OSTA 10 C 218/2025-27

Okresní soud v Táboře rozhodl soudkyní JUDr. Lenkou Pávkovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Anonymizováno, narozený anonymizováno bytem Anonymizováno ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 24 500 Kč s Anonymizováno

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 24 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně od 5. 6. 2025 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 000 Kč se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 2 455 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhá vydání rozhodnutí, kterým by žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 24 500 Kč s příslušenstvím uvedeným ve výroku tohoto rozsudku z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru č. hodnota uzavřené mezi účastníky řízení dne datum, na jejímž základě žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 24 500 Kč. Žalovaný měl úvěr platit ve splátkách včetně smluvního úroku ve výši 3 675 Kč vždy k 15. dni příslušného kalendářního měsíce. Žalovaný však na jistinu dluhu nezaplatil ničeho. Žalovaný žalobkyni nezaplatil splátku splatnou dne 15. 2. 2025 a dostal do prodlení s její úhradou a ani další splátky již nehradil. Po zaslání upomínek žalobkyně dne 21. 5. 2025 úvěr zesplatnila a žalovanému vyčíslila k zaplacení dlužnou částku. Do podání žaloby neuhradil žalovaný ničeho, a to ani na základě předžalobní výzvy žalobkyně.

2. Vzhledem k předloženým listinám, jakož i souhlasu žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání již v podané žalobě, vyzval soud žalovaného, aby se ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.) i on vyjádřil k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Výzva a žaloba byly žalovanému doručeny dne 9. 12. 2025, žalovaný se v určené lhůtě k výzvě soudu nevyjádřil. Proto soud rozhodoval na základě obsahu spisu.

3. Z předsmluvních informací včetně splátkového kalendáře, smlouvy o úvěru ze dne datum č. hodnota a smluvních podmínek k této smlouvě, potvrzení o výplatě částky 24 500 Kč, upomínek, předžalobní výzvy spolu o oznámením o zesplatnění úvěru k 21. 5. 2025 má soud za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 17. 12. 2024 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. hodnota na dobu určitou v délce 12 měsíců, splatnost byla sjednána ke dni 15. 12. 2025. Na jejím základě žalobkyně poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 24 500 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnou částku vrátit, a to spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 44 100 Kč (č.l. 4.8. smlouvy) do 15. 12. 2025. Žalovaný měl dle č. l. 5.1. splatit kapitalizovaný úrok v pravidelných měsíčních splátkách po 3 675 Kč, v souladu se splátkovým kalendářem vždy do každého 15. dne v kalendářním měsíci, přičemž spolu s poslední splátkou měl vrátit i poskytnutý úvěr ve výši 24 500 Kč, celkem měl tedy zaplatit žalobkyni částku 68 600 Kč. Ze smluvních ujednání také vyplývá, že se žalovaný zavázal uhradit žalobkyni i náklady na první a druhou upomínku – každá ve výši 500 Kč (č. l. 5.4). Žalovaný se dostal se splácením do prodlení, žalobkyni nezaplatil splátku splatnou dne 15. 2. 2025 a na jistině úvěru jí stále dluží částku 24 500 Kč. Dne 21. 5. 2025 byla proto žalovanému odeslána předžalobní výzva, kdy byl upozorněna na možnost soudního vymáhání dlužné částky a dále oznámení o zesplatnění úvěru.

4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku. Podle § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

5. Soud se v dané věci nejprve zabýval platností smlouvy o úvěru, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci měl dle předložené smlouvy o úvěru ze dne datum žalovaný vrátit namísto poskytnuté částky 24 500 Kč žalobkyni po uplynutí 12 měsíců částku 68 600 Kč, což odpovídá ve smlouvě iv obsahu předsmluvních informacích o spotřebitelském úvěru (které jsou nedílnou součástí smlouvy o spotřebitelském úvěru) uvedenému RPSN úvěru ve výši 436 %. Samotný smluvní úrok byl sjednán ve výši 15 % měsíčně, respektive 180 % ročně (12 x 15). Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu České republiky (dále jen NS ČR), kdy lze konkrétně uvést např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.), je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2077–2091). Také Ústavní soud České republiky (dále jen ÚS) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu s dalšími sankcemi) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS ČR v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, a jejíž zaplacení bylo zajištěno smluvními pokutami. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. spisová značka ze dne datum), že uvedené právní závěry NS ČR a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“

6. V dané věci byl žalovaný dle smluvních ujednání povinen v bezprostřední souvislosti s poskytnutím úvěru zaplatit žalobkyni částku kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 44 100 Kč, a to v pravidelných splátkách po 3 675 Kč měsíčně, kdy společně s poslední splátkou kapitalizovaného úroku byl žalovaný navíc povinen uhradit celou část poskytnuté jistiny ve výši 24 500 Kč. Jednotlivá smluvní ujednání nelze vytrhovat z kontextu celé smlouvy, ale naopak je třeba každé z nich posoudit v souvislosti s ostatními, kdy v dané věci jsou tato ve svém souhrnu zjevně nevyvážená. Žalobkyně si do předtištěného formuláře dále zakotvila poplatek za zaslání upomínky ve výši 500 Kč, přičemž takto zpoplatnila první a druhou zaslanou upomínku. Výše sjednaného úroku činila pak 180 % ročně (úrok 15 % měsíčně x 12). Obvyklá výše úroků dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období prosinec 2024 přitom pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu činí v průměru 8,63 % ročně, tedy faktická výše úroku sjednaného ve smlouvě dosahuje sama o sobě více jak mnohonásobku obvyklé hodnoty. Neobstojí ani argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání přece nejsou vyloučené ze soudního přezkumu, naopak tyto musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. „Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Na toto posouzení nemá žádný vliv § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci. K tomu lze ještě dodat, že v daném případě se jednalo o vztah spotřebitele a podnikatele, kde za použití definice průměrného spotřebitele (viz Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/29/ES) nelze objektivně očekávat, že si spotřebitel bude při podpisu smlouvy vědom, že pod pojmem „administrativní poplatek“ se bude, byť třeba jen zčásti, ukrývat smluvní úrok. Takové jednání podnikatele je zjevně nemravné.

7. Podle výše uvedené judikatury NS ČR, která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí ÚS uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS ČR), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv způsobenou nepřiměřenými úroky nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS ČR dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit, a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura). Tak je tomu i v dané věci, kdy se žalovaný v předmětné smlouvě zavázal k plnění, která jsou ve svém souhrnu ve zcela nepřiměřené výši ve vztahu k plnění původně žalovanému poskytnutého žalobkyní. Jednotlivá ustanovení smlouvy o spotřebitelském úvěru poskytnuté podnikatelem spotřebiteli jsou natolik provázaná, že je nelze od sebe oddělit, neboť bez takto sjednaných úroků (poplatků za poskytnutí úvěru) by žalobkyně peněžní prostředky žalovanému nepůjčila. Ustanovení smlouvy ve svém souhrnu zakládají proto tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že způsobují absolutní neplatnost této smlouvy.

8. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalovanému je s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 1 o. z. Žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 24 500 Kč. Ze žalobních tvrzení, která žalovaný nijak nerozporoval, plyne, že žalovaný na poskytnutou částku nezaplatil ničeho. Žalovaný tedy musí žalobkyni vydat své bezdůvodné obohacení, neboť žalobkyně má právo na vrácení toho, co bylo plněno (§ 2993 o. z.). Nárok žalobkyně na zaplacení částky 24 500 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši je tedy důvodný. Důvodný naopak není vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru požadavek žalobkyně na zaplacení v této smlouvě sjednaných nákladů na vymáhání ve výši 1 000 Kč. V této části proto soud žalobu zamítl. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná (neúspěch žalobkyně se týkal pouze příslušenství pohledávky), nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 455 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 245 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a.t.”) z tarifní hodnoty ve výši 24 500 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze dvou úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a.t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 000 Kč ve výši 210 Kč.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře, prostřednictvím Okresního soudu v Táboře. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.