OSPV 6 C 85/2025-75

Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudcem Mgr. Františkem Jurtíkem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o 131.599,47 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 125.616,73 Kč s úrokem z prodlení 12 % p. a. z částky 122.280 Kč od 8. 4. 2025 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba na zaplacení částky 32.700,48 Kč s úrokem 12,75 % p. a. z částky 129.999,47 Kč od 8. 4. 2025 do zaplacení a úrokem z prodlení 12 % p. a. z částky 9.319,47 Kč od 8. 4. 2025 do zaplacení se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 20.974 Kč, k rukám zástupce žalobkyně do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 7. 4. 2025 se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 131.599,47 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 23.137,48 Kč, úrokem 12,75 % ročně z částky 129.999,47 Kč od 8. 4. 2025 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3.580,26 Kč od 15. 1. 2025 do 7. 4. 2025 a zákonným úrokem z prodlení z částky 131.599,47 Kč od 8. 4. 2025 do zaplacení ve výši 12 %. Návrh byl odůvodněn tím, že žalovaný uzavřel se žalobkyní dne datum smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru č. hodnota. Před uzavřením smlouvy byla posuzována úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný byl v souladu se smlouvou oprávněn čerpat revolvingový úvěr, a to vždy maximálně ve výši nevyčerpaného zůstatku sjednaného úvěrového rámce, a naopak se zavázal takto poskytnutý úvěr vrátit a zaplatit úroky. V průběhu trvání úvěrového vztahu bylo možné změnit výši sjednaného úvěrového rámce. Sjednaný úvěrový rámec činil 130.000 Kč, výše pravidelné měsíční splátky pak byla stanovena na 3,18 % z výše sjednaného úvěrového rámce. V jednotlivých splátkách jsou zahrnuty sjednané úroky, příslušná část čerpaného úvěru, poplatky a smluvní sankce. V průběhu trvání úvěrového vztahu žalovaný celkem načerpal částku ve výši 141.280 Kč, na takto poskytnutý uhradil částku 19.000 Kč. Jelikož žalovaný porušil svůj závazek hradit poskytnutý úvěr řádně a včas, využila žalobkyně svého oprávnění úvěr zesplatnila ke dni 31. 12. 2024. Žalovaný byl vyzván ke splacení celého úvěru dopisem ze dne 31. 12. 2024. Žalovanému byla rovněž zaslána předžalobní výzva k plnění. Ke dni sepsání žaloby eviduje žalobkyně za žalovaným pohledávku ve výši 131.599,47 Kč sestávající z neuhrazené jistiny 129.999,47 Kč (rozdíl součtu čerpaných částek a úhrad žalovaného, které byly započteny na jistinu), nákladů na vymáhání 600 Kč a smluvních pokut ve výši 1.000 Kč. Příslušenství pak představuje úrok kapitalizovaný ke dni sepsání žaloby ve výši 23.137,48 Kč (součet nezaplacených úroků vynesených v jednotlivých splátkách do zesplatnění úvěru a kapitalizovaného úroku ve výši 25,9 % p. a. ode dne 1. 1. 2025 do 7. 4. 2025 z částky 129.999,47 Kč), úrok ve výši 25,9 % p. a. od 8. 4. 2025 do zaplacení z částky 129.999,47 KčAnonymizováno(u dluhu po splatnosti více než 90 dnů je sazba úroku snížena dle § 122 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, na výši odpovídající repo sazbě stanovené ČNB zvýšené o 8 procentních bodů) a úrok z prodlení v zákonné výši kapitalizovaný ke dni sepsání žaloby ve výši 3.580,26 Kč (kapitalizovaný od 15. 1. 2025 do 7. 4. 2025 sazbou 12 % p. a. z jistiny, případných poplatků a smluvních pokut) a úrok z prodlení v zákonné výši od 8. 4. 2025 do zaplacení z částky 131.599,47 Kč.

2. Žalovaný se v průběhu řízení ve věci nevyjádřil.

3. Předvolání k ústnímu jednání žalovaný nepřevzal, přičemž toto mu bylo doručováno za splnění podmínek ustanovení § 50m o. s. ř. uložením písemnosti u soudu a vyvěšením výzvy na úřední desce. Protože se pak žalovaný bez řádné a včasné omluvy k jednání nedostavil, soud věc projednal a rozhodl i v jeho nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o. s. ř.). Vycházel přitom z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. hodnota uzavřené mezi účastníky dne datum soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému bezúčelový revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce 20.000 Kč s možností jeho zvýšení, roční úrokovou sazbou 25,90 % a výší minimální měsíční splátky 3,182 % z úvěrového rámce, tj. 636 Kč. Dále byly ve smlouvě sjednány pro případ prodlení se zaplacením splátky účelně vynaložené náklady spojené s upomínáním ve výši 300 Kč za měsíc vymáhání, smluvní pokuta 500 Kč a možnost zesplatnění úvěru (v případě dluhu dvou a více splátek nebo nezaplacení splátky déle než tři měsíce). Ke smlouvě byly doloženy úvěrové podmínky. Je třeba dodat, že do smlouvy žalovaný uvedl adresu bydliště v sídle obce a k tomu jinou kontaktní adresu.

5. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad bylo zjištěno, že žalovaný dosud z titulu uzavřené úvěrové smlouvy v období od 25. 3. 2024 do 7. 4. 2025 čerpal částku celkem 141.280 KčAnonymizovánoa uhradil částku celkem 19.000 Kč. Žalovaný přitom v průběhu řízení netvrdil ani neprokázal čerpání nebo zaplacení jiných částek.

6. Z výzvy ze dne datum bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného ke splacení celého úvěru do 14 dnů od sepsání výzvy, a to z důvodu prodlení s úhradou závazků. Podle podacího archu byla výzva odeslána na adresu žalovaného dne datum. Dále byla doložena předžalobní výzva k plnění ze dne datum odeslaná podle podacího archu dne datum.

7. S ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy soud věc po právní stránce posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a dále podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 29. 5. 2022. V posuzované věci se totiž jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., podle něhož se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

8. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Již na tomto místě je pak potřeba poukázat i na ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. (dále také jen „zákon“) o posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, kdy podle § 86 odst. 1 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 pak poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně předně předložila úvěrovou smlouvu, v níž žalovaný uvedl základní informace o své osobě. Takto bylo zjištěno, že žalovaný sdělil žalobkyni, že je svobodný, nemá vyživované děti, je zaměstnán s příjmem 30.000 Kč, bydlí v podnájmu s výdaji 8.500 Kč, splátky jiných úvěrů činí 7.500 Kč a ostatní výdaje má ve výši 6.000 Kč. Dále byla doložena karta klienta, v níž byly přebrány údaje uvedené výše s tím, že při sjednávání smlouvy byly provedeny dotazy v registrech (JAP_PUJCKA, SOLUS, NRKI, CEE, MVCR). Podle interního dokladu označeného jako ověření bonity MLS byl proveden výpočet maximálního limitu splátky, kdy žalobkyně vycházela z žalovaným uvedených údajů, životního minima 4.860 Kč, splátek jiným společnostem 8.338 Kč a normativních nákladů na bydlení 8.792 Kč (takto dospěla ke zbývajícím MLS klienta 16.066 Kč a domácnosti 6.234 Kč). Dále byla doložena úvěrová zpráva s uvedením dalších zjištěných závazků žalovaného ve formě tří existujících splátkových kontraktů se zbývající částkouAnonymizováno96.902 Kč a splátkami 8.388 Kč měsíčně. Z výpisu z běžného účtu žalovaného za leden 2024 pak bylo zjištěno, že příjmy na účet činily celkem 42.074 Kč, výdaje -41.715,72 Kč a konečný zůstatek 385,67 Kč. Kromě běžných transakcí lze zmínit přijatou mzdu od adresa v částce 31.874 Kč a výdaje zřejmě na sázky (WWW.IFORTUNA.CZ) v celkové výši 3.500 Kč a naopak výhry celkem 4.200 Kč. Nějaké pravidelné výdaje, zejm. na bydlení, nebyly z výpisu dohledány. Jiné doklady k procesu posuzování úvěruschopnosti žalovaného již žalobkyně nenabídla.

11. Z takto provedeného dokazování dospěl soud v této části k závěru, že žalobkyně se sice posouzením úvěruschopnosti žalovaného zabývala, toto však nebylo dostačující a průkazné. Žalovaný uvedl žalobkyni některé informace o svých poměrech (viz výše), žalobkyně však již podle obsahu spisu další potřebné skutečnosti nezjišťovala a ani je neověřovala. Předně nebylo žádným důkazem doloženo, že by žalobkyně jakkoliv prověřovala, jakým konkrétně způsobem žalovaný uspokojuje své bytové potřeby a jaké má v této souvislosti skutečné náklady (pokud žalobkyně vycházela pouze z údajů od žalovaného nebo z normativních nákladů na bydlení, tyto nemuseli odpovídat realitě). Přitom výdaje na bydlení mohou podle jeho charakteru představovat podstatnou část rozpočtu klienta. Přehlédnout v této souvislosti nelze skutečnost, že žalovaný při uzavírání smlouvy uvedl adresu bydliště v sídle obce a k tomu jinou kontaktní adresu a toto mělo podle přesvědčení soudu vést žalobkyni přinejmenším ke zvýšenému zájmu o ověření způsobu a finanční náročnosti bydlení žalovaného. Dále lze žalobkyni vytknout, že se podrobněji nezabývala finančními poměry žalovaného a jeho schopnostmi splácet úvěr, kdy z výpisu z jeho účtu se podává, že zůstatek na něm je jen minimální a významnou část příjmů žalovaný vynakládá do sázení. Přitom měl žalovaný další dluhy v částce necelých 100.000 Kč. Pokud i přes tyto skutečnosti žalobkyně vycházela jen z jednoduchého propočtu příjmů žalovaného a odhadovaných nákladů, aniž by např. zjišťovala a ověřovala dlouhodobější platební bilanci žalovaného a jeho skutečné náklady a výdaje (např. požadavkem na předložení dalších výpisů z účtu, nájemní smlouvy a dokladů o výdajích na bydlení apod.), nepostupovala podle názoru soudu v intencích citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, neposoudila důkladně úvěruschopnost žalovaného.

