OSPV 6 C 98/2025-74

Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudcem Mgr. Františkem Jurtíkem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o 20.404 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 13.579,89 Kč s úrokem z prodlení 11,5 % p. a. z částky 13.500 Kč od 30. 7. 2025 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba na zaplacení částky 6.939,83 Kč s úrokem z prodlení 11,5 % p. a. z částky 6.904 Kč od 30. 7. 2025 do zaplacení se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 918 Kč, k rukám zástupce žalobkyně do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 30. 7. 2025Anonymizovánose žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 20.404 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 115,72 Kč od 12. 7. 2025 do 29. 7. 2025 a zákonným úrokem z prodlení z částky 20.404 Kč od 30. 7. 2025 do zaplacení ve výši 11,5 %.

2. Návrh byl odůvodněn tím, že žalovaný uzavřel dne datum s žalobkyní úvěrovou smlouvu, přičemž žalobkyně vždy při uzavírání smlouvy hodnotí schopnost žadatele splácet. Na základě smlouvy byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 15.000 Kč a žalovaný se zavázal k úhradě celé dlužné částky a poplatku za poskytnutí ve výši 495 Kč podle splátkového kalendáře. Úvěr byl sjednán na 24 měsíců. Schválená výše úvěru byla odeslána na účet žalovaného dne 8. 1. 2025. Sjednány byly také další volitelné služby za následující poplatky: poplatek za expres výplatu ve výši 199 Kč a poplatek za tzv. bezpečnou splátku ve výši 99 Kč, poplatek za SMS servis ve výši 49 Kč. V rámci druhé až osmé splátky se vynáší sjednaný úrok pevnou částkou ve výši 735 Kč s tím, že v případě zesplatnění úvěru přirůstají vynesené a neuhrazené úroky k jistině. Úroky byly účtovány v období od 8. 3. 2025 doAnonymizováno30. 5. 2025 ve výši 4 x 735 Kč. Ze strany žalovaného byla uhrazena dne 10. 2. 2025 částka 1.500 Kč. V souladu s částí smlouvy "náklady úvěru/sankce" byla žalovanému účtována smluvní pokuta dne 12. 5. 2025 ve výši 500 Kč, dne 25. 3. 2025 ve výši 500 Kč a dne 11. 4. 2025 ve výši 500 Kč, a to z důvodu prodlení s úhradou aktuálně splatné splátky. Dále byly žalovanému účtovány účelně vynaložené náklady dne 17. 3. 2025 ve výši 300 Kč, dne 14. 4. 2025 ve výši 300 Kč, dne 12. 5. 2025 ve výši 300 Kč a dne 30. 5. 2025 ve výši 130 Kč. Žalovanému byla dne 14. 4. 2025 zaslána výzva před zesplatněním celého úvěru, na což byl úvěr zesplatněn ke dni 30. 5. 2025 a žalovaný byl vyzván k zaplacení celého úvěru včetně smluvní pokuty. Za takto zaslaný dopis byly žalovanému účtovány účelně vynaložené náklady ve výši 130 Kč. Žalovanému byla rovněž zaslána předžalobní výzva k plnění. S ohledem na výše uvedené eviduje žalobkyně za žalovaným pohledávku ve výši 20.404 Kč sestávající z neuhrazené jistiny 14.342 Kč, poplatků za bezpečnou splátku 396 Kč, poplatků za SMS servis 196 Kč, roků 2.940 Kč, účelně vynaložených nákladů 1.030 Kč a smluvních pokut 1.500 Kč. Příslušenství pak představuje kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 115,72 Kč od 12. 7. 2025 do 29. 7. 2025 a zákonný úrok z prodlení z částky 20.404 Kč od 30. 7. 2025 do zaplacení.

3. Žalovaný se v průběhu řízení ve věci nevyjádřil.

4. Předvolání k ústnímu jednání žalovaný nepřevzal, přičemž toto mu bylo doručováno za splnění podmínek ustanovení § 50m o. s. ř. uložením písemnosti u soudu a vyvěšením výzvy na úřední desce. Protože se pak žalovaný bez řádné a včasné omluvy k jednání nedostavil, soud věc projednal a rozhodl i v jeho nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o. s. ř.). Vycházel přitom z obsahu spisu a provedených listinných důkazů. Žalobkyně se z jednání omluvila.

5. Z úvěrové smlouvy uzavřené mezi účastníky dne datum soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému hotovostní bezúčelový úvěr ve výši 20.000 Kč formou převodu na specifikovaný bankovní účet a žalovaný se zavázal úvěr vrátit i s úroky a případnými poplatky ve 24 splátkách. Poplatek za poskytnutí úvěru byl sjednán ve výši 660 Kč a roční úroková sazba ve výši podle splátkového kalendáře. Dále byl dohodnut poplatek za korunový odklad 1.980 kč, za expres výplatu 199 Kč za službu bezpečná splátka 99 Kč měsíčně a za SMS servis 49 kč měsíčně. Pro případ prodlení s úhradou splátek byla sjednána smluvní pokuty 500 Kč a dále možnost zesplatnění úvěru.

6. Z výpisu proplacení smlouvy a z výpisu z bankovního účtu bylo zjištěno, že žalovanému byla dne 8. 1. 2025 poskytnuta na účet uvedený v úvěrové smlouvě částka 15.000 Kč.

7. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad bylo zjištěno, že žalovaný dosud z titulu uzavřené úvěrové smlouvy uhradil dne 8. 2. 2025 částku 1.500 Kč. Žalovaný přitom v průběhu řízení netvrdil ani neprokázal zaplacení jiných částek.

8. Z výzvy ze dne 30. 5. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného ke splacení celého úvěru do 14 dnů od sepsání výzvy, a to z důvodu prodlení s úhradou závazků. Podle podacího archu byla výzva odeslána na adresu žalovaného dne 2. 6. 2025. Dále byla doložena předžalobní výzva k plnění ze dne 27. 6. 2025.

9. S ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy soud věc po právní stránce posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a dále podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 29. 5. 2022. V posuzované věci se totiž jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., podle něhož se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

10. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Již na tomto místě je pak potřeba poukázat i na ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. (dále také jen „zákon“) o posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, kdy podle § 86 odst. 1 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 pak poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně předně předložila interní kartu klienta, z níž bylo zjištěno, že žalovaný uvedl informace o svých poměrech tak, že nemá děti, je zaměstnán s příjmem 30.000 kč, příjem ostatních členů domácnosti činí 60.000 Kč a má splátky jiným společnostem 4.000 Kč. Při sjednávání smlouvy byly dále provedeny dotazy do specifikovaných registrů (ISIR, NRKI). Dále byla doložena úvěrová zpráva s uvedením dalších zjištěných závazků žalovaného: splátkové kontrakty se zbývající částkou 32.838 Kč a splátkami 11.712 Kč měsíčně, nesplátkové kontrakty s úvěrovým rámcem celkem 31.000 Kč a využitou částkou 31.553 Kč a kreditní karty s úvěrovým rámcem 281.300 Kč a zbývající částkou 293.326 Kč. Jiné doklady k procesu posuzování úvěruschopnosti žalovaného již žalobkyně nenabídla.

13. Z takto provedeného dokazování dospěl soud v této části k závěru, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně nebylo dostačující a průkazné. Žalovaný uvedl žalobkyni některé informace o svých poměrech (viz výše), žalobkyně však již podle obsahu spisu nezjišťovala další potřebné skutečnosti o poměrech žalovaného, jako zejména zda a s kým žije ve společné domácnosti (a jaký to má vliv na finanční hospodaření této domácnosti), jakým způsobem uspokojuje své bytové potřeby a jaké v této souvislosti vynakládá výdaje apod. Žalobkyně také žalovaným uváděné informace nijak neověřovala (žádné doklady v tomto směru nebyl předloženy), což se týká jak příjmů žalovaného ze zaměstnání, tak jeho pravidelných nezbytných výdajů. Navíc zde byly žalobkyni k dispozici údaje o dalším poměrně vysokém zadlužení žalovaného a hrazení dalších splátek.

14. Lze dodat, že povinnost poskytovatele úvěru je prevenční a soud posuzuje, zda věřitel úvěruschopnost spotřebitele zkoumal řádně, a to zcela bez ohledu na to, co by případně zjistil (tzn. uvedená povinnost není splněna ani v případě, že podle výsledků dodatečného zkoumání, včetně případného soudního dokazování, bylo zjištěno, že spotřebitel úvěruschopný v době uzavření smlouvy byl). Z tohoto pohledu je tedy podstatné, že některými relevantními údaji o žalovaném se žalobkyně dostatečně nezabývala nebo je neověřovala, byť to bylo s ohledem na okolnosti konkrétního případu na místě a jednalo se o údaje jednoduše doložitelné (např. pracovní smlouva, mzdové lístky, nájemní smlouva, doklady o výdajích na bydlení, výpisy z účtu, doklady o dalších závazcích). Relevantní nemůže být ani případná skutečnost, zda dlužník v určité době řádně splácel. Přitom v soudním řízení je břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, zda a jak byla zkoumána úvěruschopnost spotřebitele, na žalobkyni (věřiteli). Z toho pak pramení i důraz na vedení a uchovávání záznamů týkajících se jak učiněných zjištění, tak postupů, jimiž k těmto zjištěním věřitel dospěl, a na to, aby věřitel vedl svou dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala předcházet a odhalovat zkreslení informací a také umožňovala u soudu prokázat, že své povinnosti splnil.

15. Soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví ani demonstrativní výčet postupů, které musí být pro její naplnění provedeny. Výklad dané normy by neměl ani vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele a jeho domácnosti rozumně očekávat. Neověření spotřebitelem uváděných informací by přitom mohla vést k účelovosti ze strany poskytovatele, tj. ke snaze uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.

16. Již na tomto základě proto soud dovodil, že žalobkyně v postavení věřitele řádně nedostála povinnosti stanovené jí zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, přičemž se spokojila jen s neúplnými informacemi od žalovaného, které již dále dostatečným a průkazným způsobem neověřovala, a žalovanému úvěr přesto poskytla.

17. Následkem nesplnění uvedené povinnosti je potom podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona neplatnost uzavřené smlouvy, přičemž soud k této neplatnosti přihlíží i bez návrhu.

18. Důsledkem závěru o neplatnosti smlouvy je pak podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru (v době přiměřené jeho možnostem). Toto ustanovení představuje soukromoprávní sankci v podobě speciální úpravy vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (viz též § 2993 o. z.). Poskytovatel naopak nemůže požadovat jiná plnění ve formě např. smluvního úroku či jiných poplatků za půjčení peněz, smluvní pokuty apod.

19. V posuzované věci byla žalovanému poskytnuta částka úvěru 15.000 Kč a z této částky pak podle obsahu spisu žalovaný dosud uhradil částku 1.500 Kč a soud proto z uvedených důvodů žalobkyni přiznal částku 13.500 Kč, která představuje rozdíl poskytnutého úvěru a zaplacených částek. Ve zbytku předmětu řízení potom byla žaloba zamítnuta.

20. Pokud jde však o příslušenství ve formě zákonného úroku z prodlení, je třeba poukázat na ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, podle něhož se mění doba plnění, kdy spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru „v době přiměřené jeho možnostem“. Podle § 87 odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

21. Podle § 1958 o. z., je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele (odst. 1). Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu (odst. 2).

22. K tomu soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262, dodává, že již z textu (tj. gramatického výkladu) ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (§ 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad). Spotřebitel je tak povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Pokud pak spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Pokud je o vrácení jistiny spor, rozhodne o jejím splácení soud. Často dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. Nejvyšší soud uzavřel, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru.

23. S přihlédnutím k aktuální rozhodovací praxí odvolacího soudu (viz např. rozsudky Krajského soudu v Brně č. j. 27 Co 35/2024-163 a 28 Co 121/2024-145) lze však dovodit, že pro případ vydání bezdůvodného obohacení, je právo věřitele domáhat se plnění, při absenci platné dohody o splatnosti, obecně vázáno na výzvu k plnění a dlužník musí plnit bez zbytečného odkladu. Aplikace ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru představuje speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy a použije se pouze v případě, že věřitel vyzval spotřebitele k plnění a současně spotřebitel prokázal, že není v jeho možnostech, aby dluh na jistině uhradil v požadované lhůtě. Pokud spotřebitel uvedené netvrdí a neprokáže, zároveň není stranami ujednáno, kdy má dlužník dluh splnit, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu dle obecné úpravy ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z.

24. Poslední větu § 87 odst. 1 a odst. 2 téhož ustanovení je nutné interpretovat komplexně a ve vzájemné souvislosti. Na pojem „spor“ uvedený v § 87 odst. 2 je přitom potřeba nahlížet jen jako na aktivní (existující) a nevyřešený střet rozdílných představ stran o přiměřené době plnění. Pouhá pasivita „spor“ o přiměřenou dobu plnění založit nemůže. V projednávané věci nebyl mezi účastníky řízení spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem žalované jako spotřebitele k navrácení jistiny, nastolen. Je třeba mít na zřeteli, že § 87 směřuje k ochraně spotřebitele a nikdo jiný než on sám, potřebnými informacemi v tomto směru nedisponuje. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba plnění není přiměřená jeho možnostem, proto má v případném sporu právě spotřebitel (dlužník). Lze si jen stěží představit, že by soud měl, například v případě zcela pasivního dlužníka, řízení bez dalšího (bez existence „sporu“ o této otázce) rozhodovat o tom, jaká je pro takového dlužníka přiměřená doba pro vrácení jistiny.

25. V posuzované věci při absenci platné dohody o přiměřené době k plnění soud analogicky ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. vyšel z časově první výzvy k plnění, kterou v tomto případě byla výzva ke splacení celého úvěru ze dne 30. 5. 2025, v níž byla určena lhůta k zaplacení dlužné částky do 14 dnů. Na výzvu žalovaný nijak nereagoval a rovněž po celou dobu řízení zůstal pasivní. Žalovaný tedy ani netvrdil, jaká doba k plnění je ne/přiměřená jeho možnostem a žádnou námitku v tomto směru nevznesl. Spor (aktivní a nevyřešený střet rozdílných představ věřitele a dlužníka) o to, zda doba k plnění uvedená žalobkyní v její výzvě k plnění byla či nebyla dobou přiměřenou, tak nastolen nebyl a na takovou situaci dopadá obecná úprava splatnosti dluhu, tj. § 1958 odst. 2 o. z.

26. Soud proto v této části dospěl k závěru, že po marném uplynutí uvedené lhůty se žalovaný dnem 20. 6. 2025 dostal do prodlení a je tedy povinen platit žalobkyni i úroky z prodlení v zákonné výši (§ 1968 a § 1970 o. z.), přičemž sazba zákonného úroku z prodlení je stanovena nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalobkyně požadovala úroky z prodlení od 12. 7. 2025 (čímž je soud vázán) a za období od 12. 7. 2025 do 29. 7. 2025 činí kapitalizovaná částka úroků z prodlení 79,86 Kč. Ve zbytku příslušenství pak byla žaloba opět zamítnuta.

27. K zaplacení přiznané částky soud žalované stanovil obecnou třídenní lhůtu podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný se ve věci nevyjádřil a z obsahu spisu se nepodávají žádné skutečnosti (zejm. o aktuálních poměrech žalovaného) k rozhodnutí o delší lhůtě nebo pro rozhodnutí o splátkách.

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyně byla v řízení úspěšnější, a to v rozsahu 66,18 % předmětu řízení (požadované a přiznané příslušenství bylo přitom kapitalizováno do vyhlášení tohoto rozsudku; vyhověno bylo takto žalobě v částce 14.120,07 Kč a zamítnuta byla v částce 7.216,08 Kč) a žalovaný je tak povinen zaplatit žalobkyni 32,36 % nákladů řízení. Tyto náklady v částce 2.836 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1.021 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 20.404 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1.500 Kč ve výši 315 Kč. Z toho bylo přiznáno 32,36 %, tedy částka 918 Kč.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Prostějově.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.