OSTP 27 C 422/2024-57

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Marcelem Klimšou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně se sídlem Adresa žalobkyně zastoupené advokátem Jméno advokáta se sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 41 182,94 Kč s příslušenstvím

I. V části týkající se zaplacení 3 314,26 Kč se řízení zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 14 500 Kč s 12,75 % úrokem z prodlení ročně od 26. 9. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. V části týkající se zaplacení 26 205,40 Kč, 8 % úroku ze zápůjčky ročně z částky 17 255,49 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, 14,75 % úroku z prodlení ročně z částky 3 512,34 Kč od 23. 4. 2024 do 25. 9. 2024 a 2 % úroku z prodlení ročně z částky 14 500 Kč od 26. 9. 2024 do zaplacení se žaloba zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 5. 10. 2024 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 41 182,94 Kč s příslušenstvím s tím, že uvedená částka představuje dluh, který vznikl žalovanému v důsledku porušování povinností vyplývajících mu ze Smlouvy o úvěru č. hodnota uzavřené dne 1. 12. 2022 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně (právnická osoba.), když žalovaný řádně nesplácel poskytnutý úvěr.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Podáním došlým soudu dne 20. 1. 2025 vzala žalobkyně žalobu zpět v části týkající se zaplacení 3 314,26 Kč, sestávající z části smluvní pokuty ve výši 1 388,92 Kč, části kapitalizovaného úroku ze zápůjčky ve výši 642,44 Kč a části kapitalizovaného úroku z prodlení 1 285,90 Kč.

4. Výrokem I. rozsudku proto soud v souladu s ustanoveními § 96 odst. 1, 2 a 4 o. s. ř. zastavil řízení v rozsahu zpětvzetí žaloby, které učinila žalobkyně dříve, než začalo jednání.

5. Soud ve věci nařídil jednání, ale žalovaný se z účasti na něm omluvil. Soud proto v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

6. Po provedeném dokazování soud učinil tento závěr o skutkovém stavu. Mezi právnická osoba. a žalovaným byla dne 1. 12. 2022 uzavřena Smlouva o úvěru č. hodnota, v níž se právnická osoba. zavázala poskytnout žalovanému v hotovosti 20 000 Kč a žalovaný se zavázal právnická osoba. vrátit poskytnutý úvěr a zaplatit sjednané poplatky a úrok ve výši 17 184 Kč ve 14 pravidelných měsíčních splátkách po 2 656 Kč s tím, že první splátka je splatná do jednoho měsíce od uzavření smlouvy. Byla sjednána smluvní pokuta pro případ porušení povinnosti žalovaného zaplatit jakoukoli splátku dle smlouvy řádně a včas ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Žalovaný potvrdil, že při podpisu smlouvy převzal celou částku v hotovosti. Žalovaný splatil právnická osoba. dne 2. 12. 2022 částku 2 700 Kč, dne 16. 2. 2023 částku 1 000 Kč, dne 16. 3. 2023 částku 800 Kč a dne 18. 4. 2023 částku 1 000 Kč. Pohledávka právnická osoba. za žalovaným ve výši 44 519,66 Kč (včetně příslušenství) byla postoupena žalobkyni. Žalobkyně vyzvala dne 11. 9. 2024 žalovaného k úhradě dlužné částky.

7. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

8. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

9. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

11. Při hodnocení aktivity právní předchůdkyně žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalované, je třeba respektovat závěr Nejvyššího soudu učiněný v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele (popřípadě osob na něm závislých) do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 86 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Proto věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení spotřebitele o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje o příjmech, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně existuje i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud.

12. Pokud jde o charakter neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené po nedostatečném posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitelem, je třeba - i s ohledem na shora uvedené - dovodit, že k neplatnosti takové smlouvy soud přihlédne i bez návrhu, neboť porušením svých povinností zakotvených v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru by věřitel nezasáhl pouze do zájmů spotřebitele, nýbrž by zjevně narušil veřejný pořádek, když uvedené ustanovení chrání také celou společnost (viz výše). Soud však zastává názor, že uvedené neznamená, že by byl povinen z úřední povinnosti zkoumat všechny skutečnosti, které by mohly mít za následek absolutní neplatnost právního úkonu. Soud sice musí zohlednit absolutní neplatnost, nikoli však vyhledávat důvody, které ji způsobují. Soud tedy k absolutní neplatnosti právního úkonu přihlíží z úřední povinnosti, avšak jen tehdy, jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Není-li konkrétní důvod absolutní neplatnosti v řízení tvrzen a ani jinak nevyjde najevo, není důvod, aby soud po takové okolnosti z vlastní iniciativy pátral a nahrazoval tak ve sporném řízení zákonem předpokládanou aktivitu účastníků řízení (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 752/99 nebo ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4582/2014).

13. Soud vyzval žalobkyni, aby zcela konkrétně uvedla, jakým způsobem právní předchůdkyně prověřovala úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru, a aby takto doplněné tvrzení doložila. Žalobkyně v doplnění žaloby ze dne 17. 1. 2025 uvedla, že její právní předchůdkyně se žalovaného dotazovala na jeho rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, kdy poskytnuté informace ověřila doklady uvedenými v části „Doložení příjmu Žadatele“ – stvrzenkami a oznámením o důchodu. Žalovaný v Žádosti o úvěr uvedl, že je v invalidním důchodu a že výše jeho měsíčních příjmů činí 13 197 Kč, výše výdajů činila 5 250 Kč, přičemž uvedl, že je svobodný, bydlí u sestry a nemá vyživovací povinnost vůči jiným osobám. Samotná Žádost o úvěr však obsahuje pouze kusé, vzájemně rozporné, neověřené či dokonce lživé informace (např. celkové měsíční výdaje žalovaného měly v roce 2022 činit 5 250 Kč!) neumožňující řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného.

14. V průběhu jednání se (po provedení dokazování) ukázalo, že žalobkyně neoznačila důkazy potřebné k prokázání tvrzení týkajících se posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Soud proto žalobkyni poučil podle § 118a odst. 3 o. s. ř. a vyzval ji k označení dalších důkazů potřebných k prokázání tvrzení žalobkyně o řádném zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím zápůjčky. Žalobkyně po tomto poučení žádné další důkazy neoznačila.

15. Soud tedy dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně neprovedla kontrolu úvěruschopnosti žalovaného v souladu s požadavkem náležité péče ve smyslu ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je předmětná smlouva o zápůjčce neplatná, a na jejím základě tedy nemohly vzniknout nároky uplatněné žalobkyní v tomto řízení.

16. Shora uvedený závěr o skutkovém stavu však podle názoru soudu umožňuje právní posouzení podle § 2991 a následujících občanského zákoníku (Bezdůvodné obohacení), po němž soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná ohledně 14 500 Kč a požadovaného úroku z prodlení z této částky ve výši odpovídající úroku z prodlení stanovenému nařízením vlády (§ 1970 občanského zákoníku). Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému bez právního důvodu 20 000 Kč a žalovaný jí z uvedené částky vrátil pouze 5 500 Kč.

17. Proto soud výrokem II. rozsudku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 14 500 Kč s 12,75 % úrokem z prodlení ročně od 26. 9. 2024 do zaplacení.

18. Lhůtu ke splnění uložené povinnosti soud stanovil podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř.

19. Další uplatněné nároky (či jejich části) a příslušenství (navýšení 26 205,40 Kč, 8 % úrok ze zápůjčky z částky 17 255,49 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 3 512,34 Kč od 23. 4. 2024 do 25. 9. 2024 do zaplacení) však (s ohledem na výše uvedený závěr) nejsou důvodné, a proto byla žaloba ve zbývající části výrokem III. rozsudku zamítnuta.

20. Soud rovněž zamítl žalobu co do 2 % úroku z prodlení ročně z částky 14 500 Kč od 26. 9. 2024 do zaplacení, k čemuž odkazuje na správnou výši zákonného úroku z prodlení pro 2. pololetí roku 2024, činící 12,75 % ročně.

21. O nákladech řízení soud rozhodl výrokem IV. rozsudku dle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 146 odst. 2 o. s. ř., neboť oba účastníci měli ve věci částečný úspěch a částečné zastavení řízení zavinila žalobkyně. Protože žalovaný byl ve věci úspěšnější, měl by právo na náhradu části svých nákladů řízení. Žalovanému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Proti rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Teplicích.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí řádně a včas, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí či nařízení exekuce.