OSTR 6 C 109/2020-276

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudcem Mgr. JUDr. Janem Hurdíkem, PhD. ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: Jméno žalované, IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B. sídlem Adresa advokáta B ⟪LB:lb_004⟫ o náhradu škody na zdraví ve výši 280 588 Kč

I. Žaloba žalobce na stanovení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 280 588 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 2. 4. 2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 170 448 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

1. odměna advokáta ve smyslu ustanovení § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu ve výši 12,5 x 9 460 Kč za dvanáct poskytnutých úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, 7x písemné podání soudu týkající se věci samé, 4x účast na jednání soudu) a jeden tzv. „půlúkon“ právní služby (účast u jednání dne 27.3.2024),

2. 13x 300 Kč jako paušální částky náhrady výdajů podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, příslušející jednotlivě za shora uvedené úkony právní služby,

3. náhrada za promeškaný čas ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 a 3 advokátního tarifu za 42 započatých půlhodin v jednotlivé výši 100 Kč, celkem ve výši 4 200 Kč,

4. náhrada cestovních výdajů za cesty k jednání soudu ve dnech 10. 2. 2021, 22.6.2021, 29.11.2023, 20.3.2024 a 27.3.2024 na trase adresa a zpět ve výši 14 516 Kč.

5. Krajský soud v Brně jako soud odvolací dospěl k závěru, že odvolání žalobce je částečně důvodné. Soudu I. stupně přisvědčil potud, že postup žalovaného v souvislosti se zraněním kotníku pravé dolní končetiny žalobce byl správný, výchozí diagnóza byla správně stanovena, byla doporučena standardní, správná léčba podvrtnutí hlezna. V předmětném případě nebylo shledáno profesní pochybení ani zanedbání povinností ošetřujících lékařů žalovaného, závěry znaleckého posudku byl postup hodnocen jako postup lege artis, ze strany lékařů žalovaného byly využity veškeré diagnostické a léčebné možnosti ke kompenzaci úrazu žalobce. Soud prvního stupně tedy v tomto směru správně uzavřel, že nebyl naplněn základní předpoklad vzniku odpovědnosti žalovaného jako poskytovatele zdravotní péče za tvrzenou škodu na zdraví žalobce, kterým je protiprávní jednání spočívající v porušení smluvně převzaté povinnosti poskytovat zdravotní péči řádného odborníka a při léčbě postupovat v souladu s dostupnými poznatky lékařské vědy a v souladu s uznávanými medicínskými postupy při respektování individuality pacienta – žalobce. Odvolací soud dále ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že v daném případě nedošlo k naplnění pojmu závady ve schůdnosti ve smyslu zákona o pozemních komunikacích, s níž se pojí vznik objektivní odpovědnosti žalovaného jako správce místní komunikace. Jestliže v daném případě se na místní komunikaci směřující k nemocnici, resp. na parkovišti, přes které se procházelo do areálu nemocnice, vyskytly změny (při běžné chůzi jasně zřejmý, viditelný výmol) nemající charakter závady ve schůdnosti, jak je vymezena v zákoně o pozemních komunikacích, nenastupuje objektivní odpovědnost žalovaného jako správce komunikace a z tohoto titulu je namístě žalobu o náhradu škody na zdraví žalobce zamítnout. Odvolací soud však vytknul soudu I. stupně, že se vůbec nezabýval a nezkoumal podmínky vzniku odpovědnosti žalovaného jako správce komunikace za škodu na zdraví žalobce dle ustanovení § 2910 ve spojení s § 2900 o. z., kdy sice zákon o pozemních komunikacích je ve vztahu k občanskému zákoníku speciálním právním předpisem, což však neznamená, že by tím byla vyloučena obecná odpovědnost žalovaného za konkrétní porušení právní povinnosti. Zákon o pozemních komunikacích upravuje jen objektivní odpovědnost správce komunikace za škody, jejichž příčinou byly závady ve sjízdnosti či ve schůdnosti, nikoliv obecnou odpovědnost každého za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s porušením konkrétní právní povinnosti. Zkoumání podmínek obecné odpovědnosti žalovaného podle § 2910, 2900 o. z. (porušení právní povinnosti, vznik škody a vztah příčinné souvislosti mezi nimi) proto není vyloučeno (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3597/2013, ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020, ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3701/2009). Soud I. stupně byl pro další postup v řízení zavázán právním názorem soudu odvolacího a jeho pokynem zabývat se otázkou vzniku obecné odpovědnosti žalovaného jako správce komunikace za konkrétní porušení právní povinnosti s presumovaným zaviněním podle obecného předpisu, jímž je občanský zákoník. Porušením zákona se v tomto smyslu rozumí především porušení povinností správy komunikací výslovně zakotvené v § 9 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích, tj. neplnění povinnosti provádět pravidelné a mimořádné prohlídky, údržbu a opravy komunikace. Současně bylo soudu prvního stupně uloženo zkoumat i otázku spoluzpůsobení si újmy poškozeným – žalobcem (§ 2918 o. z.), tj. hodnotit projevy neobezřetnosti žalobce při samotném pohybu po komunikaci, např. nevhodnou obuv, neadekvátní trasu, způsob pohybu či ovlivnění návykovými látkami, jestliže se skutečně promítly do celkového výsledku, jímž bylo zranění kotníku pravé nohy po pádu žalobce. Pro případ závěru, že odpovědnost žalovaného je dána, měl se prvoinstanční soud zabývat otázkou samotné výše škody na zdraví požadované žalobcem.

6. Za účelem objasnění otázek výše uvedených soud I. stupně v dalším řízení vyzval stranu žalovanou k doplnění skutkových tvrzení potud, zda, jakým způsobem a kým konkrétně byly v průběhu roku 2018 zajišťovány pravidelné a mimořádné prohlídky, údržba a opravy komunikací ve správě žalovaného, do jaké míry a jakým způsobem souvisela rekonstrukce tehdy probíhající v areálu žalovaného s plochou určenou k tehdejšímu parkování vozidel pacientů žalovaného na pozemku p.č. Anonymizováno v obci a k.ú. adresa a dále k uvedení údaje o tom, kdy přesně došlo ze strany žalovaného k opravě předmětného výmolu na tomto pozemku. K této výzvě žalovaný doplnil skutková tvrzení potud, že větší opravy parkovacích ploch proběhly v roce 2015 a 2017, a to dodavatelsky prostřednictvím Anonymizováno., v roce 2018 byla údržba a opravy komunikací ve správě žalované zajišťována prostřednictvím společnosti právnická osoba, a to včetně zimní údržby, čištění komunikací a parkovišť, přičemž prohlídky komunikací ohledně jejich stavebně – technického stavu byly zajišťovány vlastními zaměstnanci žalovaného, jakož i drobné opravy komunikací. Plocha užívaná k parkování na pozemku p.č. Anonymizováno v k.ú. adresa byla po větších opravách v předešlých letech v dobrém stavu a v roce 2018 nedošlo k významným technickým závadám. Závada vytýkaná žalobcem byla ojedinělá. Pokud jde o proběhlou novou výstavbu u žalovaného, tato znamenala významné zvýšení provozu na komunikacích, včetně pohybu těžké stavební techniky při transportu materiálu a strojů. Výstavba byla spojena rovněž se zmenšením počtu parkovacích ploch z důvodu vyčlenění plochy pro technické zázemí stavby. Stávající parkovací plochy, včetně plochy na pozemku p.č. Anonymizováno byly často plně obsazeny. V průběhu výstavby se měnil způsob vjezdu a výjezdu z areálu žalovaného a byly přemisťovány závory i pokladna k zaplacení parkovného. Zvýšená dopravní zátěž znamenala i vyšší pohyb vozidel po parkovacích plochách i při hledání možných parkovacích míst. Na parkovací ploše na pozemku p.č. Anonymizováno tak došlo v namáhaném místě k trhlinám a vydrolení materiálu ve zpevněné ploše. Tato tvrzení žalobce, podložená žalovaným navíc důkazně provedenými fakturami za jemu dodané související služby, nijak relevantně nevyvrátil. Žalovaný pak fotodokumentací též doložil, že k opravě předmětné závady došlo nejpozději dne 26.11.2018, a to ve spolupráci se společností právnická osoba., přičemž samotná fyzická oprava byla provedena zaměstnanci žalovaného. Drobné závady na komunikacích zajišťuje žalovaný obvykle vlastními silami a prostředky, např. zakoupením studené asfaltové směsi a jejím uložením a zhutněním na místě.

7. Při úvaze, zda žalovaný porušil povinnosti správy komunikací výslovně zakotvené v § 9 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích, tj. neplnil povinnosti provádět pravidelné a mimořádné prohlídky, údržbu a opravy komunikace, a zda tedy je dána jeho obecná odpovědnost jako správce komunikace za konkrétní porušení právní povinnosti s presumovaným zaviněním podle obecného předpisu, jímž je občanský zákoník, soud po zohlednění doplněných skutkových tvrzení i důkazů dospěl k obecnému závěru, že po žalovaném obecně nelze spravedlivě žádat další činnosti související se správou komunikace převyšující jeho úkony shora popsané. Žalovaný v řízení prokázal, že v předmětném období měl řádné zajištění těchto povinností i ve vztahu k dotčené komunikaci zajištěno dodavatelsky (a tedy úplatně), a to v návaznosti na de facto denní kontrolní činnost jeho technického personálu, přičemž dle názoru soudu po něm nelze žádat, aby takto činil v plném rozsahu samostatně, a to i s ohledem na činnost, pro kterou je primárně zřízen, tedy poskytování zdravotní péče občanům. Pokud jde o výmol v povrchu vozovky jako takový, který dle tvrzení žalobce je věcnou příčinou jeho zranění, pak z doplněného dokazování lze dovodit, že se jednalo o závadu ojedinělou, vzniklou jednoznačně v souvislosti s tehdejší novou rozsáhlou výstavbou v areálu žalovaného a s ním spojeným pohybem těžké techniky, přičemž žalovaný doložil a žalobce nezpochybnil, že tato závada byla žalovaným řešena opravou provedenou v adekvátním časovém horizontu. Žalovaný tak doložil, že své povinnosti správy komunikací související s povinností provádět jejich pravidelné a mimořádné prohlídky, údržbu a opravy nezanedbal, pročež ani z tohoto titulu žalobě nelze vyhovět. S ohledem na tento závěr soud již shledal nadbytečným hodnocení otázky, do jaké míry se žalobce eventuálně sám svým jednáním účastnil na vzniku škodní události, stejně jako otázky hodnocení samotné výše škody na jeho zdraví. S ohledem na výše uvedené závěry soud přistoupil k opětovnému zamítnutí žaloby v plném rozsahu.

8. O nákladech řízení soud rozhodoval za použití ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, dle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Důvody hodné zvláštního zřetele opodstatňující mimořádnou aplikaci ustanovení § 150 občanského soudního řádu soud v projednávaném případě neshledal, tedy ve věci plně úspěšnému žalovanému přiznal proti žalobci právo na náhradu nákladů řízení, vyčíslenou jako součet následujících položek:

9. Shora přiznané náklady řízení jsou dále navýšeny o 21% jako částku odpovídající sazbě daně z přidané hodnoty, neboť právní zástupce žalovaného je coby registrovaný plátce daně z přidané hodnoty povinen tuto daň odvést dle zvláštního právního předpisu.

10. Způsob úhrady nákladů řízení k rukám advokáta žalovaného nachází své opodstatnění v ustanovení § 149 odst. 1 občanského soudního řádu; lhůta k jejich úhradě vychází z ustanovení § 160 odst. 1 téhož právního předpisu, když soud v této souvislosti neshledal žádné důvody pro aplikaci věty za středníkem tohoto ustanovení.

11. V průběhu řízení státu Česká republika vznikly náklady v souvislosti s vypracováním znaleckého posudku tituly před jménem jméno FO v celkové výši 5 900 Kč. Soud v této souvislosti zohlednil, že žalobce je již dlouhodobě plným invalidním důchodcem bez zvláštního zdroje příjmů, zdravotní stav jeho končetiny po úraze navíc prokazatelně nelze operativně zlepšit pro jiné jeho zdravotní komplikace. Znalecký posudek nesoucí tyto náklady byl přitom v zásadě jedinou možností pro objasnění sporné otázky správnosti a úplnosti žalovaným poskytnuté lékařské péče. Ve věci tak jsou dle názoru soudu splněny předpoklady pro využití ustanovení § 150 občanského soudního řádu, pročež povinnost k úhradě těchto nákladů soud věcně neúspěšnému žalovanému ve smyslu ustanovení § 148 odst. 1 občanského soudního řádu neukládal.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání ve lhůtě do patnácti dnů od doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Třebíči ve třech vyhotoveních (ustanovení §§ 201 a 204 odst. 1 občanského soudního řádu).

Odvolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (ustanovení § 202 odst. 3 občanského soudního řádu).

Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze navrhnout soudní výkon rozhodnutí, resp. provedení exekuce.