OSSU 17 C 115/2024-27

Okresní soud v Šumperku rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Veselou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně se sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta se sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o 10 789 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 7 500 Kč do patnácti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

II. V rozsahu, v němž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 3 289 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 10 789 ve výši 15% ročně od 16. 6. 2023 do zaplacení se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku ve výši 815 Kč do patnácti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně Jméno advokáta, se sídlem adresa.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Šumperku doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč do patnácti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným u Okresního soudu v Šumperku 6. 11. 2024 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 10 789 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 10 789 Kč od 16. 6. 2023 do zaplacení. Žalobkyně svůj návrh odůvodnila tím, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností Anonymizováno právnická osoba., IČO IČO, se sídlem adresa. adresa, a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě poskytla předchůdkyně žalobkyně žalovanému dne 16. 5. 2023 úvěr ve výši 7 500 Kč, který se žalovaný zavázal splatit nejpozději 15. 6 2023. Pohledávka vyplývající z uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany společnosti právnická osoba. postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 9. 2024 na společnost právnická osoba. Žalobkyně nabyla pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 6. 9. 2024 mezi společností právnická osoba. jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Žalobkyně učinila předmětem žaloby pohledávku, skládající se z nesplacené jistiny úvěru ve výši 7 500 Kč, z poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 3 067,08 Kč a z úroku ve výši 221,92 Kč. Předchůdkyně žalobkyně poskytovala úvěry prostřednictvím své webové stránky Anonymizováno, na které se žalovaný nejprve zaregistroval zadáním osobních údajů, a následně zaslal žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Po prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet, mu byl v rámci webového rozhraní zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy s navrhovanou výší úvěru a splatností, jak jsou uvedeny výše. Žalovaný odsouhlasil znění smlouvy verifikačním kódem ve formě SMS Anonymizováno, který nahrazuje fyzický podpis smlouvy, čímž žalovaný návrh smlouvy akceptoval a předchůdkyně žalobkyně úvěr žalovanému vyplatila dne 16. 5. 2023 převodem z bankovního účtu předchůdkyně žalobkyně na bankovní účet žalovaného č. č. účtu, s identifikací uvedením variabilního symbolu var. symbol. Jako variabilní symbol, byl mezi stranami zvolen jako rodné číslo žalovaného. Žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil. Žalobkyně dále navrhla, aby soud případně nárok posoudil jako bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalovaného. Žalobkyně před podáním žaloby žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky.

K výzvě soudu, aby žalobkyně tvrdila, jakým konkrétním způsobem právní předchůdkyně žalobkyně splnila zákonnou povinnost ověřit schopnost žalovaného splatit poskytnutý úvěr, jaké dokumenty si právní předchůdkyně žalobkyně od žalovaného vyžádala a jakými konkrétními údaji se v rámci svého hodnocení schopnosti splácet zabývala, a k těmto tvrzením označila a předložila důkazy, žalobkyně v podání ze dne 26. 2. 2025 uvedla pouze obecná tvrzení o průběhu procesu ověřování úvěruschopnosti a nenavrhla žádné další důkazy.

1. Žalovaný se přes výzvu soudu ve věci nevyjádřil.

2. Za předchozího souhlasu žalobkyně a žalovaného soud ve smyslu ustanovení § 115a o. s. ř. věc rozhodl bez nařízení jednání.

3. Ze smlouvy označené jako „Smlouva o spotřebitelském úvěru“ č. anonymizováno, smluv o postoupení pohledávek ze dne 6. 9. 2024, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 20. 9. 2024, informace o vlastníkovi, potvrzení o provedené o platbě ze dne 16. 5. 2023, předžalobní upomínky a podacího lístku dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Právní předchůdce žalobkyně právnická osoba. a žalovaný dne 16. 5. 2023 podepsali smlouvu, na základě které předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 7 500 Kč a žalovaný se uvedenou částku zavázal vrátit spolu s vyčísleným úrokem ve výši 221,92 Kč a s poplatkem ze sjednání úvěru ve výši 2 4543,66 Kč, nejpozději do 15. 6. 2023. Pohledávka za žalovaným z předmětné smlouvy byla postoupena na žalobkyni. Právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému odeslala oznámení o postoupení pohledávky ze dne 20. 9. 2024, předaným téhož dne k poštovní přepravě téhož dne. Před podáním žaloby byla žalovanému odeslána výzva k zaplacení dluhu právního zástupce žalobkyně.

4. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění (dále jen „ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

5. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

6. Podle § 2991 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z.), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

7. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

8. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

9. Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-697/18 musí být články 8 a 23 směrnice EP a Rady 2008/48 ES vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018: „(…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (adresa). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze právnická osoba), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy by měly soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když to, zda je reálné splacení dluhu i výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv.

10. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Žalobkyně v žalobním návrhu uváděla, aby soud případně nárok posoudil jako bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalovaného, což není skutkové tvrzení, ale jedná se o právní hodnocení. S odkazem na výše citovanou judikaturu byl proto soud povinen v první řadě zjišťovat, zda předchůdkyně žalobkyně dostála své povinnosti zkoumat s odbornou péčí schopnost žalovaného splatit předmětný spotřebitelský úvěr. Žalobkyně ale jakkoliv netvrdila, jakým konkrétním způsobem a s jakým konkrétním výsledkem byla úvěruschopnost žalovaného ověřena. S ohledem na výše uvedené tak soud dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1, 2 ZSÚ a smlouvu o spotřebitelském úvěru je tak nutno považovat za neplatnou, a to v souladu s výše uvedenou judikaturou a směrnicemi, ze kterých soud vycházel při výkladu ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ.

11. V řízení bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně žalovanému dne 16. 5. 2023 vyplatila částku 7 500 Kč, přičemž dle žalobkyně žalovaný ničeho neuhradil. Žalovaný v řízení nenamítal, jakou částku uhradil na svůj dluh, přičemž břemeno tvrzení a důkazní ohledně výše uhrazené částky jde právě za žalovaným. Stejně tak žalovaný neuváděl žádné skutečnosti ohledně jeho možností uvedenou částku splatit. Žalobkyni, na kterou byla pohledávka ze smlouvy (a všechna práva s ní spojená) postoupena, tedy vzniklo právo na vrácení zbývající poskytnuté jistiny ve výši 7 500 Kč, jak ostatně i případně požadovala, a soud v této části žalobě výrokem I. vyhověl a uložil žalovanému částku uhradit. V této části předmětu řízení tak byla žalobkyně úspěšná.

12. Ve zbývajícím rozsahu, soud žalobu zamítl, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku, když žalobkyně oproti výše uvedenému nemá právo na zaplacení žádných dalších nároků a ani požadovaného úroku z prodlení z výše uvedené částky, neboť žalovaná je sice povinna vrátit zbývající jistinu, ale dle § 87 odst. 1 věta třetí ZoSU, tak má učinit ve lhůtě přiměřené jejím možnostem a dosud tak není v prodlení. Uvedené ustanovení je speciální ustanovení ohledně splatnosti pohledávky z titulu povinnosti vrátit jistinu z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru oproti obecné úpravě obsažené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z., dle kterého je dlužník povinen plnit bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, pokud není doba splatnosti sjednána (tak jak je tomu v případě obecné pohledávky z bezdůvodného obohacení). Občanský zákoník obsahuje obecná ustanovení o splatnosti pohledávek a zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje speciální ustanovení, které neváže splatnost na výzvu věřitele, ale na možnosti spotřebitele. Spotřebitel se tak dostává do prodlení se splacením pohledávky až poté, co nesplácí jistinu z neplatné smlouvy, kdy soud neplatnost projednávané smlouvy z výše uvedeného důvodu konstatoval až tímto rozhodnutím, žalovaná tak dosud nebyla v prodlení a dostane se do prodlení až v momentě, kdy neuhradí dlužnou pohledávku ve lhůtě stanovené tímto rozsudkem.

13. Soud své rozhodnutí ohledně úroků z prodlení opírá o shora citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž při intepretaci a aplikaci tohoto zákonného ustanovení na daný případ soud postupoval tak, aby byl výklad pro žalovaného, tedy spotřebitele, který je chráněn jako slabší strana, co nejpříznivější (kdy tuto povinnost soudu ostatně dovodil i Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 2063/17). V dané věci je možné ustanovení o splatnosti jistiny z titulu absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vykládat dle názoru soudu dvěma různými způsoby.

