OSTA 11 C 152/2025-60

Okresní soud v Táboře rozhodl soudkyní Mgr. Jaroslavou Novotnou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_002⟫ proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_003⟫ o zaplacení 25 542 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 18. 6. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 10 840 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 18. 6. 2024 do zaplacení, částky 6 502 Kč a úroku ve výši 85,63 % ročně z částky 14 550,21 Kč od 18. 6. 2024 do 11. 7. 2024 ve výši 792,24 Kč a úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 14 550,21 Kč od 12. 7. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 18. 6. 2024 dosáhne částky 57 103 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost uhradit jí částku uvedenou v předmětu tohoto řízení s příslušenstvím, neboť uzavřela se žalovaným dne 25. 8. 2023 smlouvu o úvěru č. hodnota. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému částku 15 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu s úrokem ve výši 85,63 % ročně ve 42 měsíčních splátkách po 1 133 Kč splatných vždy k 12. dni každého kalendářního měsíce počínaje říjnem 2023. Žalovaný uhradil pouze 6 800 Kč, od 26. 3. 2024 ničeho více nezaplatil. V důsledku prodlení žalovaného došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru žalovanému vznikla povinnost zaplatit celou nezaplacenou jistinu včetně nezaplacených úroků za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění (tzv. novou jistinu úvěru) a to v částce 17 642,17 Kč, k tomu pak smluvní pokutu dle bodu 6.1. smlouvy v částce 998 Kč a náhradu nákladů v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2. smlouvy v částce 400 Kč, to vše s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 18. 6. 2024 do zaplacení. Žalobkyně dále v souladu se smlouvou požaduje smluvní pokutu dle bodu 6.5. smlouvy za dobu od 18. 6. 2024 do data vyhotovení žaloby dne 4. 7. 2025 ve výši 6 502 Kč a úrok ve výši 85,63 % ročně z částky 14 550 Kč od 18. 6. 2024 do 11. 7. 2024 ve výši 792,24 Kč, a od 12. 7. 2024 do zaplacení úrok ve výši 14,75 % ročně z částky 14 550,21 Kč, maximálně do doby, kdy celkový úrok od 18. 6. 2024 dosáhne částky 57 103 Kč. právnická osoba nařízenému jednání se žalovaný, který byl řádně předvolán, nedostavil, z účasti při jednání se neomluvil. Soud proto věc projednal v nepřítomnosti žalovaného dle ustanovení § 101 odst. 3 o.s.ř.

3. Smlouvou o úvěru č. hodnota ze dne 25. 8. 2023 (dále jen smlouva) ve spojení s dodatkem č. hodnota ke smlouvě, oznámením věřitele o schválení úvěru včetně splátkového kalendáře, předsmluvním formulářem, formulářem pro hodnocení klienta, prohlášením klienta, výpisem záznamu z registru SOLUS a NRKI, dokladem o vyplacení úvěru a kartou klienta má soud za prokázané, že mezi účastníky byla dne 25. 8. 2023 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč a žalovaný se tuto částku zavázal splácet včetně sjednaného úroku v úrokové sazbě ve výši 85,63 % ročně, a to ve 42 měsíčních splátkách po 1 133 Kč splatných počínaje od října 2023 vždy k 12. dni každého kalendářního měsíce. Tato úroková sazba byla dohodnuta jako pevná zápůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru. V čl. 6. smlouvy si účastníci sjednali jako důsledek vyplývající z prodlení spotřebitele (žalovaného) oprávnění úvěrujícího (žalobkyně) požadovat zaplacení smluvních pokut. Podle bodu 6.1. smluvních ujednání, pokud se klient ocitne v prodlení s úhradou kterékoliv splátky či její části o délce 30 dnů, vzniká mu povinnost zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 499 Kč, a to za každou takovou splátku. Podle bodu 6.2 smluvních ujednání, pokud se klient ocitne v prodlení s úhradou kterékoliv splátky či její části o délce 15 dnů, vzniká mu povinnost zaplatit poskytovateli náhradu účelně vynaložených nákladů vniklých v souvislosti s prodlením ve výši 200 Kč, a to za každou takovou splátku. Podle bodu 6.5. smluvních ujednání, jestliže klient po zesplatnění úvěru nezaplatí novou výši jistiny úvěru v den následující po dni zesplatnění, vzniká mu povinnost zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to až do jejího úplného zaplacení. Z oznámení o schválení úvěru má pak soud za prokázané, že žalobkyně žalovanému poskytla úvěr ve výši 15 000 Kč. Z dokladu o vyplacení úvěru má soud za prokázané, že dne 25. 8. 2023 byla ve prospěch žalovaného odepsána z účtu žalobkyně částka 15 000 Kč. Z karty klienta má soud za prokázané, že žalovaný na úhradu poskytnutého úvěru zaplatil dne 6. 10. 2023 částku 1 300 Kč, dne 8. 11. 2023 částku 1 300 Kč, dne 8. 12. 2023 částku 1 300 Kč, dne 8. 1. 20234 částku 1 300 Kč, dne 9. 2. 2024 částku 1 300 Kč a dne 25. 3. 2024 částku 300. O splácení byl žalovaný upomínán, jak plyne z upomínek ze dne 13. 5. 2024 a 12. 6. 2024, ve kterých žalobkyně upozornila žalovaného na možnost zesplatnění celého úvěru s tím, že jde o automatické zesplatnění, a dále na povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % za každý den prodlení se zaplacením nové jistiny. Dne 16. 6. 2024 žalobkyně oznámila žalovanému, že vzhledem k prodlení s úhradou úvěru v délce 65 dnů, došlo tímto dnem k okamžitému zesplatnění celého úvěru. Po zesplatnění úvěru žalovaný již ničeho nezaplatil. Z listiny hodnocení klienta ke smlouvě č. hodnota ve spojení s doklady o příjmech žalovaného ze zaměstnání a výpisy z databází SOLUS a NRKI je prokázáno, že žalobkyně před poskytnutím úvěru ověřila úvěruschopnost žalovaného. Z předžalobní výzvy ze dne 10. 10. 2024 včetně poštovního podacího archu má soud za prokázané, že žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu před podáním žaloby.

4. Soud při právní kvalifikaci uzavřené smlouvy o úvěru ze dne 25. 8. 2023 vycházel z ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), podle něhož smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 2048 o. z. ujednají-li si strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzované povinnosti vznikla škoda. Podle ust. § 2049 o. z. zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený. Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku. Podle ust. § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 1932 odst. 1 o. z. má-li dlužník plnit na jistinu, úroky a náklady spojené s uplatněním pohledávky, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na úroky z prodlení, poté na úroky, a nakonec na jistinu, ledaže dlužník projeví při plnění jinou vůli. Podle § 1802 o. z. mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.

5. V dané věci bylo specifické, že obdobné spory z obdobných smluv již byly předmětem přezkoumání zdejším soudem, ale i nadřízeným Krajským soudem v adresa – pobočka v Táboře. Na tuto skutečnost byla žalobkyně opakovaně upozorňována jak písemně, tak ústně při jednání s tím, že není důvod se odchylovat od ustálené judikatury. Konkrétně se jedná o rozsudky, kde také vystupovala na straně žalobkyně a které jsou jí tedy dobře známy, a to např. ze dne 22. 3. 2018, č. j. 15 Co 69/2018–93, ze dne 22. 3. 2018, č.j. 15 Co 86/2018-129 nebo ze dne 9. 5. 2018, č.j. 15 Co 119/2018-64. Ve všech výše uvedených rozhodnutích, jakož i v předchozích rozhodnutích zdejšího soudu např. ze dne 23. 11. 2017, č. j. 23 C 193/2017-36; ze dne 29. 11. 2017, č. j. 24 C 192/2017-50; ze dne 4. 12. 2017, č. j. 24 C 147/2017 - 100; ze dne 27. 2. 2019, č. j. 24 C 416/2018 - 69; ze dne 19. 12. 2019, č. j. 24 C 335/2019 - 67, je žalobkyně upozorňována na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ČR, a to zejména na rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Co 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 Nejvyšší soud ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm Nejvyšší soud odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Přičemž po přijetí závěru o neplatnosti dohody o výši úroku z prodlení je třeba se zabývat nárokem na zákonný úrok z prodlení (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2008, sp. zn. 32 Cdo 3010/2007 a obdobně rozsudek ze dne 11. srpna 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005).“ Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.) je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, adresa: právnická osoba. Beck, 2014, str. 2077–2091).

6. Jak již bylo výše uvedeno, předmětnou smlouvou o úvěru ze dne 25. 8. 2023 byla mezi účastníky sjednána úroková sazba z úvěru ve výši 85,63 % ročně. Obvyklá výše úroků dle přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou (dále jen ČNB) pro období srpen 2023 činila pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu v průměru 9,57 % ročně. Dohodnutá výše úroků 85,63 % ročně tedy podstatně převyšuje (téměř devítinásobně) výše uvedenou obvyklou úrokovou míru evidovanou ČNB, což vede soud k jednoznačnému závěru, že jde o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy neplatné. Nemůže přitom obstát argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání přitom nejsou vyloučena ze soudního přezkumu, naopak tyto musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. „Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Na toto posouzení nemá žádný vliv ust. § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; přičemž právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci. Na uvedených závěrech nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalobkyně ode dne 12. 7. 2024 do zaplacení požaduje úrok ve výši 14,75 % ročně, neboť soud poměřuje korektivem dobrých mravů právní jednání účastníků, tedy uzavřenou smlouvu o úvěru ze dne 25. 8. 2023, a nikoli nyní žalobou uplatňovaný úrok. I zde se jedná o shodný právní závěr, jaký je i ve všech výše uvedených rozhodnutích odvolacího soudu. Součástí ujednání o výši úroků z úvěru je dle názoru soudu i ujednání o maximální možné souhrnné výši požadovaných úroků z úvěru, která činí částku 57 103 Kč, tj. s odkazem na výše uvedené soud i toto ujednání považuje za neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Co se týče smluvních pokut dle odstavců 6.1., 6.2. a 6.5. smlouvy, tyto nejsou samy o sobě v rozporu s dobrými mravy, avšak při zohlednění navyšování dluhu (úročeného 85,63 % ročně) jednorázovými smluvními pokutami ve výši 499 Kč, 200 Kč a 0,1 % denně za prodlení s úhradou jednotlivých splátek, respektive za prodlení po zesplatnění dluhu, již jsou citelným zásahem do majetkové situace dlužníka. Takto sjednaná výše smluvních pokut jen dále účelně navyšuje již uvedenou nemravnou výši úroků a pouze podtrhuje v celkovém souhrnu zjevnou nevyváženost smlouvy. Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. Obdobně a již konstantně rozhoduje i Nejvyšší soud (např. rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020), podle nějž je namístě shledat celé takto požadované plnění za nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka. Tato rozhodnutí je vhodné aplikovat již v řízení nalézacím, neboť exekuční řízení je určeno primárně k výkonu daného rozhodnutí. Na věci nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalovaný takto koncipovanou smlouvu podepsal a s uvedenými ujednáními souhlasil, když z charakteru tohoto smluvního vztahu je zřejmé, že silnější ze stran předkládá formulářovou smlouvu straně slabší, která nemá reálnou možnost jakékoliv její modifikace.

7. V daném smluvním vztahu účastníků řízení proto soud shledal absolutní neplatnost nejen co se týče úrokové sazby, která zcela zjevně vybočuje z přípustných mezí, ale i dalšího sankčního nároku žalobkyně, a konečně i celé uzavřené smlouvy, neboť smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi účastníky řízení je ve smyslu § 588 o. z. absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy.

8. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. S ohledem na neplatnost právního základu smluvního vztahu je podle pravidel bezdůvodného obohacení na místě, aby každá ze stran vydala druhé straně to, co na základě neplatné smlouvy získala. Žalobkyně poskytla žalovanému částku 15 000 Kč, žalovaný na úvěr zaplatil pouze 5 splátek po 1 300 Kč a dále 298 Kč a 2 Kč, tedy celkem 6 800 Kč. Proto byla žalobkyni přiznána dosud neuhrazená část poskytnutého úvěru ve výši 8 200 Kč, a to spolu s úrokem z prodlení ve výši dle vládního nařízení č. 351/2013 Sb. Ve zbytku nárokovaných částek byla žaloba z uvedených důvodů zamítnuta.

9. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř., v situaci, kdy žalobkyně byla v řízení úspěšná jen částečně. Ke dni rozhodnutí soudu žalobkyně požadovala na nové jistině a nákladech spojených s prodlením žalovaného částku 25 542 Kč, přiznáno jí bylo 8 200 Kč, tj. žalobkyně byla z převážné většiny neúspěšná, žalovaný byl v řízení nečinný, žádné náklady mu nevznikly, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho stejnopisu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích prostřednictvím Okresního soudu v Táboře.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci.