OSTA 6 C 141/2025-52

Okresní soud v Táboře rozhodl soudkyní Mgr. Ing. Evou Otáhalovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 154 415,45 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 17. 12. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky 54 415,45 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 17. 12. 2024 do zaplacení z částky 20 850 Kč, s úrokem ve výši 78,08 % ročně z částky 100 000 Kč od 17. 12. 2025 do 17. 21. 2025 ve výši 4 563,90 Kč, s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 100 000 Kč od 8. 1. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový dluh tento úrok za dobu od 17. 12. 2024 dosáhne částky 393 868 Kč, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 10 583,95 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobou podanou dne 24. 9. 2025 se žalobkyně vůči žalovanému domáhá zaplacení částky 154 415,45 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněných povinností vyplývajících ze smlouvy o úvěru č. hodnota uzavřené mezi účastníky dne 29. 8. 2024. Žalobkyně dle této smlouvy žalovanému poskytla úvěr ve výši 100 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a sjednaný úrok ve výši nominální úrokové sazby 78,08 % ročně splatit ve 48 splátkách po 6 838 Kč měsíčně, splatných vždy k 9. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem říjnem 2024 dle splátkového kalendáře, který tvoří přílohu oznámení žalobkyně (věřitele) o schválení úvěru. Žalovaný sjednané podmínky řádně neplnil a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Žalovaný se dle žalobkyně dostal do prodlení s úhradou splátky či její části o délce více jak 30 dnů, žalobkyni tak vzniklo právo na úhradu smluvní pokuty dle bodu 6. 1. smlouvy o úvěru v celkové výši 998 Kč, neboť takovéto prodlení se týkalo dvou splátek, a smluvní pokuta ve výši 499 Kč byla sjednána za každou splátku, u které se žalovaný ocitl v prodlení o délce více jak 30 dnů. Dále žalobkyni vzniklo právo na zaplacení nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6. 2. smlouvy o úvěru v celkové výši 400 Kč, neboť žalovaný se ocitl v prodlení o délce více jak 15 dnů se 2 splátkami a náhrada ve výši 200 Kč byla sjednána za každou splátku, u které se žalovaný ocitl v prodlení o délce více jak 15 dnů. Ke dni 15. 12. 2024 došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru, neboť žalovaný byl dle žalobkyně v prodlení o délce 65 dnů s úhradou splátky či její části. Podle bodu 6. 3. úvěrové smlouvy se ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění staly součástí nové jistiny. Tuto novou jistinu ve výši celkem 119 452,27 Kč byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění. Ke dni podání žaloby neuhradil žalovaný na svůj dluh ničeho. Dále žalobkyně požaduje také smluvní pokutu v celkové částce 33 565,45 Kč, a to dle bodu 6. 5. smlouvy, která byla stanovena ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny za každý den prodlení žalovaného s její úhradou, a to počínaje dnem 17. 12. 2024 do 23. 9. 2025. Žalobkyně dále požadovala i úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající původní jistině úvěru ve výši 4 563,90 Kč ode dne 17. 12. 2024 do zaplacení, a to v nominální roční úrokové sazbě 78,08 % ročně a od 8. 1. 2025 v souladu s ustanovením § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve výši 12,75 % ročně. Žalovaný ničeho neuhradil ani na základě předžalobní výzvy žalobkyně.

2. V dané věci bylo možno rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, a proto soud vyzval účastníky, aby se ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), vyjádřili k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemají námitky (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalobkyně vyjádřila souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání, žalovaný se k výzvě soudu nevyjádřil, a proto soud rozhodoval na základě obsahu spisu.

3. Smlouvou o úvěru ze dne 29. 8. 2024 (dále jen „smlouva“) včetně dodatku č. 1, oznámením věřitele o schválení úvěru včetně dodejky, předsmluvním formulářem, splátkovým kalendářem ke smlouvě, prohlášením a kartou klienta a dokladem o vyplacení úvěru ze dne 30. 8. 2024 žalobkyně prokázala, že mezi účastníky byla dne 29. 8. 2024 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 100 000 Kč a žalovaný se tuto částku a sjednaný úrok ve výši 78,08 % ročně zavázal splácet ve 48 měsíčních splátkách po 6 838 Kč měsíčně, splatných vždy k 9. dni každého kalendářního měsíce, počínaje od října 2024. Výše roční procentní sazby nákladů (dále jen RPSN) činí dle obsahu smlouvy 113,05 %. V čl. 2.2 smlouvy se smluvní strany dohodly, že sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru. Tento úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté i nadále přirůstá k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru, a to až do doby její úplné úhrady. Dohodnuto bylo i to, že věřitel je oprávněn požadovat na úrocích částku v maximální souhrnné výši 120 % celkové částky, kterou má klient (žalovaný) zaplatit, uvedené v části A smlouvy. Podle bodu 6.1 smlouvy, pokud se klient ocitne v prodlení s úhradou kterékoliv splátky či její části o délce 30 dnů, vzniká mu povinnost zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 499 Kč, a to za každou splátku, u které se ocitl v prodlení v délce 30 dnů. Dle bodu 6.2 smlouvy má poskytovatel vůči klientovi právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s jeho prodlením. Výše těchto nákladů činí u každé další splátky, u které se klient ocitl v prodlení s její úhradou o délce 15 dnů, částku 200 Kč. Podle bodu 6.5 smlouvy, jestliže klient po zesplatnění úvěru nezaplatí novou výši jistiny úvěru v den zesplatnění, vzniká mu povinnost zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení. Dne 30. 8. 2024 byla ve prospěch žalovaného odepsána z účtu žalobkyně částka 100 000 Kč. Na úhradu poskytnutého úvěru neuhradil žalovaný ničeho. Podle bodu 6.3 smlouvy, jestliže se klient ocitne v prodlení s úhradou splátky či její části o délce 65 dnů, automaticky dojde k zesplatnění úvěru, tj. k tomuto dni se stává okamžitě splatná celá jistina úvěru a veškeré úroky z poskytnutého úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru, veškeré smluvní pokuty a náklady dle bodu 6.2 části B smlouvy. Podle bodu 6.4 smlouvy se pak ke dni zesplatnění úvěru stala celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění součástí nové jistiny úvěru s tím, že tuto novou jistinu byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději do dne zesplatnění. Z výzev k zaplacení ze dne 11. 11. 2024 a dne 10. 12. 2024 vyplývá, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužných splátek, tj. splátky č. 1, 2 a 3, které měl řádně hradit dle přílohy ke smlouvě – splátkového kalendáře a také smluvní pokuty a nákladů vzniklých z prodlení žalovaného. Na základě těchto výzev žalovaný ničeho nezaplatil, proto dne 15. 12. 2024 žalobkyně oznámila žalovanému zesplatnění úvěru. Předžalobní výzvou ze dne 4. 9. 2025 byl žalovaný vyzván k úhradě vzniklého dluhu a upozorněn na možnost jeho soudního vymáhání. Z výpisu ze systému SOLUS, informací o klientovi a detailu plateb zasílaných měsíčně žalovanému na účet vedený u právnická osoba. vyplývá, že žalobkyně před poskytnutím úvěru ověřila úvěruschopnost žalovaného. Ze statistického seznamu České národní banky – Úrokové sazby korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR vyplývá, že za srpen 2024 činila průměrná sazba úroků z úvěru poskytovaná domácnostem v ČR 8,81 % ročně.

4. Na základě provedeného dokazování učinilo soud následující skutkové závěry. Mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 100 000 Kč a žalovaný se tento úvěr zavázal spolu s úroky z úvěru uhradit v dohodnutých splátkách po 6 838 Kč. V případě řádného splácení po dohodnutou dobu 4 let měl žalovaný zaplatit žalobkyni při dohodnuté RPSN 113,05 % celkem částku 328 224 Kč. Žalovaný však smluvní podmínky nedodržel a od splátky č. 1 se dostal se splácením do prodlení, v důsledku čehož po něm žalobkyně požadovala zaplacení sankcí podle čl. 6.1 smlouvy (smluvní pokuta) a čl. 6.2 smlouvy (náhrada nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného) a dále došlo k zesplatnění úvěru, vzniku nové jistiny úvěru zahrnující kromě nezaplacené původní jistiny také přirostlé úroky z úvěru. Od zesplatnění úvěru se dále odvíjel požadavek žalobkyně na zaplacení další smluvní pokuty, v tomto případě sjednané dle čl. 6.5 smlouvy s tím, že žalovaný byl i nadále povinen hradit běžící úrok z úvěru. Žalovaný žalobkyni nezaplatil ničeho. Podanou žalobou je vůči němu uplatněn nárok žalobkyně na zaplacení částky 154 415,45 Kč zahrnující dlužnou novou jistinu úvěru ve výši 119 452,27 Kč, smluvní pokuty dle čl. 6.1 smlouvy ve výši 998 Kč, náhradu nákladů dle 6.2 smlouvy ve výši 400 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku v sazbě 78,08 % ročně a dále běžícího úroku z úvěru, který žalobkyně požaduje za období od 8. 1. 2025 do zaplacení pouze ve výši 12,75 % ročně oproti sjednané sazbě výši 78,08 % ročně a smluvní pokuty podle čl. 6.5 smlouvy, kterou žalobkyně požaduje zaplatit pouze do dne sepisu žaloby, přestože podle smlouvy má na její placení nárok až do úplného zaplacení nové jistiny úvěru.

5. Právně byla věc hodnocena dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 2048 o. z. ujednají-li si strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzované povinnosti vznikla škoda. Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku. Podle ust. § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle ust. § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle ust. § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ust. § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

6. Soud se v dané věci nejprve zabýval platností smlouvy o úvěru, když k případné absolutní neplatnosti smlouvy se přihlíží ex offo, účastník nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci byl dle předložené smlouvy o úvěru sjednán úrok z úvěru ve výši nominální úrokové sazby z úvěru 64,63 % ročně, s uváděnou RPSN úvěru ve výši 87,67 %. Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „NS ČR“), kdy lze konkrétně uvést např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2077 – 2091). Také Ústavní soud České republiky (dále jen „ÚS“) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu s dalšími sankcemi) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato judikatura se dále rozvíjela a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS ČR v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, a jejíž zaplacení bylo zajištěno smluvními pokutami. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. 15 Co 61/2022 – 69 ze dne 12. 4. 2022), že uvedené právní závěry NS ČR a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“

7. Jak již bylo výše uvedeno, předmětnou smlouvou o úvěru byla mezi účastníky sjednána nominální úroková sazba z úvěru ve výši 78,08 % ročně. Obvyklá výše úroků dle přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou (dále jen ČNB) pro období říjen 2024 činila pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu v průměru 8,81 % ročně. Dohodnutá výše úroků tedy značně převyšuje (více jak osmkrát) tuto obvyklou úrokovou míru, což vede soud k jednoznačnému závěru, že jde o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy neplatné. Na tomto závěru nic nemění ani to, že žalobkyně není bankou, neboť tato skutečnost přece nemůže znamenat, že by si žalobkyně mohla sjednávat takto nemravnou výši úroků. Uvedený závěr je v souladu s předchozími pravomocnými rozhodnutími odvolacího (i zdejšího) soudu, kdy jako neplatné byly shledány sjednané úroky ze spotřebitelských úvěrů i ve výši 86,21 % ročně - č. j. 15 Co 69/2018–93 nebo ve výši 52,21 % (č. j. 24 C 416/2018 – 69). Neobstojí ani případná argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání přece nejsou vyloučené ze soudního přezkumu, naopak tyto musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. „Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Na toto posouzení nemá žádný vliv ustanovení § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci.

8. Podle výše uvedené judikatury NS ČR, která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí ÚS uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS ČR), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv způsobenou nepřiměřenými úroky nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS ČR dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit, a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura). Tak je tomu i v dané věci, kdy právě ujednání o nemravné výši úroků z úvěru jsou ve smlouvě o úvěru tučně vytištěna jako základní parametry úvěru, přičemž vedle nemravné výše úroků z úvěru smlouva stanovila dále toliko v neprospěch spotřebitele smluvní pokutu (pro případ porušení povinností věřitele žádná smluvní pokuta sjednána nebyla) a dále i náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením spotřebitele. Jednotlivá ustanovení dané smlouvy o úvěru poskytnuté podnikatelem spotřebiteli jsou natolik provázaná, že je nelze od sebe oddělit, neboť bez takto sjednaných úroků (pokuty a poplatků) by žalobkyně peněžní prostředky žalovanému nepůjčila, tedy neplatná je celá smlouva o úvěru. Její ustanovení zakládají tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že způsobují absolutní neplatnost smlouvy.

9. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalovanému je s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. Uvedené jiné právní hodnocení nevyžadovalo poučení dle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť toto soud poskytuje jen předpokladu, kdy je třeba, aby účastník v této souvislosti doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Tak tomu v posuzované věci nebylo, žalobkyní vylíčené skutečnosti a předložené důkazy pro rozhodnutí soudu poskytují dostatečný základ. Jak již bylo výše uvedeno, žalobkyně poskytla žalovanému částku 100 000 Kč. Z žalobních tvrzení plyne, že žalovaný nezaplatil žalobkyni ničeho, a proto je důvodný nárok žalobkyně do 100 000 Kč. Tato částka byla žalobkyni přiznána výrokem I., neboť žalovaný musí své bezdůvodné obohacení v této výši žalobkyni vydat, neboť ta má právo na vrácení toho, co bylo plněno (§ 2993 o. z.). Důvodný je též nárok žalobkyně na úroky z prodlení z této dlužné jistiny, neboť žalovaný byl a je v prodlení s plněním peněžitého dluhu, když co do výše žalobkyní požadovaných úroků z prodlení, je tato v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění ve výroku I. byla stanovena dle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř.

10. Ve zbývající části není žaloba s ohledem na výše uvedené podrobné odůvodnění neplatnosti úvěrové smlouvy důvodná, proto soud ostatní žalobou uplatněné nároky zamítl (výrok II.).

11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 10 583,95 Kč, přičemž tato částka představuje 29,52 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 64,76 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 35,24 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 7 721 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a.t.”) z tarifní hodnoty ve výši 154 415 Kč sestávající z částky 7 300 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a.t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a.t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 23 250 Kč ve výši 4 882,50 Kč.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích prostřednictvím Okresního soudu v Táboře.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.