OSSM 6 C 108/2023-142

Okresní soud v Semilech rozhodl soudcem Mgr. Michalem Polákem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0, IČO: IČO zainteresované společnosti 0/0 ⟪LB:lb_002⟫ sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátem Jméno zainteresované osoby ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0, narozena Datum narození zainteresované osoby 0/0 ⟪LB:lb_007⟫ bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 ⟪LB:lb_008⟫ zastoupená advokátem Jméno zainteresované osoby ⟪LB:lb_009⟫ sídlem Adresa zainteresované osoby 0/1 ⟪LB:lb_010⟫ o zaplacení 21 617,53 Kč s příslušenstvím

I. Zamítá se žaloba, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 21 617,53 Kč s úrokem 13,23 % ročně od 13. 8. 2020 do zaplacení z částky 19 832,53 Kč a s úrokem s prodlení ve výši 8,25 % ročně od 13. 8. 2020 do zaplacení z částky 19 832,53 Kč.

II. Žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalované náklady řízení ve výši 13 571,96 Kč k rukám tituly před jménem Jméno zainteresované osoby.

1) celkový čistý měsíční příjem žalované činí 14 580 Kč

2) celkové měsíční výdaje žalované činí 11 800 Kč

3) volné zdroje ke splácení činí 2 780 Kč

Z důvodu vyloučení možných komplikací znemožňující řádné čerpání a následné splácení úvěru, bylo dále prověřeno, že:

a) žadatel nebyl v době žádosti evidován v insolvenčním rejstříku,

b) žadatel neměl u poskytovatele předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání,

c) doklad totožnosti žadatele nebyl evidován jako neplatný,

d) obchodník jednající s žadatelem doporučil úvěr ke schválení.

Na základě výše uvedených údajů, po zhodnocení uvedených dokumentů, včetně informací z dotazovaných registrů a scoringu klienta (interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka - žalované), bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Dále má žalobkyně za to, že úrok byl sjednán v zákonných limitech. Sjednání výše úroků není podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru; pokud strany nesjednají výši úroků, má úvěrovaný povinnost platit úroky stanovené na základě zákona (§ 1802). Podle tohoto ustanovení dlužník platí úroky primárně ve výši sjednané, nebo stanovené právním předpisem, avšak vzhledem k tomu, že výše úroků u úvěrů není v současnosti stanovena žádným právním předpisem, má úvěrovaný platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla úvěrovaného v době uzavření smlouvy o úvěru. Přitom se musejí brát v úvahu úvěry stejného typu a charakteristik. Žalobkyně je nebankovní institucí, přičemž v nebankovním sektoru je obvyklé, že se úroková míra pohybuje ve vyšším rozmezí. Navíc je třeba upozornit na skutečnost, že žalobou se žalobce domáhá přiznání úroku ve výši 13,23 % p. a., tedy úrokové sazby v nejnižší možné sazbě dle ARAD. Nelze připustit, aby žalované byl poskytnut úvěr „zdarma“ – žalovaná úvěr čerpala, ničeho nenamítala v době sjednání smlouvy ani následně v nalézacím řízení před rozhodcem, ani po téměř 10 letech přitom nevrátila žalobkyni samotnou jistinu poskytnutého úvěru. Pokud žalovaná namítá rozpor s dobrými mravy, pak žalobkyně shledává její námitku jako neoprávněnou, neboť se nemůže domáhat ochrany ten, kdo sám nejedná v souladu s dobrými mravy. V případě smlouvy o úvěru je jedním z jejích obligatorních pojmových znaků zaplacení úroků ze strany úvěrovaného coby odměny za poskytnutí peněžních prostředků úvěrujícím (srov. § 2395 o. z.). Sjednané úroky (často sjednané ve formě úrokové sazby) jsou přitom ovlivněny celou řadou faktorů, mezi které patří např. požadavek na rychlost poskytnutí úvěru, jeho krátkodobost či naopak dlouhodobost, a riziko transakce, které poskytnutí úvěru pro úvěrujícího s přihlédnutím ke všem okolnostem představuje. Lze-li s přihlédnutím k těmto faktorům očekávat relativně vysokou výši úroků (úrokovou sazbu), mají strany možnost se zcela svobodně rozhodnout, zda do smluvního vztahu za takových podmínek vstoupí, a to se všemi důsledku z toho plynoucími. Pokud se rozhodnou smluvní strany smlouvu uzavřít, je základním východiskem presumpce platnosti a závaznosti smlouvy (coby dvou- či vícestranného právního jednání), která obecně vyplývá ze zásady in favorem negotii, která je zakotvena v § 574 o. z.; v tomto kontextu lze připomenout i např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 23. 04. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1783/11, ve kterém Ústavní soud judikoval, že „jedním ze základních principů výkladu smluv [je] priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady“ (odst. 27 nálezu), přičemž „[t]ento přístup je odrazem respektu k autonomii vůle smluvních stran, funkci smluvních vztahů i k samotné povaze soukromého práva“ (odst. 28 nálezu). Podle žalobce je možné přihlédnout k závěru Ústavního soudu, podle kterého „ten, kdo se staví k uplatňování svých práv s neomluvitelnou lhostejností, nemůže s úspěchem požadovat ochranu těchto svých práv“ (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 20/05, publikované pod č. 1/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Žalobkyně dále poukazuje na § 1813 o. z., podle kterého platí: „Má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.“ Ujednání o konkrétní výši úroku tedy není a nemůže být nepřiměřeným ujednáním, když žalovaná byla se sazbou seznámena jednak v předsmluvním formuláři, dále ve smlouvě samotné a rovněž v oznámení o schválení úvěru (kdy následně měl ještě zákonnou lhůtu 14 dnů na odstoupení od smlouvy). Výše úrokové sazby jí tak byla zcela jasná, přesto smlouvu uzavřel, když informace o úrokové sazbě mu byly jasným a srozumitelným způsobem poskytnuty. Ty v daném případě byly jak v předsmluvním formuláři, tak ve smlouvě samotné, tak v oznámení o schválení úvěru.

