OSTA 6 C 169/2025-175

Okresní soud v Táboře rozhodl soudkyní Mgr. Ing. Evou Otáhalovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozený dne Datum narození žalobce ⟪LB:lb_002⟫ Anonymizováno ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený advokátkou Jméno advokátky ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalované: Jméno žalované., IČO IČO žalované ⟪LB:lb_007⟫ sídlem Adresa žalované ⟪LB:lb_008⟫ zastoupená advokátem Jméno advokáta ⟪LB:lb_009⟫ sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_010⟫ o náhradu újmy na zdraví ve výši 366 422 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 347 744 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně od 26. 11. 2025 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 18 678 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně od 26. 11. 2025 do zaplacení zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci částku 132 164,27 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Táboře soudní poplatek ve výši 17 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se žalobou domáhá po žalované úhrady částky uvedené v předmětu tohoto řízení s příslušenstvím představující nedoplatek nároku žalobce na náhradu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 17. 12. 2022 do 30. 9. 2025 ve výši 357 372 Kč a dále náklady na znalecký posudek ve výši 9 050 Kč, který si žalobce za účelem výpočtu nedoplatku nechal vyhotovit. Žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 3. 7. 2017 jako dělník. Na základě lékařského posudku o uznání nemoci z povolání č. 146/2023 ze dne 22. 3. 2023 vydaného právnická osoba, Anonymizováno, byla u žalobce zjištěna nemoc z povolání Chronická tendosynovitis extenzorů předloktí vpravo (anonymizováno. Datum zjištění nemoci bylo dne 9. 5. 2022. Žalobce rozvázal pracovní poměr u žalované dohodou na základě dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 14. 12. 2022 ze zdravotních důvodů. V pracovní neschopnosti byl od 7. 1. 2022 do 16. 12. 2022. Invalidní důchod prvního stupně mu byl přiznán ke dni 17. 12. 2022. Na úřadu práce byl evidován od 1. 1. 2023 do 29. 5. 2023. Od 30. 5. 2023 byl zaměstnán u společnosti právnická osoba se základní hrubou mzdou ve výši 8 600 Kč. Žalobci byla ze strany žalované do 31. 8. 2025 vyplacena částka představující náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 320 423 Kč. Žalobce zjistil, že žalovaná uvedla jako počátek nároku na náhradu za ztrátu výdělku den 1. 1. 2023, ačkoli dle žalobce mu nárok vznikl již dnem 17. 12. 2022. Dále zjistil, že žalovaná stanovila pravděpodobný výdělek žalobce pouze na základě pracovní smlouvy a mzdového výměru, dle kterého mu od 1. 1. 2022 náležela základní hodinová hrubá mzda ve výši 150 Kč a prémie ve výši 20 % hrubé mzdy. Žalovaná do jeho pravděpodobného výdělku však vůbec nezahrnula osobní ohodnocení, které bylo žalobci ze strany žalované vypláceno. Žalobce si nechal pravděpodobný výdělek přepočítat znalkyní, dle níž měl jeho pravděpodobný výdělek dosahovat částky 34 502 Kč. Po započtení všech valorizací pak znalkyně dospěla k závěru, že žalovaná by na náhradě ztráty na výdělku měla žalobci doplatit částku 357 372 Kč. Žalovaná žalobcův návrh odmítla a žalobce se proto se svým nárokem obrátil na soud.

2. Žalovaná se k věci vyjádřila tak, že datem pro vznik odpovědnosti z titulu nemoci z povolání je den 1. 1. 2023, neboť pracovní poměr žalobce skočil až dne 31. 12. 2022. Žalovaná rovněž odmítala, že by nespolupracovala s žalobcem při přepočtu jeho pravděpodobného výdělku, když veškeré výplatní pásky měl žalobce k dispozici. Dle žalované byl žalobcův pravděpodobný výdělek stanoven správně v souladu s jeho pracovní smlouvou a mzdovým výměrem, tj. ve výši 150 Kč na hodinu a prémie ve výši 20 % základní mzdy. Osobní ohodnocení bylo vázáno na mimořádný pracovní výkon a nejednalo se o pravidelnou ani automatickou složku mzdy. Od roku 2022 se spolu s navýšením počtu zaměstnanců stalo výjimečným institutem. Dle žalované byl průměrný výdělek zaměstnance přijatého na shodnou pozici ve čtvrtém kalendářním čtvrtletí roku 2022 182 Kč za hodinu, tj. 31 497 Kč hrubého měsíčně. Žalovaná pak vycházela z žalobcovy mzdy ve výši 180 Kč za hodinu, tj. 31 306 Kč, kterou nahlásila i příslušné pojišťovně.

3. Žalobce s vyjádřením žalované nesouhlasil. K poklesu jeho výdělku došlo již počínaje 17. 12. 2022 a tedy od tohoto data se má odvíjet jeho nárok na náhradu za ztrátu výdělku a rovněž uplatnění vládních nařízení o úpravách náhrad za ztrátu výdělku. Při výpočtu pak žalované žádné zákonné ustanovení nebránilo v tom, aby kvalifikovaně odhadla mzdu, které by zaměstnanec pravděpodobně dosáhl, a to s přihlédnutím zejména k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy nebo platu zaměstnance nebo ke mzdě nebo platu zaměstnanců vykonávajících stejnou nebo obdobnou práci nebo práci stejné hodnoty.

4. Mezi účastníky byla v průběhu řízení označena jako nesporná tato skutková tvrzení, jež soud vzal podle ust. § 120 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) za svá a s ohledem na zásadu hospodárnosti k nim nevedl dokazování:

5. Žalobce byl zaměstnán u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 3. 7. 2017 jako dělník. Mzdovým výměrem ze dne 4. 4. 2018 byla jeho mzda stanovena ve výši 120 Kč za hodinu a osobní prémie ve výši 42 % základní mzdy za měsíc. Mzdovým výměrem ze dne 31. 1. 2021 byla počínaje dnem 1. 1. 2022 jeho mzda stanovena na 150 Kč za hodinu a byly mu přiznány osobní prémie ve výši 20 % základní mzdy. Jeho mzda po započtení prémií tak činila 180 Kč na hodinu. Žalobci byla dne 22. 3. 2023 uznána nemoc z povolání zjištěná dne 9. 5. 2022. Od 7. 1. 2022 do 16. 12. 2022 byl žalobce v pracovní neschopnosti. Dne 14. 12. 2022 byla mezi žalobcem a žalovanou uzavřena dohoda o rozvázání pracovního poměru ke dni 31. 12. 2022 ze zdravotních důvodů. Ke dni 17. 12. 2022 byl žalobci přiznán invalidní důchod prvního stupně. Od 1. 1. 2023 do 29. 5. 2023 byl žalobce veden na úřadu práce, od 30. 5. 2023 byl zaměstnán u společnosti právnická osoba se základní hrubou mzdou ve výši 8 600 Kč. Prémie byla žalobci vyplácena vždy. Účastníci dále v průběhu řízení učinili nesporným, že dnem určujícím počátek nároku žalobce na náhradu ztráty na výdělku je 17. 12. 2022.

6. Spor je mezi účastníky o výši pravděpodobného výdělku žalobce za rozhodné období, když dle žalované tento činil v souladu s pracovní smlouvou a mzdovým výměrem 180 Kč na hodinu, tj. 31 306 Kč za měsíc. Žalobce naopak trval na tom, že k takto vypočtenému pravděpodobnému výdělku, který nerozporoval, mělo být ale ještě připočteno osobní ohodnocení žalobce, které mu bylo v minulosti vypláceno a kterého by pravděpodobně opětovně dosáhl, pokud by pracoval.

7. Ke zjištění skutkového stavu věci pak soud provedl tyto důkazy a učinil z nich následující skutková zjištění:

8. Z dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 14. 12. 2022 bylo zjištěno, že pracovní poměr žalobce u žalované byl dohodou ukončen ke dni 31. 12. 2022 na žádost zaměstnance ze zdravotních důvodů.

9. Z e-mailu ze dne 11. 10. 2023 a následující komunikace (č. l. 9 p.v. – 11 spisu) bylo zjištěno, že žalobce pro urychlení zasílal podklady pro výplatu náhrady ztráty na výdělku pojišťovně napřímo. Zároveň žalobce vytýkal žalované, že mu započetla pouze základní mzdu. Z vyjádření žalované bylo zjištěno, že rozhodným obdobím dle ní bylo čtvrté kalendářní čtvrtletí roku 2022.

10. Z oznámení o odstoupení z funkce člena dozorčí rady ze dne 8. 9. 2021 soud zjistil, že žalobce byl do tohoto dne členem dozorčí rady žalované.

11. Z lékařského posudku vyhotoveného tituly před jménem jméno FO dne 22. 3. 2023 bylo zjištěno, že žalovanému byla dne 9. 5. 2022 zjištěna nemoc z povolání u žalované při výkonu práce dělníka výroby topných panelů.

12. Z uplatnění nároku na náhradu újmy ze dne 23. 10. 2025 doloženého i s dokladem o odeslání bylo zjištěno, že žalobce sdělil žalované, že při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vycházela z nesprávného čtvrtletí roku 2022, když správně měla při výpočtech vycházet ze třetího kalendářního čtvrtletí. Rovněž zaslal žalované znalecký posudek, ve kterém byla vypočtena výše pravděpodobného výdělku žalobce. Znalkyně při výpočtech vycházela pouze z výplatních pásků žalobce za rok 2020 až 2022, neboť jiné podklady neměla od žalované k dispozici. Znalkyně rovněž nedisponovala podmínkami žalované pro výplatu mzdy a osobního ohodnocení, proto osobní ohodnocení přepočetla dle let minulých. Vzhledem k tomu, že znalkyně dospěla k závěru, že žalovaná by měla žalobci doplatit na náhradě mzdy 357 372 Kč, byla k tomu vyzvána tímto dopisem.

13. Z odpovědi na danou výzvu ze dne 4. 11. 2025 bylo zjištěno, že žalovaná si stojí za svým výpočtem pravděpodobného výdělku, a to ve výši 31 306 Kč na základě hodinové mzdy a prémií. Dle žalované ani tyto prémie nebyly nárokové. Jakékoli další ohodnocení, které bylo žalobci v minulosti vypláceno, však k výdělku připočítat odmítala. Rovněž nesouhlasila s výší pravděpodobného výdělku dle znalkyně. K valorizaci mezd uvedla, že v roce 2022 nedocházelo ke zvýšení mezd u žalované.

14. Ze znaleckého posudku č. 1040/2025 vyhotoveného tituly před jménem Anonymizováno (č. l. 19) bylo zjištěno, že znalkyně provedla výpočet pravděpodobného výdělku žalobce. Jako počátek vzniku plnění stanovila den 17. 12. 2022 a od tohoto dne odvíjela veškeré nároky žalobce. Vycházela ze mzdových listů žalobce, které měla k dispozici. Dle jejích propočtů si žalobce v období od 17. 12. 2022 do 31. 12. 2022 vydělal 3 928 Kč a jeho invalidní důchod činil 4 753 Kč. Za rok 2023 byl jeho příjem 146 099 Kč a invalidní důchod činil celkem 126 988 Kč. V roce 2024 byl jeho výdělek 102 891 Kč a invalidní důchod 134 028 Kč. V období od ledna 2025 do září 2025 si pak vydělal 77 501 Kč a invalidní důchod činil 103 230 Kč. Celkem tedy jeho výdělek činil 330 419 Kč a invalidní důchod 368 999 Kč. Dle znalkyně činil pravděpodobný výdělek žalobce 34 502 Kč, který byl následně v souladu s vládními nařízeními valorizován počínaje dnem 17. 12. 2022. Přílohou znaleckého posudku byla pracovní smlouva žalobce, jeho mzdový výměr za období 2020 až 2022, rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu spolu s oznámeními o změně jeho výše, potvrzení o vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání a mzdové listy od zaměstnavatele právnická osoba za roky 2023 až 2025.

15. Z žádosti o zaslání podkladů ze dne 14. 7. 2025 (č. l. 37) doloženého spolu s dokladem o doručení soud zjistil, že žalobce žádal žalovanou o zaslání podkladů potřebných pro výpočet pravděpodobného výdělku žalobce, zejména mzdové předpisu platného pro dané období upravujícího podmínky pro vyplácení prémií.

16. Z předžalobní výzvy ze dne 11. 11. 2025 (č. l. 39) doložené spolu s dokladem o doručení má soud za prokázané, že žalobce před podáním žaloby vyzval příslušnou pojišťovnu (Kooperativa pojišťovna, a.s.) k doplacení náhrady za ztrátu zaměstnání a nákladů na vypracovaný znalecký posudek. E-mailem ze dne 24. 11. 2025 pak ještě byla jak žalovaná, tak pojišťovna urgována.

17. Z e-mailu ze dne 16. 9. 2025 (č. l. 45) soud zjistil, že žalovaná ke dni 31. 12. 2025 ukončila výrobu topných panelů.

18. Z reakce na předžalobní výzvu ze dne 2. 12. 2025 (č. l. 55) soud zjistil, že žalovaná nárok žalobce zcela neuznala. Dle jejích výpočtů činí jeho pravděpodobný výdělek 31 306 Kč, do kterého nebylo zahrnuto žádné osobní ohodnocení. To bylo u žalované vypláceno dle ekonomických výsledků a individuálního nasazení zaměstnance. Nejedná se o garantovanou složku mzdy. Žalobce ji nemohl v roce 2022 očekávat, když ani v tomto roce fakticky nepracoval. Stejně tak mu nenáleží žádná valorizace mzdy.

19. Z e-mailu ze dne 9. 1. 2026 (č. l. 56) soud zjistil, že pojišťovna se žalované vyjádřila ohledně výpočtu renty žalobci. Uvedla, že vychází z žalované sděleného průměrného měsíčního hrubého výdělku před vznikem škody, tj. 31 306 Kč, který byl valorizován příslušným vládními nařízeními na současných 33 244 Kč. Počátek vzniku škody datuje pojišťovna rovněž dle sdělení žalované ode dne 1. 1. 2023, nikoli od 17. 12. 2022, čímž se ve výpočtu znalkyně objevuje více valorizací. Dle vyjádření pojišťovny je na žalované, aby si obhájila výši pravděpodobného výdělku žalobce za 4. kalendářní čtvrtletí 2022.

20. Z vyjádření pojišťovny ze dne 30. 10. 2025 (č. l. 64), že změnou výpočtu průměrného hrubého výdělku se pojišťovna bude zabírat pouze pokud dostane pokyn od žalované. Dané vyjádření zaslal žalobce žalované (č. l. 65).

21. Z e-mailu ze dne 27. 8. 2025 (č. l. 66) bylo zjištěno, že žalobce se pokoušel získat od žalované doklady pro to, aby si mohl ověřit správný výpočet jeho pravděpodobného hrubého výdělku. Dle žalované mu k tomuto dostačují výplatní pásky, které již měl k dispozici (č. l. 67).

22. Z vyjádření znalkyně anonymizováno ze dne 31. 1. 2026 (č. l. 69) k námitkám žalované bylo zjištěno, že znalkyně od žalované neobdržela veškeré potřebné doklady, tudíž při výpočtu pravděpodobného výdělku vycházela z dokladů, které měla k dispozici od žalobce. Den počátku vzniku škody datuje ke dni 17. 12. 2022 dnem přiznání invalidního důchodu, kdy došlo k poklesu jeho výdělku.

23. Po poučení žalované ve smyslu ust. § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.) a účastníků ve smyslu ust. § 118b o. s. ř. byly soudu předloženy ještě důkazní návrhy, které měly prokázat způsob výpočtu pravděpodobného výdělku žalobce žalovanou.

24. Ze mzdového listu zaměstnance jméno FO za rok 2022 (č. l. 86), který byl dle žalované na obdobné pozici jako žalobce, bylo zjištěno, že jeho základní mzda ve třetím kalendářním čtvrtletí se pohybovala okolo 13 200 Kč měsíčně s tím, že byl v měsíci červenci 2022 zřejmě v dočasné pracovní neschopnosti a čerpal dovolenou. Prémie pak dosahovaly částky zhruba 2 640 Kč měsíčně, tj. zhruba 20 %. V měsíci březnu 2022 obdržel osobní ohodnocení ve výši 1 000 Kč. Jeho průměrný výdělek ve třetím kalendářním čtvrtletí byl 132 Kč na hodinu, tj. při přepočtu na plně odpracované dny v daném kalendářním čtvrtletí bez prémií ve výši 22 176 Kč. Pracoval rovněž jako dělník na plný úvazek.

25. Ze mzdového listu žalobce za rok 2021 (č. l. 88) bylo zjištěno, že žalobcův průměrný výdělek ve třetím kalendářním čtvrtletí roku 2021 byl 170,40 Kč, tj. při plně odpracovaných pracovních dnech ve výši 35 784 Kč. Základní mzda byla v průměru 15 260 Kč, prémie pak 6 400 Kč. V daných měsících čerpal rovněž dovolenou, a proto v měsíci červenci a srpnu došlo k poklesu základní mzdy na úkor náhrad za dovolenou. V měsíci lednu 2021 mu bylo vyplaceno osobní ohodnocení ve výši 4 140 Kč a v prosinci 2021 ve výši 17 000 Kč.

26. Z podkladů pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku ze dne 27. 9. 2023 (č. l. 90) bylo zjištěno, že žalovaná nahlásila pojišťovně, že pravděpodobný výdělek žalobce za 4. kalendářní čtvrtletí je 31 306 Kč.

27. Z komunikace z května roku 2026 (č. l. 99 – 101) bylo zjištěno, že byla možnost vyhotovit panely nad normu a že taková činnost byla odměňována. Forma odměny nebyla písemně upravena, oficiálně se ani nevykazovaly přesčasové hodiny.

28. Ze mzdového výměru žalobce ze dne 4. 4. 2018 (č. l. 102) bylo zjištěno, že jeho základní mzda byla stanovena ve výši 120 Kč na hodinu, prémie byly přiznány ve výši 42 % základní mzdy za měsíc, tj. 170 Kč na hodinu. I v tomto výměru je ohledně podmínek vyplácení osobního ohodnocení odkazováno na mzdový předpis zaměstnavatele.

29. Z výplatních pásek žalobce za rok 2018 (č. l. 103) soud zjistil, že žalobci byla prémie vyplácena vždy v plné výši dle mzdového výměru. V měsíci leden až duben obdržel navíc vždy 500 Kč jako osobní ohodnocení, v listopadu ve výši 7 720 Kč a v prosinci ve výši 2 900 Kč.

30. Z výplatních pásek žalobce za rok 2019 (č. l. 104) soud zjistil, že mu opět byly vypláceny prémie v plné výši dle mzdového výměru. Dále obdržel osobní ohodnocení v lednu a v únoru ve výši 500 Kč, v červnu 2 800 Kč, v červenci 800 Kč, od září do prosince pak ve výši vždy 1 000 Kč.

31. Z výplatních pásek žalobce za rok 2020 (č. l. 105) ve spojení s mzdovým listem za rok 2020 (č. l. 154) soud zjistil, že žalobci byla prémie vyplácena vždy v plné výši dle mzdového výměru. V měsíci březnu obdržel navíc 1 500 Kč jako osobní ohodnocení, v červnu 500 Kč, v červenci 1 000 Kč, v září 14 080 Kč, v listopadu 1 140 Kč a v prosinci 10 920 Kč.

32. Z výplatních pásek žalobce za rok 2021 (č. l. 106) ve spojení se mzdovým listem za rok 2021 (č. l. 151) soud zjistil, že žalobci byla prémie vyplácena vždy v plné výši. V měsíci leden obdržel navíc 4 140 Kč jako osobní ohodnocení, v prosinci pak 17 000 Kč.

33. Ze mzdového výměru ze dne 3. 7. 2017 (č. l. 108) bylo zjištěno, že žalobcova základní mzda byla sjednána ve výši 100 Kč na hodinu a prémie ve výši 20 % základní mzdy za měsíc, tj. 120 Kč na hodinu.

34. Z přílohy k účetní závěrce žalované ke dni 31. 12. 2022 bylo zjištěno, že čistý obrat žalované za dané období byl 14 960 000 Kč a skončila s kladným výsledkem hospodaření ve výši 199 000 Kč, v minulém období byl výsledek záporný ve výši 241 000 Kč a čistý obrat byl 10 568 000 Kč.

35. Z náplně práce pana tituly před jménem jméno FO, zaměstnance žalované, bylo zjištěno, že žalovaná sepsala jeho náplň práce. Tento dokument nebyl žádným oficiálním pracovněprávním dokumentem, není opatřen žádným podpisem.

36. Z popisu výroby žalované (č. l. 121) soud zjistil, že dle žalované žalobce pracoval na základě ústní dohody od 1. 1. 2018 dle sjednaných norem. Za dřevěný rám byla norma 16 ks za den a prémie náležely od 19 ks. U AL rámu pak byla norma 6 ks na den včetně řezání. Ostatní zaměstnanci měli normu 12 ks na den a 5 ks na den. Dle žalované žalobce v roce 2021 vyrobil celkem 1 118 ks panelů v dřevěném rámu a 588 ks v AL rámu, na což dle normy potřeboval 168 pracovních dní. reálně odpracoval 207 dní, tudíž se v ročním průměru ani nepřiblížil k plnění pracovních norem. V roce 2020 pak žalovaný vyrobil celkem 1 084 ks panelů v dřevěném rámu a 567 ks v AL rámu. Dle normy potřeboval 163 pracovních dní, odpracoval 226 dní. Jediný zaměstnanec na stejné pracovní pozici, jméno FO, vyrobil ve třetím čtvrtletí roku 2021 136 ks panelů, žalobce 327 ks. Ve třetím čtvrtletí roku 2022 pak pan jméno FO vyrobil 264 ks, žalobce již nepracoval. Žádný jiný zaměstnanec nevyrobil tolik panelů jako žalobce. Žalovaná nemá archivované výpočty osobního ohodnocení.

37. Z přehledu nepřítomností za rok 2021 (č. l. 136) bylo zjištěno, že nelze jednoznačně rozklíčovat, z jakého důvodu zaměstnanec čerpal placené volno. Dále bylo zjištěno, že zaměstnanec jméno FO byl v dočasné pracovní neschopnosti od 29. 11. 2021 do 15. 12. 2021, následně čerpal placené volno a dovolenou až do konce roku 2021.

38. Z přehledu nepřítomností za rok 2022 (č. l. 143) soud zjistil, že v době vánočních svátků poskytovala žalovaná zaměstnancům placené volno.

39. Ze mzdového listu žalobce za rok 2022 (č. l. 149) soud zjistil, že žalobce v lednu roku 2022 odpracoval 2,5 dne, následně již v daném roce ničeho. V prosinci pak čerpal dovolenou a jeden den placeného volna. Základní mzda byla ve výši 208,82 Kč za hodinu za měsíce leden až březen, 180 Kč za hodinu za měsíce duben až červen. V prosinci činila jeho hrubá mzda celkem částka.

40. Pro nadbytečnost a s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení soud další dokazování neprováděl, neboť z nesporných tvrzení účastníků a provedeného dokazování měl za dostatečně zjištěný skutkový stav věci tak, aby věc bylo možno posoudit a rozhodnout.

41. Po takto provedeném dokazování, kdy soud hodnotil každý důkaz jednotlivě i všechny v jejich vzájemné souvislosti, přičemž přihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co účastníci uvedli, učinil tento závěr o skutkovém stavu věci:

42. Žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 3. 7. 2017 jako dělník. Hlavní náplní jeho práce bylo sestavování topných panelů. Mzda žalobce byla stanovena samostatným mzdovým výměrem. Jeho základní hodinová sazba se v průběhu let zvyšovala a naopak se snižovala procentuální část prémií. Dle posledního mzdového výměru ze dne 31. 1. 2021 s účinností od 1. 1. 2022 byla jeho základní mzda stanovena na 150 Kč za hodinu a přiznány prémie ve výši 20 % základní mzdy za měsíc. Žalobce byl od 7. 1. 2022 do 16. 12. 2022 v dočasné pracovní neschopnosti. Ke dni 9. 5. 2022 mu byla zjištěna nemoc z povolání. Ze zdravotních důvodů byl pak následně dohodou ze dne 14. 12. 2022 jeho pracovní poměr ukončen ke dni 31. 12. 2022. Od 17. 12. 2022 mu byl přiznán invalidní důchod prvního stupně. Žalobce již od té doby pro žalovanou práci nevykonával, dočerpal pouze dovolenou, neplacené a placené volno. Ke dni 17. 12. 2022 mu vznikl nárok na náhradu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Žalovaná daný nárok nahlásila příslušné pojišťovně k vyplácení renty. Termín vzniku nároku uvedla 1. 1. 2023 a rozhodné období 4. kalendářní čtvrtletí roku 2022, ve kterém měl dle žalované žalobce dosáhnout pravděpodobného výdělku ve výši 31 306 Kč. Žalobce s tímto výpočtem nesouhlasil, když dle něho měla žalovaná do pravděpodobného výdělku zahrnout také osobní ohodnocení, které mu bylo nepravidelně vypláceno v souvislosti s výkonem práce, s počátkem vzniku škody ke dni 17. 12. 2022.

43. Právně byla věc posouzena dle ust. § 269 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), dle kterého je zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou nemocí z povolání, jestliže zaměstnanec naposledy před jejím zjištěním pracoval u zaměstnavatele za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen. Dle ust. § 271b odst. 1 zákoníku práce náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu. Ke snížení invalidního důchodu pro souběh s jiným důchodem podle právních předpisů o důchodovém pojištění, ani k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím, se nepřihlíží. Dle ust. § 352 zákoníku práce se průměrným výdělkem zaměstnance rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovněprávní předpisy jinak. Dle ust. § 353 odst. 1 zákoníku práce průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období. Dle ust. § 354 odst. 1 není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí. Dle ust. § 355 odst. 1 zákoníku práce jestliže zaměstnanec v rozhodném období neodpracoval alespoň 21 dnů, použije se pravděpodobný výdělek. Dle odst. 2 daného ustanovení pravděpodobný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu, které zaměstnanec dosáhl od počátku rozhodného období, popřípadě z hrubé mzdy nebo platu, které by zřejmě dosáhl; přitom se přihlédne zejména k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy nebo platu zaměstnance nebo ke mzdě nebo platu zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty. Dle ust. § 14 odst. 1 zákona č. 183/1994 Sb., o zvýšení vyplácených důchodů a důchodů přiznávaných v roce 1994 a v roce 1995 se pro účely stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle § 195 zákoníku práce ode dne účinnosti tohoto zákona od invalidního nebo částečného invalidního důchodu odečte částka 220 Kč. To platí i pro náhrady, jejichž výše byla stanovena před 1. prosincem 1994. Dle ust. § 1 nařízení vlády č. 138/2022 Sb., o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a o úpravě náhrady nákladů na výživu pozůstalých podle pracovněprávních předpisů (nařízení o úpravě náhrady) ve znění tehdejších předpisů, náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání (dále jen "náhrada za ztrátu na výdělku") příslušející zaměstnancům podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, nebo podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, se upravuje tak, že průměrný výdělek rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku nebo zvýšený podle prováděcích pracovněprávních předpisů vydaných k provedení zákona č. 262/2006 Sb. a zákona č. 65/1965 Sb. a podle zákona č. 297/1991 Sb., o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, se zvyšuje o 8,2 %. Dle ust. § 5 odst. 2 daného nařízení se úprava náhrady za ztrátu na výdělku a náhrady nákladů na výživu pozůstalých podle § 1 a 2 provede i v případě, že právo na tyto náhrady vznikne v období od 1. června 2022 do 31. prosince 2022. Dle ust. § 1 nařízení vlády č. 256/2022 Sb., o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a o úpravě náhrady nákladů na výživu pozůstalých podle pracovněprávních předpisů (nařízení o úpravě náhrady) ve znění tehdejších předpisů, náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání (dále jen „náhrada za ztrátu na výdělku“) příslušející zaměstnancům podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, nebo podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, se upravuje tak, že průměrný výdělek rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku nebo zvýšený podle prováděcích pracovněprávních předpisů vydaných k provedení zákona č. 262/2006 Sb. a zákona č. 65/1965 Sb. a podle zákona č. 297/1991 Sb., o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, se zvyšuje o 5,2 %. Dle ust. § 5 odst. 2 daného nařízení se úprava náhrady za ztrátu na výdělku a náhrady nákladů na výživu pozůstalých podle § 1 a 2 provede i v případě, že právo na tyto náhrady vznikne v období od 1. září 2022 do 31. prosince 2022. Dle ust. § 1 nařízení vlády č. 413/2022 Sb., o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a o úpravě náhrady nákladů na výživu pozůstalých podle pracovněprávních předpisů (nařízení o úpravě náhrady) ve znění tehdejších předpisů, se náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání (dále jen "náhrada za ztrátu na výdělku") příslušející zaměstnancům podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, nebo podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, se upravuje tak, že průměrný výdělek rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku nebo zvýšený podle prováděcích pracovněprávních předpisů vydaných k provedení zákona č. 262/2006 Sb. a zákona č. 65/1965 Sb. a podle zákona č. 297/1991 Sb., o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, zvyšuje o 5,1 %. Dle ust. § 5 daného nařízení se náhrada za ztrátu na výdělku a náhrada nákladů na výživu pozůstalých, upravené podle § 1 a 2, přísluší od 1. ledna 2023, pokud právo na tyto náhrady vzniklo před tímto dnem. Dle ust. § 1 nařízení vlády č. 131/2023 Sb., o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a o úpravě náhrady nákladů na výživu pozůstalých podle pracovněprávních předpisů (nařízení o úpravě náhrady) ve znění tehdejších předpisů, se náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání (dále jen "náhrada za ztrátu na výdělku") příslušející zaměstnancům podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, nebo podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, se upravuje tak, že průměrný výdělek rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku nebo zvýšený podle prováděcích pracovněprávních předpisů vydaných k provedení zákona č. 262/2006 Sb. a zákona č. 65/1965 Sb., a podle zákona č. 297/1991 Sb., o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, se zvyšuje o 2,3 % a 400 Kč. Dle ust. § 5 daného nařízení náhrada za ztrátu na výdělku a náhrada nákladů na výživu pozůstalých, upravené podle § 1 a 2, přísluší od 1. června 2023, pokud právo na tyto náhrady vzniklo před tímto dnem. Dle ust. § 1 nařízení vlády č. 338/2023 Sb., o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a o úpravě náhrady nákladů na výživu pozůstalých podle pracovněprávních předpisů (nařízení o úpravě náhrady) ve znění tehdejších předpisů, se náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání (dále jen "náhrada za ztrátu na výdělku") příslušející zaměstnancům podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, nebo podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, se upravuje tak, že průměrný výdělek rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku nebo zvýšený podle prováděcích pracovněprávních předpisů vydaných k provedení zákona č. 262/2006 Sb. a zákona č. 65/1965 Sb., a podle zákona č. 297/1991 Sb., o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, se zvyšuje o 360 Kč. Dle ust. § 5 daného nařízení náhrada za ztrátu na výdělku a náhrada nákladů na výživu pozůstalých, upravené podle § 1 a 2, přísluší od 1. ledna 2024, pokud právo na tyto náhrady vzniklo před tímto dnem. Dle ust. § 1 nařízení vlády č. 349/2024 Sb., o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a o úpravě náhrady nákladů na výživu pozůstalých podle pracovněprávních předpisů (nařízení o úpravě náhrady) ve znění tehdejších předpisů, se náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání (dále jen „náhrada za ztrátu na výdělku“) příslušející zaměstnancům podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, nebo podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, upravuje tak, že průměrný výdělek rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku nebo zvýšený podle prováděcích pracovněprávních předpisů vydaných k provedení zákona č. 262/2006 Sb. a zákona č. 65/1965 Sb., a podle zákona č. 297/1991 Sb., o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, se zvyšuje o 0,6 % a 260 Kč. Dle ust. § 5 daného nařízení náhrada za ztrátu na výdělku a náhrada nákladů na výživu pozůstalých, upravené podle § 1 a 2, přísluší od 1. ledna 2025, pokud právo na tyto náhrady vzniklo před tímto dnem. Dle ust. § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Jejich výši stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

44. Dle ustálené judikatury nejvyššího soudu (viz např. 21 Cdo 469/2009) jestliže zaměstnanec odpracuje takový počet dnů, který se blíží stanovené hranici 21 dnů, může být pravděpodobným průměrným výdělkem (§ 355 odst. 1 zák. práce) již samotný výsledek výpočtu zjištěný z hrubé mzdy (platu) zúčtované v rozhodném období a z doby odpracované v rozhodném období, který není třeba dále upravovat. Nedosáhne-li zaměstnanec v rozhodném období žádné mzdy (platu), je třeba se zabývat zjištěním, jaká by byla ve smyslu ustanovení § 355 odst. 2 zákoníku práce hrubá mzda nebo plat, které by zřejmě dosáhl. Při stanovení pravděpodobného výdělku soud může přihlédnout k jakýmkoli okolnostem, jestliže jsou významné pro objasnění toho, jakého výdělku by zaměstnanec v rozhodném období zřejmě dosáhl. Zákon ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby zjištěný hrubý výdělek byl skutečně „pravděpodobný“, tedy takový, jaký by zaměstnanec zřejmě dosáhl, kdyby pracoval (kdyby mu zaměstnavatel umožnil řádný výkon práce). Soud by měl přihlížet nejen k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy/platu zaměstnance, ale také k tomu, jakým způsobem byla v rozhodném období odměňována práce, kterou měl zaměstnanec konat, jaké měl podle platných předpisů pobírat „pohyblivé“ složky platu (odměny), jaké měl zaměstnavatel v rozhodném období prostředky pro poskytnutí odměn svým zaměstnancům apod.; v tímto způsobem vymezeném rámci se soudu současně ukládá přihlédnout rovněž k platu zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty. Nejsou-li tyto údaje k dispozici nebo nejsou relevantní použijí se data určená podle toho, jaká by zřejmě byla, kdyby pracoval, nebo údaje od jiného zaměstnance, který vykonával stejnou práci nebo práci stejné hodnoty. Bližší postupy zjišťování pravděpodobného výdělku v konkrétních podmínkách zaměstnavatele mohou být předmětem jeho vnitřní úpravy. Zákon taxativně nestanoví ani nijak neomezuje hlediska, z nichž je třeba vycházet při zjišťování mzdy nebo platu, které by zaměstnanec v rozhodném období "zřejmě dosáhl". Ponechává tak na úvaze soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Protože se však jedná o stanovení pravděpodobného výdělku na základě výdělků, které by byly "zřejmě" dosaženy právě v rozhodném období, je zřejmé, že je třeba při zkoumání "pravděpodobnosti" podkladů pro výpočet průměrného výdělku v první řadě přihlížet k tomu, jakou práci měl zaměstnanec ve zkoumaném rozhodném období konat, jakým způsobem byla tato práce odměňována, jaké byly podle platných předpisů (např. vnitřních předpisů, kolektivní smlouvy) proměnlivé složky mzdy, apod. V tomto rámci lze potom – jako k určitému korektivu – přihlédnout rovněž k výši výdělků, kterých dosáhli na stejné práci spolupracovníci dotčeného zaměstnance, případně jiní zaměstnanci na práci stejné hodnoty. Zákon také formou demonstrativního výčtu dává soudu k úvaze, aby při zjišťování pravděpodobného výdělku přihlédl "zejména k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy nebo platu zaměstnance nebo ke mzdě nebo platu zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty". Ostatní hlediska zákon ponechává zcela na úsudku soudu tak, aby se jím stanovený průměrný výdělek skutečně jevil jako "pravděpodobný". V tomto rámci tedy nemusí být vyloučeno, odůvodňují-li to okolnosti případu, přihlédnout i k jiným okolnostem, jestliže jsou významné pro objasnění toho, jakého výdělku by zaměstnanec v rozhodném období "zřejmě" dosáhl.

45. Na základě výše uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že nárok žalobce je částečně důvodný.

46. Soud se nejprve zabýval otázkou rozhodného období a okamžiku, od kterého žalobci příslušela náhrada ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniká i tehdy, pokud zaměstnanec po skončení dočasné pracovní neschopnosti čerpá dovolenou – nárok vzniká okamžikem ukončení dočasné pracovní neschopnosti, pokud mu následky úrazu nebo nemoci z povolání snižují výdělek. Náhrada se poskytuje ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem po skončení pracovní neschopnosti (s připočtením případného invalidního důchodu). Rozhodující je výdělek po nemoci z povolání, nikoliv fakt, zda zaměstnanec pracuje, je v evidenci úřadu práce nebo čerpá dovolenou. Záleží, zda je tento výdělek nižší než ten před úrazem/nemocí z povolání. Musí být zohledněny nejen pevné nebo nárokové složky mzdy, ale i další složky mzdy stanovené odlišným způsobem a fakultativní složky mzdy. Vzhledem k tomu, že v průběhu řízení účastníci učinili nesporným, že tím počátkem je den 17. 12. 2022, odvíjelo se od toho i rozhodné období pro výpočet pravděpodobného výdělku, tj. čtvrtletí předcházející čtvrtletí, ve kterém vznikl nárok, tj. v daném případě 3. kalendářní čtvrtletí (červenec, srpen a září 2022). Nikoli tedy 4. kalendářní čtvrtletí 2022 s počátkem vzniku škody ke dni 1. 1. 2023, jak původně uváděla žalovaná. Stanovení počátku vzniku nároku bylo rovněž zásadní pro úpravu náhrady za ztrátu výdělku, neboť dosud byla žalobci tzv. renta vyplácena příslušnou pojišťovnou počínaje dnem 1. 1. 2023. Posun počátku nároku tak přinesl valorizace náhrady ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ještě dle nařízení vlády č. 138/2022 Sb., č. 256/2022 Sb. a č. 413/2022 Sb.

47. Mezi stranami nebyla dále sporná část pravděpodobného měsíčního výdělku žalobce stanovená v souladu s pracovní smlouvou, tj. ve výši 31 306 Kč, která byla nahlášena rovněž příslušné pojišťovně. Do této částky byla započítána jednak základní mzda žalobce 150 Kč na hodinu a dále prémie ve výši 20 % základní mzdy. Ač žalovaná argumentovala tím, že ani tyto prémie nebyly nárokové, byly žalobci, a stejně tak i ostatním zaměstnancům, vypláceny vždy v plné výši bez ohledu na jejich výkon v návaznosti na stanovenou normu, nýbrž na počet odpracovaných hodin, což ostatně korespondovalo s pracovní smlouvou, kde byly přiznány prémie vyjádřené v procentech v závislosti na hodinové základní mzdě. Dle sdělení žalované a rovněž dle výplatních pásek pak bylo zřejmé, že žalobce měl rozvrženou pravidelnou pracovní dobu na 8 hodin denně, pět dní v týdnu. Přesčasy se u žalované nevykazovaly. Prémie tak beze sporu byly stálou a pevnou složkou mzdy odvíjející se pouze od počtu odpracovaných hodin v daném měsíci jednotlivým zaměstnancem.

48. Spor byl mezi účastníky o osobní ohodnocení žalobce, které dle žalobce mělo být rovněž zohledněno v jeho pravděpodobném výdělku. Pravděpodobný výdělek se přitom počítá z hrubé mzdy nebo platu, kterých zaměstnanec dosáhl na počátku rozhodného období nebo z hrubé mzdy či platu, který by zřejmě dosáhl a mzdy zaměstnanců vykonávajících stejnou práci. Přihlíží se přitom ke složkám, které tvoří odměnu za práci – základní mzda, příplatky, osobní ohodnocení, prémie a odměny v souvislosti s výkonem práce, odměn z dohod konaných mimo pracovní poměr. Nezahrnují se náhrady mzdy (za dovolenou, překážky v práci), odměny nesouvisející s výkonem práce (jubilea), sociální výpomoci, příspěvky na pojištění, benefity).

49. V daném řízení bylo z provedeného dokazování zjištěno, že u žalované nebylo nijak písemně upraveno odměňování, přestože ve mzdovém výměru bylo odkazováno na mzdový předpis zaměstnavatele. Žalobce u žalované pracoval od roku 2017 a po celou dobu vedle mzdy stanovené v mzdovém předpise jeho mzda obsahovala položku osobní ohodnocení, ve které se nepravidelně objevovaly různé částky. Dle žalobce se jednalo o odměnu za vykonanou práci, která měla být zahrnuta v jeho pravděpodobném výdělku. Dle žalované představovaly tyto částky osobní ohodnocení za mimořádný pracovní výkon a nejednalo se o pravidelnou a automatickou složku mzdy. V roce 2022 by dle žalované na takové ohodnocení žalobce ani nedosáhl, neboť žalovaná měla více zaměstnanců a osobní ohodnocení se stalo výjimečným institutem. Žádným písemným dokumentem ohledně odměňovaní nedisponovala. Uváděla, že žalobcova odpracovaná doba byla vyšší než počet dní, ve kterých měl splnit stanovenou normu, a tudíž by nemohl být ani mimořádně odměňován výkon práce nad normu. Její tvrzení však tím pádem nekoresponduje s údaji z roku 2021, kdy osobní ohodnocení žalobce dostal, ačkoli dle žalované nemohl dle vykázaných hodin plnit nad normu. Stejně tak osobní ohodnocení dostával i v minulých letech. Dále žalovaná jako oporu svých tvrzení předložila výplatní pásky zaměstnance, který jako jediný dle žalované pracoval na srovnatelné pozici. Ten však nedosahoval ani obdobné výše základní mzdy, ani obdobných pracovních výsledků, jak bylo uvedeno žalovanou v přehledu vyrobených panelů. Žádného jiného zaměstnance ke srovnání nedoložila, ačkoli sama tvrdila, že v roce 2022 došlo k nárůstu zaměstnanců žalované, a proto ani nebylo osobní ohodnocení vypláceno a nebyl prostor pro výkon práce navíc. Stejně jako podmínky odměňování, tak ani náplň práce jednotlivých zaměstnanců nebyla nijak upravena a činnosti se rozdělovaly ad hoc. Tak odůvodňovala i žalovaná osobní ohodnocení žalobce v prosinci 2021, kdy měl vykonávat nad rámec své pracovní činnosti pracovní činnost zaměstnance pana Kadlece po dobu jeho pracovní neschopnosti. Z jakého konkrétního důvodu pak dostával osobní ohodnocení i v jiných měsících, neobjasnila. Její tvrzení se soudu ve světle ostatních důkazů jeví jako účelové ve snaze vyhnout se zápočtu osobního ohodnocení do pravděpodobného výdělku žalobce.

50. Z provedeného dokazování bylo zjištěno, že žalobce dosahoval v letech 2018-2021 vždy vyššího výdělku, než byla jeho mzda dle mzdového výměru. Dostával, ač nepravidelně, osobní ohodnocení v nezanedbatelné výši, a to bez ohledu na hospodářský výsledek žalované (oproti roku 2022 byl vždy záporný). V roce 2018 to bylo celkem 12 620 Kč, v roce 2019 celkem 8 600 Kč, v roce 2020 celkem 29 140 Kč a v roce 2021 celkem 21 140 Kč. Tyto částky bez pochyby souvisely s výkonem práce, ať už kterákoli ze stran odůvodňovala jejich vyplacení z jiného důvodu. Vždy se jednalo o výkon práce, a to i za situace, kdy žalovaná nedosahovala kladného hospodářského výsledku a dle žalované žalobce ani nemohl s ohledem na počet odpracovaných hodin plnit nad stanovenou normu. Je pak vysoce pravděpodobné, že by žalobce mohl takového osobního ohodnocení dosáhnout i v roce 2022, když žalovaná byla oproti předchozím letům v kladných číslech a nebylo ani prokázáno, že by jí v tom bránil zvýšený počet zaměstnanců na obdobné pozici jako žalobce. Nebylo ani nijak prokázáno, že by se osobní ohodnocení žalobce snižovalo se zvýšením základní mzdy žalobce, když ke zvýšení jeho hodinové sazby došlo i v minulých letech, a přesto osobní ohodnocení dostával i nadále, dokonce narůstalo. Soud tak nepřisvědčil námitce žalované, že by v roce 2022, resp. v daném konkrétním rozhodném období, žalovaný vůbec žádné osobní ohodnocení nedostal, když k tomuto nedoložila dostatek relevantních důkazů.

51. Soud tak po provedeném dokazování přistoupil k tomu, že vypočítal průměrnou výši osobního ohodnocení žalobce za poslední 4 roky, když nebylo možné z jiných důkazů stanovit jeho konkrétní výši pro dané rozhodné období. Soud se nepřiklonil k výši pravděpodobného výdělku 34 502 Kč, který byl stanoven znalkyní, ve kterém bylo dále zohledněno i placené volno čerpané žalobcem, když se jedná o hodnocení právní a skutkové, které zákon ponechává na úvaze soudu. Co se týče placeného pracovního volna, tak nebylo v řízení prokázáno, zda bylo poskytnuto za práci navíc či přesčas či za lékaře či bylo poskytováno hromadně všem zaměstnancům a nebylo tak možné jej náležitě zohlednit ve výši pravděpodobného výdělku žalobce. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobci bylo nepravidelně, převážně ke konci roku vypláceno osobní ohodnocení. Průměrná částka osobního ohodnocení žalobce činila za čtyři roky 17 875 Kč ročně, tj. při přepočtu na jeden měsíc 1 490 Kč. Tuto částku pak soud přičetl k nesporné částce pravděpodobného výdělku žalobce ve výši 31 306 Kč. Soud tak dospěl k závěru, že žalobce mohl v rozhodném období pravděpodobně dosáhnout výdělku ve výši 32 796 Kč.

52. S ohledem na přesun dne vzniku nároku na výplatu náhrady za ztrátu výdělku ze dne 1. 1. 2023 na den 17. 12. 2022, pak bylo při výpočtu výše náhrady za ztrátu na výdělku nutné zohlednit i příslušné valorizace, a to již výše zmiňovanými nařízeními vlády č. 138/2022 Sb., 256/2022 Sb. a 413/2022 Sb., a dále pak nařízeními vlády č. 131/2023 Sb., č. 338/2023 Sb. a č. 349/2024 Sb. Nejprve tedy došlo k úpravě pravděpodobného výdělku o 8,2 % (32 796+2 689) na 35 485 Kč a dále o 5,2 % (35 485+1 845) na 37 330 Kč za období prosinec 2022. Od ledna 2023 do května 2023 pak byl upraven o 5,1 % (37 330+1 903) na 39 233 Kč, od června 2023 do prosince 2023 o 2,3 % + 400 Kč (39 233+902+400) na 40 535 Kč. Od ledna 2024 do prosince 2024 byl pak upraven o částku 360 Kč na 40 895 Kč a od ledna 2025 do září 2025 o 0,6 % + 260 Kč (40 895+245+260) na 41 400 Kč. Celkem tedy žalobcův pravděpodobný výdělek mělo činit 1 360 218 Kč. Ve skutečnosti však jeho výdělek činil pouze 692 051 Kč (výdělek 330 419 Kč + inv. důchod 368 999 Kč - odpočet 7 367 Kč). Rozdíl tak činil 668 167 Kč, přičemž od pojišťovny obdržel žalobce částku 320 423 Kč. Rozdíl, který by měl být žalobci vyplacen tak činí 347 744 Kč.

53. Vzhledem k tomu, že žalobci se tak podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě co se týče části nároku ve výši 347 744 Kč představujícím doplatek náhrady ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, vyhověl soud ve výroku I. tohoto rozsudku jeho žalobě v daném rozsahu s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, a to včetně nároku na zaplacení úroků z prodlení, které žalobce požaduje řádně dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., neboť žalovaná je v prodlení s plněním svého peněžitého dluhu. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

54. Ve zbytku pak dle soudu nárok žalobce není důvodný, a proto byl ve výroku II. tohoto rozsudku zamítnut i spolu s příslušným příslušenstvím, a to jednak v části doplatku náhrady ve výši 9 628 Kč a jednak nároku na náhradu znalečného ve výši 9 050 Kč. Soud žalobci nepřiznal nárok na úhradu nákladů na vyhotovení znaleckého posudku ve výši 9 050 Kč, neboť jeho vyhotovení pro podání této žaloby nebylo nezbytné. Dle ust. § 142 odst. 6 zákoníku práce na žádost zaměstnance předloží zaměstnavatel doklady, na jejichž základě mzdu nebo plat vypočetl. Z uvedeného ustanovení, a i z jeho systematického zařazení, je nepochybné, že se vztahuje na mzdové podklady jako takové, nikoliv na další pracovní pomůcky zaměstnavatele. Nepřihlížeje k tomu, že náhrada za ztrátu na výdělku není mzdovým nárokem a žádné ustanovení zákoníku práce nestanoví zaměstnavateli povinnost, aby poškozeného zaměstnance seznamoval s jednotlivými variantami výpočtu průměrného výdělku, se kterými na základě skutkových podkladů ve mzdových listech pracuje. Poškozený zaměstnanec má vždy možnost obrátit se žalobou přímo na soud, pokud s výší poskytovaného odškodnění nesouhlasí. Možnost podání žaloby není nijak podmíněna (nezávisí na) výpočtem průměrného výdělku zaměstnavatelem. Žalobce k dispozici své mzdové podklady měl, a tak mu nic nebránilo, aby svůj vlastní názor na výpočet a výši průměrného výdělku vyjádřil v žalobě přímo, přičemž na soudu je, aby otázku průměrného (pravděpodobného) výdělku, jako otázku skutkovou a právní, posoudil sám.

55. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal úspěšnějšímu žalobci nárok na náhradu nákladů řízení v částce 132 164,27 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle ust. § 6 a 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a.t.“), ve výši 9 780 Kč za každý z 10 úkonů právní služby (1. převzetí a příprava zastoupení, 2. předžalobní upomínka, 3. žaloba, 4. vyjádření žalobce ze dne 5. 2. 2026, 5. účast na jednání soudu dne 10. 4. 2026, 6. písemné vyjádření žalobce ze dne 5. 5. 2026, 7. nahlížení do spisu dne 25. 5. 2026, 8. vyjádření žalobce ze dne 2. 6. 2026, 9. účast na jednání soudu dne 5. 6. 2026, 10. závěrečné vyjádření v písemné podobě ze dne 18. 6. 2026), tj. ve výši 97 800 Kč, dále pak paušální náhrada výdajů stanovená dle ust. § 13 odst. 4 vyhlášky v částce 450 Kč za každý z těchto 10 úkonů právní služby, tj. celkem 4 500 Kč. Hotové výdaje pak představuje cestovné zástupce žalobce k procesnímu soudu, tj. z Prahy do Tábora a zpět, kdy při jízdě dne 10. 4. 2026, 25. 5. 2026 a dne 5. 6. 2026 bylo ujeto vždy celkem 180 km, když soud vycházel z toho, že k jízdě bylo použito vozidlo registrační značky SPZ průměrnou spotřebou nafty dle TP 5,13 l/100 km. Za cestu dne 10. 4. 2026, kdy cena NM dle vyhlášky č. 573/2025 je 34,10 Kč a náhrada za používání silničního motorového vozidla dle § 157 odst. 4/b zák. č. 262/2006 Sb. 5,90 Kč/km, činí náhrada částku 1 376,88 Kč. Stejná náhrada náleží i za jízdu dne 25. 5. 2026, tj. 1 376,88 Kč. Pokud jde o jízdu dne 5. 6. 2026 soud vychází z toho, že cena NM činila dle vyhlášky 573/2005 Sb. ve znění vyhlášky 78/2026 Sb. částku 44,50 Kč/l a při náhradě za používání silničního motorového vozidla dle § 157 odst. 4/b zákona č. 262/2006 Sb. 5,90 Kč/km činí pak náhrada za tuto jízdu částku 1 472,91 Kč. Pokud jde o náhradu za ztrátu času dle § 15 odst. 2 vyhlášky soud přiznal zástupci žalobce pouze náhradu za 18 započatých půlhodin, když přihlédl k jeho tvrzení ve vyúčtování ze dne 7. 7. 2026 o ztrátě času ze 3 hodiny u každé jízdy, ve výši 150 Kč za každou započatou půlhodinu, což ovšem činí 18 započatých půlhodin celkem, tj. 2 700 Kč. Zástupce je plátcem DPH, tj. součástí náhrady je i DP 21 % z částky 109 226,67 Kč ve výši 22 937,60 Kč. Platební místo bylo určeno dle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.

56. Upomínku ze dne 23. 10. 2025 nelze považovat za úkon právní služby dle ust. § 11 a.t., kdy za předžalobní výzvu lze náhradu požadovat pouze jednou, a to podle jejího obsahu dle § 11 odst. 1 písm. d) nebo § 11 odst. 2 písm. h) a.t., tj. za tento úkon soud náhradu nepřiznal.

57. Vzhledem k zákonnému osvobození žalobce od placení soudních poplatků ve smyslu ust. § 11 odst. 2 písm. e) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, přešla poplatková povinnost na žalovanou dle ust. § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích. Výše poplatku vyplývá z položky 1 odst. 1 písm. b) přílohy k zákonu o soudních poplatcích – Sazebníku poplatků a je vypočtená z přisouzené částky 347 744 Kč, tj. ve výši 17 388 Kč.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích prostřednictvím Okresního soudu v Táboře.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci. Žalovaná je povinna zaplatit částku dle výroku IV. rozsudku bankovním převodem na účet u České národní banky, č. ú. 3703-729301/0710, v. s. 0611016925, anebo v pokladně zdejšího soudu. Nezaplatí-li žalovaná dle pravomocného rozhodnutí uvedenou částku do 30 dnů od její splatnosti, bude její zaplacení vymáháno celním úřadem.