OSTR 4 C 46/2022-29

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudcem JUDr. Radimem Kostíkem, Ph.D., ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení částky 30 770,84 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 29 092,84 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částka 29 092,84 Kč od 12. 3. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení další částky ve výši 1 678 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 605,54 Kč od 7. 3. 2021 do 16. 8. 2021, úroku ve výši 23,99% ročně z částky 29 092,84 Kč od 17. 8. 2021 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 29 092,84 Kč od 17. 8. 2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 126 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího právního zástupce JUDr. jméno příjmení, advokáta.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) z 18. 1. 2022 se žalobkyně domáhá, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku ve výši 30 770,84 Kč s příslušenstvím v podobě smluveného úroku z úvěru a zákonného úroku z prodlení v procentní částce do zaplacení, a to z titulu žalovaným nesplněných povinností vyplývajících z obsahu smlouvy o úvěru ze dne 12. 6. 2017, poskytnuté formou kreditní karty číslo (dále též jen„ smlouva“), mezi právnická osoba, jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem. právnická osoba, smlouvou ze dne 30. 8. 2021 postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni.

2. Na základě smlouvy o úvěru poskytnuté formou kreditní karty číslo byl žalovanému poskytnut úvěr s úvěrovým rámcem do výši 30 000 Kč, který mohl žalovaný čerpat prostřednictvím úvěrové karty. Vyčerpaná část úvěru byla přitom na základě smlouvy úročena smluvní úrokovou sazbou ve výši 23,99 % ročně. Žalovaný se zavázal splácet čerpaný úvěr povinnou měsíční minimální splátkou z čerpaných prostředků. Současně se zavázal platit bance veškeré poplatky a náklady spojené s vydáním a užíváním kreditní karty, dle stanoveného ceníku účinného ke dni jejich splatnosti. Jelikož žalovaný svou povinnost splácet čerpaný úvěr neplnil, jak vyplývá z účtu kreditní karty, prohlásila právní předchůdkyně žalobkyně veškeré pohledávky žalovaného za okamžitě splatné, k čemuž došlo ke dni 6. 3. 2021. Žalovaný na úvěr čerpal celkem 29 092,84 Kč, dále žalobkyně požaduje zaplacení částky 605,54 Kč sestávající se z kapitalizovaného smluvní úroku a z částky 1 678 Kč sestávající se z poplatků dle výpisu. Žalobkyně požaduje též smluvní úrok ve výši 23,99% ročně z částky 29 092,84 Kč od 17. 8. 2021 do zaplacení a dále zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 29 092,84 Kč od 17. 8. 2021 do zaplacení.

3. K výzvě soudu žalobkyně doplnila žalobu písemným podáním ze dne 25. 4. 2022, které se týkalo posouzení úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyní žalobkyně s tím, že právní předchůdkyně při schvalování úvěru vycházela z údajů poskytnutých bankou klientem v návrhu na uzavření smlouvy o vydání kreditní karty anonymizováno číslo. Žádost žalovaného byla posouzena individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi banky a principy obezřetnosti úvěrování. Byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra.

4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

5. K projednání věci soud nařídil jednání na den 22. 6. 2022, ze kterého se žalobkyně omluvila, žalovaný se bez omluvy nedostavil, a proto bylo podle § 101 odst. 3 o. s. ř. jednáno v jeho nepřítomnosti.

6. Soud při posouzení důvodnosti žaloby vycházel z listin předložených žalobkyní; ze smlouvy o vydání kreditní karty EASY uzavřené mezi právnická osoba jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem dne 12. 6. 2017 bylo zjištěno, že věřitel poskytl žalovanému úvěr v maximální výši úvěru 30 000 Kč, který se žalovaný zavázal hradit v minimální výši splátky 300 Kč. Mezi účastníky smlouvy byl sjednán též úrok za poskytnutí úvěru ve výši 23,99% ročně. Žalovaný byl též dle ceníku produktů právní předchůdkyně žalobkyně povinen hradit smluvené poplatky. Z protokolu o vydání kreditní karty soud zjistil, že žalovaný si kreditní kartu vyzvedl a dle výpisu z účtu kreditní karty na ni čerpal celkem 29 092,84 Kč. Žalovaný na poskytnutý úvěr řádně nesplácel dohodnutou minimální splátku. Přípisem právní předchůdkyně žalobkyně ze dne 8. 3. 2021 byl úvěr poskytnutý prostřednictvím čerpání z kreditní karty zesplatněn ke dni 6. 3. 2021 a žalovaný by vyzván k okamžité úhradě dlužné částky v celkové výši 33 876,38 Kč. Žalovaný byl dále sdělením ze dne 14. 9. 2021 informován o tom, že tato pohledávka byla ze spol. právnická osoba, postoupena na žalobkyni. Uvedená smlouva o postoupení pohledávky ze dne 30. 8. 2021 byla též součástí listin provedených k dokazování, a to včetně výňatku z přílohy, dokládající postoupení pohledávky za žalovaným. Dále žalobkyně zaslala žalovanému výzvu ze dne 26. 11. 2021 k úhradě žalované pohledávky s upozorněním na její možné vymáhání prostřednictvím soudního řízení.

7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále též jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

9. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

10. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

11. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

12. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále též jen„ ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

13. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

14. Dle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

15. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná a zčásti nedůvodná.

17. Mezi právním předchůdcem žalobkyně (právnická osoba) a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru, a to jako smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 1810 o. z. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr (ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ), a to ve výši úvěrového rámce 30 000 Kč za výše specifikovaných smluvních podmínek.

18. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je ve smyslu citovaného § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť spol. právnická osoba, jako právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, resp. poskytla žalovanému úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen tento úvěr splácet.

19. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu.

20. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval, že„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. příjmení, L a příjmení, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. číslo, ISBN číslo). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“

21. Na tyto závěry Nejvyššího soudu navázal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, v něm rovněž Ústavní soud shrnul podobné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C číslo, právnická osoba v. jméno příjmení a další). Podle nich součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel úvěru má tudíž„ povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“

22. Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- právnická osoba Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Dále nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

23. V právě souzeném případě žalobkyně nedoložila, že by její právní předchůdkyně (spol. právnická osoba) vůbec úvěruschopnost žalovaného zkoumala. Žalobkyně nepředložila žádné dokumenty, z nichž by bylo zřejmé, že byl posuzován příjem žalovaného a jeho výdaje, či že by bylo zkoumáno, zda nemá další úvěry a zápůjčky. Ze sdělení právní předchůdkyně žalobkyně pouze vyplynulo, že tato vycházela z údajů poskytnutých žalovaným, jejichž bližší specifikaci nepředložila. Též kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích zejména, bankovních a nebankovních registrů, klientských informací, insolvenčního rejstříku databáze MVČR. Zda tak spol. právnická osoba, skutečné učinila a s jakými výsledky však soudu není známo. Žalobkyně ostatně na výzvu soudu k doplnění tvrzení o tom, jakým způsobem a jaké získala informace o schopnosti žalovaného splácet úvěr, a aby označila důkazy k prokázání doplněných tvrzení, pouze odkázala na přiložené sdělení právní předchůdkyně žalobkyně a na obecná data o žalovaném včetně kontroly jeho osoby v rejstřících Solus a BRKI. To však odporuje zákonné povinnosti poskytovatele uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly (§ 78 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 ZoSÚ).

24. Podle soudu tedy není zřejmé, zda byla úvěruschopnost žalovaného skutečně řádně posouzena, jak vyžaduje zákon o spotřebitelském úvěru a tvrzení žalobkyně, že spol. právnická osoba kladně posoudila úvěruschopnost žalovaného, má soud nadále za neprokázané. Z úřední činnosti soud je též známo, že v době poskytnutí úvěru žalovanému byla proti jeho osobě vedena dvě exekuční řízení, a to pod. sp. zn. 15 EXE 791/2017 a sp. zn. 15 EXE 1084/2015.

25. Podle § 87 odst. 1 a 86 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nevyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, je smlouva neplatná.

26. Na základě těchto úvah soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti dle citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy neposoudila schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a přesto mu úvěr poskytla. S ohledem na to je tato smlouva o úvěru absolutně neplatná.

27. V takovém případě tak má žalobkyně jako právní nástupkyně původní věřitelky vůči žalovanému právo toliko na to, aby jí žalovaný zaplatil zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z.

28. Z údajů poskytnutých žalobkyní vyplývá, že žalovaný na jistinu poskytnutého úvěru dluží částku 29 092,84 Kč; proto je povinen vrátit tuto celou jistiny úvěru. Ve vztahu k této částce má pak žalobkyně právo na to, aby jí žalovaný zaplatil i úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

29. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaný dostala až po té, co byl k zaplacení vyzván, neboť smlouva o úvěru je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o splatnosti úvěru. Žalovaný byl prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzván nejdříve v oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 8. 3. 2021 (pondělí). Při pravidelném běhu věcí lze předpokládat, že zásilka s touto výzvou došla žalovanému do tří dnů (§ 573 o. z.), tedy 11. 3. 2021, a od 12. 3. 2021 je žalovaný v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení ve výši 29 092,84 Kč.

30. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku I. co do částky 29 092,84 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ode dne 12. 3. 2021 do zaplacení dle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

31. Ve zbylém rozsahu, tedy co do požadovaných zákonných úroků z prodlení, kapitalizovaných úroků z úvěru a úhrady sjednaných poplatků, soud ve výroku II. žalobu jako nedůvodnou zamítl.

32. Protože žalobkyně měla ve věci úspěch pouze částečný, rozhodoval soud o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož platí, že v takovém případě soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně byla úspěšná co do žalované částky 29 092,84 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 12. 3. 2021 do zaplacení. Žalobkyně nebyla úspěšná v rozsahu částky 1 678 Kč představující kapitalizovaný smluvní úrok z úvěru a sjednaných poplatků, a dále kapitalizovaného úroku ve výši 605,54 Kč, úroku ve výši 23,99% ročně z částky 29 092,84 Kč od 17. 8. 2021 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 29 092,84 Kč od 17. 8. 2021 do zaplacení. Žalobkyně tak byla úspěšná z 75,7 %, a proto jí po odečtení úspěchu žalovaného od úspěchu žalobkyně náleží náhrada nákladů řízení ve výši 51,4 %.

33. Soud při výpočtu náhrady nákladů vynaložených žalobkyní na zastupování advokátem postupoval dle § 14b odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), neboť soudu je z úřední činnosti známo, že žalobkyně se návrhy podanými na ustáleném vzoru opakovaně obrací na zdejší soud ve skutkově i právně obdobných věcech (např. sp. zn. 12 C 55/2022, sp. zn. 7 C 24/2022 či sp. zn. 12 C 10/2022). Náhrada nákladů vynaložených na zastupování advokátem tak byla určena jako odměna advokáta za tři úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva a návrh na vydání elektronického platebního rozkazu) ve výši 3 x 500 Kč, tj. 1 500 Kč, dále pak paušální náhrada hotových výdajů právního zástupce ve výši 300 Kč v souvislosti s každým úkonem právní služby (§ 14b odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), celkem 900 Kč. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu za úkon doplnění žaloby z 25. 5. 2022, neboť neobsahuje žádné nové skutečnosti nebo tvrzení, neobsahuje ani právní úvahy žalobkyně a omezuje se na prosté konstatování, jakým způsobem právní předchůdkyně žalobkyně ověřila schopnost žalovaného splácet úvěr. Náklady na právní zastoupení žalobkyně jsou dále navýšeny o 21 % jako částku odpovídající sazbě daně z přidané hodnoty, neboť právní zástupce žalobkyně je coby registrovaný plátce daně z přidané hodnoty povinen tuto daň odvést dle zvláštního právního předpisu. Náklady právního zastoupení žalobkyně činí 2 904 Kč. Součástí nákladů řízení je dále zaplacený soudní poplatek ve výši 1 232 Kč. Celkové náklady řízení jsou 4 136 Kč, přičemž žalobkyně má s ohledem na míru úspěchu ve věci právo na náhradu 51,4 % nákladů řízení, tedy na 2 126 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen uhradit k rukám právního zástupce žalobkyně dle výroku III. (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Třebíči. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu nebo nařízení exekuce.