12. Lze dodat, že povinnost poskytovatele úvěru je prevenční a soud posuzuje, zda věřitel úvěruschopnost spotřebitele zkoumal řádně, a to zcela bez ohledu na to, co by případně zjistil (tzn. uvedená povinnost není splněna ani v případě, že podle výsledků dodatečného zkoumání, včetně případného soudního dokazování, bylo zjištěno, že spotřebitel úvěruschopný v době uzavření smlouvy byl). Z tohoto pohledu je tedy podstatné, že některými relevantními údaji o žalovaném se žalobkyně dostatečně nezabývala nebo je neověřovala, byť to bylo s ohledem na okolnosti konkrétního případu na místě a jednalo se o údaje jednoduše doložitelné. Relevantní nemůže být ani případná skutečnost, zda dlužník v určité době řádně splácel. Přitom v soudním řízení je břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, zda a jak byla zkoumána úvěruschopnost spotřebitele, na žalobkyni (věřiteli). Z toho pak pramení i důraz na vedení a uchovávání záznamů týkajících se jak učiněných zjištění, tak postupů, jimiž k těmto zjištěním věřitel dospěl, a na to, aby věřitel vedl svou dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala předcházet a odhalovat zkreslení informací a také umožňovala u soudu prokázat, že své povinnosti splnil.

13. Soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví ani demonstrativní výčet postupů, které musí být pro její naplnění provedeny. Výklad dané normy by neměl ani vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění příjmů a také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele a jeho domácnosti rozumně očekávat. Neověření spotřebitelem uváděných informací by přitom mohla vést k účelovosti ze strany poskytovatele, tj. ke snaze uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.

14. Rovněž Nejvyšší soud ČR ve své ustálené rozhodovací praxi (srov. např. rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, 20 Cdo 3180/2018, 33 Cdo 201/2018), dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel pak nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru (nepostupuje s odbornou péči při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr), vyjde-li z objektivně nepodloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho poměrech; nic na tom nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

15. Již na tomto základě proto soud dovodil, že žalobkyně v postavení věřitele řádně nedostála povinnosti stanovené jí zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, přičemž se spokojila jen s neúplnými informacemi od žalovaného, které již dále dostatečným a průkazným způsobem neověřovala, a žalovanému úvěr přesto poskytla.

16. Následkem nesplnění uvedené povinnosti je potom podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona neplatnost uzavřené smlouvy, přičemž soud k této neplatnosti přihlíží i bez návrhu.

17. Důsledkem závěru o neplatnosti smlouvy je pak podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru (v době přiměřené jeho možnostem). Toto ustanovení představuje soukromoprávní sankci v podobě speciální úpravy vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (viz též § 2993 o. z.). Poskytovatel naopak nemůže požadovat jiná plnění ve formě např. smluvního úroku či jiných poplatků za půjčení peněz, smluvní pokuty apod.

18. V posuzované věci byla žalovanému poskytnuta částka úvěru 141.280 Kč a z této částky pak podle obsahu spisu žalovaný dosud uhradil 19.000 Kč a soud proto z uvedených důvodů žalobkyni přiznal částku 122.280 Kč, která představuje rozdíl poskytnutého úvěru a zaplacených částek. Ve zbytku předmětu řízení potom byla žaloba zamítnuta.

19. Pokud jde však o příslušenství ve formě zákonného úroku z prodlení, je třeba poukázat na ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, podle něhož se mění doba plnění, kdy spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru „v době přiměřené jeho možnostem“. Podle § 87 odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

20. Podle § 1958 o. z., je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele (odst. 1). Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu (odst. 2).

21. K tomu soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262, dodává, že již z textu (tj. gramatického výkladu) ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (§ 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad). Spotřebitel je tak povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Pokud pak spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Pokud je o vrácení jistiny spor, rozhodne o jejím splácení soud. Často dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. Nejvyšší soud uzavřel, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru.

22. S přihlédnutím k aktuální rozhodovací praxí odvolacího soudu (viz např. rozsudky Krajského soudu v Brně č. j. 27 Co 35/2024-163 a 28 Co 121/2024-145) lze však dovodit, že pro případ vydání bezdůvodného obohacení, je právo věřitele domáhat se plnění, při absenci platné dohody o splatnosti, obecně vázáno na výzvu k plnění a dlužník musí plnit bez zbytečného odkladu. Aplikace ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru představuje speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy a použije se pouze v případě, že věřitel vyzval spotřebitele k plnění a současně spotřebitel prokázal, že není v jeho možnostech, aby dluh na jistině uhradil v požadované lhůtě. Pokud spotřebitel uvedené netvrdí a neprokáže, zároveň není stranami ujednáno, kdy má dlužník dluh splnit, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu dle obecné úpravy ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z.

23. Poslední větu § 87 odst. 1 a odst. 2 téhož ustanovení je nutné interpretovat komplexně a ve vzájemné souvislosti. Na pojem „spor“ uvedený v § 87 odst. 2 je přitom potřeba nahlížet jen jako na aktivní (existující) a nevyřešený střet rozdílných představ stran o přiměřené době plnění. Pouhá pasivita „spor“ o přiměřenou dobu plnění založit nemůže. V projednávané věci nebyl mezi účastníky řízení spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem žalované jako spotřebitele k navrácení jistiny, nastolen. Je třeba mít na zřeteli, že § 87 směřuje k ochraně spotřebitele a nikdo jiný než on sám, potřebnými informacemi v tomto směru nedisponuje. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba plnění není přiměřená jeho možnostem, proto má v případném sporu právě spotřebitel (dlužník). Lze si jen stěží představit, že by soud měl, například v případě zcela pasivního dlužníka, řízení bez dalšího (bez existence „sporu“ o této otázce) rozhodovat o tom, jaká je pro takového dlužníka přiměřená doba pro vrácení jistiny.

24. V posuzované věci při absenci platné dohody o přiměřené době k plnění soud analogicky ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. vyšel z časově první výzvy k plnění, kterou v tomto případě byla výzva ke splacení celého úvěru ze dne 31. 12. 2024, v níž byla určena lhůta k zaplacení dlužné částky do 14 dnů. Na výzvu žalovaný nijak nereagoval a rovněž po celou dobu řízení zůstal pasivní. Žalovaný tedy ani netvrdil, jaká doba k plnění je ne/přiměřená jeho možnostem a žádnou námitku v tomto směru nevznesl. Spor (aktivní a nevyřešený střet rozdílných představ věřitele a dlužníka) o to, zda doba k plnění uvedená žalobkyní v její výzvě k plnění byla či nebyla dobou přiměřenou, tak nastolen nebyl a na takovou situaci dopadá obecná úprava splatnosti dluhu, tj. § 1958 odst. 2 o. z.

25. Soud proto v této části dospěl k závěru, že po marném uplynutí uvedené lhůty se žalovaný dnem 15. 1. 2025 dostal do prodlení a je tedy povinen platit žalobkyni i úroky z prodlení v zákonné výši (§ 1968 a § 1970 o. z.), přičemž sazba zákonného úroku z prodlení je stanovena nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Pokud žalobkyně požadovala kapitalizované úroky z prodlení za období od 15. 1. 2025 do 7. 4. 2025 (83 dnů), tyto byly soudem vyčísleny z přiznané částky 122.280 Kč na 3.336,74 Kč. Ve zbytku příslušenství pak byla žaloba opět zamítnuta.

26. K zaplacení přiznané částky soud žalovanému stanovil obecnou třídenní lhůtu podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný se ve věci nevyjádřil a z obsahu spisu se nepodávají žádné skutečnosti (zejm. o aktuálních poměrech žalovaného) k rozhodnutí o delší lhůtě nebo pro rozhodnutí o splátkách.

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyně byla v řízení úspěšnější, a to v rozsahu 75,31 % předmětu řízení (požadované a přiznané příslušenství bylo přitom kapitalizováno do vyhlášení tohoto rozsudku; vyhověno bylo takto žalobě v částce 135.265,12 Kč a zamítnuta byla v částce 44.334,41 Kč) a žalovaný je tak povinen zaplatit žalobkyni 50,62 % nákladů řízení. Tyto náklady v částce 41.433,67 Kč sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 5.264 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 131.599,47 Kč sestávající z částky 6.380 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 3. 12. 2025 náhrada 2.572,29 Kč za 224 ujetých km v částce 1.672,29 Kč (34,70 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,8 l/100 km a 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 6 × 30 minut v částce 900 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 29.892,29 Kč ve výši 6.277,38 Kč. Z toho bylo přiznáno 50,62 %, tedy částka 20.974 Kč.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Prostějově.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.