OSSY 5 C 101/2021-44

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudkyní Mgr. Martinou Šulákovou, Ph.D., ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně:; právnická osoba, IČO ⟪LB:lb_002⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátem titul jméno příjmení jméno. ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému:; celé jméno žalovaného, datum narození anonymizováno datum ⟪LB:lb_007⟫ bytem adresa žalovaného ⟪LB:lb_008⟫ o zaplacení 11 060 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 370 Kč s úrokem ve výši 0,05 % ročně z částky 10 000 Kč od 11. 12. 2014 do 21. 1. 2016 a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 370 Kč od 22. 1. 2016 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 7 690 Kč a do rozdílu mezi přiznanými a požadovanými úroky a zákonnými úroky z prodlení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou ze dne 28. 6. 2021 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 11 060 Kč z titulu smlouvy o půjčce ze dne 11. 12. 2014, kterou žalovaný uzavřel se společností právnická osoba. Předmětem smlouvy bylo poskytnutí částky ve výši 10 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutou částku spolu s úrokem za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 400 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně a odměnou za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč. Strany si dále sjednaly doplňkovou službu životního pojištění, za kterou se zavázal uhradit poplatek ve výši 290 Kč. Žalovaný se zavázal vše uhradit v 58 týdenních splátkách po 305 Kč počínaje 18. 12. 2014 Poslední splátka byla stanovena na 21. 1. 2016. Žalovaný však splátky nehradil řádně a včas a pohledávka byla postoupena na žalobkyni smlouvou ze dne 15. 1. 2021. Stejného dne bylo žalovanému postoupení oznámeno. Žalovaný do okamžiku postoupení uhradil částku 6 630 Kč. Žalobkyně tedy požaduje zaplacení dlužné částky ve výši 11 060 Kč sestávající se z dlužné jistiny ve výši 8 377,94 Kč a dlužných úhrad za služby ve výši 2 682,06 Kč, kapitalizované úroky ve výši 10 052,16 Kč, kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 3 411,46 Kč a úroky ve výši 23,72 % ročně z dlužné jistiny a úroky z prodlení v zákonné výši.

2. Usnesením ze dne 21. 7. 2021, č. j. 5C 101/2021-36, soud vyzval žalovaného, aby se písemně vyjádřil k žalobě ve lhůtě 10 dnů od doručení tohoto usnesení a zároveň vyzval oba účastníky řízení, aby se ve lhůtě 10 dnů od doručení tohoto usnesení vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání. Současně byla připojena doložka proti nečinnosti, podle ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. Žalovaný si zásilku zaslanou na adresu jeho trvalého pobytu nevyzvedl, byla mu doručena fikcí dne 30. 8. 2021. K žalobě ani k rozhodnutí věci bez jednání se nevyjádřil. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání již v podaném návrhu a k výzvě soudu se nevyjádřila. Soud tedy rozhodl bez nařízení jednání.

3. V řízení bylo smlouvou o půjčce ze dne 11. 12. 2014 prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně uzavřel s žalovaným smlouvu, na základě které poskytl žalovanému částku 10 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit částku 10 000 Kč společně s úrokem ve výši 1 400 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč. Dále si strany sjednaly životní pojištění ve výši 290 Kč Celkem se žalovaný zavázal vrátit částku 17 690 Kč v 58 týdenních splátkách po 305 Kč. Roční procentní sazba nákladů činila dle smlouvy 75,72 %, zápůjční úroková sazba činila 23,72 % ročně. Pohledávka byla právním předchůdcem žalobkyně postoupena žalobkyni smlouvou ze dne 15. 1. 2021. Postoupení bylo žalovanému oznámeno dne 12. 2. 2021. Předžalobní výzvou ze dne 13. 5. 2021 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky.

4. Po právní stránce posoudil soud spor jako spor ze smlouvy o zápůjčce podle ust. § 2390 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a dále podle zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru.

5. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o zápůjčce, která je zároveň spotřebitelskou smlouvou ve smyslu ust. 1810 a násl. o. z., neboť ji právní předchůdce žalobkyně uzavíral jako podnikatel a žalovaná jako spotřebitel a plně na ni proto dopadají ustanovení zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Rovněž se jednalo o smlouvu uzavřenou adhezním způsobem, neboť její základní podmínky byly určeny jednou ze smluvních stran, aniž by slabší strana měla skutečnou příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit.

6. V souvislosti s žalobou uplatněným nárokem se soud zabýval zejména tím, zda právní předchůdce žalobkyně splnil svoji informační povinnost stanovenou v § 6 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb. a konkretizovanou v příloze č. 3 k tomuto zákonu, a zda má tedy žalobkyně nárok na zaplacení poplatků, respektive celkových nákladů spotřebitelského úvěru.