14. V prvé řadě lze postupovat obdobně jako při splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení, kdy je žalovaný (protože netvrdil, jaké byly jeho možnosti a schopnosti danou pohledávku splácet) povinen hradit zbylou jistinu na základě výzvy věřitele, a žalovaný by se tak do prodlení se splácením jistiny dostal poté, co byl žalobkyní vyzván k úhradě dlužné částky. Soudy za takovou výzvu věřitele v obdobných případech považují například oznámení o zesplatnění pohledávky, oznámení o postoupení pohledávky nebo předžalobní výzvu a splatnost pohledávky pak stanoví dle lhůty uvedené v takové výzvě, s možným odůvodněním, že žalovaný byl povinen tvrdit a prokazovat, jaké byly jeho možnosti jistinu splácet v době před podáním žaloby, a pokud tak neučiní, tak se uplatní analogicky obecná úprava pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, tedy splatnost pohledávky na výzvu věřitele. S takovým výkladem se ale soud neztotožňuje, neboť není dle názoru soudu pro spotřebitele nejpříznivější a neodpovídá projednávané věci.

15. Dle názoru soudu se v projednávaném případě nejedná o pohledávku žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení, kde by jinak po konstatování neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru přicházela v úvahu aplikace § 2993 věta první o. z. ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z., tedy že je splatnost vázána na výzvu k plnění dlužníkovi, ale jedná se o pohledávku v podobě nároku na vrácení poskytnuté jistiny dle § 87 odst. 1 ZoSU, tedy speciální nárok dle uvedeného ustanovení, který vzniká poté, co byla konstatována neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti a nejedná se o pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení pro případ, že tu nebyl platný závazek. Obecná právní úprava splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení a obecná právní úprava splatnosti tedy na projednávanou věc nemůže dopadat.

16. Žalobkyně a žalovaný se v projednávané věci tak na žádném splácení dle možností žalovaného (tedy dohodnout se na hmotněprávní lhůtě určené ke splácení jistiny dle zákona o spotřebitelském úvěru), nemohli dohodnout, neboť jim ani nebylo zřejmé, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná (přestože věřitel, který neplatnost svým nesprávným postupem způsobil, by si měl být této skutečnosti vědom), přičemž neplatnost takové smlouvy je konstatována v projednávaném případě až soudem v návaznosti na proběhlé soudní řízení a i z tohoto důvodu nelze vázat splatnost pohledávky na výzvu věřitele, který navíc způsobil neplatnost úvěrové smlouvy svým špatným postupem a tímto výkladem by dopady jeho chování byly pro něj samotného zmírněny, kdy ustanovení zákona o spotřebitelské úvěru jsou mířena právě na postihnutí věřitele, který si neplní své povinnosti vyplývající ze zákona a takové chování mají sankcionovat, tedy první uvedený výklad by tomuto zákonu přímo i odporoval.

17. Dle názoru soudu se navíc žalovaný nemohl dostat do prodlení, neboť má povinnost plnit dle svých možností, přičemž ze skutečnosti, že neplní, je možné dovozovat, že v jeho možnostech vracet poskytnutou jistinu v dané době nebylo, přestože nic takového v řízení netvrdí ani neprokazuje. Věřitel (i spotřebitel) má dle § 87 odst. 2 ZoSU možnost podat návrh k soudu, aby určil dobu splácení, má-li za to, že spotřebitel nesplácí dle jeho možností. V případě, že věřitel podá žalobu k soudu, která je založena na skutečnosti, že spotřebitel nesplácí své závazky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, přičemž v řízení je konstatováno, že smlouva je absolutně neplatná dle § 87 odst. 1 ZoSU, je tím dle názoru soudu vyvolán i spor ohledně doby splácení, neboť je zřejmé, že spotřebitel nesplácí dle představ věřitele. V takovém případě je skutečně na spotřebiteli, aby následně v soudním řízením, které je vedeno projednací zásadou, tvrdil a prokazoval, jaké jsou jeho možnosti zbývající jistinu z titulu neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru splácet. Pokud neunese břemeno tvrzení a důkazní (například je v řízení zcela pasivní) pak soud určí lhůtu splatnosti s přihlédnutím k obecným ustanovení občanského soudního řádu. Tato povinnost spotřebitele stíhá ale do budoucna od soudem konstatované neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, nikoliv do minulosti k době, kdy věřitel spotřebiteli zasílal výzvy k plnění dle neplatné smlouvy.

18. Stručně shrnuto, v případě, že soud konstatuje, že uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná dle § 87 odst. 1 ZoSU z důvodu řádného neprověření úvěruschopnosti, což je povinností věřitele, kdy tato skutečnost má jít k jeho tíži, přičemž věřitel podá k soudu žalobu pro nároky vzniklé ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a soud konstatuje neplatnost uzavřené smlouvy, nemůže se spotřebitel dostat do prodlení do té doby, než je tato neplatnost soudem konstatována, přičemž soud v daném řízení stanovuje i lhůtu k plnění, a to s přihlédnutím k možnostem spotřebitele. Pokud spotřebitel neunese břemeno tvrzení a důkazní (například je v řízení zcela pasivní, nedostaví se k jednání) ohledně jeho možností dlužnou jistinu splácet, pak soud určí lhůtu splatnosti pohledávky s přihlédnutím k obecným ustanovení občanského soudního řádu, která je ale zároveň i hmotněprávní lhůtou dle § 87 odst. 1 věta třetí ZoSU a spotřebitel se dostane do prodlení s plněním jeho povinností až uplynutím lhůty stanovené soudem. Výše uvedené samozřejmě nebrání tomu, aby si věřitel a spotřebitel ujednali lhůtu splatnosti nároku z neplatné smlouvy, rozpoznají-li neplatnost již před podáním žaloby.

19. Uvedený výklad je tak pro spotřebitele příznivější a je zcela v souladu s citovanými zákonnými ustanoveními, s principy ochrany spotřebitele a také například s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, kde se mimo jiné uvádí, že „Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“, přičemž soud se s uvedeným závěrem zcela ztotožňuje a pro stručnost na něj rovněž v rámci svého odůvodnění odkazuje.

20. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. a soud zavázal převážně neúspěšného žalovaného, aby převážně úspěšné žalobkyni zaplatil na náhradu nákladů řízení částku ve výši 815 Kč, jako 39% vzniklých nákladů řízení (při odpočtu neúspěchu žalobkyně 30,5% od úspěchu žalobkyně 69,5%) v celkové výši 2 089 Kč, a to 1 000 Kč za soudní poplatek a za právní zastoupení odměnu ve výši 900 Kč za tři úkony po 300 Kč dle § 14b vyhlášky 177/96 Sb. a 3x 100 Kč jako režijní paušál za tři úkony, vše zvýšeno o 21 % DPH, když zástupce žalobkyně prokázal, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Ve smyslu ustanovení § 149 a 160 o. s. ř. soud zavázal žalovaného, aby náhradu nákladů řízení uhradil žalobkyni do 15 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

21. Vzhledem k tomu, že je ve věci nebylo možno vydat žalobkyní navržený elektronický platební rozkaz, neboť žalobkyně požadovala přiznat zákonný úrok z prodlení i z kapitalizovaného úroku, soud zavázal žalobkyni, aby s odkazem na položku 2 odst. 2 Sazebníku soudních poplatků z. č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích, doplatila České republice na účet Okresního soudu v Šumperku doplatek soudního poplatku ve výši 600 Kč, když výše soudního poplatku s ohledem na předmět sporu činí 1 000 Kč – položka 1a)Sazebníku a zaplaceno bylo žalobkyní 400 Kč.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení ke Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, prostřednictvím Okresního soudu v Šumperku, ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.

Pohledávku státu lze uhradit na číslo účtu: Anonymizováno, nebo v hotovosti na pokladně soudu.

V případě nezaplacení pohledávky ve lhůtě 30 dnů po uplynutí lhůty splatnosti bude tuto pohledávku vymáhat místně příslušný celní úřad.