OSTP 27 C 396/2023-45

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Marcelem Klimšou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně se sídlem Adresa žalobkyně zastoupené advokátem Jméno advokáta se sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 34 714,09 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 21 452,66 Kč s 15 % úrokem z prodlení ročně z částky 21 452,66 Kč od 25. 8. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do 44 397,90 Kč, 15 % úroku ze zápůjčky ročně z částky 25 450,21 Kč od 24. 11. 2022 do zaplacení a 15 % úroku z prodlení ročně z částky 9 263,88 Kč od 26. 8. 2023 do zaplacení se žaloba zamítá.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 25. 8. 2023 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 34 714,09 Kč s příslušenstvím s tím, že uvedená částka představuje dluh, který vznikl žalované v důsledku porušování povinností vyplývajících jí ze Smlouvy o zápůjčce č. hodnota uzavřené dne 3. 9. 2020 mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně (právnická osoba), když žalovaná řádně nesplácela poskytnutou zápůjčku.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Soud ve věci nařídil jednání, ke kterému se řádně předvolané účastnice řízení nedostavily. Soud proto v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

4. Po provedeném dokazování soud učinil tento závěr o skutkovém stavu. Mezi právnická osoba a žalovanou byla dne 3. 9. 2020 uzavřena smlouva o zápůjčce, v níž se právnická osoba zavázala poskytnout žalované v hotovosti 26 000 Kč a žalovaná se zavázala právnická osoba vrátit zapůjčené peníze a zaplatit sjednané navýšení ve výši 29 722 Kč ve 24 pravidelných měsíčních splátkách po 2 322 Kč a poslední týdenní splátce ve výši 2 316 Kč s tím, že první splátka je splatná 7. dne od data uzavření smlouvy. Žalovaná potvrdila, že při podpisu smlouvy převzala celou zápůjčku v hotovosti. Před uzavřením smlouvy byly žalované poskytnuty standardní informace o spotřebitelském úvěru, což žalovaná potvrdila svým podpisem, žalovaná měla sdělit právnická osoba údaje o své osobě, o svém příjmu a výdajích a byla ověřena její totožnost. Žalovaná splatila právnická osoba pouze částku 2 322 Kč. Žalobkyně odpustila žalované částku ve výši 2 225,34 Kč. Pohledávka právnická osoba za žalovanou byla i s příslušenstvím postoupena žalobkyni.

5. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

6. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

7. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

9. Při hodnocení aktivity právní předchůdkyně žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalované, je třeba respektovat závěr Nejvyššího soudu učiněný v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele (popřípadě osob na něm závislých) do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 86 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Proto věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení spotřebitele o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje o příjmech, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně existuje i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud.

10. Pokud jde o charakter neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené po nedostatečném posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitelem, je třeba - i s ohledem na shora uvedené -dovodit, že k neplatnosti takové smlouvy soud přihlédne i bez návrhu, neboť porušením svých povinností zakotvených v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru by věřitel nezasáhl pouze do zájmů spotřebitele, nýbrž by zjevně narušil veřejný pořádek, když uvedené ustanovení chrání také celou společnost (viz výše). Soud však zastává názor, že uvedené neznamená, že by byl povinen z úřední povinnosti zkoumat všechny skutečnosti, které by mohly mít za následek absolutní neplatnost právního úkonu. Soud sice musí zohlednit absolutní neplatnost, nikoli však vyhledávat důvody, které ji způsobují. Soud tedy k absolutní neplatnosti právního úkonu přihlíží z úřední povinnosti, avšak jen tehdy, jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Není-li konkrétní důvod absolutní neplatnosti v řízení tvrzen a ani jinak nevyjde najevo, není důvod, aby soud po takové okolnosti z vlastní iniciativy pátral a nahrazoval tak ve sporném řízení zákonem předpokládanou aktivitu účastníků řízení (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 752/99 nebo ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4582/2014).

11. V projednávaném případě žalobkyně v žalobě tvrdila (i když pouze zcela obecně), že splnila svou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitelský úvěr. Zákaznická karta obsahuje kusé, neověřené a minimálně zčásti zcela od reality odtržené informace neumožňující řádné posouzení úvěruschopnosti žalované. Částka 22 000 Kč, uvedená v žádosti o spotřebitelský úvěr, jako další příjem domácnosti žalované nebyla nijak žalobkyní přezkoumána, přestože čistý měsíční příjem žalované činil pouze 10 000 Kč měsíčně! Veškeré výdaje žalované měly činit jen 3 000 Kč měsíčně, přestože je zcela vyloučeno, aby tomu tak v roce 2020 skutečně bylo. Nadto žalovaná splácela jiné dluhy ve splátkách po 6 690 Kč měsíčně.

12. Soud byl při jednání připraven poskytnout žalobkyni poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. k označení důkazů potřebných k prokázání tvrzení, že informace o rodinných, majetkových, pracovních a jiných poměrech, které žalovaná měla poskytnout právní předchůdkyni žalobkyně, právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala proti dokladům vyžádaným od žalované, což však žalobkyně zmařila svou nepřítomností při jednání.

13. Soud tedy dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně neprovedla kontrolu úvěruschopnosti žalované v souladu s požadavkem náležité péče ve smyslu ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je předmětná smlouva o zápůjčce neplatná, a na jejím základě tedy nemohly vzniknout nároky uplatněné žalobkyní v tomto řízení.

14. Shora uvedený závěr o skutkovém stavu však podle názoru soudu umožňuje právní posouzení podle § 2991 a násl. občanského zákoníku (Bezdůvodné obohacení), po němž soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná ohledně 21 452,66 Kč a požadovaného úroku z prodlení z této částky ve výši odpovídající úroku z prodlení stanovenému nařízením vlády (§ 1970 občanského zákoníku). Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované bez právního důvodu 26 000 Kč a žalovaná jí z uvedené částky vrátila pouze 2 322 Kč a částku 2 225,34 Kč žalobkyně žalované odpustila (v řízení ji nepožadovala, jak uvedla v opravě původního žalobního tvrzení, že tato částka byla zaplacena).

15. Proto soud výrokem I. rozsudku uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 21 457,34 Kč s 15 % úrokem z prodlení ročně z částky 21 457,34 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení.

16. Další uplatněné nároky však (s ohledem na výše uvedený závěr) nejsou důvodné, a proto byla žaloba ve zbývající části výrokem II. rozsudku zamítnuta.

17. Výrokem III. rozsudku soud rozhodl o nákladech řízení dle § 142 odst. 2 o. s. ř., když obě účastnice byly ve věci částečně úspěšné. Ve věci úspěšnější žalované však v řízení žádné náklady nevznikly, a proto soud rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Proti rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Teplicích.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí řádně a včas, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí či nařízení exekuce.