7. Podle ust. § 6 odst. 1 zák.č. 145/2010 Sb. smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace stanovené v příloze č. 3 k tomuto zákonu uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této informační povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy. Je-li část smlouvy určena odkazem na obecné podmínky, musí připojit věřitel ke smlouvě jen takovou část obchodních podmínek, která se týká uzavírané smlouvy. Použitá velikost písma nesmí být menší než ve smlouvě. Jedno vyhotovení smlouvy musí obdržet spotřebitel v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat.

8. Podle přílohy č. 3 odst. 1 písm. f) k zák. č. 145/2010 Sb. smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, musí vždy obsahovat roční procentní sazbu nákladů na spotřebitelský úvěr, veškeré předpoklady použité pro výpočet této sazby a celkovou částku splatnou spotřebitelem, vyjádřenou číselným údajem a vypočtenou k okamžiku uzavření smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr.

9. Podle ust. § 10 odst. 2 zák. č. 145/2010 Sb. pro účely výpočtu roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr se použijí celkové náklady úvěru pro spotřebitele s výjimkou nákladů splatných spotřebitelem v důsledku neplnění některé z povinností stanovených ve smlouvě, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, a jiných nákladů než kupní ceny, které je spotřebitel povinen při koupi zboží nebo poskytnutí služeb zaplatit bez ohledu na to, zda je transakce uskutečněna s využitím spotřebitelského úvěru nebo bez jeho využití.

10. Podle ust. § 3 odst. 1 písm. e) zák. č. 145/2010 Sb. se celkovými náklady spotřebitelského úvěru pro spotřebitele rozumí veškeré náklady, včetně úroků, provizí, daní a veškerých dalších poplatků, které spotřebitel musí zaplatit v souvislosti se spotřebitelským úvěrem a které jsou věřiteli známy, s výjimkou nákladů na služby notáře; do celkových nákladů se započítávají i náklady související s doplňkovými službami spotřebitelského úvěru, zejména pojistné, pokud je uzavření smlouvy o poskytnutí doplňkové služby povinné pro získání spotřebitelského úvěru nebo pro jeho získání za nabízených podmínek.

11. Podle ust. § 8 odst. 1 písm. b) zák. č. 145/2010 Sb. jestliže smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neobsahuje informace stanovené v příloze č. 3 k tomuto zákonu, a spotřebitel tuto skutečnost uplatní u věřitele, pokládá se spotřebitelský úvěr od počátku za úročený ve výši diskontní sazby platné v době uzavření této smlouvy uveřejněné Českou národní bankou a ujednání o jiných platbách na spotřebitelský úvěr jsou neplatná.

12. Soudní dvůr Evropské unie se v rozsudku ve věci Ernst Georg Radlinger a Helena Radlingerová proti FINWAY a.s., C -377/14, ze dne 21. 4. 2016, mimo jiné zabýval otázkou, zda je soud povinen z moci úřední i bez námitky spotřebitele přihlédnout k neposkytnutí správných informací o celkové výši úvěru, popř. k uvedení nižší než skutečné sazby RPSN, a tím k nesplnění informačních povinností poskytovatele úvěru podle směrnice 2008 /48/, za situace, kdy je ust. § 8 zák. č. 145/2010 Sb. omezeno pouze na případy, kdy neposkytnutí informací namítne spotřebitel, a zda se nejedná o nepřípustné zasahování do horizontálního vztahu mezi spotřebitelem a poskytovatelem. Z rozsudku Soudního dvora vyplývá, že vnitrostátní soud má povinnost zkoumat z moci úřední porušení některých ustanovení unijního spotřebitelského práva, přičemž tato povinnost je odůvodněna tím, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli jak z hlediska vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, a zároveň existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Spotřebitele by tak nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva. Pokud vnitrostátní soud z moci úřední konstatuje, že byl porušen čl. 10 odst. 2 směrnice 2008 /48/, má povinnost nečekat, až spotřebitel předloží příslušný návrh, a vyvodit z tohoto závěru důsledky podle vnitrostátního práva, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti. Směrnice je závazná pro každý členský stát a sama o sobě nemůže zakládat povinnosti jednotlivci, členské státy však mají povinnost přijmout všechna opatření nezbytná k dosažení výsledku stanoveného směrnicí. Vnitrostátní soudy mají tedy povinnost vykládat vnitrostátní právo eurokonformním výkladem a při provádění směrnice na ochranu spotřebitele zajistit účinné, přiměřené a odrazující sankce.

13. V posuzované věci měl soud pochybnosti o tom, zda ve všeobecných obchodních podmínkách uvedená sazba RPSN odpovídá nákladovosti poskytnutého spotřebitelského úvěru a zda se ze strany věřitele nejedná o klamavé jednání, a proto se v souladu s rozsudkem Soudního dvora zabýval z úřední povinnosti tím, zda věřitel splnil svoji povinnost vyplývající z čl. 10 odst. 2 písm. g) směrnice 2008 /48/, respektive z § 6 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb. a přílohy č. 3 odst. 1 písm. f) k tomuto zákonu.

14. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4838/2015, vyplývá, že informační povinnost stanovenou v § 6 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. a konkretizovanou v příloze č. 3 k tomuto zákonu věřitel splní pouze úplným a správným uvedením všech údajů vyžadovaných zákonem. Uvede-li věřitel některý ze zákonem vyžadovaných údajů nesprávně, nesplní svoji informační povinnost a takové pochybení sankcionuje zákon tím, že pokládá spotřebitelský úvěr od počátku za úročený ve výši diskontní sazby platné v době uzavření smlouvy uveřejněné ČNB a ujednání o jiných platbách jsou neplatná. Pouze ve výjimečných případech, ve kterých chybné uvedení zákonem vyžadovaných údajů zcela zjevně nemůže ohrozit naplnění účelu právní úpravy, lze uvažovat o tom, že zákonem stanovená sankce se neuplatní, například nemohl-li chybně uvedený údaj nijak ovlivnit rozhodnutí spotřebitele s věřitelem smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřít.

15. V článku 3.2 Smluvních podmínek je uvedeno:„ V případě, že byla sjednána úhrada celkové dlužné částky v 58 splátkách, RPSN činí 75,72 %“ Zároveň je ve smlouvě o půjčce uvedeno, že při poskytnutí půjčky ve výši 10 000 Kč se zákazník zavazuje zaplatit poplatky ve výši 7 400 Kč, což je částka, představující 74 % zapůjčené částky. Z výpočtu provedeného soudem za pomoci kalkulačky roční procentní sazby nákladů dostupné na stránkách Kanceláře finančního arbitra (dříve na webových stránkách Evropské komise) vyplývá, že v případě nákladů ve výši 7 400 Kč za poplatky a pojištění 290 Kč by musela sazba RPSN činit přibližně 206 %. Je tedy zřejmé, že právní předchůdce žalobkyně nezapočetl do celkových nákladů spotřebitelského úvěru všechny poplatky související s poskytnutím úvěru a výši RPSN uvedl nesprávně. Veškeré žalobkyní požadované poplatky přitom představují náklad spotřebitelského úvěru ve smyslu ust. § 3 odst. 1 písm. e) zák. č. 145/2010 Sb., který je nutno započíst do výpočtu roční procentní sazby nákladů.

16. Věřitel tak uvedl ve Smluvních podmínkách výši RPSN nesprávně a v zásadě i klamavě ve smyslu čl. 6 odst. 1 směrnice 2005 /29/, o nekalých obchodních praktikách (viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci Jana Pereničová a Vladislav Perenič proti SOS financ spol. s r.o., C -453/10, ze dne 15. 3. 2012). Vzhledem k tomu, že věřitelem uvedená výše RPSN činila 75,72 % a skutečná výše RPSN činí přibližně 206 %, je zřejmé, chybně uvedený údaj mohl ovlivnit rozhodnutí spotřebitele uzavřít s věřitelem smlouvu o spotřebitelském úvěru, a tudíž se plně uplatní sankce uvedená v ust. § 8 odst. 1 písm. b) zák. č. 145/2010 Sb., tj. že se spotřebitelský úvěr pokládá od počátku za úročený ve výši diskontní sazby platné v době uzavření této smlouvy uveřejněné Českou národní bankou a ujednání o jiných platbách na spotřebitelský úvěr jsou neplatná. Výše diskontní sazby v době uzavření smlouvy, tj. v prosinci 2014 pak činila 0,05 % p. a. Ujednání o jiných platbách na spotřebitelský úvěr jsou neplatná. Postupy věřitele směřující k rozdělení plateb spotřebitele na různé doplňkové služby (např. donáška až do domu) je nutné považovat za obcházení zákona a i takovéto platby budou dotčeny soukromoprávní sankcí uvedenou v ust. § 8 odst. 1 písm. b) zák. č. 145/2010 Sb. Zákonodárcem nastavená sankce přitom odpovídá požadavkům čl. 23 směrnice 2008 /48/, že sankce mají být účinné, přiměřené a odrazující.

17. S ohledem na výše uvedené soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. a II. tohoto rozsudku, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 3 370 Kč (10 000 Kč – 6 630 Kč) s úrokem ve výši 0,05 % ročně z částky 10 000 Kč od 11. 12. 2014 do 21. 1. 2016, tedy ve výši diskontní sazby ČNB, a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl, neboť na zbývající platby nemá žalobkyně s ohledem na ust. § 8 odst. 1 písm. b) zák. č. 145/2010 Sb. nárok. Nárok žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení vyplývá z ust. 1970 o. z. Výše úroku z prodlení se řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

18. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 a 2 o. s. ř. Žalovaný byl ve věci převážně úspěšný, žádné náklady řízení mu však nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení prostřednictvím zdejšího soudu ke Krajskému soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích.

Nebude-li povinnost tímto rozsudkem uložená splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na výkon rozhodnutí.