovaný v něm dne datum uvedl pravidelný měsíční příjem 9.020 Kč ze zaměstnání, ostatní příjmy 0 Kč, přičemž mezi výdaji bylo uvedeno: Klient – životní minimum: 3.410 Kč, bydlení (nájemné, inkaso): 1.000 Kč, tedy výdaje v celkové výši 4.410 Kč, kdy na základě toho byly deklarovány volné zdroje (příjmy – výdaje) žalovaného ve výši 3.610 Kč. Dále je v listině uveden zaměstnavatel úvěrovaného (žalovaného) od 20. 8. 2018: právnická osoba, IČO, sídlem ulice a číslo, obec s tím, že se nejedná o pracovní poměr na dobu určitou. Tuto listinu žalovaný osobně podepsal, a vedle něj i osoba jednající jako zprostředkovatel úvěru (jméno anonymizováno). Z Karty klienta ke Smlouvě soud zjistil, že žalovaný z titulu Smlouvy uhradil žalobkyni za období od 17. 1. 2019 do 17. 5. 2020 ve formě splátek celkem částku 3.700 Kč. Žalovaný netvrdil ani neprokázal, že by žalobkyni na úhradu předmětného dluhu uhradil více než těchto žalobkyní tvrzených a v Kartě klienta uvedených 3.700 Kč. Podle potvrzení zaměstnavatele žalovaného, tj. společnosti právnická osoba, sídlem obec, ulice a číslo, o průměrném čistém měsíčním příjmu žalovaného za období srpen 2018 až říjen 2018, činil za uvedené období průměrný čistý měsíční příjem žalovaného 9.020 Kč. V potvrzení je však výslovně uvedeno, že pracovní poměr byl sjednán pouze na dobu určitou: od 20. 8. 2018 do 31. 3. 2019. Ze záznamu o hodnocení klienta (žalovaného) v registru NRKI/BRKI – CBS SKÓRE ze dne datum, bylo zjištěno, že žalovanému byl přidělen kód příznaku: 16, což znamená, že klientova smlouva je hodnocena jako špatná (negativní příznak). Dále bylo prokázáno, že žalovaný se se splněním povinností ze smlouvy dostal do prodlení, když dle Karty klienta zaplatil pouze dvě splátky ve výši 3.607 Kč a ve výši 93 Kč. Od března 2019 úvěr již nesplácel vůbec a proto žalobkyně přistoupila k výzvám k zaplacení s upozorněním o možnosti zesplatnění celého úvěru, jak soud zjistil z výzev k zaplacení ze dne 18. 2. 2019, ze dne 20. 3. 2019 a ze dne 17. 4. 2019. Z Oznámení žalobkyně ze dne 23. 4. 2019 pak soud zjistil, že žalobkyně zesplatnila všechny závazky vyplývajících ze Smlouvy číslo vyzvala žalovaného k okamžité úhradě dosud nesplacené části úvěru, běžných úroků přirostlých ke dni zesplatnění a smluvních pokut, tedy částky v celkové výši 56.419 Kč (tuto částku ke dni zesplatnění úvěru tvoří: zbývající dlužná původní jistina úvěru ve výši 43.910,03 Kč, úrok za poskytnutí úvěru přirostlý ke dni zesplatnění úvěru ve výši 10.412,59 Kč, neuhrazené smluvní pokuty ve výši 1.497 Kč a náhrada nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 600 Kč. Předžalobní výzvou ze dne 25. 9. 2019 pak žalobkyně vyzvala žalovaného k uhrazení žalovaného dluhu, tedy částky 56.419 Kč s příslušenstvím, jakož i„ běžící smluvní pokuty“.

5. Zástupkyně žalobkyně u ústního jednání dne datum navrhla, aby soud ve věci rozhodl rozsudkem pro zmeškání ve smyslu ust. § 153b odst. 1 o.s.ř. Soud však návrh žalobkyně na vydání rozsudku pro zmeškání zamítl, i když formálně pro tento postup byly splněny všechny předpoklady. Soud odkazuje v podrobnostech na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 377/10, dle kterého rozsudek pro zmeškání soud vydat může, ale nemusí. Na úvaze soudu je ponecháno, zda i tam, kde jsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady, je vhodné o věci rozhodnout tímto rozsudkem. Soud s ohledem na předmět tohoto řízení, když se jedná o spor ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, považuje v zájmu ochrany práv spotřebitele za nevhodné vydat rozsudek pro zmeškání. Povinností soudu plynoucí ze zákona je totiž zkoumat, zda žalobkyně, jako podnikající úvěrující právnická osoba, učinila vše potřebné, co po ní zákon požaduje za účelem řádného ověření schopnosti žalovaného poskytnutý úvěr uhradit (viz. výrok I. tohoto rozsudku).

6. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle ustanovení § 2397 o.z. úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě, není-li lhůta ujednána, může uplatnit právo, dokud závazek ze smlouvy trvá.

8. Podle ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěr, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru, nebo změnou závazku z takové smlouvy, spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Podle § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

11. Podle ustanovení § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012, občanský zákoník (dále jen o. z.) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle ustanovení § 580 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o.z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty, nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

14. Podle ust. § 1968 věta první o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle ust. § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný; výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle ust. § 2 nař. vl. č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Repo sazba stanovená Českou národní bankou, platná ke dni 1. 7. 2019 (prodlení od 19. 11. 2019), činila 2 % (čerpáno z dat dostupných na www.cnb.cz).

15. Soud na základě zjištěného skutkového stavu věc posoudil podle citované právní úpravy a učinil následující právní závěr.

16. Mezi žalobkyní (úvěrující) a žalovaným (spotřebitelem) byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, kterou žalovaný podepsal dne datum a žalobkyně tento návrh akceptovala dne datum, a na základě této smlouvy žalobkyně žalovanému vyplatila na jeho účet uvedený ve smlouvě, tj. na účet č. bankovní účet, částku ve výši 44.000 Kč. S ohledem na postavení žalovaného, jako slabší smluvní strany, a obsah uzavírané Smlouvy, je pak nutno obsah této smlouvy a chování smluvních stran posoudit kromě o. z., též podle ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření Smlouvy, a zkoumat, zda úvěrující postupoval před a při jejím uzavřením v souladu s touto právní úpravou. Úvěrující věřitel poskytl spotřebiteli finanční službu, jejich vztah naplňoval zákonná kritéria spotřebitelského úvěru, úvěrující tak měl zákonnou povinnost prověřit schopnost žalovaného splatit poskytnutý úvěr. Žalobkyně tvrdila, že schopnost žalovaného řádně hradit úvěr prověřila, a to na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, z databází umožňující posouzení úvěruschopnost, jakož i z jiných zdrojů, kdy se zejména jednalo o doklady o příjmech. Podle žalobkyně bylo z uvedených dokladů a zdrojů zjištěno, že žalovaný má dostatečné zdroje ke splácení předmětného úvěru. Dle názoru soudu však zjištěný skutkový stav neumožňuje, aby soud mohl takový závěr potvrdit. Z provedeného dokazování totiž vyplynulo, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela z informací, které jí poskytl žalovaný, přičemž jako důkaz, že skutečnosti uvedené žalovaným dostatečně ověřila, žalobkyně soudu předložila pouze potvrzení zaměstnavatele žalovaného, tj. společnosti právnická osoba, sídlem obec, ulice a číslo, o průměrném čistém měsíčním příjmu žalovaného za období srpen 2018 až říjen 2018, který za uvedené období činil 9.020 Kč. V potvrzení je však výslovně uvedeno, že pracovní poměr byl sjednán pouze na dobu určitou: od 20. 8. 2018 do 31. 3. 2019. Tuto skutečnost, tj. že žalovaný má uzavřen pracovní poměr pouze na dobu určitou do 31. 3. 2019, však žalobkyně ponechala zcela bez povšimnutí a vůbec neřešila, zda po skončení pracovního poměru bude žalovaný schopen úvěr i nadále splácet, když od dubna 2019 měl zaplatit ještě dalších 45 splátek (z celkového počtu 48 splátek) po 3.607 Kč měsíčně, které měl splácet až do prosince 2022. Za daného stavu věci si žalobkyně nemohla být jista, že žalovaný i po ukončení pracovního poměru uzavřeného pouze na dobu určitou bude schopen zamýšlený úvěr řádně splácet Navíc dle záznamu o hodnocení klienta (žalovaného) v registru NRKI/BRKI – CBS SKÓRE ze dne datum, bylo zjištěno, že žalovanému byl přidělen kód příznaku: 16, což znamená, že klientova smlouva je hodnocena jako špatná (negativní příznak). Za dané situace zde byl nepochybně důvod pochybovat o tom, zda žalovaný bude schopen plánovaný úvěr splácet. Navíc sjednané splátky úvěru ve výši 3.607 Kč měsíčně po dobu 48 měsíců, tedy po dobu 4 let, nepochybně i při doloženém příjmu žalovaného ve výši 9.020 Kč čistého měsíčně nepochybně představovali podstatný a značně nepřiměřený zásah do rozpočtu žalovaného. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného řádně nevyhodnotila, a že z pohledu osoby jednající za žalobkyni (z pohledu zprostředkovatele) šlo pouze o to, uzavřít další smluvní vztah a získat z toho plynoucí odměnu, a žalobkyni o zisk ve formě sofistikovaného systému smluvních pokut a dohodnutého nemravného úroku, který vedl k tomu, že pokud by žalovaný splnil dohodnutý splátkový kalendář, za poskytnutí úvěru ve výši 44.00 Kč by během 48 měsíců (za čtyři roky) žalobkyni zaplatil částku v nemravné výši 173.136 Kč. Žalobkyně tedy poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a navíc pak i v rozporu s ust. § 1 odst. 2 o. z., neboť zákon výslovně zakazuje ujednání porušující dobré mravy, a proto z obou právních důvodů je Smlouva absolutně neplatná. Nezbylo proto než uzavřít, že žalobkyně (úvěrující), coby poskytovatel spotřebitelského úvěru, nedostála svým zákonným povinnostem, řádně neposoudila zákonem předvídaným postupem úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, a že tudíž Smlouva, na jejímž základě žalobkyně dovozuje svůj nárok na zaplacení žalovaných částek, je s ohledem na ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jakož i s ohledem na ust. § 1 odst. 2 o. z. a ust. § 580 o.z. ve smyslu § 588 o. z. neplatná, přičemž k této neplatnosti soud přihlíží i bez návrhu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, popř. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III ÚS 4129/18, apod.).

17. Pro úplnost soud dodává, že dle gramatického výkladu ust. § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. se sice jedná o neplatnost relativní, ale takový výklad zákona nemůže v širších souvislostech obstát. Podle názoru soudu se jedná o neplatnost absolutní. Stanovení relativní neplatnosti právního jednání by bylo v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na nerovném postavení spotřebitele vůči poskytovateli z hlediska vyjednávací a ekonomické síly. Právní názor soudu se opírá zejména o rozhodovací praxi soudního dvora Evropské unie, který průřezově pro spotřebitelské právo vymezuje soudu prostor pro postup z úřední činnosti. Kromě možnosti zabývat se platností z úřední činnosti, čemuž nasvědčuje nezbytnost stanovit neplatnost jako absolutní, nelze pominout ani jistou modifikaci zásady, že neznalost práva neomlouvá. V rozsudku ze dne 4. 6. 2015, příjmení C497/13 bod 42, Soudní dvůr Evropské unie dovodil, že zde hrozí nebezpečí, že spotřebitel se nedovolá svého práva, neboť o něm neví. Přitom podstatou právního stanoviska je právě skutečnost, že ekonomicky silnější subjekt prostřednictvím poskytování profesionálních právních služeb má na rozdíl od spotřebitele výhodu znalosti právní úpravy, využívající ve svůj prospěch, pročež je absence informovanosti spotřebitele vyvažována zásahem zvenčí.

18. S ohledem na shora uvedený závěr soudu o absolutní neplatnosti Smlouvy pak bylo možné uplatněný nárok podřadit pod ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Bylo totiž prokázáno, že žalobkyně žalovanému předmět úvěru, tedy částku 44.000 Kč, poukázala na jeho účet, na který byla částka připsána a tudíž se dostala do sféry dispozice žalovaného. Žalovaný tudíž částku vyplacenou na základě neplatné Smlouvy„ převzal“, přičemž v rámci daného soudního řízení„ převzetí“ této částky žádným způsobem nezpochybnil, a je tudíž povinen tuto částku vrátit podle ust. § 2991 odst. 2 o. z., tedy jako bezdůvodné obohacení. Podle žalobních tvrzení, která nebyla žalovaným zpochybněna, z titulu Smlouvy uhradil žalobkyni pouze částku 3.700 Kč. Zbývá mu tudíž uhradit ještě zbytek získaného bezdůvodného obohacení ve výši 40.300 Kč. Žalobní požadavek žalobkyně byl proto soudem vyhodnocen jako částečně důvodný a soud na základě zásad o vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 a násl. o. z.), zavázal žalovaného k zaplacení částky 40.300 Kč (převzatých 44.000 Kč minus již vrácených 3.700 Kč), tedy plnění, které žalovaný od žalobkyně dne 28. 11. 2018 převzal, ale dosud nevrátil zpět. Vzhledem k tomu, že žalovaný tuto povinnost nesplnil ani dodatečně, je ode dne 19. 11. 2019, tedy ode dne následujícího po dni, kdy mu byla doručena žaloba (výzva) s vrácením tohoto bezdůvodného obohacení v prodlení (§ 1968 o.z.), a proto soud zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 40.300 Kč i se zákonným úrokem z prodlení, jehož výše byla stanovena v souladu s ust. § 1970 a nař. vl. č. 351/2013 Sb. (viz. výrok II. tohoto rozsudku).

19. S ohledem na výše uvedené právní hodnocení soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl (viz. výrok III. tohoto rozsudku).

20. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, soud vycházel z ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Při vyhlášení rozsudku se soudu předběžně jevilo, že při posouzení poměru celkové žalované částky, tj. částky 56.419 Kč + smluvní pokuty ve výši 9.397,36 Kč, a přisouzené částky ve výši 40.300 Kč, bude mít žalobkyně vůči žalovanému právo na náhradu poměrné části nákladů řízení, a proto soud vyhlásil, že„ Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku ve výš, která bude uvedena v písemném vyhotovení rozsudku, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právní zástupkyně žalobkyně“, avšak při písemném vyhotovení rozsudku při podrobném srovnání částky žalované a částky přiznané vyšlo najevo, že s ohledem na žalobkyní požadovaný úrok ve výši 95,92 % ročně z částky 43.910,03 Kč od 25. 4. 2019 do zaplacení (ke dni vyhlášení rozsudku činila kapitalizovaná výše tohoto úroku 121.278 Kč), který jí soudem nebyl přiznán, byl úspěšnějším účastníkem řízení naopak žalovaný, kterému však podle obsahu spisu žádné náklady tohoto řízení nevznikly. Soudu proto nezbylo, než danou situaci vyřešit tak, že při písemném vyhotovení rozsudku ve výroku IV. uvedl, že„ Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku ve výši 0 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalobkyně“, ač správně mělo být již přiu vyhlášení rozsudku uvedeno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Prostějově. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může žalobkyně jako oprávněná podat návrh na soudní výkon tohoto rozhodnutí dle občanského soudního řádu anebo na exekuci dle exekučního řádu.