OSTP 20 C 148/2024-69

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně, IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ fakticky bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_005⟫ pro zaplacení 15 366 Kč s příslušenstvím a 4 906 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částka s úrokem z prodlení v sazbě 15 % ročně z částek: částka od datum do zaplacení, částka od datum do zaplacení, částka od datum do zaplacení, částka od datum do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částek částka s úrokem z prodlení v sazbě 15 % ročně z této částky od datum do zaplacení a částka s úrokem z prodlení v sazbě 15 % ročně z této částky od datum do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na plné náhradě nákladů řízení částka, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 9. 2. 2024 domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni plnění z titulu úhrady zákonného příspěvku nepojištěných za nepojištěné období od 25. 7. 2022 do 25. 9. 2022 (63 dní) a 26. 9. 2022 do 17. 1. 2023 (114 dní), resp. od 12. 12. 2022 do 12. 2. 2023 (63 dní), když žalovaný jako vlastník či provozovatel (dle údajů v registru silničních vozidel) osobního automobilu se zdvihovým objemem motoru mezi 1 850 do 2 500 cm3 s registrační značkou Anonymizováno resp. mezi 1 350 do 1 850 cm3 s registrační značkou Anonymizováno neuzavřel v rozhodném období pojištění odpovědnosti z provozu uvedeného vozidla (4 095 Kč; 7 410 Kč; resp. 2 961 Kč) s úrokem z prodlení do zaplacení, a poplatku spojeného s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek (3x 300 Kč).

2. V řízení sp. zn. 24 C 103/2024 uplatnila dne 29. 2. 2024 analogický nárok ke shodnému vozidlu Anonymizováno za období 13. 2. 2023 do 21. 5. 2023 (98) dní v rozsahu 4 606 Kč a úroku z prodlení do zaplacení. Soud tato řízení spojil usnesením ze dne 12. 7. 2024 (č. l. 33) ke společnému projednání a rozhodnutí.

3. Soud k projednání věci nenařizoval jednání, v předchozí věci tak učinil z důvodu obsahu odvolání žalobkyně (např. ve sp. zn. 20 C 166/2023), která konkrétně uplatňovala následující: „Dle názoru žalobkyně je však takovýto postup i ve vztahu k nařízení Ministerstva financí na místě, pakliže dle názoru soudu prvního stupně je zařazení některých vozidel do některých příslušných skupin dle této vyhlášky nevhodné a z pohledu ústavně garantovaného práva na ochranu majetku žalovaného uvedené představuje nepřiměřený a nerozumný zásah moci výkonné. Jak však vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, soud prvního stupně o tomto postupu ani neuvažoval, a to ani za situace, kdy napadený rozsudek vydal bez předchozího nařízení jednání a odňal tak žalobkyni možnost postup dle § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. soudu navrhnout.“ Jakkoliv je odkazováno na oprávnění soudu, spojené s předpisem zákonné síly (nikoliv podzákonné, jak je relevantní v projednávaných věcech), soud nemá žádný důvod odpírat žalobkyni její práva, naopak dlouhodobě usiloval, aby se právní zástupkyně začala věnovat těmto řízením úsilím, hodným postavení advokáta, když soud se pravidelně potýká s odpověďmi, které nekorespondují s obsahem procesních výzev. Dle očekávání soudu však ani takové jednání nepřineslo nová zjištění či procesní postup, stejně tak nevedlo k osobní účasti právní zástupkyně a návrh ve smyslu § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. logicky nebyl uplatněn, ani návrh s tím srovnatelný. Právní zástupce při takovém jednání od námitek po připomenutí právní úpravy soudem logicky upustil. Žalobkyni proto v budoucnu nemůže překvapit, pokud soud další jednání v analogických řízeních pro zjevnou neúčelnost nenařizuje. Žalobkyně bude mít možnost nechat posoudit soulad vyhlášky Ministerstva financí č. 205/1999 Sb. s právním řádem České republiky postupem dle § 64 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, teprve v situaci, kdy by zdejší odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a žalobkyně v takové věci podala ústavní stížnost. Současně však ve svých odvoláních nevyjadřuje, že by jí předmětná právní úprava nevyhovovala, pravděpodobně se tak jedná o ryze samoúčelnou právní argumentaci, nikoliv o vyjádření autentického postoje klienta, který ani na žádné podněty, vzešlé ze současné a nedávné soudní praxe, nereagoval.

4. Žalovaný zůstal v řízení pasivní, k návrhu se nevyjádřil, soudu se podařilo vypátrat jeho skutečný pobyt a na takové adrese se mu podařilo doručit do vlastních rukou (jinak by soud musel obesílat adresu trvalého bydliště). Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalovaného adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou (k čemuž v řízení došlo, nezakládá to však soudu žádnou povinnost pro další případy doručování). Žalovaný by tedy měl zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi „skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelným pro úřední korespondenci – zejména v tomto případě, kdy mu každý rok pravděpodobně přibudou obdobná řízení, s nárokem následně znásobeným o náklady zastoupení a exekuce, bez ohledu na to, zda vozidlo stále existuje a je provozuschopné. Žádnou horní hranici či obdobné omezení pro takový nárok zákonodárce nestanovil, byť žalobkyně sama jej dle povědomí soudu má. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Nejspolehlivějším řešením je však bezplatná datová schránka.

5. Soud posoudil předložené listinné důkazy a tvrzení žalobkyně a dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Ve vedoucí věci platí, že žalovaný jako vlastník a provozovatel osobního automobilu se zdvihovým objemem motoru 1 896 cm3, maximálním výkonem 74 kW a maximální hmotností 1 695 kg s registrační značkou 7U8 3493 jak výše neuzavřel v tvrzené době povinné smluvní pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem tohoto vozidla. Vlastnické právo žalovaného nebylo sporováno. Výzvou ze dne 18. 11. 2022 a 2. 3. 2023 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě částky 4 395 Kč, resp. 7 410 Kč. Žalovaný na výzvy žalobkyně nereagoval, a proto jej žalobkyně o zaplacení upomněla upomínkami ze dne 22. 2. 2023, 24. 3. 2023, 7. 6. 2023, doručovanými rovněž na platnou adresu trvalého pobytu žalovaného. Dále byla dne 19. 6. 2023 a 3. 7. 2023 zasílána upomínka od inkasní agentury Tarakan, a. s., kterou žalobkyně ze soudu neznámého důvodu považuje za účelnou, přestože jde pouze o třetí či čtvrtou výzvu v řadě, zasílanou (dle obsahu všech dosavadních řízení senátu 20C) na shodnou adresu, kam následně míří i předžalobní výzva od advokáta. Přitom tyto upomínky ani nesplňují všechny zákonné náležitosti výzvy (§ 4 odst. 7 tehdy platného zákona č. 168/1999 Sb.), nemohou tedy v případě obeslání správné adresy ani přivodit následek včasného uplatnění nároku v prekluzivní lhůtě. Je však věcí žalobkyně, jak případně marní částky 300 Kč, na které má nárok i bez zasílání této upomínky. Dne 15. 8. 2023 a 29. 8. 2023 zástupce žalobkyně odeslal žalovanému předžalobní upomínku ve smyslu § 142a o. s. ř. z téhož dne na shodnou adresu. Dále ve vedoucí věci platí, že žalovaný jako vlastník a provozovatel osobního automobilu se zdvihovým objemem motoru 1 598 cm3, maximálním výkonem 74 kW a maximální hmotností 1 590 kg s registrační značkou 8U3 5882 jak výše neuzavřel v tvrzené době povinné smluvní pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem tohoto vozidla. Vlastnické právo žalovaného nebylo sporováno a vyplývá ze sdělení Magistrátu města Teplice č. l. 28 ze dne 18. 6. 2024. Výzvou ze dne 11. 4. 2023 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě částky 3 261 Kč. Žalovaný na výzvu žalobkyně nereagoval, a proto jej žalobkyně o zaplacení upomněla upomínkami ze dne 19. 7. 2023 a 18. 8. 2023, doručovanými rovněž na platnou adresu trvalého pobytu žalovaného. Dále byla dne 19. 9. 2023 zasílána upomínka od inkasní agentury Tarakan, a. s. Dne 14. 11. 2023 zástupce žalobkyně odeslal žalovanému předžalobní upomínku ve smyslu § 142a o. s. ř. z téhož dne na shodnou adresu.

6. Ve spojené věci s původní sp. zn. 24 C 103/2024 platí, že žalovaný jako vlastník a provozovatel shodného osobního automobilu s registrační značkou 8U3 5882 neuzavřel v tvrzené době povinné smluvní pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem tohoto vozidla. Výzvou ze dne 8U3 5882 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě částky 4 606 Kč. Žalovaný na výzvu žalobkyně nereagoval, a proto jej žalobkyně o zaplacení upomněla upomínkami ze dne 1. 11. 2023, doručovanými tentokráte rovněž na jinou adresu Husova 594 v Duchcově. Dále byla dne 27. 11. 2023 a 10. 1. 2024 zasílána upomínka od inkasní agentury Tarakan, a. s., k níž by bylo možno konstatovat totéž co v pátém odstavci. Každá byla odeslána na jednu z adres jak výše. Dne 26. 1. 2024 zástupce žalobkyně odeslal žalovanému předžalobní upomínku ve smyslu § 142a o. s. ř. z téhož dne na shodnou adresu – Anonymizováno

7. Z jiných řízení této žalobkyně vyplynulo, že žalobkyně adresy mnohdy získá např. přepisem z historické kupní smlouvy či historické pojistné smlouvy, současně však u dalšího vozidla žalované může i nadále evidovat odlišnou adresu. V jiné věci se zdá, že naopak přiřadila jinou adresu od jiného vozidla (případně může jít chybu, která se žalovaným ani nemusí souviset, neboť jde o ručně zadávané údaje). Ve věci sp. zn. 20 C 82/2024, 21 C 206/2024 a 20 C 85/2024 soud dokonce zjistil, že dvě odlišné adresy je žalobkyně schopna vést u shodného vozidla shodného vlastníka, přestože jde o nároky z bezprostředně následujících krátkých časových úseků a vymáhané částečně souběžně. Ve sp. zn. 17 C 6/2023 zdejšího soudu totiž výzvu ke shodnému vozidlu a za období 20. 11. 2020 až 31. 3. 2021 zasílala dne 3. 3. 2022 na správnou adresu a upomínku pak zasílala dne 8. 6. 2022, tedy až poté, co již v souběžné věci používala adresu zkomolenou. Tak jako v této věci, kde ke shodnému vozidlu užívala dvě různé adresy, alespoň však ne souběžně. Je zřejmé, že informační systém žalobkyně vykazuje zcela fatální nedostatek a adresní data jednotlivých nároků neporovnává/neaktualizuje. Fatální je většinou bohužel pro občany, pro žalobkyni jen v případě obezřetnosti soudu. V této věci však tato dualita adres k zamítnutí nároku ze spojené věci nevedla, nikoliv však zásluhou žalobkyně. Z úřední činnosti totiž vyplynulo, že žalovaný takovou adresu skutečně užívá (č. l. 54) a převzal na ní do vlastních rukou.

8. Zjištěný skutkový stav soud ohledně vozidla s registrační značkou Anonymizováno posoudil po právní stránce podle ustanovení (zejména § 1 odst. 2, § 4 a § 15) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, a vyhlášky č. 205/1999 Sb., a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, a proto jí vyhověl a žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni plnění dle I. výroku shora. Příležitost prokázat, že žalovaný vozidlo již nevlastnil, či v rozhodné době bylo fakticky zničeno (o čemž poplatníky ve výzvách povinně poučuje žalobkyně), žalovaný bez zjevného důvodu procesně promeškal. Protože je žalovaný v prodlení s plněním peněžitého dluhu, má žalobkyně vedle práva na zaplacení pohledávky podle § 1970 občanského zákoníku nárok na zaplacení úroku z prodlení a použitá sazba odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Dále má nárok na úhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2x 300 Kč. Důvod ke krácení příslušné sazby dle zdvihové kubatury motoru soud v případě tohoto vozidla neshledal, neboť rozpor v parametru zdvihového objemu a rizika zvýšených škod vůči ostatním účastníkům silničního provozu zde nedosahuje takové zjevné intenzity, aby se soud odchyloval od platné vyhlášky.

9. Pokud se týká druhého vozidla, právní posouzení soud zvolil odlišné. Ohledně vozidla s registrační značkou Anonymizováno soud shledal, že uplatnění denní sazby 65 Kč na případ Fabia kombi 1.9TDI žalovaného (dle § 2 odst. 1 písm. h) vyhlášky Ministerstva financí č. 205/1999 Sb.) by bylo v rozporu s ústavně garantovaným právem na ochranu majetku. Soud prvního stupně nemůže více zdůraznit, že si je dobře vědom skutečnosti, že to byl žalovaný, kdo vyměření příspěvku zavinil porušením svých povinností. Stejně tak soudu prvního stupně není důvodné vyčítat jakékoliv zpochybňování institutu příspěvku do garančního fondu, upraveného na úrovni zákona, ani zpochybňování platnosti dlouhodobě existující vyhlášky Ministerstva financí č. 205/1999 Sb. (jak je soudu prvního stupně vytýkáno), ale toliko uvalení sazby na vozidlo žalovaného, které shledává v této sazbě u tohoto konkrétního vozidla za nesmyslně diskriminační. Ostatně v této věci spolu kontrastují obě vozidla více než výmluvně, neboť obě patří do shodné výkonnostní, velikostní i váhové kategorie, liší se však právě v důsledku zdvihového objemu motorizací denní sazbou.

10. Příslušný podzákonný předpis byl přijat na základě zákonného zmocnění v § 4 odst. 5 zákona č. 168/1999 Sb., který stanoví, že výši denní sazby příspěvku, druhy vozidel pro účely denní sazby příspěvku a výši nákladů Kanceláře spojených s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek podle odstavce 4 stanoví Ministerstvo financí vyhláškou. Soud shledal, že příslušná vyhláška stanovuje jako kritérium pro odlišení různých sazeb u osobních automobilů toliko zdvihový objem motoru, vozidlo Fabia žalovaného tak formálně spadá do kategorie písm. h) 1 850 cm3 až 2 500 cm3. Již z výše sazby a porovnání s tržní nabídkou povinného ručení (bez bonusů a malusů v průměru nejvýše cca 20 Kč denně, spíše ale násobně méně - notorieta) je zřejmé, že výše příspěvku substituuje jednak obvyklé pojistné a jednak v sobě (logicky) zahrnuje i sankční prvek, neboť je nezřídka násobně vyšší. Proti tomu nelze ničeho namítat, neboť hrazení škod z garančního fondu s sebou nepochybně přináší transakční náklady a ztrátovost, danou neuhrazením všech uplatněných příspěvků. Z garančního fondu jsou následně hrazeny škody, způsobené vozidly bez pojištění, přičemž po škůdcích je zpravidla vymáhána toliko část poskytnutého plnění (třetina, nejvýše však 300 000 Kč dle § 24 odst. 2 tamtéž).

11. V českém právním řádu jde však o poměrně nezvyklý institut a současně jde o poměrně vysokou sankci (násobky běžného komerčního pojistného) a nelze již proto připustit, aby již tak neobvykle vysoká sankce dopadala na osoby v různé výši na základě ryze diskriminačního kritéria. Soud prvního stupně přirozeně nemá ambici nahrazovat hierarchii poplatků vlastními propočty, uchyluje se proto pouze k redukci z extrémních sazeb (65 Kč, případně 93 Kč) na sazbu nejblíže nižší - aby nespravedlnost zmírnil do doby, než zákonodárce přijme nápravu. Neschopnost soudu předložit „lepší“ sazebník jistě nemůže být validním argumentem pro nečinnost, zvláště v době, kdy celospolečenská neschopnost rozpoznat a stíhat lichevní praktiky (tj. navyšování pohledávek o plnění nad 60 % jistiny ročně za současného ignorování neschopnosti spotřebitele takové úvěry splácet, obvykle poskytnuté v sérii několika či od několika věřitelů navzdory bezproblémovému přístupu k úvěrovým registrům) doslova drtí nízkopříjmovou populaci a nenávratně poškozuje demokratické instituce země. Sankcionování osob v této oblasti na základě nesmyslného diferenciačního kritéria představuje obdobnou nespravedlnost právní úpravy, jakou by bylo určování výše sankce ve správním trestání či v trestním řízení např. vzhledem k rase, náboženskému vyznání nebo hmotnosti pachatele, metrážní velikosti jím užívaného bytu apod. Každé z těchto příkladmo vyjmenovaných kritérií postrádá vztah k běžným parametrům českého právního řádu, podle nichž je určována výše sankce vzhledem k povaze a zavinění skutku, osobě pachatele, způsobeného následku či ohrožené hodnoty. Níže pak soud uvádí, proč zdvihový objem motoru nesouvisí s výší škody na majetku třetích osob a nelze jej proto obhájit jako kritérium pro určování výše sankčního příspěvku – když rozdíl mezi denní sazbou 47 Kč a 65 Kč v případě vozidla žalovaného činí 6 570 Kč ročně. Ačkoliv se nejedná o likvidační sumu, soud ani takovou částku nepovažuje za plnění zanedbatelné a nehodné pozornosti soudů, nota bene jedná-li se v důsledku aktuální kombinace právních a společenských faktorů o nejčastější typ řízení ve sporné občanskoprávní agendě.

12. Soud shledal, že aplikace kritéria zdvihového objemu spalovacího motoru je nevhodná a z pohledu ústavně garantovaného práva na ochranu majetku žalovaného (do něhož je excesivní částka k zaplacení nepochybně významným zásahem) představuje nepřiměřený a nerozumný zásah moci výkonné – který se s ohledem na objem projednávaných nároků této žalobkyně nepochybně týká desítek tisíc občanů. Žalobkyně však nezohledňuje enormní sociální aspekty své činnosti a nezajímá se dokonce ani o údaj o trvalém pobytu v registru obyvatel, ačkoliv jí dříve platný zákon zřídil právo přístupu (a současný toto nevyužívané právo odebral, čímž založil legislativně závadný stav, kdy žalobkyně nemá zákonný přístup k údaji o případné doručovací adrese ze základního registru, který se do registru vozidel nepřenáší) a především uplatňuje nároky četnými souběžnými žalobami i tam, kde nároky vymáhá souběžně. Jen u zdejšího soudu se jedná o několik tisíc řízení ročně. Žalobkyni přirozeně tento stav (koncepce vyhlášky) vyhovuje a v důsledku nespojování nároků nelze v drtivé většině řízení uplatnit dovolání (§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.), neboť plnění nedosáhnou výše 50 000 Kč a nejedná se o spotřebitelský vztah. V odvoláních proti rozhodnutí soudu prvního stupně žalobkyně uvádí, že soud prvního stupně se nikdy neobrátil na Ústavní soud. Soud konstatuje, že k tomu u podzákonného předpisu není oprávněn (§ 64 odst. 3 a contrario zákona č. 182/1993 Sb.) a právní zástupkyně to ostatně sama při jednání dne 30. 11. 2023 ve věci sp. zn. 20 C 165/2023 připustila.

13. Z odst. 2 tamtéž systematickým a teleologickým výkladem totiž vyplývá, že úmyslem tvůrce předpisu bylo reflektovat spíše maximální dosažitelný výkon vozidla, nežli jednotlivý konstrukční detail spalovacího motoru. Z nedůslednosti se tvůrce předpisu usvědčuje sledováním parametru maximálního výkonu u vozidel s hybridním pohonem, doplněným do předpisu později s nástupem nových prvků pohonu vozidel, aniž by náležitě upravil předchozí metodiku. Není přitom vůbec zřejmé, proč by u vozidel na pohon s výlučně vnitřním spalováním nemělo kritérium výkonu hrát stejnou roli, jakou hraje u vozidel s hybridním pohonem (tj. kombinace spalovacího motoru s elektropohonem). Porovnáním těchto sazeb je přitom zřejmé, že je zde výrazný nepoměr, když právě velká část vozidel, které formálně spadají do kategorie nad 1 850 cm3 (a tedy 65 Kč/den), nedosahuje výkonu ani 80 kW, který spadá do kategorie nižší (47 Kč/den). To je právě případ předmětného vozidla Fabia. Ani kritérium výkonu není parametrem, který by bylo možno považovat za optimální a dostatečný, je však nejdostupnějším provizorním kritériem, které má soud prvního stupně k dispozici a u kterého lze předpokládat, že je zohledňováno pojišťovnami při výpočtu komerčního pojistného - což u zdvihového objemu neplatí (viz dále).

14. Je jistě legitimní otázkou, zda určitá korelace mezi výší komerčního pojistného („povinného ručení“) a zdvihovým objemem motoru, která je soudu historicky známa, je projevem skutečných statistických dat, velkým počtem ojetých (až historických) vozidel, kde zdvihový objem ještě historicky skutečně může s ostatními významnými parametry vozidel korelovat, či je naopak nechtěným, sebeposilujícím důsledkem předmětné právní úpravy. Pokud soud v minulosti zjistil, že kritérium zdvihového objemu se u jinak prakticky shodných vozidel a shodných ostatních parametrů skutečně odlišuje, šlo o rozdíl řádově nižší, než zakládá odkazovaná vyhláška, a není zřejmé, zda taková cenová diference vychází z reálných pojistných událostí, či zda je právě důsledkem této vyhlášky. Autopark v rámci České republiky je nepochybně ze značné části tvořen staršími vozidly, kde vztah zdvihového objemu s parametry hmotnosti/výkonu/spotřeby/nejvyšší dosažitelné rychlosti/normovaného zrychlení aj. významně koreloval. Jedná se však jen o menší část vozidel, jejichž éra skončila v devadesátých letech s počátkem masivního dovozu zahraničních vozidel s pokročilým řízením, vstřikováním, sáním a turbodmychadly. Předmětné vozidlo takovým vozidlem nepochybně není a jedná se o vozidlo, jehož doménou je extrémně nízká spotřeba paliva za cenu absence dynamiky v jakémkoliv smyslu.

15. V současnosti je kritérium zdvihového objemu spalovacího motoru jako korelátoru výkonu zcela zjevně neobhajitelné, dynamiku provozu určují vozidla moderní a ta se také více účastní dopravních nehod. Dle veřejně dostupných statistických dat ze zdrojů Policie ČR (https://nehody.cdv.cz/statistics.php) lze ověřit, že dopravních nehod se násobně více účastní vozidla mladší pěti let, nežli vozidla starší. Garanční fond je koncipován právě jako fond, shromažďující prostředky pro budoucí vzniklé škodní situace, které s předmětným vozidlem přímo nijak nesouvisí, nanejvýš statisticky. Pokud se má výše příspěvku odvíjet od výše škody, kterou nepojištěné vozidlo potenciálně může způsobit, nelze ignorovat zjevně nepřípadnou systematiku. Pokud způsobí dopravní nehodu vozidlo příslušné obsahové třídy, ale o několik set kilogramů těžší a výkonnostně podstatně silnější, než vozidlo zde projednávané, jedná se zjevně o mísení neslučitelných kategorií vozidel pod jednu sankční sazbu příspěvku. Umělé slučování takových vozidel s vozidly jako je vozidlo žalovaného může statistiku skutečně vychýlit a založit korelaci zdvihového objemu a výše způsobené škody - nikoliv však ospravedlnit archaickou kategorizaci. Soudobá vozidla s takto vysokým zdvihovým objemem zpravidla představují zcela odlišnou kategorii vozidel – jak co do výkonu, hmotnosti, tak i co do ceny – již s ohledem na ekologickou daňovou politiku. S vozidlem Fabia 1.9 TDI 74kW žalovaného zcela jistě nelze z hlediska výše (ostatním účastníkům silničního provozu) způsobované škody poměřovat vozidla vyšší střední třídy s maximálními výkony motorů nad 110 kW.

16. Výše uvedené samozřejmě není pouhou spekulací soudce soudu prvního stupně. Pokud se zdejší soud v minulosti dotazoval Generali Česká pojišťovna, a. s., zda je zdvihový objem motorizací vozidel sledován při vyhodnocování pojistných událostí a zda má vliv na určování pojistného při pojišťování ve smyslu zákona č. 168/1999 Sb. (soud v dotazu výslovně vyloučil vztah k havarijnímu pojištění vozidla samotného pojištěnce), zprávou ze dne 9. 5. 2023 (ve sp. zn. 20 C 327/2022) bylo sděleno, že zdvihový objem sám o sobě „není sazbovacím parametrem při výpočtu pojistného“. Soud tak ověřil, že kritérium zdvihového objemu skutečně není používáno ani v praxi pojišťovny s (mírně řečeno) značným podílem na trhu, kterou nepochybně nelze podezírat z toho, že by z pojistně matematického hlediska nedokázala identifikovat statisticky významný parametr, korelující s výší škod, způsobovaných ostatním účastníkům silničního provozu. U komerčního pojistného je přitom přímý vztah mezi parametry pojištěného vozidla a očekávanou (průměrnou) výší škody, způsobené jiným účastníkům silničního provozu. Plnění garančního fondu, kde je takový vztah statisticky prakticky vymizelý (z fondu budou s největší pravděpodobností hrazeny škody způsobené někým jiným někomu jinému), tak nemůže žádným dalším plausibilním argumentem odůvodnit sazbování příspěvku zdvihovým objemem spalovacího motoru, než definicí kruhem – odkazem na taxaci vyhláškou č. 205/1999 Sb.

17. Zdvihový objem spalovacího motoru s výkonem spolehlivě nekoreluje, zejména pokud není nijak odlišen typ motoru podle paliva ani způsobu plnění válců (tzn. atmosférické plnění s různou volumetrickou účinností sání vs. motory s nuceným přeplňováním turbodmychadly či kompresory). Soud neshledává důvodným, aby byl více sankcionován např. relativně objemný, přesto nízkovýkonný úsporný motor u vozidla žalovaného, které svou hmotností i délkou zjevně nevybočuje z kategorie vozidel nižší střední třídy, než přeplňované nízkoobjemové motorizace do 1,0 litru - s výkony mnohdy podstatně vyššími, a to navíc ve vozidlech s výrazně většími rozměry, prázdnými hmotnostmi i maximálními dosažitelnými rychlostmi. Obdobně nelogickým a diskriminačním postupem zákonodárce by bylo, pokud by např. systém poplatků a mýtného za použití dálnic a rychlostních komunikací nejrůznějšími vozidly (od osobních po těžké nákladní) nebyl závislý na délce platnosti kupónu, ujetých kilometrech a hmotnostní třídě vozidla (které mají logický vztah k míře opotřebovávání vozovky a zatížení sítě pozemních komunikací provozem), ale např. na počtu sedadel (bez ohledu na jejich využití), nejvyšší dosažitelné (avšak zpravidla na veřejných komunikacích zakázané) rychlosti či právě na zdvihovém objemu motoru. Nelogicky koncipovaná právní úprava vede k nerovné ekonomické zátěži občanů i podnikatelských subjektů, k diskriminaci technických řešení a k deformaci technologického vývoje i trhu s automobily, a tím mnohdy k nechtěným, právně perverzním účinkům. Ostatně tlak na snižování zdvihového objemu motorů a jeho pofidérní vztah k reálné spotřebě vozidel je široce diskutované téma, a je proto otázkou, zda předmětná vyhláška není právě skrytým projevem cílené diskriminace vozidel s relativně vysokým zdvihovým objemem - s cílem jejich vytěsnění z vozového parku ekonomickým tlakem. Takový záměr by však v kontextu problematiky zajištění příjmu garančního fondu soud nemohl považovat za legitimní postup tvůrce předpisu podzákonné síly a takový účinek na majetkovou sféru žalovaného by neměl nastat.

18. Tvůrce předpisu zjevně selhal, pokud měl stanovit pomocné kritérium, které by korespondovalo s výší pojistných rizik, která pojišťovny stanovují na základě mnoha dalších kritérií, zejména pak stáří vozidla, hmotnosti vozidla, výkonu vozidla (nemluvě o kritériích, navázaných přímo na osobu pojištěnce/provozovatele/řidiče či na oblast provozování či roční nájezd vozidla) apod. Zatímco v pojišťovnictví se uplatňují nákladné a sofistikované pojistně-matematické postupy, které tvoří náplň vysokoškolských studijních programů, tvůrce předmětné vyhlášky si práci až ostudně zjednodušil. Předmětná vyhláška sankcionuje některé typy automobilů, které pro dosažení optimálních provozních výsledků (včetně emisních norem) volí parametry většího objemu spalovacího prostoru válce bez nuceného přeplňování a nelze popřít, že některé automobilky s motory o objemu okolo 0,5 litru na válec dosahují nejnižších reálných spotřeb v provozu (resp. tepelné účinnosti). Některé z nich, především pak ryze atmosféricky plněné motory s typicky vyšším zdvihovým objemem, přitom svým charakterem vyhovují spíše defenzivně řídícím vlastníkům/provozovatelům vozidel a v reálném provozu dosahují vysoké ekonomičnosti. Takové motory jsou i pravidelně spojovány s mild-hybridní technologií, která nedosahuje parametrů pro zařazení do sazeb dle výkonu dle odst. 2 vyhlášky. Předmětná vyhláška postupuje přesně opačně. Je-li smyslem zákonné úpravy institutu povinného ručení, resp. garančního fondu pro vozidla nepojištěná garantovat úhradu případné škody, vzniklé viníkem dopravní nehody ostatním účastníkům silničního provozu či třetím osobám, pak takové riziko nepochybně narůstá (na straně viníka) spíše s kritérii, jako je hmotnost či maximální výkon vozidla, které mohou ovlivnit převažující způsob jízdy vozidlem a jeho setrvačný moment v okamžiku střetu, nežli jednotlivý konstrukční detail motoru, působící v tomto kontextu smysluplně nanejvýše do masového nástupu přeplňovaných nízkoobjemových motorů, kdy pouhý zdvihový objem motoru přestal s výkonnostní třídou korelovat. Z garančního fondu (resp. z pojištění ve smyslu zákona č. 168/1999 Sb.) přitom nejsou hrazeny škody na škodícím vozidle, ale škody způsobené jiným vozidlům/objektům, s nimiž se škodící vozidlo v provozu střetne.

19. Vozidlo žalovaného přitom svým výkonem představuje spíše nižší průměr, odpovídající mnohem lépe kategorii vozidel se zdvihovým objemem motoru do 1 850 cm3, z pohledu současné produkce vozidel spíše ještě nižšímu. Důsledné uplatnění parametru maximálního výkonu by bylo nepochybně akceptovatelnějším kompromisem relativně jednoduchého normativního pravidla na diferenciaci vozidel a sazeb – byť by se i v jeho případě jednalo o kritérium zjednodušující a ne zcela vhodné, zejména (opět) kvůli absenci rozlišování vozidel s přeplňováním od atmosféricky plněných, která maximálního výkonu dosahují až v oblasti nejvyššího spektra otáček a tedy jej prakticky nikdo v provozu nevyužívá (z důvodu hluku, spotřeby paliv a opotřebení). O zdvihovém objemu motoru však nelze říci ani toto a stejně tak mohl tvůrce předpisu arbitrárně zvolit jiný konstrukční detail spalovacího motoru (např. počet válců, kompresní poměr, volumetrickou účinnost plnění, maximální točivý moment, normovanou spotřebu paliva aj.) a dopustil by se stejného pochybení. Takové konstrukční parametry jsou závislé na odlišném přístupu k řešení spalovacího motoru (třebas ve shodné hmotnostní a výkonnostní třídě) a jejich vztah k pojistným rizikům je krajně nepravděpodobným (případně se může jednat o falešnou korelaci). Soud proto jako pomocné, náhradní kritérium, volí výkonnostní a hmotnostní třídu vozidla, jako nejbližší dostupné kritérium, které netrpí tak zjevnou neadekvátností k míře způsobení škod ostatním účastníkům silničního provozu, jako zdvihový objem spalovacího motoru. Ostatně ani směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2009/103/ES ze dne 16. 9. 2009 takové konkrétní kritérium (zdvihový objem válců) členským státům nepředepisuje, stejně tak jej nepředepisuje ani zákon č. 168/1999 Sb., dle jehož § 15 odst. 12 má naopak žalobkyně přístup k mnoha dalším parametrům nepojištěných vozidel, včetně výkonu a stáří vozidla apod. (od určitého roku dokonce uchovává kopie technických průkazů vozidel). Pokud bylo úmyslem tvůrce podzákonného předpisu maximálně zjednodušit sazebník na několik kategorií silničních motorových vozidel a v rámci stejné kategorie uplatnit jen jedno další odlišovací kritérium, soudu se tedy jeví zvolené řešení jako dílem svévolné, odporující smyslu zákonného zmocnění a v konečném důsledku neproporcionálně porušující jiné významné právo žalovaného – právo na majetek. Zásahem do tohoto práva soud prvního stupně samozřejmě nemá na mysli automobil žalovaného, ale zásah do jeho majetku nepřiměřeně vysokou, resp. diskriminující sankcí.

20. Má-li proto soud posoudit, zda je přijaté opatření rozumným řešením konfliktu mezi právem žalovaného na ochranu majetku a zájmem České kanceláře pojistitelů na dostatečném naplnění Garančního fondu, dospěl soud k závěru, že nikoliv. Soud tedy úvahou ve smyslu § 136 o. s. ř. zvolil odlišné zařazení vozidla žalovaného a to do kategorie písm. g) se sazbou 47 Kč za den, které více odpovídá obvyklé velikosti, hmotnosti a výkonu daného vozidla a motorizace. V případě žalovaného se jedná o vozidlo nižší střední třídy, jehož hmotnost se od vozidel takové velikostní třídy neodlišuje, dieselový motor je naopak motorizací, koncipovanou jako palivově úsporný pohon nízké výkonnostní třídy a soud nezná žádnou logickou spojitost mezi jeho zdvihovým objemem a rizikem škod či zvýšených škod, které takové vozidlo v rámci silničního provozu (statisticky) způsobuje – po statistické eliminaci vyšší četnosti vozidel domácí automobilky na domácích silnicích. Uvedené zařazení nelze považovat za otázku řešitelnou v daný okamžik odborným či znaleckým posudkem konkrétní specializace, neboť závisí na kvalifikované úvaze de lege ferenda tvůrce předpisu, do níž se promítne více kritérií z oblasti pojišťovnictví, motorismu, ekonomie apod., proto ji soud pro účel tohoto řízení považuje za zjistitelnou jen s nepoměrnými obtížemi (případný návrh na zpracování znaleckého posudku musí vzejít z iniciativy účastníka řízení). Dále má nárok na úhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 4x 300 Kč, jakkoliv v tomto případě je oddělené uplatňování nároků souběžně (nejen žalobkyní, ale i údajně třetí osobou – Tarakanem, a. s., a posléze taktéž právní zástupkyní žalobkyně) skutečně hraniční (a soud jej zohlednil ve výši nákladů řízení). Pokusy soudu prvního stupně o jakoukoliv korekci v jednání žalobkyně a její právní zástupkyně však ve všech případech narážejí na absolutní nezájem všech, ačkoliv jen v roce 2023 napadlo v senátu 20C zdejšího soudu 158 věcí žalobkyně.

21. Žalovaný je v prodlení s plněním peněžité pohledávky, proto mu s odkazem na § 1970 občanského zákoníku svědčí povinnost hradit i úrok z prodlení, když počátek prodlení odpovídá splatnosti dle výzev a sazba odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

22. V rozsahu násobku rozdílu těchto sazeb s příslušnou částí úroku z prodlení proto soud žalobu II. výrokem zamítnul.

23. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně sice nebyla ve sporu plně úspěšná, ale výše nepřiznaného plnění závisela na úvaze soudu, proto jí soud i tak přiznal veškeré náhrady účelně vynaložených nákladů řízení.

24. Soud se v tomto případě však nejprve zajímal o skutečnost, zda žalobkyně tyto náklady vynaložila ve dvou souběžných řízeních účelně, když je zahájila ve dnech9. 2. 2024 a 29. 2. 2024, ačkoliv splatnost nároku ve spojené věci nastala již v srpnu 2023 a opětovné vymáhání skrze Tarakan, a. s., bylo zcela zjevně mechanické a neúčelné. V jiných obdobných věcech, kde soud řízení spojoval, zaznamenává i uplatňování nároků písemnostmi ve shodný den, včetně upomínání advokátem, z čehož je patrný nezájem o racionalizaci a takové postupy působí spíše jako záměr kumulovat paušální náhrady 300 Kč, resp. u advokátní kanceláře uměle navyšovat náklady řízení. Pokud tedy oba žalobní návrhy podala v průběhu jediného měsíce, ačkoliv o souběhu nároků věděla žalobkyně nejpozději od srpna 2023, je zřejmé, že postupovala bez ohledu na existenci kumulace nároků a tedy dodatečné náklady řízení vznikaly neúčelně. Soud proto náklady přiznává tak, jako by žalobkyně podala jediný návrh.

25. Celková výše těchto nákladů pak sestává ze tří mimosmluvních odměn dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po 300 Kč a tří paušálních částek náhrad hotových výdajů á 100 Kč ve smyslu § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s převzetím a přípravou věci, se zasláním kvalifikované předžalobní výzvy a s podáním žalobního návrhu. Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto všech částek. Dále je součástí náhrady hodnota zaplaceného soudního poplatku ve výši 811 Kč, když žalobkyně sice uhradila 800 Kč a 400 Kč, avšak při podání společného návrhu by hradila toliko 811 Kč. Náhrada nákladů řízení je však dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek.

26. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta první o. s. ř., neboť pro jinou, než základní (třídenní) lhůtu k plnění, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sám žalovaný zůstal pasivní a neposkytl tedy soudu žádné argumenty, proč by měl být zájem žalovaného upřednostněn na úkor žalobce tím, že by soud poskytl lhůtu k plnění delší. Ostatně žalovaný je zřejmě předlužen a oddalování splatnosti by tak pouze poškozovalo zájmy žalobkyně a jejího právního zástupce ve vztahu k pořadí pohledávek ostatních věřitelů žalovaného.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do patnácti dnů ode dne doručení a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Teplicích. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně ve stanovených lhůtách k plnění, může oprávněný navrhnout soudní výkon rozhodnutí nebo provedení exekuce.