4. Ke zjištění skutkového stavu byly provedeny následující důkazy.

5. Návrhem žalované ze dne 3. 10. 2013 a akceptací návrhu ze strany žalobkyně dne 22. 10. 2013 se strany dohodly na uzavření smlouvy o úvěru č. hodnota. Ve smlouvě se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr do výše 25 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr splácet v 42 měsíčních splátkách po 2 126 Kč vždy k 20. dni v měsíci. Úroková sazba byla dohodnuta ve výši 157,26 % ročně. Celková částka k zaplacení činila 89 292 Kč a předpokládané RPSN bylo 157,25 %. Nedílnou součástí smlouvy byly Obecná ustanovení smlouvy o revolvingovém úvěru. Dokladem o vyplacení úvěru je doloženo, že žalobkyně dne 21. 10. 2013 zaslala žalované na účet uvedený ve smlouvě částku 25 000 Kč. Podle Karty klienta žalovaná uhradila celkem 16 504,32 Kč, poslední platba se uskutečnila 2. 3. 2020.

6. V listině nazvané Hodnocení klienta žalovaná uvedla své příjmy 14 580 Kč a výdaje 11 800 Kč (z toho na výživu žalované bylo počítáno 3 800 Kč, na dvě děti 4 000 Kč a na nájemné, dopravu a inkaso 4 000 Kč). Volné zdroje činily 2 780 Kč. Výši příjmů žalovaná doložila potvrzením o vyplacených dávek v podobě rodičovského příspěvku a příspěvku na živobytí. Podle záznamu z registru Solus žalovaná nebyla v registru vedena.

7. Rozhodčím nálezem č. j. spisová značka ze dne 29. 7. 2014 rozhodce tituly před jménem jméno FO uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 105 422 Kč s přísl. Z odůvodnění nálezu vyplývá, že návrh na zahájení rozhodčího řízení byl podán dne 22. 5. 2014. Rozhodnutí nabylo právní moci 6. 8. 2014. Na základě tohoto rozhodčího nálezu byla u Okresního soudu v Semilech zahájena exekuce, jejímž provedením byla usnesením spisová značka pověřena soudní exekutorka tituly před jménem jméno FO. Návrhem ze dne 6. 11. 2020 podala povinná návrh na zastavení exekuce a usnesením č. j. spisová značka ze dne 6. 2. 2023 byla exekuce zastavena, neboť rozhodce neměl pravomoc ve věci rozhodovat s ohledem na nemravně sjednané plnění (viz Nález Ústavního soudu II. ÚS 3194/18), byť rozhodčí doložka splňovala požadavky na transparentní určení rozhodce. Z žádosti soudního exekutora o pověření a nařízení exekuce plyne, že exekuční řízení bylo zahájeno 15. 12. 2017.

8. Z dalších listinných důkazů soud nezjistil relevantní skutečnosti

9. Po právní stránce soud věc posuzoval podle právní úpravy platné a účinné ke dni uzavření úvěrové smlouvy.

10. Podle § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen obch. zák.), se smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 502 odst. 1 obch. zák. od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. Nejsou-li takto úroky stanoveny, je dlužník povinen platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Jestliže strany sjednají úroky vyšší než přípustné podle zákona nebo na základě zákona, je dlužník povinen platit úroky ve výši nejvýše přípustné.

12. Podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.), je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

13. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

14. Soud na základě provedeného dokazování uzavřel, že v řízení bylo prokázáno uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru mezi účastníky na částku 25 000 Kč. Tato částka byla následně žalované zaslána na jí uvedený účet. Žalovaná se zavázala úvěr vrátit spolu s úrokem 157,26 % ročně. Přestože je ujednání o výši smluvního úroku projevem volného ujednání smluvních stran a jeho maximální výše není zákonem upravena, není tato skutečnost překážkou pro posouzení, zda je ujednání o výši úroku v souladu s dobrými mravy podle § 39 obč. zák., neboť neúměrné zatížení dlužníka ve prospěch věřitele nelze společensky a spravedlivě akceptovat. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, čj. 21 Cdo 1484/2004 je v rozporu s dobrými mravy zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Jak soud zjistil z Databáze časových řad ARAD (viz Tabulka B1.2: Úrokové sazby korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR – Domácnosti a NISD na spotřebu – fixace sazby 1 až 5 let) uveřejněné na webových stránkách ČNB, činil obvyklý úrok bankovních institucí v době sjednání půjčky 13,23 % p. a. Sjednaný úrok mezi účastníky ve výši 157,26 % p. a. tento obvyklý úrok podstatně převyšuje. Byť byl úvěr poskytována nebankovním subjektem, u kterého bývá úroková sazba obecně vyšší s ohledem větší podnikatelské riziko s přihlédnutím k obvyklému okruhu dlužníků, nelze více než desetinásobný úrok oproti obvyklému považovat za přiměřený ani u nebankovního subjektu. Soud proto shledal, že úrok byl sjednán v rozporu s dobrými mravy a je neplatný podle § 39 obč. zák. K tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, dle kterého lze připustit, že u půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Není možné však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem. Ujednání o takto vysokém úroku (hrubě odporujícímu dobrým mravům) je neplatné podle § 39 obč. zák.

15. Soud si je vědom rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007, kterým bylo judikováno, že neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě (vzhledem k povaze takové smlouvy a k jejímu obsahu) neplatnost smlouvy o úvěru jako celku, neboť úprava obsažená v § 502 obch. zák. posiluje princip obsahové oddělitelnosti té části právního úkonu (smlouvy o úvěru), která se týká úroků, od dalších částí takové smlouvy (§ 41 obč. zák.). Podle Nejvyššího soudu nejsou-li úroky stanoveny zákonem, je dlužník povinen platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Takový výklad je však podle soudu v rozporu se Směrnicí Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. K tomu srov. např. rozhodnutí Soudního Dvora EU ve věci C618/10 ze dne 14. června 2012 právnická osoba proti jméno FO, kde je v bodech 68 a 69 uvedeno následující: Vzhledem k povaze a významu veřejného zájmu, na němž spočívá ochrana zaručená spotřebitelům, kteří se ve vztahu k prodávajícímu či poskytovateli nacházejí v nevýhodném postavení, směrnice 93/13/EHS ukládá členským státům povinnost - jak vyplývá z jejího čl. 7 odst. 1 ve spojení s jejím dvacátým čtvrtým bodem odůvodnění - zajistit přiměřené a účinné prostředky‚ zabraňující dalšímu používání zneužívajících klauzulí ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli'. V této souvislosti je třeba konstatovat... že pokud by vnitrostátní soud mohl měnit obsah zneužívajících klauzulí v takové smlouvě, splnění dlouhodobého cíle stanoveného v článku 7 směrnice 93/13/EHS by mohlo být ohroženo. Tato možnost by totiž mohla přispět k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele spočívající v tom, že se takové zneužívající klauzule vůči spotřebiteli jednoduše neuplatní... jelikož s vědomím, že sice má být rozhodnuto o neplatnosti takových klauzulí, ale že vnitrostátní soud může smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit, by uvedení prodávající či poskytovatelé byli nadále podněcováni uvedené klauzule využívat, takže by jejich zájmy byly tímto způsobem zajištěny.. Obdobně se k nepřípustnosti moderace zneužívajícího ujednání staví další četná judikatura Soudního dvora Evropské unie, podle které pokud soud konstatuje neplatnost zneužívajícího ujednání ve spotřebitelské smlouvě, pak čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 EHS neumožňuje, aby při rozhodnutí o neplatnosti zneužívající klauzule ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem soud doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah této klauzule, ledaže by byl soud na základě neplatnosti zneužívající klauzule nucen rušit smlouvu v plném rozsahu, čímž by spotřebitele vystavil důsledkům, které by ho penalizovaly (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie C 488/11 jméno FO a jméno FO – bod 57. odůvodnění; C 377/14 jméno FO a jméno FO – bod 98 odůvodnění, C 349/18 Kanyeba).

16. Soud rovněž zkoumal, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy učinila úkony pro posouzení úvěruschopnosti žalované podle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru a s odbornou péčí posoudila, zda bude žalovaná schopna poskytnutý úvěr splácet. Na straně příjmů žalobkyně žalovanou uvedené údaje ověřila příslušnými rozhodnutími Úřadu práce a poštovními poukázkami, na straně výdajů si však takto pečlivě nepočínala a tvrzené náklady na bydlení a inkaso nijak neověřila, u nezaopatřených dětí se spokojila s paušální částkou 2 000 Kč na jedno dítě a rovněž výdaje 3 800 Kč pro žalovanou je ze zkušenosti soudu s obdobnými spory žalobkyně částkou paušální a obecně se opakující bez vazby na individuální okolnosti případu. Ověření příjmů, aniž by byly ověřeny také výdaje dlužníka, pak logicky nemůže přinést dostatečný podklad pro relevantní posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Ostatně i bez ověření uvedených údajů muselo být žalobkyni zřejmé, že za předpokladu zbývajících volných prostředků ve výši 2 780 Kč měsíčně a dohodnuté měsíční splátce 2 126 Kč, zbyde žalované pouze 654 Kč na mimořádné výdaje. Taková rezerva při době trvání úvěrové smlouvy 42 měsíců nepochybně musela vyvolat v žalobkyni obavu, zda bude žalovaná po celou dobu schopna dohodnuté splátky hradit, a přesto úvěr žalované poskytla. Žalobkyně tedy porušila své povinnosti podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když poskytla žalované úvěr, aniž by splnila svou povinnost řádného a odpovědného posouzení úvěruschopnosti žalované a v takovém případě je smlouva absolutně neplatná (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018).

17. Z důvodu neplatnosti smlouvy je třeba posoudit věc jako bezdůvodné obohacení podle § 451 odst. 1 obč. zák., podle kterého kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaná je povinna žalobkyni vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru ve výši 25 000 Kč, která byla zaslána na jí uvedený účet. Jak vyplývá z historie úvěru, žalovaná ke dni podání žaloby zaplatila žalobkyni částku 16 504,32 Kč a k doplacení zbývá 8 495,68 Kč. K tomuto nároku žalobkyně vznesla námitku promlčení.

18. Podle § 3036 o. z. se podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

19. Podle § 397 obch. zák. nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.

20. Podle § 394 odst. 2 obch. zák. u práva na vrácení plnění uskutečněného podle neplatné smlouvy počíná promlčecí doba běžet ode dne, kdy k plnění došlo.

21. Podle § 402 obch. zák. promlčecí doba přestává běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení.

22. Podle § 403 odst. 1, 2 obch. zák. promlčecí doba přestává běžet, jestliže věřitel zahájí na základě platné rozhodčí smlouvy rozhodčí řízení způsobem stanoveným v rozhodčí smlouvě nebo v pravidlech, jimiž se rozhodčí řízení řídí. (2) Nelze-li určit začátek rozhodčího řízení podle odstavce 1, považuje se rozhodčí řízení za zahájené dnem, kdy návrh, aby bylo rozhodnuto v rozhodčím řízení, je doručen druhé straně do jejího sídla nebo místa podnikání, popřípadě bydliště.

23. Podle § 405 odst. 1, 2 obch. zák. jestliže právo bylo uplatněno před promlčením podle § 402 až 404, avšak v tomto řízení nebylo rozhodnuto ve věci samé, platí, že promlčecí doba nepřestala běžet. (2) Jestliže v době skončení soudního nebo rozhodčího řízení uvedeného v odstavci 1 promlčecí doba již uplynula nebo jestliže do jejího skončení zbývá méně než rok, prodlužuje se promlčecí doba tak, že neskončí dříve než jeden rok ode dne, kdy skončilo soudní nebo rozhodčí řízení.

24. Podle § 408 odst. 1, 2 obch. zák. bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Do lhůty podle věty první se nezapočítává doba, po kterou se vede mediace podle zákona o mediaci. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty. (2) Bylo-li právo pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení později než tři měsíce před uplynutím promlčecí doby nebo po jejím uplynutí, lze rozhodnutí soudně vykonat, jestliže řízení o jeho výkonu bylo zahájeno do tří měsíců ode dne, kdy mohlo být zahájeno.

25. K odeslání peněz na účet žalované došlo 21. 10. 2013 a tímto dnem počala běžet promlčecí doba. Jestliže soudní žalobu podala žalobkyně 16. 3. 2023, neuplynula v době podání žaloby maximální promlčecí doba v délce 10 let podle § 408 obch. zák. a tuto námitku nelze uplatnit v dosud probíhajícím soudním řízení. To však neplatí pro posouzení námitky promlčení, pokud by nastalo ještě před podáním žaloby. Rozhodčí řízení bylo zahájeno 22. 5. 2014, čímž by podle § 403 obch. zák. v případě platné rozhodčí smlouvy došlo k přerušení běhu promlčecí doby. Pro další posouzení námitky promlčení lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, uveřejněném pod č. 13/2006 Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR, podle kterého bylo-li právo plynoucí z obchodního závazkového vztahu pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení, promlčuje se ve smyslu § 408 odst. 1 obch. zák. za 10 let ode dne, kdy promlčecí doba počala poprvé běžet (viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1290/2003). Řízení o výkon rozhodnutí (vydaného v nalézacím řízení), přiznávajícího určité právo, tak musí být zahájeno v desetileté lhůtě, počítané ode dne, kdy lhůta počala běžet poprvé, v určitých případech prodloužené podle § 408 odst. 2 obch. zák. o další tři měsíce od vykonatelnosti rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1290/2003, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2008, sp. zn. 20 Cdo 5406/2007). Ustanovení § 402 obch. zák. upravuje vliv zahájení soudního řízení (nalézacího) na stavení promlčecí doby tak, že promlčecí doba se zahájením soudního řízení (žalobou na plnění či žalobou na určení) staví. Podle ustálené soudní praxe se za úkon považovaný za zahájení soudního řízení pokládá žaloba (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), nikoliv návrh na výkon rozhodnutí (exekuci). Probíhající exekuční řízení proto nemělo na běh promlčecí doby vliv. Za předpokladu poctivého záměru žalobkyně při uzavření úvěrové smlouvy a zahájeném rozhodčím řízení by tedy k promlčení nedošlo ani přes neplatně uzavřenou rozhodčí smlouvu. K tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 ICdo 19/2015, na které žalobkyně poukazovala a podle kterého promlčecí doba přestává běžet zahájením rozhodčího řízení, i když rozhodčí smlouva je neplatná. Nejvyšší soud v daném případě neshledal žádný důvod pro odlišný běh promlčecí doby v rozhodčích řízeních, v závislosti na tom, zda jsou v těchto řízeních uplatňována práva podle obchodního či občanského zákoníku. Pokud by byl přijat doslovný výklad § 403 odst. 1 obch. zák., tedy že promlčecí doba neběží pouze tehdy, bylo-li rozhodčí řízení zahájeno na základě platné rozhodčí doložky, účastníci řízení by se nacházeli v právní nejistotě. Jestliže by rozhodčí doložka byla následně (poté, co proběhlo rozhodčí řízení) v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu prohlášena za neplatnou, došlo by k odepření přístupu ke spravedlnosti, neboť v důsledku trvání rozhodčího řízení by nárok mohl být promlčen.

26. Soud však při posuzování otázky promlčení musel vzít v úvahu zvláštní okolnosti daného případu na straně žalobkyně jako společnosti poskytující spotřebitelům úvěr v rámci svého podnikání, tedy jako osoby orientující se v úvěrovém prostředí, která i přes celou řadu pro ni nepříznivých soudních rozhodnutí postavila a stále staví své podnikání na nemravně vysokých úrocích a poplatcích, kdy klienti, kteří plní podmínky úvěru (tj. platí vysoký úrok), generují žalobkyni vysoký zisk, čímž vyvažují ztráty z nesplácených rizikových úvěrů. Rozhodnutí sp. zn. 23 ICdo 19/2015 bylo přijato 1. 6. 2016, tedy ještě před rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1091/19, ve kterém Ústavní soud uvedl, že výše shrnutá judikatura Nejvyššího soudu k § 403 odst. 1 obchodního zákoníku (rozsudky sp. zn. 23 ICdo 19/2015 a sp. zn. 29 ICdo 41/2014) se vyvinula na případech, kdy byly rozhodčí doložky uplatněny před 11. 5. 2011, tedy v době, kdy přístup soudů k otázce platnosti těchto doložek ještě nebyl ustálený. Věřitelé tehdy zahajovali rozhodčí řízení včas a řádně v něm pokračovali až do okamžiku změny rozhodovací praxe. Jinak řečeno, poskytovatelé úvěrů splnili požadavky, které na ně klade zásada vigilantibus iura scripta sunt ("právo přeje bdělým") [k tomu nález ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 13/15 (N 93/81 SbNU 513; 211/2016 Sb.); ve vztahu k rozhodčím doložkám souhlasně jméno FO: Zkoumání platnosti rozhodčí doložky ve vykonávacím řízení ve světle práva na soudní ochranu. Bulletin advokacie, 2016, č. 1-2, s. 38]. Ústavní soud k tomu dodal, že by bylo v rozporu s principy legitimního očekávání a právní jistoty, aby byl věřitel zbaven svého nároku jen na základě nevyjasněné koncepce promlčitelnosti jeho práva, například souvisela-li tato nevyjasněnost se změnou judikatury [nález ze dne 25. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2842/10 (N 101/61 Sb., NU 527)]. Nejvyšším soudem zastávaný a za daných podmínek Ústavním soudem akceptovaný rámec nicméně nelze použít na skutkový stav v posuzované věci. Tento případ se totiž odlišuje v tom, že věřitel již v době podání rozhodčí žaloby měl, respektive musel mít vědomost o tom, že rozhodčí nález nemá právní účinky. V tomto ohledu lze vyjít z několika skutečností, které lze považovat za nesporné. V první řadě jde o charakter smluvních stran. Stěžovatel (dlužník) je "běžnou" fyzickou osobou v postavení spotřebitele, jehož znalost a orientace v právu i finanční gramotnost jsou omezené. V případě věřitele je naopak všeobecně známou skutečností, že jde o významný subjekt působící na trhu nebankovních spotřebitelských úvěrů, což platilo v minulosti a platí dosud. Mezi účastníky řízení není sporu o tom, že stěžovatel obdržel půjčenou hotovost a vzniklý dluh nesplatil, což vedlo k zesplatnění půjčky. Vedlejší účastnice pak započala rozhodčí řízení dne 23. 2. 2012, tedy přibližně devět měsíců poté, co Nejvyšší soud vydal sjednocující usnesení sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, dovozující neplatnost rozhodčích doložek, které neobsahují přímé určení rozhodce. Závěr, že tomu tak bylo i v případě předmětné úvěrové smlouvy, přitom nijak nerozporovala. Ústavní soud zastává názor, že není představitelné, aby věřitel, patřící mezi významné poskytovatele nebankovních úvěrů, nebyl seznámen s takto důležitým rozhodnutím bytostně se dotýkajícím jeho podnikání, obzvlášť bylo-li toto rozhodnutí široce diskutováno v odborných i běžných médiích. Lze proto předpokládat, že její jednání nebylo ve vztahu k stěžovateli výsledkově "neutrální", nýbrž že bylo motivováno snahou získat vůči němu neoprávněně výhodnější pozici. Věřitel třeba mohl spoléhat na pasivitu nepoučeného stěžovatele v průběhu rozhodčího řízení s tím, že ten by v exekučním řízení (podle dřívějšího přístupu obecných soudů) již neměl šanci exekuční titul zpochybnit. V každém případě lze v předmětném jednání spatřovat snahu o nepoctivé posílení právního postavení (zde ve smyslu získání výhody před dlužníkem, která by při poctivém jednání nevznikla). Takovéto jednání naplňuje znaky zneužití práva. Lze tedy shrnout, že zahájení rozhodčího řízení vede ke stavení promlčecí doby podle § 403 odst. 1 obchodního zákoníku a § 14 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení i tehdy, jestliže je později rozhodčí nález zrušen nebo je konstatována jeho nevykonatelnost. Pokud věřitelé uplatnili rozhodčí doložku před 11. 5. 2011, tedy přede dnem vydáním sjednocujícího usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, které dovodilo neplatnost rozhodčích doložek bez přímého označení rozhodce, činili tak v období neustálené změny rozhodovací praxe obecných soudů k rozhodčím doložkám a použije se na ně ustanovení o stavení promlčecí doby. Neústavní postup (zneužití práva) lze přičítat pouze těm poskytovatelům úvěrů, kteří rozhodčí žaloby podali vědomě po uvedeném datu (nález sp. zn. II. ÚS 996/18, bod 53). Jde například o případy, kdy nebankovní úvěrová společnost úmyslně zahájí rozhodčí řízení, přestože je znalá příslušné judikatury o neplatnosti rozhodčích doložek a zároveň si je vědoma skutečnosti, že jí uzavřená smlouva takovou problematickou rozhodčí doložku obsahuje (obdobně již usnesení ze dne 12. 12. 2017 sp. zn. II. ÚS 1273/17). S takovýmto postupem nemůže být spjato stavení promlčecích lhůt nejen v předmětném rozhodčím řízení, ale ani v případném navazujícím vykonávacím řízení založeném na (neplatném) rozhodčím nálezu.

27. V daném případě byla sice rozhodčí smlouva sjednána tak, že určení rozhodce bylo transparentní, nicméně samotná úvěrová smlouva připravená žalobkyní byla absolutně neplatná pro nemravně vysoký úrok a rovněž pro porušení povinnosti řádně zhodnotit úvěruschopnost dlužníka. Smlouva s nemravně vysokými úroky naplňuje kritéria zjevné nespravedlnosti a z tohoto důvodu neměl rozhodce pravomoc o nároku vůbec rozhodovat, i když rozhodčí smlouva splňovala požadavek na konkrétní určení rozhodce. K tomu blíže Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3962/18 ze dne 6. 4. 2021, která se týká přímo žalobkyně jako účastníka řízení. Exekuční soud proto exekuci zastavil usnesením ze dne 6. 2. 2023, které bylo žalobkyni doručeno 7. 3. 2023. I když žalobkyně podala žalobu 16. 3. 2023, tedy bezprostředně po doručení usnesení o zastavení exekuce, musela si být neplatnosti úvěrové smlouvy a tím i nezákonně běžící exekuce vědoma nejméně od jara 2021, kdy byl zmíněný Nález vydán. Přesto další dva roky nepodala návrh na zastavení exekuce a neuplatnila svůj nárok žalobou podanou u soudu. Obdobně byla žalobkyně účastníkem řízení u Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, ve kterém dne 26. 2. 2019 Ústavní soud také rozhodl, že i ve věci již zahájené exekuce mají obecné soudy zkoumat, zda poskytovatel úvěru před uzavřením úvěrové smlouvy posoudil schopnost spotřebitele úvěr splácet (jeho úvěruschopnost). Nedošlo-li k tomu, bylo by možné hodnotit úvěrovou smlouvu jako rozpornou s dobrými mravy, a proto by byla neplatná i na úvěrovou smlouvu navazující rozhodčí smlouva a nebyla by dána pravomoc rozhodce a byl by tu dán důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Žalobkyně tedy jako profesionál v oboru a účastník výše zmíněných zásadních řízení před Ústavním soudem zcela ignorovala soudem přijaté závěry a ponechala v běhu exekuci nezákonně zahájenou na základě nicotného rozhodčího nálezu proti žalované jako zjevně slabší a práva neznalé strany. Na takové nemravné a zneužívající jednání těžící z vlastního nepoctivého úmyslu se nemůže vztahovat soudní ochrana ani závěry přijaté v rozhodnutí sp. zn. 23 ICdo 19/2015. Pokud tedy žalobkyně bezprostředně po rozhodnutích Ústavního soudu, na základě kterých musela získat vědomost o nicotnosti rozhodčího nálezu a nezákonně vedené exekuci, nepodala soudní žalobu, kterou by se řádně domáhala svého hmotného práva plynoucího z úvěrové smlouvy, pak nelze uvažovat o tom, že čtyřletá promlčecí doba podle § 397 obch. zák. na základě rozhodčího řízení přestala běžet podle § 403 obch. zák. a lhůta znamenající promlčení pohledávky uplynula 21. 10. 2017. Nárok na vrácení plnění uskutečněného podle neplatné úvěrové smlouvy byl proto promlčen, soud jej nemůže přiznat a soud žalobu zamítl.

28. K podmínce řízení v podobě námitky věci rozsouzené v důsledku dosud nezrušeného rozhodčího nálezu soud uvádí, že důvod k zastavení řízení podle § 104 o. s. ř. nespatřuje. Je pravdou, že Nejvyšší soud v rozhodnutí č. j. 33 Cdo 1784/2022 - 167 ze dne 26. 1. 2023 dospěl k závěru, že byla-li exekuce zastavena z jiného důvodu, než pro neplatnost rozhodčí smlouvy či doložky pro její netransparentnost (tj. např. pro absolutní neplatnost úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy) a nedošlo-li ke zrušení rozhodčího nálezu postupem podle ustanovení § 31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, pak rozhodčí nález má stále účinky pravomocného rozhodnutí. Exekuce sp. zn. spisová značka byla zastavena z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru pro rozpor s dobrými mravy a rozhodčí nález nebyl zrušen a ani nebyla podána žaloba na jeho zrušení. Podle soudu však bylo v exekučním řízení jednoznačně konstatováno, že rozhodčí nález byl vydán na základě neplatně uzavřené úvěrové smlouvy a jako takový není způsobilý být exekučním titulem a je nicotný. Považovat proto takový rozhodčí nález za překážku věci rozsouzené pouze proto, že nebyl zrušen postupem podle ustanovení § 31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů a uvažovat o něm stále jako o exekučním titulu zakládající žalované povinnost k plnění, je v rozporu s celou řadou Nálezů Ústavního soudu umožňující přezkum exekučních titulů i v exekučním řízení. U nicotného rozhodčího nálezu je proto nerozhodné, zda byl podle zákona o rozhodčím řízení formálně zrušen či nikoliv a překážku věci rozsouzené nezakládá.

29. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1, 2 o. s. ř. Žalovaná byla v řízení převážně úspěšná, a proto má právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení tvoří mimosmluvní odměna advokáta za 4 úkony právní služby po 1 980 Kč (převzetí a příprava zastoupení, 2 x vyjádření ve věci a účast na jednání - § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. a/, d/, g/ vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 4 paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 1, 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.). Dále žalované náleží podle § 13 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., vyhlášky č. 467/2022 Sb. a v souladu s předloženým technickým průkazem vozidla náhrada za cestovní výdaje ve výši 1 496,50 Kč za cestu osobním automobilem z adresa a zpět k jednání u zdejšího soudu v délce 210 km (spotřeba 5,6 l/100 km, cena za 1 l nafty 34,40 Kč, náhrada za použití automobilu 5,20 Kč/km). Náhrada za čas strávený cestou do tohoto místa a zpět činí 6 započatých půlhodin po 100 Kč, tj. 600 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a/, odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.). Náhradě 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. odpovídá částka 2 355,46 Kč. Celkem náklady řízení na straně žalované činí 13 571,96 Kč a žalobkyně je povinna nahradit je k rukám právního zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení u podepsaného soudu. Rozhodoval by o něm Krajský soud v Hradci Králové.

Nebude-li uložená povinnost splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci.