OSST 32 C 32/2025-16

Okresní soud ve Strakonicích rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Volkem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného, IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o 43 300 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 24 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 19 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 43 300 Kč od 4. 10. 2024 do zaplacení zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhá v záhlaví uvedené částky jakožto dlužné částky. Žalobkyně tvrdí, že se žalovaným uzavřela dne datum smlouvu o podnikatelském úvěru (dále jen „Smlouva“) prostřednictvím webového rozhraní žalobkyně. Totožnost žalovaného byla ověřena oproti platným dokladům. Žalovaný smlouvu podepsal SMS kódem zaslaným mu na jeho telefonní číslo. Na základě Smlouvy mu poskytla žalobkyně úvěr ve výši 24 000 Kč, žalovaný se zavázal úvěr splatit do 3. 10. 2024 spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru za každý den čerpání, který žalobkyně požaduje do splatnosti poslední splátky ve výši 16 800 Kč. Žalobkyně se domáhá úhrady jistiny ve výši 24 000 Kč, částky 2 500 Kč představující jednorázovou sankci za prodlení s úhradou pěti splátek po 500 Kč a poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 16 800 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud učinil následující skutková zjištění:

4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu skutkovému stavu. Ze smlouvy o podnikatelském úvěru ze dne datum č. hodnota-Anonymizováno, kterou uzavřela žalobkyně jako věřitel se žalovaným, soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 24 000 Kč, když v předmětu smlouvy jsou uvedeny podnikatelské účely bez omezení konkrétního podnikatelského účelu. Totožnost žalovaného byla ověřena oproti občanskému průkazu, žalovaný uzavřel Smlouvu formou komunikace na dálku prostřednictvím SMS kódu, a to prostřednictvím mobilního telefonu. Žalovaný se zavázal úvěr zaplatit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 % za každý den čerpání úvěru do 3. 10. 2024. Pro případ prodlení žalovaného byla sjednána smluvní pokuta ve výši 500 Kč a dále smluvní pokuta ve výši 0,1 % z nesplacené jistiny denně. Částka 24 000 Kč byla převedena na běžný účet žalovaného jako fyzické osoby, nešlo tedy o podnikatelský účet.

5. Po právní stránce dospěl soud k závěru, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“). Bylo třeba posoudit, zda žalovaný vystupoval při uzavření úvěrové Smlouvy v pozici jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti, či v postavení spotřebitele a zda Smlouva byla uzavřena platně.

6. Spotřebitel je definován v § 419 o. z. tak, že je jím každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

7. Podle § 420 odst. 1 o. z. kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

8. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 11. 2011 sp. zn. 23 Cdo 1861/2010, dovodil, že má-li se jednat o závazkový obchodní vztah, musí jít o vztah mezi podnikateli, a dále musí být při vzniku tohoto závazkového vztahu zřejmé, že se s přihlédnutím ke všem okolnostem týká jejich podnikatelské činnosti. V rozsudku ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 705/2017, Nejvyšší soud uzavřel, že pro závěr, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu je v postavení spotřebitele, je rozhodující zejména účel jednání takové osoby v tomto smluvním vztahu. V rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1685/2015 ze dne 29. 11. 2016 dospěl Nejvyšší soud k závěru, že „pro odpověď na otázku, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu s dodavatelem je v postavení spotřebitele, je rozhodující především jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu. Okolnost, že spotřebitel má podnikatelské oprávnění, je pro posouzení jeho právního postavení ve smluvním vztahu s dodavatelem irelevantní.“ Ústavní soud v usnesení ze dne 8. 6. 2021 sp. zn. II ÚS 1176/21 uvedl, že pro určení postavení účastníka v konkrétní smlouvě není relevantní výslovně ujednaná smluvní identifikace stran, nýbrž je třeba zkoumat faktický stav věci. Podstatné je odlišit, zda podnikající fyzická osoba jedná jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti, nebo mimo tento rámec. Rovněž osoba s živnostenským oprávněním může vystupovat v daném vztahu jako spotřebitel, pokud jedná mimo rámec své podnikatelské činnosti. Souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním nelze prokazovat pouze tím, že je ve smlouvě uveden údaj o sídle a identifikačním číslem podnikatele, ani tím že smlouva „skrytě“ obsahuje ve formulářových ustanoveních blíže neurčené označení „podnikatelské účely“.

9. Soud posuzoval, zda v případě Smlouvy se jedná o úvěr, který uzavíral žalovaný jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti, anebo jako spotřebitel. Žalobkyně je subjektem poskytující spotřebitelské úvěry. Smlouva, kterou účastníci uzavřeli, je nazvána smlouvou o podnikatelském úvěru, žalovaný je v ní označen datem narození, rodným číslem, adresou místa podnikání a identifikačním číslem. V článku II. 2.5. Smlouvy se uvádí, že je úvěr poskytován výlučně na financování podnikatelských potřeb klienta bez omezení konkrétního podnikatelského účelu úvěru. Blíže však nebyl podnikatelský účel, na který byl žalovanému úvěr ze strany žalobkyně poskytován, specifikován. S ohledem na shora citovanou judikaturu, kdy pouhé označení smluvní strany jako podnikatele ani údaj, že úvěr je poskytován pro podnikatelské účely, nepostačuje k prokázání tvrzení, že konkrétní úvěrová smlouva byla uzavírána mezi podnikateli v rámci podnikatelské činnosti dlužníka. Účel, pro který byl úvěr poskytnut, nebyl ve smlouvě žádným způsobem konkretizován, smlouva byla vyhotovená ve standardizované podobě. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru se nijak nezajímala o to, v jaké oblasti žalovaný podniká a pro jaké účely žádá úvěr poskytnout. V takovéto situaci má soud pochybnosti o tom, zda byl skutečně úvěr poskytnut v rámci podnikatelské činnosti žalovaného. Ve smlouvě je žalovaný označen i rodným číslem a datem narození. Žalobkyně netvrdila a neprokazovala konkrétní skutečnosti o tom, že žalovaný při uzavírání Smlouvy jednal v rámci své podnikatelské činnosti. Za situace, kdy tvrzení žalobkyně, že se jedná o podnikatelský úvěr, je opíráno pouze o formulaci smlouvy a o označení žalovaného ve smlouvě identifikačním číslem a místem podnikání, dospěl soud k závěru, že nebylo prokázáno, že se jedná o podnikatelský úvěr, tedy že by žalovaný při jeho uzavírání vystupoval jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti. Nutno uvést, že žalobkyni by se dostalo poučení o tom, že není prokázáno, že se jedná o podnikatelský úvěr, avšak ta se nedostavila k jednání a o dobrodiní poučení tedy přišla. Pravidla a omezení stanovená v zákoně o spotřebitelském úvěru ve prospěch spotřebitele jej mají chránit a regulovat činnost poskytovatelů úvěrů. Nelze toto obejít, respektive vzdát se ochrany, pouze tím, že je smlouva uzavřena s někým, kdo (jinak) podniká, respektive má identifikační číslo (podnikající) osoby, živnostenské oprávnění či jiné oprávnění k podnikání. Pokud žalobkyně žádá přiznání nároku plynoucího z podnikatelského úvěru, tedy bez ochrany stanovené uvedeným zákonem, je na ní, aby prokázala, že se jednalo skutečně o výjimku, jiný režim vztahující se na podnikatele, a nikoli na fyzické osoby. Toto mohla tvrdit a prokázat, avšak neučinila tak, tudíž je zapotřebí na úvěr nahlížet jako na úvěr spotřebitelský.

10. Pokud nebylo prokázáno, že jde o podnikatelský úvěr, dospěl soud k závěru, že se jedná o spotřebitelský úvěr, na který se vztahuje zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru, nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je do nezbytné s daty umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

12. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě, běží ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakožto i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

14. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Soud se tedy zabýval tím, žalobkyně splnila povinnost stanovenou zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86. Žalobkyně netvrdila, že by posuzovala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a k případnému posouzení úvěruschopnosti nenavrhla žádné důkazy. Neunesla tedy břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně řádného vyhodnocení schopnosti žalovaného daný úvěr splácet. Soud proto dospěl k závěru, že uvedená smlouva je pro porušení povinnosti uvedené v § 86 o spotřebitelském úvěru neplatná.

16. Za této situace je žalovaný, jakožto spotřebitel podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální vůči obecné úpravě bezdůvodného obohacení podle § 2991 a § 2993 o. z. a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok jen na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo určené). Výzva neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021). Žalobkyně má tedy právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny, nikoli na úroky, poplatky apod. Žalovanému byla poskytnuta žalobkyní částka 24 000 Kč, žalovaný je proto povinen poskytnuté finanční prostředky po odečtení toho, co na základě úvěrové smlouvy uhradil, žalobkyni vrátit jakožto dlužnou jistinu, a proto soud žalobě jako důvodné vyhověl co do částky 24 000 Kč (uhrazeno nebylo nic). Naproti tomu soud zamítl žalobu jako nedůvodnou ohledně částky 19 300 Kč představující rozdíl mezi žalovanou částkou a částkou 24 000 Kč. Vzhledem ke skutečnosti, že nárok na úroky z prodlení vzniká věřiteli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny v době určené dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, soud zamítl žalobu rovněž ohledně úroků z prodlení, neboť dosud nenastala splatnost jistiny.

17. Podle § 87 odst. 1 věta poslední zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru „v době přiměřené jeho možnostem.“. Předmětná právní norma směřuje k ochraně spotřebitele, přičemž nikdo jiný než právě dotčený spotřebitel potřebné informace o jeho aktuální situaci („příjmu a jeho celkových sociálních a majetkových poměrech“) nemá. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba uvedená věřitelem není přiměřená aktuálním možnostem spotřebitele, má proto právě spotřebitel (dlužník). Ten také musí své právo (právo plnit v jiné době) aktivně a v přiměřené době u věřitele uplatnit a případně též u soudu dokázat. To na něm nepochybně lze spravedlivě požadovat. Tímto způsobem lze získat skutkové podklady pro postup podle § 87 cit. zákona. Je v rozporu se zásadou rovnosti stran, a překračuje i meze případného možného odklonu od této zásady odůvodnitelné ochranou slabší strany spotřebitele, pokud by důkazní břemeno k výše uvedenému nesla žalobkyně, případně aby sám soud informace vyhledával. Za shora popsané situace, kdy nadto o (přiměřenou) dobu plnění nebylo a není mezi účastníky řízení sporu (žalovaným není nic v daném směru navrhováno, ani tvrzeno), nejsou naplněny zákonem stanovené předpoklady pro to, aby soud sám stanovil přiměřenou dobu plnění, a to bez jakýchkoli podkladů a znalostí o možnostech žalovaného plnit. Vzhledem k výše uvedenému při absenci jakýchkoli konkrétních tvrzení stran situace žalovaného dospěl soud k závěru, že splatnost nastává právní mocí rozsudku, respektive následným uplynutím obecné pariční doby dle § 160 o. s. ř., tedy 3 dnů od právní moci rozsudku, kdy dřívější doba splatnosti není v souladu s ochrannou funkcí ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

18. Pro úplnost soud uvádí, že je dále dán důvod neplatnosti Smlouvy pro rozpor s dobrými mravy podle § 588 o. z. Poplatek za uzavření smlouvy dosahuje částky 16 800 Kč představuje 70 % jistiny úvěru. Takový poplatek má soud ve shodě s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 3. 2019, č. j. 26 ICm 2856/2016-22, za skrytý úrok, což vede k podstatnému navýšení celkové roční procentní sazby nákladů. Za situace, kdy žalovanému byly poskytnuty finanční prostředky ve výši 24 000 Kč a ten se zavázal vedle jistiny vrátit finanční prostředky ve výši 16 800 Kč jako poplatek za poskytnutí úvěru a to za 70 dnů od poskytnutí, má soud za to, že takto vysoké faktické úroky (úrok + poplatek), jsou v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 588 o. z., kdy jde o roční úrok ve výši vyšších stovek procent. Ohledně závěru o neplatnosti smluvních ujednání o výši úroků pro rozpor s dobrými mravy soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, zejména pak na rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2024, 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009. Soud dále odkazuje rovněž na nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 3194/18, v němž Ústavní soud dovodil, že v případě naprosto zjevného nesouladu plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno ani to, že tato okolnost může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. Následně Nejvyšší soud uzavřel v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019 a 20 Cdo 75/2020, že je-li exekučním titulem přiznané plněné ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k neúměrnému postižení dlužníka, je namístě exekuci zastavit dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. i bez návrhu povinného. Lze-li dle shora citovaného nálezu Ústavního soudu a judikatury Nejvyššího soudu z důvodu rozporu smluvních ujednání spotřebitelských smluv s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele zastavit exekuci, tím spíše je třeba zabývat se platností smlouvy již v nalézacím řízení.

19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. kdy při zohlednění výše příslušenství (s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, I. ÚS 2717/08) shledal soud úspěch obou účastníků stejný.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, prostřednictvím Okresního soudu ve Strakonicích. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.