OSTU 9 C 213/2024-45

Okresní soud v Trutnově rozhodl samosoudcem JUDr. Tomášem Suchánkem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce číslo popisnéAdresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovaným: 1. Jméno žalované A, narozená Datum narození žalované A bytem Adresa žalované A číslo popisnéAdresa žalované A ⟪LB:lb_004⟫ 2. Jméno žalované B, narozený Datum narození žalované B bytem Adresa žalované A číslo popisnéAdresa žalované A zastoupen opatrovnicí Jméno opatrovnice bytem Adresa opatrovnice číslo popisnéAdresa opatrovnice ⟪LB:lb_005⟫ oba zastoupeni advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_006⟫ pro vyklizení nemovitostí

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovaným vyklidit dům č.p. číslo popisné stojící na pozemku parc. č. st. číslo pozemku a pozemek parc. č. Anonymizováno/Anonymizováno – zahrada, vše v obci a katastrálním území adresa, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným náklady řízení, a to každému ze žalovaných 7 260 Kč, k rukám Jméno advokáta do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobou podanou dne 31. 7. 2024 se žalobce domáhal vydání rozsudku, jímž by soud žalovaným uložil povinnost vyklidit ve výroku I. označené nemovité věci. Žaloba byl odůvodněna tím, že žalobce je výlučným vlastníkem těchto nemovitostí. Žalobce se žalovanou v minulosti žil v družském poměru, který skončil v roce 2017. Žalovaný je společným synem žalobce a žalované. Je již zletilý, kvůli nepříznivému zdravotnímu stavu je žalovaná jeho opatrovnicí. Po rozchodu žalobce a žalované oba žalovaní v domě žalobce zůstali. V domě žijí, ačkoliv je žalobce několikrát vyzýval k jeho vyklizení. Naposledy to bylo výzvou ze dne 22. 4. 2024, v níž požadoval dům vyklidit do 30. 6. 2024. Žalovaní sdělili, že nemovitosti nevyklidí. Poukazovali na skutečnost, že žalobce má k žalovanému zákonnou vyživovací povinnost. Požadavek žalobce na vyklizení je porušením této povinnosti. S tímto argumentem žalobce nesouhlasil. Žalovaný pobírá kromě výživného od žalobce invalidní důchod a příspěvek na péči 4. stupně. Žalovaná jako opatrovnice, která disponuje s penězi žalovaného, mu má zajistit adekvátní bydlení. Nikdo nemůže bydlet zdarma, a to ani žalovaní. Oba žalovaní v domě žijí bez jakéhokoli právního titulu. Nemají se žalobcem uzavřenou žádnou smlouvu, rovněž neplatí žádné platby související s bydlením. Proto žalobce již dvakrát podával proti žalované žalobu o zaplacení nájemného a poplatků spojených s bydlením, v obou případech soud jeho návrhu vyhověl. Žalobce chce dům užívat dle svého uvážení, protože je jeho výlučným vlastníkem. Žalovaná má navíc ve město k dispozici svůj vlastní byt, kam se může přestěhovat. Žalovaní nemovitosti dobrovolně nevyklidili, a proto byla podána žaloba v této věci.

2. Žalovaní se žalobou nesouhlasili a navrhli její zamítnutí. Podaná žaloba je vůči žalovanému právně nepodložená, když žalovanému svědčí právo na bydlení v předmětné nemovitosti na základě toho, že žalobce má vůči němu vyživovací povinnost. Žaloba je navíc vůči oběma žalovaným v rozporu s dobrými mravy (resp. jedná se o zjevné zneužití práva). Žalovaný trpí duševní poruchou trvalého rázu – středně těžkou mentální retardací. Je nevidomý, má jen minimálně rozvinutou řeč, neumí psát, je osobou zcela nesamostatnou, závislou na pomoci druhých – zejména pak své matky – žalované. Žalovaný pravděpodobně nikdy nenabude schopnost se samostatně živit, tudíž vyživovací povinnost obou rodičů bude trvat po celou dobu jejich života. Žalobce se přitom na plnění vyživovací povinnosti vůbec nepodílí osobní péčí, jako je tomu v případě žalované. Sporný dům byl přestavěn pro potřeby žalovaného z příspěvku na úpravu nemovitosti ve výši 150 000 Kč, který byl poskytnut ze strany právnická osoba ve město adresa. Když Okresní soud v Trutnově rozhodl rozsudkem ze dne 12. 4. 2023 č. j. spisová značka tak, že výživné, které je žalobce povinen žalovanému platit, snížil na částku 500 Kč měsíčně, vzal v potaz skutečnost, že žalobce plnil svou vyživovací povinnost i tím, že žalovanému umožňoval bezplatné bydlení v domě, jehož vyklizení se žalobce nyní domáhá. Z ustálené judikatury soudů vyšších stupňů vyplývá, že rodiče jsou povinni plnit vůči dětem vyživovací povinnost, která v sobě zahrnuje i povinnost zajištění odpovídajícího bydlení, a to do doby, kdy jsou děti schopny se samy živit. Soudy k vztahu mezi žalobcem a žalovaným opakovaně dovodily, že vyživovací povinnost žalobce k žalovanému bude trvat po dobu života obou rodičů. V kontextu toho nelze než konstatovat, že požadavek žalobce na vyklizení nemovitosti adresovaný žalovanému je porušením zákonné vyživovací povinnosti, a proto je namístě jej jako nedůvodný odmítnout. Podání žaloby vůči žalovanému je nepochybně též porušením dobrých mravů. Vzhledem k nedůvodnosti požadavku na vyklizení nemovitostí ze strany žalovaného je logicky nutno odmítnout i požadavek na vyklizení ze strany žalované, na jejíž faktickou péči je žalovaný při absenci jakékoli faktické péče ze strany žalobce zcela odkázán. Vůči žalované je tak žaloba nepochybně zjevným zneužitím práva. Žalovaná vlastní malý byt o velikosti 1+1, který je navíc v dezolátním stavu. Žalovaný není schopen provádět samoobsluhu, hygienu ani jakoukoliv běžnou činnost bez cizí pomoci. Sociální zařízení v předmětném bytě je tak malé, že se tam stěží vejde jedna osoba. Krom toho není u domu možnost parkování auta ani garážování rozměrného elektrovozíku, který je používán na přepravu žalovaného. Byt se navíc nachází v sousedství frekventované křižovatky a přímo před oknem vede rušná silnice, tudíž je tam přílišný okolní hluk, který vyvolává u žalovaného afektivní záchvaty a dochází k sebepoškozování. Existuje i morální povinnost žalobce umožnit vlastnímu dítěti alespoň bydlení, když už jakákoli jiná péče žalobcem poskytována není. Absurdní je též argumentace žalobce o tom, že nikdo nemůže bydlet zdarma. Žalovaná žalobce žádala o uzavření nájemní smlouvy, ale ten něco takového odmítá, proto kompenzaci od žalované obdržel v režimu bezdůvodného obohacení.

3. Žalobce na podané žalobě i přes námitky žalovaných setrval. Soud přihlédl při stanovení výživného k tomu, že žalobce ponechal žalované bydlet ve svém domě. Nebylo to však jediné hledisko, ke kterému soud přihlédl. V současné době je žalobce jen poživatelem starobního důchodu, je po prodělané mozkové mrtvici a infarktu. Žalovaný je zabezpečen invalidním důchodem, příspěvkem na péči a příspěvkem na mobilitu. Žalovaná je zabezpečena rovněž důchodem a zřejmě i částkou získávanou z pronájmu jejího bytu. Není důvod k tomu, aby žalovaní měli mít možnost bydlet zdarma v domě žalobce, a žalobce by tím pádem nemohl svůj majetek užívat. Dům není situovaný tak, aby v něm mohli žít všichni. Ani vzájemné vztahy neumožňují bydlení v jedné nemovitosti. Pokud má žalovaná za to, že by se měl žalobce více podílet na výživě žalovaného, nechť za žalovaného podá nový návrh, o kterém soud rozhodne. Žalobce se se žalovanou rozešel v roce 2017. Žalované v domě nechal bydlet. Oba žalovaní měli více jak 7 let na to, aby svoji bytovou situaci vyřešili. To však žalovaná od začátku odmítala a neustále poukazovala na to, že pečuje o společného zdravotně postiženého syna. Pokud, jak tvrdí, nemůže bydlet ve svém bytě, měla žalovaná již dávno vyvinout aktivitu k tomu, aby sobě i žalovanému opatřila vyhovující bydlení. Pokud by žalobce dům prodal, jistě by žalobu o vyklizení podal případný nový majitel. Žalobce nechce se žalovanými uzavírat nájemní smlouvu, ale chce nakládat se svým majetkem tak, jak sám uzná za vhodné. Není na místě odkazovat na porušování dobrých mravů ze strany žalobce. Tím, kdo porušuje dobré mravy, je žalovaná, která spolu se žalovaným užívá věc, jež jí nepatří, a ještě za užívání této věci dobrovolně nic nehradí. Žalobce dále poukázal na zásadu nedotknutelnosti vlastnictví, jakož i na skutečnost, že aktuálně bydlí v bytě, jenž je v nájmu jeho manželky, přičemž se jedná o nájem na dobu určitou. Žalobce tak na žalobě trval, byl ochoten maximálně akceptovat stanovení přiměřeně delší lhůty k plnění.

4. Rovněž žalovaní trvali na zamítnutí žaloby. Nelze souhlasit s argumentací, že žalobce 7 let trpěl užívání nemovitosti žalovanými. Žalovaný je dítětem žalobce, což obnáší závazek žalobce na celý život. Žalobce se přitom za situace, kdy se narodilo postižené dítě, chová tak, že by nejraději dal od věci ruce pryč. Žalobce přitom má povinnost starat se o syna. Veškerou péči ale zajišťuje žalovaná. Žalobce sám není schopen se o syna postarat a veškerou péči tak musí obstarat žalovaná jako matka. Jedná se přitom o celodenní péči, kterou nemůže zajistit nikdo jiný. Proto i u žalované je dán důvod pro zamítnutí žaloby. Pro rozhodnutí v této věci jsou relevantní poměry ke dni vyhlášení rozhodnutí. V tomto typu sporů je možné žalobu zamítnout s účinky „prozatím“. Žalobce není ochoten nadále zajišťovat bydlení pro syna dosavadním způsobem. Z jeho strany se však nenabízí žádná jiná alternativa. Za takovou alternativu by bylo možno považovat například prodej domu žalobce i bytu žalované a použití části získaných prostředků na zajištění bydlení pro syna, a to třeba koupí bytu nebo „předplacením“ nájemného. Je však nutno považovat za nemravné a v rozporu se zásadami morálky, pokud žalobce požaduje, aby žalovaný dům vyklidil, a současně se nezajímá o to, co se žalovaným bude.

5. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobce je výlučným vlastníkem nemovitostí, jichž se spor týká. Nebylo sporováno ani to, že nemovitosti v současnosti užívají k bydlení žalovaní. Konečně nebylo sporu o tom, že žalobce je otcem žalovaného a žalovaná je matkou žalovaného. Žalobce a žalovaná jsou bývalí partneři.

6. Ze spisu zdejšího soudu sp. zn. spisová značka bylo zjištěno, že rozsudkem zdejšího soudu ze dne 10. 7. 2013 byl žalovaný zbaven způsobilosti k právním úkonům. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 10. 8. 2013. Dalším rozsudkem zdejšího soudu ze dne 7. 1. 2016 bylo rozhodnuto, že se žalovanému navrací plná svéprávnost. Dále bylo rozhodnuto, že soud jmenuje opatrovníkem žalovaného jeho matku – žalovanou, a že opatrovník je povinen a oprávněn spravovat jmění opatrovance a zastupovat opatrovance při všech právních jednáních. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 5. 2. 2016. Ze zpráv právnická osoba adresa, které jsou součástí spisu, bylo mimo jiné zjištěno, že žalovaný žije ve společné domácnosti se žalovanou – svojí matkou, a to v řadovém rodinném domku se zahradou. Žalovaný zde má svůj vlastní pokoj, který je zařízen s ohledem na jeho potřeby (viz zpráva ze dne 27. 7. 2018 – č.l. 117 spisu). Z další zprávy pak vyplývá, že žalovaný je těžce zdravotně postižený, nevidomý. Jeho stav vyžaduje celodenní péči, kterou mu poskytuje matka. V té době žalovaný navštěvoval Základní školu speciální a praktickou školu Diakonie ČCE se adresa, odloučené pracoviště ve město adresa. Ve škole byl závislý na pomoci asistenta. Po dohledem opatrovnice navštěvoval praktickou lékařku, očního lékaře, ortopeda a další odborné lékaře dle potřeby. Dojížděl také do Trutnova na rehabilitace (viz zpráva ze dne 26. 9. 2018 – č.l. 119).

7. Ze spisu zdejšího soudu sp. zn. spisová značka bylo zjištěno, že žalobce podal dne 10. 1. 2023 návrh na zrušení své vyživovací povinnosti k žalovanému jako zletilému synovi. Žaloba byla odůvodněna tím, že v porovnání s poměry v době předchozí úpravy (rok 2019) došlo na straně žalobce ke změně poměrů. Žalobce prodělal mozkovou příhodou, s jejímiž následky se stále potýkal, a od 1. 1. 2023 přestal podnikat. Jeho jediným příjmem zůstal starobní důchod. Ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem zdejšího soudu ze dne 21. 4. 2023, č. j. spisová značka. Tímto rozsudkem zdejší soud rozhodl, že se výživné, které je žalobce povinen platit žalovanému, s účinností od 1. 1. 2023 snižuje z částky 2 000 Kč měsíčně na částku 500 Kč měsíčně. Ve zbývající části byl návrh na zrušení výživného zamítnout. Rozsudek nabyl právní moci dne 1. 5. 2023. Zdejší soud při svém rozhodování bral v úvahu závěry vyjádřené v předcházejícím rozsudku Krajského soudu v adresa ze dne 19. 5. 2020, č. j. 20 Co 23/2020–195. S odkazem na judikatorní závěry vyjádřené v rozhodnutích Ústavního soudu Krajský soud v tomto rozhodnutí dovodil, že žalovaný z důvodu svého vysokého zdravotního postižení není schopen sám se živit. Naděje na změnu v tomto směru je zcela minimální a vyživovací povinnost žalobce jako otce žalovaného proto stále trvá. Krajský soud stanovil výživné na 2 000 Kč měsíčně. Tuto částku shledal přiměřenou tomu, že žalobce sice stále plnil vůči žalovanému svojí vyživovací povinností tím, že mu umožňoval bezplatné bydlení ve svém domě, kde za něj navíc platil i náklady na služby spojené s bydlením cca 5 000 Kč měsíčně, avšak nad rámec toho mu již ničím pravidelně nepřispíval (například úhradou internetu nebo pravidelnými nákupy potravin a drogerie, jak tomu bylo do 31. 12. 2017), ani o něj osobně nepečoval. Zdejší soud ve svém rozhodnutí o návrhu na zrušení výživného zohlednil, že žalobce již nadále nepodnikal a bylo odkázán na starobní důchod. Soud dále bral v úvahu, že žalobce placením nákladů na služby spojené s užíváním bytu, který se nachází v domě ve vlastnictví žalobce a který užívali žalovaní, částečně plní svoji vyživovací povinnost.

8. Ze spisu zdejšího soudu sp. zn. spisová značka bylo zjištěno, že žalobce podal dne 30. 1. 2020 proti žalované žalobu o zaplacení částky 109 413 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaná společně s nezletilým synem účastníků žije v domě žalobce č.p. číslo popisné adresa ve město. Žalovaná se přitom nepodílela na nákladech spojených s bydlením a na nákladech za spotřebované energie. Neplatila ani žádné jiné částky za užívání domu. Žalovaná v domě žila společně se synem účastníků a se žalobcem. Žalobce proto požadoval také úhradu jedné třetiny obvyklého nájemného. Ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem zdejšího soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. spisová značka. Tímto rozsudkem byla žalobci vůči žalované přiznána částka 112 618,92 Kč s příslušenstvím. Soud dovodil, že žalovaná v domě žalobce v minulosti bydlela na základě partnerského vztahu se žalobcem, který však skončil. Žalovaná tak nadále neměla k bydlení v domě žalobce právní důvod. Pokud tedy žalovaná bydlela v domě žalobce, aniž by hradila s tím spojené náklady, dělo se tak bez právního důvodu a žalované v důsledku toho vzniklo bezdůvodné obohacení. Další námitky žalované soud neshledal důvodnými. Rozsudek nabyl právní moci dne 9. 7. 2021.

9. Ze spisu zdejšího soudu sp. zn. spisová značka bylo zjištěno, že žalobce podal proti žalované další žalobu o vydání bezdůvodného obohacení dne 1. 12. 2023. Požadoval částku 189 808 Kč s příslušenstvím. Žalobě bylo vyhověno platebním rozkazem zdejšího soudu ze dne 19. 12. 2023, č. j. spisová značka, který nabyl právní moci dne 24. 1. 2024. Žalovaná ve věci sice podala odpor proti platebnímu rozkazu, avšak ten byl pro opožděnost odmítnut.

10. K poměrům žalované dále bylo zjištěno, že je vlastnicí jednotky číslo Anonymizováno/Anonymizováno v domě č. p. Anonymizováno, který je součástí pozemku stavební parcely č. hodnota, v obci a katastrálním území adresa. Žalovaná nabyla vlastnické právo na základě smlouvy o převodu bytu a nebytového prostoru ze dne 24. 11. 1998. Z této smlouvy vyplývá, že předmětná jednotka je bytem o velikosti podlahové plochy 32,38 m², umístěným v 1. nadzemním podlaží domu. Tyto skutečnosti byly zjištěny z výpisu z katastru nemovitostí a z kupní smlouvy.

11. K poměrům žalobce pak soud zjistil, že aktuálně bydlí v bytě nacházejícím se v domě č. p. Anonymizováno v Legionářské ulici v adresa. Tento byt pronajalo město jméno FO jméno FO, manželce žalobce. Nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou od 1. 12. 2023 do 30. 11. 2025. Žalobce se léčí pro následky mozkové ischemie v právnická osoba. a pro kardiologické obtíže ve zdravotnickém zařízení právnická osoba. Tyto skutečnosti soud zjistil z nájemních smluv z lékařských zpráv.

12. Dle § 1012 o. z. vlastník má právo se svým vlastnictvím v mezích právního řádu libovolně nakládat a jiné osoby z toho vyloučit. Vlastníku se zakazuje nad míru přiměřenou poměrům závažně rušit práva jiných osob, jakož i vykonávat takové činy, jejichž hlavním účelem je jiné osoby obtěžovat nebo poškodit. Dle § 1040 odst. 1 o. z. kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.

13. Dle článku 11 odst. 1 LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Dle článku 11 odst. 3 LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.

14. Dle § 855 odst. 1 o. z. rodiče a dítě mají vůči sobě navzájem povinnosti a práva. Těchto vzájemných povinností a práv se nemohou vzdát; učiní-li tak, nepřihlíží se k tomu. Dle § 855 odst. 2 o. z. účelem povinností a práv k dítěti je zajištění morálního a hmotného prospěchu dítěte.

15. Dle § 883 o. z. rodiče a dítě si jsou povinni pomocí, podporou a ohledem na svou důstojnost.

16. Dle § 910 odst. o. z. předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost. Dle § 911 o. z. výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.

17. Dle § 2 odst. 3 o. z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

18. Soud při svém rozhodování předně vycházel z toho, že žalobce je vlastníkem sporných nemovitých věcí, tudíž je aktivně legitimován k podání žaloby o jejich vyklizení podle § 1040 odst. 1 o. z.

19. Žalovaní navrhovali zamítnutí žaloby s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. spisová značka, ve kterém je uvedeno následující: Skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát) [viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].

20. Se zřetelem k obraně žalovaných soud nejprve řešil otázku, zda žalovanému svědčí právní titul pro užívání sporných nemovitostí. Mezi povinnosti rodičů vůči dětem, které obecně upravuje ustanovení § 855 odst. 1 o. z., patří i povinnost vyživovací. Tato povinnost žalobce vůči žalovanému nepochybně trvá. V tomto směru lze odkázat na rozhodnutí soudu vydaná v řízeních vedených u zdejšího soudu pod sp. zn. spisová značka a spisová značka. Podrobně se trváním vyživovací povinnosti zabýval Krajský soud v adresa v rozsudku ze dne 19. 5. 2020, č.j. spisová značka. Nebylo přitom tvrzeno ani prokázáno, že by u žalovaného od vydání rozhodnutí v obou řízeních došlo k takovému zlepšení zdravotního stavu, z něhož by bylo možno dovozovat, že žalovaný v současné době již je schopen sám se živit. Žalovaný argumentoval tím, že obsahem vyživovací povinnosti žalobce je i umožnění užívání sporných nemovitostí za účelem uspokojování bytové potřeby žalovaného. V obou řízeních o výživném ostatně soudy při určení výše výživného braly v úvahu, že žalobce svoji vyživovací povinnost částečně plní i tím, že žalovanému umožňuje užívání domu č.p. číslo popisné ve Anonymizováno ulici k bydlení a hradí náklady spojené s tímto užíváním. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. spisová značka se mj. uvádí: Povinnost rodičů zajistit dítěti bydlení obecně vyplývá z hmotněprávní úpravy vztahů mezi rodiči právnická osoba dle zákona o rodině. Rodiče jsou povinni plnit vůči dětem vyživovací povinnost, která v sobě zahrnuje i zmíněnou povinnost zajištění odpovídajícího bydlení, a to do doby, kdy jsou děti schopny se samy živit (§ 85 odst. 1 zákona o rodině)… Cílem splnění povinnosti rodičů poskytnout dítěti bydlení je zajištění místa, ve kterém má dítě potřebné zázemí. Tato jistota je pro zdravý vývoj a plnohodnotný život dítěte zásadní a je proto nutno na plnění uvedené povinnosti rodičů trvat. Byť bylo uvedené rozhodnutí vydáno ještě za účinnosti zákona o rodině, je dle soudu plně použitelné i za současné právní úpravy. Je tedy třeba přisvědčit argumentaci žalovaného, že obsahem vyživovací povinnosti žalobce je i umožnění užívání domu č.p. číslo popisné ve Anonymizováno ulici k bydlení žalovanému za účelem uspokojování jeho bytové potřeby. Podáním žaloby dal žalobce najevo, že do budoucna již nehodlá svoji existující zákonnou vyživovací povinnost vůči žalovanému tímto způsobem plnit. Žalobce přitom argumentuje jednak tím, že žalovanému umožňoval užívání nemovitostí k bydlení po dobu 7 let poté, kdy se rozešel se žalovanou jako matkou žalovaného, jednak tím, že žalovanému nic nebrání v tom, aby se domáhal zvýšení výživného, které mu žalobce aktuálně platí. Žalobce rovněž uvedl, že své vlastnické právo ke sporným nemovitostem hodlá vykonávat způsobem, o kterém sám rozhodne, přičemž nevyloučil ani prodej nemovitostí.

21. Vyživovací povinnost žalobce k žalovanému trvá. Vyživovací povinnost v sobě zahrnuje i povinnost rodičů zajistit dítěti odpovídající bydlení. Právě zajišťováním odpovídajícího bydlení žalobce svoji vyživovací povinnost k žalovanému dosud převažujícím způsobem plnil. Nelze tedy dovodit, že by žalovaný nemovitosti žalobce užíval bez právního důvodu. Naopak užíváním nemovitostí se žalovanému ze strany žalobce dostávalo toho, na co měl a má jako dítě vůči rodiči právo. Užíváním nemovitostí tedy žalovaný vůči žalobci vykonával a vykonává právo vyplývající ze zákonné vyživovací povinnosti. Dle soudu zde tedy existoval a existuje právní důvod pro užívání nemovitostí žalovaným. Existence vyživovací povinnosti pak ve svých důsledcích vede k omezení vlastnického práva žalobce. Možnost takového omezení vlastnického práva ostatně předpokládá jak LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD v článku 11 odst. 3, tak i občanský zákoník v ustanovení § 1012 (viz formulace „v mezích právního řádu“). Argumentace žalobce o neexistenci právního titulu pro užívání nemovitostí žalovaným tak není důvodná. Uvedená skutečnost sama o sobě brání vyhovění žalobě ve vztahu k žalovanému.

22. I kdyby zde nebyl právní důvod pro užívání nemovitostí na straně žalovaného, bylo by nutno dovodit, že výkon práva žalobce v tomto případě odporuje dobrým mravům. Dle soudu zde neexistují žádné okolnosti, pro které by žalobce mohl legitimně požadovat změnu stávajícího stavu a domáhat se vyklizení nemovitostí žalovaným. Zdravotní stav žalovaného je nezměněný. V domě č.p. číslo popisné ve Anonymizováno ulici bydlí od dětství, je na toto prostředí zvyklý. Dům měl být ostatně v minulosti dle tvrzení žalovaných kvůli potřebám žalovaného stavebně upraven i za použití příspěvku od právnická osoba ve město adresa. Žalovaný je zcela odkázán na péči třetích osob, přičemž tuto péči mu poskytuje výlučně žalovaná, naopak žalobce se na faktické péči o syna přinejmenším od roku 2017 osobně nijak nepodílel ani nepodílí. Právě umožnění užívání nemovitostí žalovanému tak je zásadní formou plnění vyživovací povinnosti ze strany žalobce. Pokud se žalobce jednostranně rozhodl k tomu, že vyživovací povinnost tímto způsobem plnit nebude, aniž by se jakkoliv zajímal o to, jak bude žalovaný do budoucna svoji bytovou potřebu uspokojovat, pak nelze než dovodit, že postup žalobce odporuje dobrým mravům.

23. Právně odlišný je stav v případě žalované, které skutečně nesvědčí žádný neodvozený právní důvod pro užívání sporných nemovitostí (věcné právo ani obligační právo). Na straně druhé celodenně zajišťuje veškerou péči o žalovaného, který je na tuto péči zcela odkázán a neobejde se bez ní. Poskytováním této péče žalovaná plní svoji zákonnou vyživovací povinnost vůči synovi. Plnění vyživovací povinnosti žalované vůči synovi tak je podmíněno možností sdílet společné bydliště. Jinak řečeno, pokud by žalovaná nemohla bydlet společně se synem, nemohla by ani plnit svoji vyživovací povinnost vůči němu. Žalovaný má v rámci zákonné vyživovací povinnosti vůči matce právo, aby mu poskytovala potřebnou péče, naopak žalovaná má povinnost synovi takovou péči poskytovat. Je-li poskytování péče podmíněno společným bydlením a svědčí-li žalovanému právo na bydlení, pak lze dovodit, že odvozeně svědčí i žalované.

24. I kdyby neobstála posledně uvedená úvaha, bylo by nutno zkoumat, zda výkon práva žalobce i v tomto případě neodporuje dobrým mravům. Přitom by bylo nutno brát v úvahu i další skutečnosti, které by dle žalobce měly jít k tíži žalované. Předně jde o skutečnost, že žalovaná vlastní bytovou jednotku ve město adresa, dále pak skutečnost, že žalovaná žalobci za bydlení v domě č.p. číslo popisné ve Anonymizováno ulici dobrovolně neposkytuje odpovídající finanční plnění.

25. Dle soudu i v případě uplatnění práva žalobce vůči žalované platí, že jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Eventuální zamítnutí žaloby vůči žalovanému a současné vyhovění žalobě vůči žalované by bylo zcela iracionální. Ve svých důsledcích by vedlo k tomu, že by i žalovaný musel sporné nemovitosti vyklidit, protože by sám ve stávajícím bydlišti zůstat nemohl. Takové rozhodnutí by tedy nevyhnutelně vedlo k tomu, že by nemovitosti musel vyklidit i žalovaný, přestože by byl v řízení úspěšný. Jak již bylo uvedeno výše, v současném prostředí žalovaný žije od dětství, je na ně zvyklý, je přizpůsobeno jeho potřebám. Po žalovaných nelze za situace, kdy žalovanému svědčí právní důvod pro užívání sporných nemovitostí, spravedlivě požadovat, aby se přestěhovali do bytu ve vlastnictví žalované, který není přizpůsoben potřebám žalovaného a ve kterém by si žalovaný se zřetelem ke svým zdravotním problémům pouze obtížně zvykal. Postup žalobce i žalované jako rodičů by měl být takový, aby žalovaného jako syna takové situaci vůbec nevystavili. Na straně druhé ani počínání žalované, která sporné nemovitosti užívá i pro uspokojování své bytové potřeby, aniž by za to poskytovala protiplnění, není v souladu s dobrými mravy. Žalovaná by si v tomto směru vůči žalobci měla počínat takovým způsobem, aby se žalobce svých nároků nemusel domáhat soudní cestou.

26. Vyjde-li soud z toho, že by vyhovění žalobě vůči žalované fakticky mělo shodné důsledky i pro žalovaného, pak se zřetelem k výše uvedeným okolnostem soud dovozuje, že by se i ve vztahu k žalované jednalo o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, kterému nelze za stávajícího skutkového stavu poskytnout ochranu. Se zřetelem k závěrům vyjádřeným ve výše citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3047/2020 soud rozhodl o zamítnutí žaloby. Stanovení delší lhůty k plnění v daném případě není namístě, protože o vyhovění žalobě by bylo možno uvažovat až v případě změny rozhodného skutkového a právního stavu.

27. Zamítnutí žaloby z důvodu, že jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je tzv. rozhodnutím „pro tentokrát“, tj. rozhodnutím, které nevytváří trvalou překážku věci rozhodnuté (§ 159a odst. 4 o.s.ř.). Dojde-li ke změně skutkového stavu, pak nelze vyloučit, že by žalobce mohl být se stejným typem žaloby úspěšný. Ve vztahu k žalovanému by to však rovněž předpokládalo vyřešení jeho bytové potřeby do budoucna. Byť jsou vztahy mezi žalobcem a žalovanou konfliktní, je v prvořadém zájmu žalovaného jako jejich syna, aby měl bytovou potřebu zajištěnou.

28. Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaní bylo v řízení úspěšní, a proto mají právo na náhradu nákladů řízení, konkrétně nákladů zastoupení ve výši odpovídající vyhlášce č. 177/1996 Sb. Soud vycházel z toho, že tarifní hodnota v tomto řízení činí 10 000 Kč (§ 9 odst. 1 vyhlášky). Odměna za úkon právní služby tak činí 1 500 Kč za úkon (§ 7). Vzhledem ke společnému zastoupení obou žalovaných se odměna podle § 12 odst. 4 snižuje o 20 % a činí v případě každého ze žalovaných 1 200 Kč za úkon. Paušální náhrada výloh pak činí 300 Kč za úkon (§ 13 odst. 4 vyhlášky). Tyto částky náleží každému ze žalovaných za celkem 4 úkony (převzetí a příprava zastoupení, 2 vyjádření ve věci, účast při jednání soudu). Celkem tak každému ze žalovaných náleží odměna a náhrada výloh ve výši 6 000 Kč. Zástupce žalovaných osvědčil, že je plátcem DPH. Proto k odměně a náhradě výloh náleží rovněž DPH v základní sazbě 21 %. Daň z částky 6 000 Kč činí 1 260 Kč. Soud proto každému ze žalovaných přiznal částku 7 260 Kč. Náklady jsou splatné k rukám zástupce žalovaných (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). Lhůtu k plnění stanovil soud podle § 160 odst. 1 o.s.ř.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení dvojmo ke zdejšímu soudu. O odvolání rozhoduje Krajský soud v Hradci Králové.

Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou tímto rozsudkem, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci.