OSTC 5 C 102/2025-29

Okresní soud v Tachově rozhodl samosoudkyní Mgr. Olgou Reiserovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ pro 20 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky 20 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 20 000 Kč od datum do zaplacení ve výši 12% ročně, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů tohoto řízení.

Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení 20 000 Kč s úrokem z prodlení od datum z titulu bezdůvodného obohacení. Tvrdil, že původní věřitel právnická osoba (dříve Anonymizováno poskytl žalovanému dne datum prostřednictvím platebního převodu dvě částky 15 000 Kč a 5 000 Kč na účet žalovaného č. č. účtu, identifikované variabilním symbolem rovné rodnému číslu žalovaného. Pohledávka měla být následně postoupena smlouvami ze dne datum (Anonymizováno právnická osoba.) a datum (Anonymizováno právnická osoba. → Jméno žalobkyně.) na žalobce; tyto smlouvy byly k návrhu připojeny. Žalobce navrhl k důkazu mj. výpisy z účtu původního věřitele či potvrzení o provedení plateb od platební brány právnická osoba, a požádal soud o dotaz na právnická osoba., zda byly deklarované platby na účet žalovaného provedeny a zda měl žalovaný k účtu dispoziční oprávnění.

Soud rozhodl bez nařízení jednání podle § 115a o. s. ř., neboť věc bylo možno rozhodnout na základě listinných důkazů a procesní postup byl účastníkům oznámen.

Soud provedl zejména listinný důkaz – výpis z bankovního účtu žalovaného u právnická osoba. Ve vztahu k rozhodným transakcím bylo zjištěno, že v září 2023 byly na účet žalovaného skutečně připsány částky 5 000 Kč a 15 000 Kč, odesílatelem však byla společnost právnická osoba, nikoliv původní věřitel či žalobce. Žalobce nepředložil důkaz, který by prokázal, že právnická osoba plnila z majetkové sféry původního věřitele (právnická osoba) či „na jeho účet“ anebo že by došlo k postoupení (cessi) nároku na vydání bezdůvodného obohacení právě osobě, na jejíž úkor bylo plněno. Předložené smlouvy o postoupení samy o sobě neprokazují, kdo byl nositelem uplatňovaného nároku a zda obohacení vzniklo na úkor právního předchůdce žalobce.

Aktivní věcná legitimace je dána tehdy, vyplýváli z hmotného práva, že právě žalobce je nositelem uplatňovaného práva. Nejde o podmínku řízení, nýbrž o posouzení věci samé; její nedostatek vede k zamítnutí žaloby. Tento závěr je ustálen v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek NS sp. zn. 24 Cdo 311/2020, jenž výslovně uvádí, že nedostatek aktivní nebo pasivní věcné legitimace je důvodem pro zamítnutí žaloby).

V poměrech bezdůvodného obohacení platí, že právo na jeho vydání svědčí tomu, na jehož úkor se obohacený obohatil, typicky tomu, kdo plnil (zejména jdeli o plnění z neplatného právního jednání). Dlouhodobě judikováno, že k vydání obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy jsou věcně (aktivně) legitimováni pouze účastníci této smlouvy, resp. ten, kdo plnil (§ 457 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2013; závěr je přenositelný i v obecné rovině na podstatu institutu obohacení). Viz rozsudek NS sp. zn. 33 Odo 351/2004 a navazující usnesení NS sp. zn. 33 Odo 306/2005 (Profipravo shrnuje: „Pouze účastníci neplatné smlouvy jsou věcně legitimováni k podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení …“).

Je na žalobci, aby unesl důkazní břemeno ohledně skutečností, z nichž aktivní legitimaci dovozuje (tedy že obohacení vzniklo na úkor něj samého anebo na úkor jeho právního předchůdce a že nárok byl na něj platně převeden). Neprokáželi tyto rozhodné okolnosti, nese procesní neúspěch. Srov. např. usnesení NS sp. zn. 26 Cdo 541/2011, kde dovolací soud potvrdil zamítnutí žaloby, neprokáželi žalobce svou aktivní legitimaci, jelikož neunesl důkazní břemeno k rozhodným skutečnostem svého oprávnění.

V daném řízení žalobce neprokázal, že poskytnuté částky (15 000 Kč a 5 000 Kč) byly plněny na úkor jeho právního předchůdce (právnická osoba); naopak provedený důkaz (výpis z účtu žalovaného) prokázal, že plnila třetí osoba – právnická osoba Žalobce nenabídl a nepředložil důkaz, který by spolehlivě prokázal, že právnická osoba jednala jako platební zprostředkovatel z majetkové sféry původního věřitele (tj. že šlo ekonomicky o plnění původního věřitele), anebo že by nárok osoby, která skutečně plnila, byl platně postoupen až na žalobce. Za této situace není postaveno najisto, na čí úkor obohacení vzniklo; žalobce tudíž neunesl důkazní břemeno k prokázání své aktivní legitimace. S přihlédnutím k výše citované judikatuře (viz zejména 24 Cdo 311/2020 a 26 Cdo 541/2011) je proto žaloba nedůvodná a musela být zamítnuta.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal nárok na náhradu nákladů tohoto řízení. Žalobkyně byla v řízení zcela neúspěšná, žalované žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků nárok na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu v Tachově. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.