OSTP 20 C 56/2026-57

Okresní soud v Teplicích rozhodl soudcem Janem Sýkorou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem tamtéž ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o 14 496 Kč s příslušenstvím,

I. Řízení se zastavuje v rozsahu 4 496 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 12,75 % ročně z částky 4 200,11 Kč od 19. 9. 2024 do zaplacení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 163 Kč, a to v měsíčních splátkách po nejméně 764 Kč, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci.

III. Co do částky 837 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 12,75 % ročně z částky 10 000 Kč od 19. 9. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.

IV. Žalovaný není povinen platit žalobkyni poměrnou náhradu nákladů řízení.

1. majetek a majetková práva dlužníka,

2. svoboda rozhodování dlužníka v ekonomických aktivitách,

3. zájem na hospodářské stabilitě společnosti a zachování hranic spravedlnosti a slušnosti v občanskoprávních vztazích.

Lichva je naprosto unikátní v tom, že negativně zasahuje dotčeného jednotlivce i společnost, v níž je uskutečňována a jako roušku pro svoji existenci přitom používá prostředků vymezených zákonem a zdánlivě dovolených. Není-li včas přesně pojmenována, vymezena a postižena, zneužívá lichvář státní mocenské mechanismy k prosazení vlastních ekonomických zájmů na úkor svých obětí (čili kompromituje celý společenský systém, protože používá k legalizaci jím páchaného bezpráví jeho legislativní nedokonalosti a sociálního nevědomí). Mělo by proto být jak v zájmu jednotlivců, tak v zájmu celé společnosti, aby byla lichva pranýřována, mimo jiné, i na poli trestního práva prostřednictvím trestních předpisů.“ (adresa, Anonymizováno, Anonymizováno: trestný čin a společenský jev, adresa, Anonymizováno.

4. I přes zjevný rozpor nároku s dobrými mravy (a historii těchto nároků dle předchozích řízení) soud platební rozkaz bohužel vydal, avšak zřejmě pouze proto, že vycházel z tvrzení advokáta o údajném splnění zákonné povinnosti ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a současně přehlédl zjevné lichevní parametry úvěru (excesivní poplatek, který konstituuje přiznanou RPSN 2 394 %/9 059 %). Soudu se naštěstí nepodařilo platební rozkaz doručit a následně jej sám zrušil. právnická osoba úplnost je třeba konstatovat, že soud nevydává rozsudky pro uznání ve věcech této žalobkyně ze shodného důvodu, jako nevydává (resp. zásadně by vydávat neměl) platební rozkazy. V této věci byl bohužel vydán vyšší soudní úřednicí, která rozhoduje ve vlastní gesci, senát 20C by tak neučinil. K absolutní neplatnosti lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, přihlédne soud i bez návrhu (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. spisová značka). Z formulace platebních povinností v žalobním petitu přirozeně sám o sobě rozpor s hmotným právem nevyplývá. Dostatečně však vyplývá z předchozích řízení (§ 121 o. s. ř.) a z důkazů. Takový nedostatek právního jednání soud nemůže zhojit formalistickým (restriktivním) způsobem výkladu § 153a odst. 2 či § 153b ve spojení s § 99 odst. 2 věta první o. s. ř., který by tím redukoval na pouhou formální správnost formulace povinnosti ve smyslu vykonatelnosti rozhodnutí, pokud by automaticky dle vyjádření žalovaného či absence vyjádření po příslušném poučení vydal rozsudek pro uznání/zmeškání (či schválil účastníky navržený smír) a již se nezabýval dokazováním. V těchto úvahách již naštěstí není zdejší soud prvního stupně osamocen, lze odkázat například i na rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu (samozřejmě ale i na rozhodnutí Nejvyššího či Ústavního soudu a Evropský soudní dvůr) pod sp. zn. spisová značka ze dne 4. 1. 2022, který k odvolání věřitele potvrdil správnost neschválení smíru soudem prvního stupně, který shledal, že platnost závazku utrpěla nesplněním povinnosti ve smyslu § 86 ZoSÚ, současně i porušením dalších omezení (§ 122 odst. 2 a 4 ZoSÚ). Naopak by soud z tohoto důvodu nemohl smír neschválit/rozsudek pro uznání nevydat, pokud by trpěl toliko nedostatkem relativní neplatnosti a dlužník by se tak podpisem smíru/uznáním ochrany z relativní neplatnosti svého právního jednání výslovně vzdal. Ani to však nelze platně učinit, aniž by byl nejprve soudem poučen o důvodech absolutní neplatnosti právního jednání – což v pouhém rozkazním řízení nelze naplnit. Otázky souladu požadovaného úroku s dobrými mravy, s definicí lichvy dle § 1796 o. z., s omezením dle § 122 odst. 4 ZoSÚ, splněním povinnosti věřitele ve smyslu § 86 tamtéž vždy potenciálně představují důvod neplatnosti absolutní. Současně totiž platí, že znalost soudu toho, že ani žaloba na vydání předmětu bezdůvodného obohacení již není v současné éře „průmyslové lichvy“ neproblematická, vychází z četných předchozích řízení, kde se s těmito schématy lichevní exploatace spotřebitelů již soud setkal. Zde z obsahu spisu zcela zjevně vyplývala obava, že předmětem závazkového vztahu byl nárok lichevní (hrubě rozporný s dobrými mravy), neboť jde o nárok vzešlý z jednání banky, dlouhodobě ignorující povinnosti přinejmenším dle § 86 a 122 odst. 4 ZoSÚ, a překoupený Jméno žalobkyně. (obě tyto společnosti soud doslova zaplavují nároky s lichevními parametry) a může tedy i v tomto případě být porušena povinnost dle § 86 ZoSÚ. A to se také provedenými listinnými důkazy opět beze zbytku potvrdilo.

6. Po upozornění soudu, že se advokát opět domáhá lichevní pohledávky, žalobkyně vzala v rozsahu I. výroku shora žalobu částečně zpět. Podle § 96 odst. 1, 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) platí, že žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví.

7. Soud v důsledku zpětvzetí části žaloby I. výrokem tohoto rozhodnutí vyhověl a řízení v požadovaném rozsahu zastavil. Absence výslovného nesouhlasu žalovaného (a vážného důvodu) s tímto postupem nebylo třeba, neboť dosud nedošlo k zahájení jednání čtením žaloby u (dosud ne-)nařízeného jednání (§ 96 odst. 4 tamtéž). Ohledně zbývající části však řízení muselo pokračovat, neboť žalovaný jednak na jistinu částečně plnil, a jednak úrok z prodlení dle výslovného znění § 1970 o. z. není samozřejmostí, ale je explicitně podmíněn souladem s povinnostmi a zákonem, což lichevně jednající věřitelé zásadně nesplňují.

8. V předchozí věci sp. zn. spisová značka obdobně jednajícího původního věřitele byla předložena nabídka uznání dluhu a dohody na splátkovém kalendáři od právnická osoba, dle které měl žalovaný zaplatit násobně více, než činila původní jistina. K tomu doložil další upomínky od téže agentury (6 kusů) se stupňujícími se požadavky. Dále se na vymáhání podílela „Anonymizováno“Anonymizováno která zaslala dvě výzvy. Dále se na vymáhání podílela Anonymizováno IČO) se šesti výzvami, vrcholící informací „oznámení o zahájení inkasního řízení a upozornění na podezření z úmyslného maření povinnosti uhradit dluh“, „domníváme se, že došlo k trestnému činu úvěrového podvodu, kdy jste vědomě uvedl v omyl věřitele na základě výňatku ustanovení zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku“ a „pokud nezaplatíte dlužnou částku v níže uvedené lhůtě, může být proti vaší osobě zahájeno trestní řízení, ve kterém vám hrozí v případě odsouzení odnětí svobody až na dvě léta, zákaz činnosti nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty“. Dále se na vymáhání podílela právnická osoba, dvěma výzvami. Dále se na vymáhání podílela právnická osoba, třemi výzvami. Na vymáhání lichevní pohledávky se dokonce podílel i advokát jméno FO dvěma výzvami, který se v jeden okamžik domáhal pro klienta částky obdobně lichevně navýšené, jako všechny předchozí výzvy. Skutečnost, že spotřebitel ve věci sp. zn. spisová značka přímo na tam projednávanou úvěrovou smlouvu již uhradil 8 015 Kč, by soud bez zkoumání z úřední povinnosti nezjistil a věřitelům se podařilo zmást i samotného spotřebitele, který se domníval, že „poplatek za prodloužení“ není platbou, která by měla snížit výši jeho závazku z „bezdůvodného obohacení“ i přesto, že se sám v rámci procesní obrany výslovně domáhal, aby soud přezkoumal výši úroku a ideálně jej nechal uhradit pouze úvěrovou jistinu. Ve všech obdobně koncipovaných řízeních žalobkyně a tohoto právního zástupce je třeba přezkoumávat, zda se nesnaží spotřebitele a soud zmást některým z používaných lichevních schémat (zde konkrétně navázaným na lichevní úrok v podobě poplatku, lichevní smluvní pokutu v „reverzní“ podobě, excesivního poplatku za odklad splatnosti a nezkoumání úvěruschopnosti).

9. Soud si ale po zkušenostech z předchozích řízení o nárocích věřitelů, zastupovaných touto advokátní kanceláří, a současně s ohledem na již známá lichevní schémata, vyžádal vyjádření původního věřitele. Původní věřitel potvrdil, že žalovaný měl sjednán pouze jeden úvěr, byl však uhrazen poplatek za odklad splatnosti o pouhých 5 dnů ve výši 837 Kč. Soudu je z projednávání nároků této žalobkyně a tohoto původního věřitele v předchozích řízeních již známo (§ 121 o. s. ř.), že tento konkrétní původní věřitel přijaté platby od spotřebitelů nezatajuje (na rozdíl od dalších z produkce této žalobkyně) a nezakrývá pod záminkou odlišného právního posouzení. Dodatečných šetření k lichevnímu schématu tak v této věci nebylo třeba. Sériové poskytování úvěrů (tj. další typické lichevní schéma věřitelů, které uplatňuje tato žalobkyně a tento právní zástupce) soud v případě tohoto původního věřitele zatím nezaznamenal (jak by také mohl, když úvěry nezanáší do NRKI a zřejmě ani SOLUS). V předchozí věci (sp. zn. spisová značka) jej zaznamenal poprvé. Doba mezi poskytnutím úvěrů byla v takovém případě nenulová (soud ji pracovně nazývá „operační přestávka“) a činí 14 dní. V této věci však další úvěr nebyl zaznamenán.

10. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem, k jednáním se nikdy nedostavuje, a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Po žalovaném musel opět pátrat, neboť ani po poučení ve sp. zn. spisová značka svou doručovací adresu neměl vyřešenou a zřejmě právě proto promeškal četná další nalézací řízení – týkající se dalších lichevních úvěrů. Soud však neuspěl, žalovaný nereagoval ani na emailové adrese.

11. Ze zkušenosti senátu 20C ostatně vyplývá, že s cca 5 úvěry od těchto lichevně jednajících věřitelů je pro člověka běžného rozumu extrémně obtížné těmto požadavkům bez profesionální právní pomoci konstruktivně čelit a nejčastěji tak propadají naučené bezmoci a další komunikaci se vyhýbají, tedy i písemnostem soudu. Ostatně i osoby, které svou situaci chtějí řešit oddlužením, poměrně často narazí na insolvenčního správce, který rovněž lichevní pohledávky nepopře a poté se spotřebitel oddlužuje splácením lichvy. Po několika letech neustálé devalvace podoby a společenské škodlivosti lichvy senátu 20C již nezbývá, než vypracovávat doslova naučná odůvodnění rozsudků a snažit se toto paradigma prolamovat. Z odborné literatury stojí za to odcitovat následující stať „V této souvislosti si musíme znovu uvědomit, že úmyslné vyvolávání situací vedoucích k likvidaci slabších účastníků občanskoprávních vztahů prostřednictvím lichvy, zvlášť pokud se ho lichvář dopouští opakovaně a soustavně, je jednáním velmi nebezpečným a dojde-li k jeho obecnému rozšíření, může to skončit až destabilizací celého společenského a právního systému. Z trestněprávního hlediska je totiž objektů zasažených lichvou více:

12. Ignorováním svých práv žalovaný (s největší pravděpodobností) nicméně samozřejmě nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí „zaplatit“ v nákladech následné exekuce). Právě na předpokládané pasivitě dlužníků je přitom založena relativní úspěšnost většiny současných lichevních schémat, která před soudem nebankovní poskytovatelé úvěrů v masivním měřítku rozvíjejí. I když v tomto řízení o výsledku rozhodly skutečnosti, k nimž soud přihlíží z moci úřední (zejména důvody absolutní neplatnosti), realita současné doby ukazuje, že i o tato práva by se měl každý spotřebitel starat aktivně.

13. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům.

14. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l. 26. Nad rámec toho advokát jako obvykle poskytl obsáhlý seznam postoupených pohledávek s osobními údaji desítek nezúčastněných osob.

15. Tvrzení žalobkyně, že lustrovala ISIR, CEE, „CRKI“, NRKI, BRKI a EUCB nebylo ničím prokazováno (a ani v předchozích řízeních prokázáno nebylo). Listina č. l. 23 „Úvěruschopnost klienta k půjčce č. hodnota“ není důkazem, ale toliko subjektivními tvrzeními z interní databáze věřitele. Jednotlivé formulace jsou zřejmě záměrně mlhavé (např. není zřejmý význam „půjčka v pořadí: 1“ ani „limit zadlužení: 75 %“; není zřejmý význam kolonek s neuvedením žádného údaje; není zřejmý původ údajů o příjmech a výdajích spotřebitele). V každém případě je však listina opět jen pokusem o obelhání veřejné moci, neboť obsah NRKI usvědčuje věřitele z lichevního úmyslu, ostatně z ní ani nevyplývá, že by byl takový registr kontrolován (ač to právní zástupkyně tvrdí). Žalovaný údajně měl příjem 27 000 Kč, výdaje jen 4 900 Kč, splátku hypotéky 2 000 Kč, splátku bankovních úvěrů 1 500 Kč a splátku nebankovních úvěrů jen 500 Kč. Náklady bydlení měl údajně nulové. Dle výpisu č. l. 25 zřejmě měl být kontrolován účet č. č. účtu žalovaného, měl vykazovat zůstatek 14 629 Kč, ale i tento výstup je nesrozumitelný, neboť hned další sloupec je nazván „částka v měně účtu“ a vykazuje 1 201,91. Zatajování obsahu výpisu účtu spotřebitele je u těchto lichevně jednajících subjektů pravidlem (a i zde by usvědčilo věřitele z lichevního úmyslu).

16. Shodně (ohledně nepředkládání výstupů lustrací registrů) postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již tím by byl výsledek řízení determinován, neboť takto vysoké příslušenství nelze poskytnout bez extrémní míry opatrnosti. Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Takto soud opatřil aktuální kombinovaný výpis z registru NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB) žalovaného (od společnosti právnická osoba.) č. l. 32 a zjistil, že žalovaný byl tak masivně předlužen, že vypisování všech předchozích závazků, obsažených na 21 stran dlouhém výpise postrádá procesní smysl. Je zjevné, že žalovaný byl obětí (zda srozuměnou či nesrozuměnou soud neví a není jeho úkolem to v tomto řízení zjišťovat, jelikož zjistil absolutní neplatnost závazku z několika časově předcházejících důvodů na straně věřitele) lichevních schémat několika společností (právnická osoba, právnická osoba., a právnická osoba./Anonymizováno právnická osoba., patřící dokonce samotnému právnímu zástupci, aktuálně v likvidaci a pod předběžným opatřením Finančního arbitra), které takto pravidelně operují v jakési „smečce“, zjevně na základě sdílení údajů o spotřebitelích a na nekritickém přístupu k jejich zoufalé finanční situaci, udržované konkurenčními společnostmi. Později žalovaný dostal úvěr od právnická osoba., právnická osoba., a Anonymizováno právnická osoba., které rovněž uplatňují advokáti okolo tituly před jménem jméno FO). Současně před sebou tlačil i dluhy u právnická osoba., o. s., a především právnická osoba. O úvěruschopnosti žalovaného nemohla být ke dni 10. 8. 2024 vůbec řeč, naopak je zjevné, že každý věřitel pokračováním v úvěrovém schématu jednal na základě tísně či neznalosti spotřebitele. Z této úvěrové historie je zřejmé, že v České republice probíhá něco, co senát 20C pojmenovává jako „lichvu v průmyslovém měřítku“. Přesto, že je úvěrový registr NRKI široce zaužívaný, spotřebitelům jsou bez jakýchkoliv zábran poskytovány další a další úvěry s lichevními parametry, aniž by probíhaly desítky trestních stíhání těchto společností. Tyto věřitele nijak neodrazují ryze symbolické sankce od ČNB, pokud výjimečně licenci k poskytování úvěrů ztratí, kapitál je okamžitě použit pod jinou společností (ostatně tituly před jménem jméno FO se na zjevné problémy právnická osoba., připravil již před několika měsíci a totožné úvěry poskytuje pod právnická osoba). Naopak jsou to spotřebitelé, kdož jsou pravidelně stíháni pro úvěrové podvody, aniž by se orgány činné v trestním řízení hlouběji zamýšlely nad možností uvést v omyl poškozeného věřitele, který již dle NRKI musí vědět, že jedná s obětí lichvy, která tak nebude moci splácet ani jeho (další) lichevní úvěr a jen stěží se tak může jednat o jeho uvedení v omyl. Nadto úvěrové modely těchto věřitelů s předlužením svých klientů přímo počítají, jinak by jen stěží úspěšně vymáhali poplatky za odklad splatnosti jistiny ve výši (např.) 40 % měsíčně a podobně. Tento věřitel s tímto registrem ani nespolupracuje, dle své aktuální webové prezentace (dokument „Informační memorandum Registru REPI“) by měla pracovat s obdobným registrem REPI, ale nikdy nepředkládá ani takový dobový výpis. Tato věřitelka ostatně patří k těm, kteří byli ze strany České národní banky za zanedbávání práv na ochranu spotřebitele postiženi, konkrétně za úvěry z roku 2018 jí byla s právní mocí dne 12. 1. 2024 uložena sankce 3 000 000 Kč a senát 20C nezaznamenal, že by se u této věřitelky (či většiny ostatních nebankovních věřitelů) v tomto ohledu v dalších letech cokoliv podstatného změnilo k lepšímu. Tento věřitel používá model výběru poplatků za odklad splatnosti a„reverzní“ smluvní pokuty, která je již součástí „nebonusové“ úrokové sazby při nikoliv řádném splácení a je zcela zjevné, že právě těchto 9 059 % RPSN a excesivní poplatky za odklad splatnosti byly skutečným cílem věřitele.

17. Dle tohoto řízení je zřejmé, že ani výpis NRKI/BRKI nemusí zcela zachycovat rozsah problémů žalovaného. Soud neví, zda nebyly přítomné i další úvěry, tedy od věřitelů, kteří s NRKI ani nespolupracují. Např. lichevní úvěry (v tomto rozsudku vždy přinejmenším ve smyslu občanskoprávním dle § 1796 o. z.) od právnická osoba, právnická osoba, právnická osoba., právnická osoba, právnická osoba. (tomuto nároku žalovaný skutečně čelí – sp. zn. spisová značka), právnická osoba, právnická osoba, Orange právnická osoba., koncernu CFIG a dalších. Dále od společností, které poskytují „podnikatelské úvěry“ (což zahrnuje i společnosti, poskytující úvěry jak spotřebitelům, tak podnikatelům, mnohdy pod legendou jiného úvěrové obchodní značky či jiných webových stránek), jejichž úvěry senát 20C rovněž vždy považuje za absolutně neplatné hned z několika samostatných důvodů a současně je považuje za spotřebitelské závazky, neboť desítky věřitelů v současnosti poskytují živnostníkům tyto úvěry s legendou, že pro spojitost úvěru s podnikáním postačuje, že má zájemce o úvěr IČO a o úvěr se sám přihlásí (což je samozřejmě v přímém rozporu s ustálenou judikaturou vyšších soudů). Tyto všechny úvěry rovněž v NRKI nefigurují, lze se tedy obávat, že jich žalovaný sjednal ještě více, než je soudu v daný okamžik již známo.

18. Ze strany žalovaného nepodepsanou smlouvou (č. l. 13) je prokázáno, že věřitel usiloval o poskytnutí úvěru 10 000 Kč se splatností 30 dnů, při jejímž překročení je účtován vyšší poplatek (4 200 Kč namísto 2 730 Kč), což představuje skrytou (zastřenou, „reverzní“) smluvní pokutu. Podstatou tohoto úvěrování je nejspíše ujednání poplatků za odklad splatnosti v samotném závěru smlouvy, kterou jsou zcela zjevně excesivní (739 Kč za 5 dní, 1 478 Kč za 10 dní, 2 218 Kč za 15 dní, 4 435 Kč za 30 dní aj.) a zcela zjevně by jejich výběr byl důvodem k opětovnému posouzení úvěruschopnosti (ta však není zkoumána ani na počátku). Takto ostatně nebankovní věřitele ve svých sankčních rozhodnutích poučuje i Česká národní banka, avšak s nulovým dopadem na praxi. Obsah (absolutně neplatné) úvěrové smlouvy je již s ohledem na výsledek řízení bezpředmětný, stejně jako informačního letáku č. l 18. Z dodatku č. l. 17 vyplývá prodloužení splatnosti úvěru o 5 dnů za 837 Kč (tedy dokonce ještě více, než deklaruje smlouva, což soud ani v nejmenším nepřekvapuje). Tento původní věřitel je až překvapivě transparentní, neboť další věřitelé z této skupiny lichevně jednajících společností tyto okolnosti před soudy zcela zatajují a spoléhají na pasivitu dlužníků a neochotu soudu prolamovat zásadu projednací i v případě zjištěné lichvy a rozhodování dle § 87 ZoSÚ. Je doložen převod jistiny 10 000 Kč na účet č. č. účtu ze dne 10. 8. 2024 (č. l. 24).

19. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 26 p. v.) vypracování i zaslání (č. l. 27) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. na adresu adresa, kterou soud nezná a není zřejmé, zda nejde o (skutečnou) „písařskou chybu“. Požaduje v ní jednak zaplacení 30 175,04 Kč na nároku samotném a jednak 6 388 Kč na „nákladech právního zastoupení“, což aritmeticky odpovídá mimosmluvní odměně dle advokátního tarifu za dva úkony právní. Takovou výzvu nelze považovat za účelnou prevenci soudního řízení, kde se již žalobkyně samozřejmě neodvažuje požadovat úrok nad rámec prvního měsíce. Požaduje odměnu v mimosmluvní výši, ačkoliv podává formulářové návrhy ve smyslu § 14b advokátního tarifu, dle kterého by mu příslušel pouze zlomek takové částky. V každém případě soud konstatuje, že takové jednání již přesahuje pouhé zastupování klienta, neboť advokát míní z lichevního úvěru sám těžit (přinejmenším navýšením své mimosmluvní odměny) a sám usiluje o dokonání skutku (srov. zejm. „...kdo takovou pohledávku uplatní...“ v § 218 trestního zákoníku). Dále požadavek zřejmě nerespektuje omezení dle § 122 odst. 3 a 4 ZoSÚ, což vzhledem ke své příslušnosti k advokátnímu stavu soud doslova naplňuje morální deziluzí, jednotlivě i v souhrnu. Lze kvitovat pouze to, že tato skupina advokátů upustila od požadování náhrady za třetí úkon právní služby, za což již byl nejméně jeden z nich postižen Českou advokátní komorou. Dříve tyto pohledávky uplatňoval sám tituly před jménem jméno FO, zjevně však přenechal tuto činnost spolupracujícímu advokátovi, aby nebyl krácen za zneužívání práva na zastupování advokátem za pevnou mimosmluvní odměnu - zastupováním sebe sama.

20. Pořizovat výpis CEE bylo nadbytečné, u zdejšího soudu žalovaný čelí exekucím teprve od roku 2025.

21. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tedy zda již nebylo cokoliv uhrazeno) v řízení tížilo žalovaného. Jakoukoliv úhradu nad rámec 837 Kč však vyloučil i původní věřitel. Žalovaný také nic neuplatnil (schopnost spotřebitelů zorientovat se v čerpáních a úhradách po takto rozsáhlé lichevní historii je však krajně nepravděpodobná a vyžadovala by doslova mimořádné organizační schopnosti, neboť každý věřitel a několik inkasních agentur využívají k tíži spotřebitelů různé platební metody a platební dispozice).

22. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZOSÚ“), platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před 28. 5. 2022 zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni 1. 12. 2016 a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od 28. 5. 2022 je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

23. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Předchozí čerpání krátkodobých úvěrů s RPSN v řádech stovek až tisíců procent a nehorázné prakticky upomínání a vymáhání jsou pak rovněž dostatečným důvodem k navození akutní finanční tísně. U tohoto žalovaného to platí více než u kohokoliv jiného. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. O to důležitější jsou takové povinnosti v případě úvěrů s lichevními parametry, které méně dbalí spotřebitelé začnou reflektovat a rozpoznávat až v okamžiku masivního předlužení. Ostatně pokud spotřebitelé pravidelně podepisují takto predátorské úvěrové smlouvy, tím snáze podepíší i formulář s vyplněnými zavádějícími či nepravdivými osobními a majetkovými poměry (zejména, pokud je vyplňuje zprostředkovatel úvěru), nemaje ponětí o významu a závažnosti takového dokumentu (který je často klíčovým důkazem při odsouzení spotřebitele za úvěrový podvod). Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 tedy musí být na věřiteli.

24. V praxi je však zřejmé, že trh nebankovních spotřebitelských úvěrů je založen na navyšování úvěrové sazby s klesající bonitou a rostoucí rizikovostí klienta, což soud v rámci ochrany spotřebitele nemůže a nebude tolerovat, když je současně zřejmé, že pokuty, udělované Českou národní bankou nebankovním úvěrovým společnostem dosahují řádu procent jejich ročního obratu a nadto přicházejí s mnohaletým zpožděním. Ani rekordní sankce 8 000 000 Kč pro právnická osoba, či 7 500 000 Kč pro právnická osoba, nejsou v žádném případě citelné sankce pro subjekty, které během let vygenerovaly vyšší stovky milionů zisku, kterých by nedosáhly, pokud by úvěruschopnost braly vážně (seznam závazků v oddlužení tisíců insolvenčních dlužníků by byl dramaticky kratší a průměrná celková částka k úhradě dramaticky nižší). Tyto povinnosti, zavedené především směrnicí Rady a Evropského parlamentu 2008/48/ES (zejm. články 8 a 26 preambule), mají být důsledně aplikovány tak, aby bylo prostředí spotřebitelských závazků kultivováno. Tomu pak odpovídá úprava práv na ochranu spotřebitele, založená na absolutní neplatnosti ujednání, vzniklých z porušení povinností věřitelem (§ 1812 odst. 2 o. z.), případně k nimž lze přihlížet nanejvýše tehdy, pokud se jejich platnosti spotřebitel výslovně dovolává (§ 1815 o. z.). Taktéž tomu odpovídají ochranná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., způsobující absolutní neplatnost závazku. Taková ochrana spotřebiteli přísluší bez ohledu na jeho procesní aktivitu, neboť soud zde vystupuje nejen z pozice nestranného arbitra v mezích projednací zásady, ale současně jako garant realizace spotřebitelské ochrany, k níž musí nutně přistupovat z úřední povinnosti. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud bohužel plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána. Toto ustanovení má tedy i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. spisová značka). adresa smluvní volnosti pak současně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou lichvy (§ 1796 občanského zákoníku a § 218 trestního zákoníku) a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí tamtéž). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením.

25. V projednávané věci je poskytovaná jistina tak vysoká a její navýšení (zejména to pro případ prodlení) tak absurdně vysoké, že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Nicméně úvěrová situace žalovaného dle NRKI poskytnutí takového úvěru vylučovala absolutně. Pokud byla nebankovnímu věřiteli schválena metodika ze strany České národní banky, nestalo se tak pro poskytování úvěrů, které sama klasifikuje jako lichvu (https://www.cnb.cz/cs/casto-kladene-dotazy/Lichvarske-uroky), na což současná právní praxe zjevně zapomíná. Zkoumání NRKI, BRKI, SOLUS, EUCB, REPI, CEE a ISIR by u takového úvěru mělo být naprosto základním minimem, dále spolu s ověřením skutečných příjmů a výdajů – kterou jsou zde tvrzeny, jsou nevěrohodné a pokud snad měly být jakkoliv ověřovány, důkazy absentují. Věřitel, který takový úvěr poskytuje skrze prostředky elektronické komunikace na dálku doslova „naslepo“, případně k „nabírání“ žádostí využívá zprostředkovatele úvěru, kteří nejsou jeho zaměstnanci a kteří mají sami enormní finanční zájem na poskytnutí každého úvěru, totiž jedná přinejmenším v úmyslu nepřímém ohledně toho, že takový úvěr může být čerpán i osobami, jednajícími v ekonomické tísni či z neznalosti toho, jaké parametry úvěru jsou souladné s právem – čímž ve spojení s lichevním navýšením může naplnit zbývající skutkový znak lichvy dle § 1796 občanského zákoníku, resp. identicky definovaného trestného činu lichvy dle § 218 trestního zákoníku. V této věci sama právní zástupkyně stvrzuje, že k lichvě došlo, neboť tvrdí lustraci NRKI a tento věřitel nepochybně velmi dobře zná svou přímou konkurenci, která s ním sdílí některé aplikované lichevní metody – poplatky za odklad splatnosti, „reverzní“ smluvní pokutu, kterou není třeba uplatňovat samostatným právním jednáním, ale naopak spotřebitel si musí zasloužit její neaplikování (dobrovolným splněním lichevního požadavku).

26. I aktuální výpisy ovšem stačily k usvědčení žalobkyně, že soudu tvrdí nepravdivé skutečnosti (resp. skutečnosti záměrně nesmyslné – „CRKI“), neboť stav těchto databází znemožňoval zodpovědně poskytnout jakýkoliv úvěr. S ohledem na dosud projednaná řízení soud zcela postrádá důvěru v tvrzení, která nejsou prokazována, neboť se ukazuje, že poměry jsou často doslova naaranžovány tak, aby byl úvěr poskytnut, ačkoliv spotřebiteli i zprostředkovateli muselo být zřejmé, že by se tak stát nemělo. U výplatních pásek soud pravidelně shledává, že je předložena ta s mimořádnou odměnou, případně obsahující záznam o exekučních srážkách a tedy ve skutečnosti svědčící v neprospěch věřitele. V případě výpisů z účtu dlužníka jsou pravidelně ignorovány další úvěry, známky herní závislosti, pofidérní charakter příchozích plateb, hospodaření dalších osob skrze takový účet a podobně. Zde zřejmě právě proto byl poskytnut jen jakýsi náhled na údaje ze záhlaví výpisu účtu. Žalobkyně neprokázala vůbec nic z toho, co k plnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr tvrdila. Nedoložila ani EUCB, ani REPI dle vlastní metodiky, natož ono mysteriózní „CRKI“, které advokáti kolem tituly před jménem jméno FO „písařskou chybou“ používají již několik let v četných variantách návrhů a jejich doplnění. Vyplněný dotazník nepředstavuje způsobilý důkaz ani v případě, že je spotřebitelem podepsán (ani takový nebyl předložen).

27. V daném případě tak lze přiznat s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední ZoSÚ po odečtení poplatku za odklad splatnosti nárok pouze na 9 163 Kč. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. To je ostatně i v souladu s rozsudky Krajského soudu v Praze ve sp. zn. spisová značka a spisová značka či Krajského soudu v adresa ve sp. zn. spisová značka. Sama žalobkyně připustila, že bylo plněno jí samotné. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na již nepřeplacený závazek. Žalobkyně mínila platbu 837 Kč nijak nezohledňovat. Takovému stavu nelze procesně nečinně přihlížet a vygenerovat hrubě nespravedlivé rozhodnutí. Proto soud žalobkyni nárok na poskytnutou jistinu o tyto přijatá plnění vždy krátí.

28. Ve zbylé části (úrok z prodlení z jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

29. Soud se tak již nemusel zabývat dalšími důvody neplatnosti závazku „úvěru“, kde by např. shledal nárok v části veškerého příslušenství jistiny pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatným. A to jak poplatek, tak poplatek při nesplácení („reverzní“ smluvní pokuta). Ujednání o poplatku za odklad splatnosti je třeba posuzovat dle svého obsahu. Zjevně se jedná o další navýšení úvěru při neschopnosti spotřebitele splácet, které je skutečným důvodem poskytování takového produktu a dalším ziskem podnikatele. Podle svého obsahu se tak jedná o jiné vyjádření úrokového navýšení. Navýšení samotné pak dle smlouvy odpovídá RPSN 2 394 % při řádném splácení a astronomických 9 059 % při překročení splatnosti (odtud „motivace“ spotřebitelů hradit poplatky za odklad splatnosti, ačkoliv jde prakticky o stejné navýšení). Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012 ve sp. zn. spisová značka se podává, že sjednaný úrok ve výši 65 % je plněním, které je co do povahy a výše v hrubém nepoměru s plněním poskytnutým pachatelem, ale takový nepoměr může podle konkrétních okolností případu zakládat i sjednání nižšího úroku. I bez exkurzu do trestního práva je však takové úrokové navýšení hrubě rozporné s dobrými mravy (§ 588 o. z.), neboť více než trojnásobně převyšuje obvyklou sazbu spotřebitelského úvěru (které nelze zaměňovat s „úvěry na spotřebu“, které jsou spjaty s čerpáním jistiny na pořízení konkrétního zboží), přičemž právě trojnásobné navýšení takové sazby je stropem, rozpoznávaným v judikatuře Nejvyššího soudu pro spotřebitelské úvěry.

30. S odkazem na § 1970 tamtéž by tomu měla odpovídat i snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení, toto ustanovení nicméně stanovuje: ledaže dlužník není za prodlení odpovědný a současně, že na úrok má nárok jen věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti. Nesplnění (resp. porušení) jednotlivých zákonných povinností na straně věřitele je již podrobně odůvodněno výše. S ohledem na některá rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu (např. ve věci sp. zn. spisová značka/spisová značka) již soud prvního stupně neví, jak lépe odůvodnit toto výslovné znění zákona, které soud prvního stupně ctí a nejde tedy o žádný projev soucitu ke spotřebitelům či antipatie k advokátům a věřitům. Zejména tedy soud prvního stupně zdůrazňuje, že skutečně má za to, že věřitel, porušující své zákonné povinnosti, nemá žádný nárok na garantovaný zisk, má nést i případnou ztrátu (absencí jakéhokoliv zhodnocení a snížení o inflaci měny) a jeho ziskem je již to, pokud soud takové jednání neoznámí České národní bance k projednání správního deliktu (kde v případě opětovného postihu již hrozí ztráta licence k poskytování spotřebitelských úvěrů) či (v případech zjevné lichvy) nepodá proti věřiteli trestní oznámení. Jediným důvodem, proč senát 20C nepodává trestní oznámení i proti tomuto původnímu věřiteli, je nedostatek lidských sil. Absence jakékoliv shovívavosti k věřitele ze strany soudu v tomto ohledu nejen, že není projevem zaujatosti, ale naopak by ji při poskytování zakládala, a to k přímé újmě spotřebitele. Ani neochota spotřebitele takový dluh hradit na takovém závěru nic nemění, měnit nemůže a soud v tomto řízení v žádném případě nemá hodnotit úmysly spotřebitele a jakkoliv jej trestat za své závěry o úmyslech svému závazku dostát či nedostát. Naopak povinnost k hodnocení způsobu plnění povinnosti podnikajícího věřitele soud v tomto řízení má. Ostatně i znění § 87 odst. 1 ZoSÚ explicitně počítá jen s vrácením poskytnuté jistiny a žádný druh příslušenství pohledávky nezmiňuje, což koresponduje s jeho sankční povahou. Tento rozsudek je tak první legální a legitimní výzvou žalovanému k plnění, k jejímuž obsahu lze ve smyslu § 87 ZoSÚ přihlížet a která může v budoucnu založit počátek prodlení žalovaného s plněním dluhu. Výzva č. l. 26 p. v. na zaplacení 36 563 Kč takové účinky mít nemůže a nesmí, neboť usiluje o splnění protiprávního nároku – je dalším pokusem o lichvu, tentokráte páchanou samotným advokátem, a to nejen uplatněním lichevní pohledávky za jiného, ale současně směřující i k jeho vlastnímu obohacení (sazba odměny vychází i z lichevního navýšení jistiny). S přihlédnutím k § 87 ZoSÚ a stav závazků žalované soud navíc dospěl k závěru, že u žalovaného prakticky nelze dospět k závěru, že by byl zodpovědná za prodlení, přinejmenším nikoliv výlučně a primární zavinění prodlení leží na věřiteli, který se finanční tísně pokusil využít poskytnutím úvěru s lichevními parametry. Jaké byly pohnutky žalovaného v situaci, kdy sjednal první lichevní úvěr (natož vůbec zjistit, který to byl a zda je vůbec zachycen v aktuálním NRKI) soud nemá možnost v tomto řízení zkoumat a není k tomu v žádném ohledu ani povinen. Následné události jsou již současně důsledkem lichvy. Přiznání nároku na úrok z prodlení by bylo zcela nepatřičnou odměnou pro věřitele, který přitom činil vše proto, aby se spotřebitel do prodlení dostal a mohl tak být doslova spoután lichevním schématem k dlouhodobé exploataci. Zdejší soud má výslovně za to, že takový následek stíhá bez výjimky každého věřitele, který sám porušil své kogentní právní povinnosti, když každé nesplnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ přitom nepochybně dosahuje intenzity správního deliktu, a stejně neobhajitelné jsou i případné lichevní parametry závazku či hrubý rozpor s dobrými mravy – přičemž vše je již předem součástí příslušného podnikatelského plánu a se závažnosti jednání spotřebitele (jakkoliv se může jevit nezodpovědným) je proto nelze principiálně vůbec porovnávat, a to nejen proto, že mu časově předchází a soud nemá žádný zákonný mandát se jím zabývat. Představa, že všichni spotřebitelé vždy chtějí sjednávat následné lichevní úvěry, když přitom tato plnění bez vlastního prospěchu odevzdávají jiným věřitelům, je nepoučená až naivní. Zdejší soud tedy explicitně dovozuje, že takto jednající věřitel nejen, že má utrpět sankci ztrátou jakéhokoliv výdělku, ale nepochybně má (absencí nároku na úrok z prodlení) i nést i sankci ztráty hodnoty jistiny za dobu mezi nezodpovědným poskytnutím a jejím postupným vrácením dle možností spotřebitele. V ideálním světě by totiž současně dále měl čelit i sankčnímu řízení České národní banky a riziku ztráty oprávnění k poskytování spotřebitelských úvěrů, v případě lichvy pak následkům ještě podstatně horším. Rovněž ustanovení § 87 tamtéž umožňuje i zamítnutí nároku v případě, kdy ještě spotřebitel není schopen jej splácet, tím spíše lze nepřiznat samotný úrok z prodlení. Rovněž v souladu s důvody rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. spisová značka (následované např. ve sp. zn. spisová značka) obecně není dán důvod pro přiznání úroku z prodlení dříve, než když dlužník neplní ani splátky jistiny, přiznané soudem po zkonstatování dopadu § 87 ZoSÚ. Věřitel v řízení (po zjištění absolutní neplatnosti závazku a důvodů k tomu vedoucích dokazováním) nesporoval neschopnost spotřebitele závazek splnit obratem, a pokud za takový projev lze považovat podání žaloby a požadavek na třídenní pariční lhůtu v jejím petitu, pak soud v řízení dostatečně zjistil aktuální poměry žalovaného dalšími důkazy. Žalovaný je předlužen a pokud bude schopen splácet jistinu z nezabavitelné částky příjmu, není již schopen generovat věřiteli jakýkoliv zisk, který by úrok z prodlení rovněž přinášel (neboť násobně převyšuje míru bazální inflace). Věřitel poskytoval prostředky masivně předlužené oběti úvěrů s lichevními parametry a ta tak není v prodlení ani v případě, že je povinna postupně jistinu dle svých možností vracet. Proto soud úrok z prodlení nepřiznává vůbec.

31. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že žalovaný je zjevně masivně předlužen a v současnosti čelí dalším nárokům z úvěrů (jeden od právnická osoba., tedy úvěrové společnosti, poskytující pravidelně úvěry s lichevními parametry, jejímž skutečným vlastníkem je právě advokát tituly před jménem jméno FO) a některé jsou již exekučně vymáhány. Režim splátek také v situaci předlužení umožní umořování závazku z nezabavitelných částek, aniž by nutně docházelo ke krácení věřitelů se staršími splatnými pohledávkami. Spotřebitel je v důsledku nikoliv řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany profesionálního věřitele poškozen (bylo mu odepřeno řádné posouzení jeho úvěruschopnosti, představující samostatnou informační hodnotu). Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného poskytl roční splátkový kalendář, aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (která může pohledávku podstatně navýšit o náklady exekuce - hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Sankci ztráty výhody splátek soud neuložil zcela záměrně, neboť je to v souladu s ustálenou judikaturou k výkladu § 87 ZoSÚ a případné neplnění spotřebitelem dle soudem určené lhůty k plnění je teprve důvodem k postupu dle odst. 2 tamtéž. Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem, který se skutečným spoluvlastníkem pohledávky úzce spolupracuje (viz webová prezentace akvrbkova.cz této právní zástupkyně, odkazující se poměrně nedůstojně advokátního stavu na konkrétní inkasní agenturu, spolupracující s tituly před jménem jméno FO). Nelze se divit, že pokud stát svou nečinností, nepochopením mnohem slabšího postavení spotřebitele či nepochopením historické nevyhnutelnosti lichvy v prostředí nedostatečné regulace (možnost pokut od České národní banky je omezena částkou 20 mil. Kč a k odnětí licence dochází jen mimořádně) či nedostatečného dohledu nad existující regulací dopouští podnikání s lichevními parametry, že žalovaný splácení nebyl schopen. Ani se příliš nelze divit rezignaci žalovaných pokračovat ve splácení těchto závazků, jakmile si uvědomí jejich nesplnitelné parametry a skutečnost, že stát takové podnikání v průmyslovém měřítku umožňuje.

32. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti a jejich výši stanovuje svým rozhodnutím i v případě, že není výslovně požadována částka nižší, než na jakou má účastník, kterému právo přísluší, nárok, tzn. pokud se nároku na náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti výslovně nevzdá. V daném případě byla žalobkyně v řízení částečně úspěšná (při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku, když právě příslušenství je stěžejním předmětem dokazování a je nezbytně třeba jej v tomto kontextu zohledňovat), soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 ve spojení s § 146 odst. 2 (v rozsahu částečného zpětvzetí) o. s. ř. této měl přiznal k tíži žalovaného právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení.

33. K tomu však soud důvod neshledal, neboť předžalobní výzva ani v této věci nebyla účelným pokusem o prevenci soudního řízení, a to z následujících důvodů. V prvé řadě toto řízení není projevem neochoty žalovaného splnit závazek, ale především jeho neschopnosti splnit závazek z důvodů, které zavinil sám věřitel (a jemu podobní). U tohoto věřitele se soud pravidelně setkává s tvrzeními spotřebitelů, že jim věřitel nebyl ochoten poskytnout splátkový kalendář. Především ale věřitel požaduje (tento věřitel doslova v průmyslovém měřítku) podstatně více, než kolik mu dle práva náleží. Spotřebitel, který na takovou výzvu nereaguje zaplacením, nemůže v důsledku toho čelit dalšímu sankčnímu následku. Nadto zde věřitel v části výzvou požadovaného plnění (tvrzenými náklady řízení) jednal jak v hrubém rozporu s dobrými mravy, tak i v rozporu s povinnostmi advokáta, když na požadování náhrady ve výši mimosmluvní odměny za dva úkony právní služby v daný okamžik neměl oprávnění a odměnu stanovil i z lichevního navýšení. I touto výzvou je tak páchána lichva, tedy nejen zastupováním účastníka při jejím uplatňování, ale i požadováním přímého majetkového prospěchu lichevní povahy. Odměna by navíc náležela nejvýše ve výši snížené dle § 14b advokátního tarifu (neboť výsledkem těchto úkonů je pravidelně toliko formulářový návrh, nadto chronicky neúplný ohledně způsobilých tvrzení ve smyslu § 86 ZoSÚ. Soud tak shledal, že taková předžalobní výzva je ekvivalentem nezaslané (řádné) předžalobní výzvy. Dle § 142a odst. 1 o. s. ř. platí, že žalobce, který měl úspěch v řízení o splnění povinnosti, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému, jen jestliže žalovanému ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení zaslal na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu výzvu k plnění. Žalobkyně tak nemá nárok na žádnou náhradu nákladů řízení.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do patnácti dnů ode dne doručení a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Teplicích. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně ve stanovených lhůtách k plnění, může oprávněný navrhnout soudní výkon rozhodnutí nebo provedení exekuce.